Ani skeptik ani těšitel, kdo je tedy Umberto Eco? Umberto Eco

Ani skeptik ani těšitel, kdo je tedy Umberto Eco?

Klidné vody okurkové sezóny a akademických prázdnin rozvířilo z kraje léta rozhodnutí vědecké rady UK, podle které si Umberto Eco nezaslouží čestný doktorát této instituce. Česká média vzápětí zveřejnila informaci, že důvodem pro  neudělení titulu je absence kladného vztahu k pražské univerzitě a zejména Ecova nedostatečná vědeckost a interdisciplinarita. Protože „titul doktor honoris causa (ve zkratce ,,Dr.h.c.“) může univerzita udělit osobnostem, které se v mezinárodním měřítku významně zasloužily o rozvoj vědy nebo kultury anebo jinak o prospěch lidstva“ [1], a o zásluhách na dotčené univerzitě není v celém řádu ani slovo, pominu i já v tomto článku Ecovy nedostatečné zásluhy na UK (včetně těch, kteří se díky Ecovi dozvěděli, Jak napsat diplomovou práci) a budu se věnovat pouze vědeckosti Ecova díla.

Umberto Eco je znám především jako autor Jména růže a Foucaultova kyvadla,  jeho až téměř grafomanské sklony se však rozhodně neomezují jen na oblast beletrie, ve skutečnosti, abychom byli přesnější, se v krásné literatuře spíše pouze vybíjejí jeho zkušenosti nabyté v oblasti teorie. Umberto Eco je totiž především sémiotik a literární vědec, přičemž některé jeho poznatky, jak se zde pokusím na závěr ukázat, jsou aplikovatelné i v dalších oborech lidského bádání, kupříkladu sociologii.

Stěžejním tématem Ecovy tvorby je interpretace a její možnosti a meze, přičemž ve svém bádání se soustřeďuje zejména na možnosti porozumění literárnímu dílu. To je hlavní příčinou pocitu, že tato teorie není dostatečně obecná, aby vyhovovala potřebám jiným než literárněvědným. Je to však právě tato teorie, ze které později vycházejí nejen Skeptikové a těšitelé, ale Ecovo chápání postmoderny vůbec. Přestože se tedy následující výklad bude věnovat zejména literatuře a líčit vývoj literární teorie ve 20. století, je důležitý pro pochopení Ecova významu ve vědeckém světě.

Umberto nevědecký?
kdo je Umberto Eco

Umberto Eco se narodil v italské Alessandrii v piemontském regionu v roce 1932. Dětství poznamenané válkou strávil v malé horské vesničce, kde se mu dostalo vzdělání od Selesiánů. Přestože jeho otec chtěl, aby se stal právníkem, začal na Turínské univerzitě studovat středověkou filosofii a literaturu a v roce 1954  zde získal doktorát za práci o estetice u Tomáše Akvinského [2]. Po ukončení studia pracoval jako redaktor a kulturní editor pro italský rozhlas a televizi, nezapomněl však ani na své odborné zájmy a v roce 1959  mu vychází jeho již druhá kniha s názvem Sviluppo dell‘ estetica medievale [3]. Díky svému zájmu o literaturu a lingvistický experiment se začal hlouběji věnovat italské avantgardě a podílel se na založení avantgardní Skupiny 63. Kariéře pedagogické se věnuje od roku 1961, kdy začal přednášet estetiku na univerzitě v Turíně. Později přednášel i na dalších univerzitách, například v Milánu či ve Florencii, a roku 1971 se stal profesorem sémiotiky na univerzitě v Bologni. Během své úspěšné vědecké kariéry se věnoval tématům propojujícím mnohé humanitní obory, zejména literaturu, sémiotiku, estetiku, filosofii a sociologii, nevyhnul se ovšem ani logice a informatice.

Teorie otevřeného díla

Umberto Eco se k sémiotice dostal prostřednictvím studia literatury a své vlastní literární ambice. Základní otázkou, na kterou se snaží celým svým dílem odpovědět, je, jak je možné čtení a porozumění, respektive jak je možné, že čtenář dokáže sledovat autorův záměr napříč časem a prostorem.  Tato otázka není nová, vznikla ve chvíli, kdy v literární vědě pominuly romantizující tendence, jejichž bádání se soustředilo na autora díla. S rozvojem pozitivismu a myšlenky historicismu, tedy nemožnosti uchopit dějiny bez relativizace vlastní současností, vznikla v literární teorii potřeba založit studium literatury na stabilnějších základech. Tím se stalo samotné literární dílo, které bylo možno vnímat v triádě autor – dílo – čtenář jako jedinou objektivní realitu a které bylo tím pádem možno objektivně zkoumat. Literární věda se tedy soustředila na nejrůznější sociální a politické jevy, na osobnost autora a další aspekty, které mohly mít na literární dílo vliv a zároveň, které mohlo dílo ovlivnit [4]. Tento přístup došel v literární teorii velkého rozvoje a nejvýznamnější plody přinesl v podobě strukturalismu Romana Jakobsona  a Lévi-Strausse.

Na počátku 20. století se však ve filosofii uplatnil jako odpověď na pozitivismus ještě jeden směr a tím byla fenomenologie. Filozofům orientujícím se tímto směrem se nelíbilo přílišné trvání na objektivitě, kterou pozitivismus nastolil tím, že z vědeckého uvažování odstranil subjekt, čímž ovšem otevřel propast mezi světem a zkoumajícím vědomím. Fenomenologie se snaží tuto mezeru odstranit tím, že se ptá, zda (a v jaké podobě) je vědomí od světa odděleno a jak ho může poznávat, což ve studiu literatury nabylo podoby otázky, jak je možné rozumět dílu navzdory prostoru a času, který jeho autora a čtenáře dělí. Důsledkem krkolomného bádání [5] je přístup, ve kterém není text literárního díla definitivně dán, ale existuje pouze v procesu čtení, ve své aktualizaci. Tento přístup se rozvíjel zejména v textech tzv. kostnické školy a v dílech Romana Ingardena a Wolfganga Isera a jeho důsledkem je navrácení čtenáře do literární teorie, protože pokud text existuje pouze v interpretaci, která mu dává smysl (či radikálněji řečeno bytí), je čtenář tím nejdůležitějším prvkem již zmíněné triády.  To dovoluje uvažovat o textu nikoli jako o stabilní struktuře, ale jako o mapě významů či instrukcí, které čtenář při čtení sleduje a které zvýznamňuje pomocí své vlastní čtenářské, ale i žité zkušenosti. Nicméně to také dovoluje vznik takového extrému, za jaký lze považovat tvrzení americké dekonstrukce, která v krajním případě dovoluje do textu vkládat cokoli, aniž by snižovala adekvátnost takového čtení.

A právě v tuto chvíli vstupuje na pole literární teorie Umberto Eco. V souladu s fenomenologií se drží pojetí textu jako procesu, zároveň ale cítí potřebu vyrovnat se se strukturalistickou námitkou neomezené otevřenosti textu a interpretace. Má pocit, že obě teorie v sobě mají mnoho pravdivého a stejně tak, že námitky obou vůči uzavřenosti/otevřenosti interpretace jsou platné. Oběma teoretickým přístupům však podle Eca chybí nástroje pro propojení ,,objektivní“ struktury významu díla a interpretační invenci čtenáře. Za svůj si tedy bere úkol vytvořit syntetickou teorii, která by zohlednila jak klíčovou úlohu čtenáře v  aktualizaci textu, tak samotný text, jakožto prvek interpretaci omezující. Eco se aspekty, které možnosti interpretace v textu podporují a zároveň omezují zabýval poprvé v díle Opera aperta z roku 1962 [6] a posléze tento zájem rozvíjel v mnoha dalších, zejména esejistických, textech, přičemž ucelenou teorii představil v knize Lector in fabula roku 1979 [7]. O největší chybě fenomenologického přístupu, který nabývá podoby radikální dekonstrukce, čímž interpretaci de facto ruší, jsme se již zmínili. Chyba, jíž se podle Eca dopouští strukturalismus, je mnohem subtilnější a tkví v tom, že strukturalistická sémiotika si v procesu interpretace všímá pouze syntaktické a sémantické hodnoty znaku, což se jeví jako nedostatečné, protože text před interpretací naopak příliš uzavírá. Klíčem je pro Eca Piercova teorie znaku, která k tradičnímu schématu označující a označované přidává ještě třetí aspekt a tou je idea (nazývaná v Piercově teorii interpretant), jejíž zrod v mysli čtenáře (interpreta) znak umožňuje. Znak tedy nezastupuje svůj objekt ve všech ohledech, ale vždy vzhledem k nějaké ideji. To umožňuje text otevřít, protože při jeho čtení záleží na kontextu, který je proměnlivý, a zároveň uzavřít, protože pořád sledujeme nějakou konkrétní intenci, které se čtenář obvykle snaží co nejvíce přiblížit. V praxi to vypadá tak, že zatímco klasický strukturalista dokáže v textu odhalit syntaktickou skladbu vět a možné významy slova, nedokáže určit, který význam si čtenář nakonec vybere, protože text nechápe v kontextu čtenářovy literární i žité zkušenosti ani zkušenosti, se kterou pracoval autor.

Na tomto místě může vyvstat otázka, kde hledat kontext v literárním díle. Při interpretaci běžné mezilidské komunikace musíme kromě verbální složky přihlížet i ke složce neverbální a ke kontextu ve kterém se odehrává, jejímu situačnímu zakotvení. Může se zdát, že jsme při čtení o kontextovou složku ochuzeni a musíme se spolehnout pouze na složku verbální. Eco však s Piercovou pomocí ukazuje, že slova odkazují nejen ke konkrétním skutečnostem, ale disponují i určitou  konotací významu, kterou lze chápat jako svého druhu slovní kontext. Tak například vnímaný rozdíl mezi větami: ,,Měli bychom Petříčka odvést do zoo.“ a ,,Měli bychom lva odvést do zoo.“ [8] je chápán díky zkušenostní konotaci čtenáře a jeho prací se zásobou možných použitelných scénářů pro danou situaci. Tento významový rozdíl, který ze syntakticky shodné věty činí v prvním případě příslib a v druhém výhrůžku, v žádném slovníku nenajdeme.

To, co podle Eca text interpretaci otevírá, jsou totiž prázdná místa či místa nedourčenosti [9], která čtenář obdařuje vlastním významem. Toto doplňování však neprobíhá náhodně, ale na základě slovní konotace a zkušenosti s žitým světem (ke kterému jakýkoli fikční svět musí alespoň minimálně odkazovat), což zase interpretaci omezuje. V případě výše uvedených vět je to čtenářova znalost možností významu, která na sebe nabalují slova lev, Petříček a zoo. Zatímco slovo lev obsahuje významy jako divokost, agresivita, nebezpečí, zvíře, Petříček je s největší pravděpodobností malý chlapec. Takže zatímco v souvislosti se lvem aktivujeme při čtení slova zoo významy jako klec, ochrana, útulek, se slovem Peříček nám na mysli vytane spíše zábava, odměna či podívaná.  Eco přichází s metaforou takřka neomezené encyklopedie, kterou jsme nuceni v procesu interpretace neustále používat. Tato virtuální encyklopedie obsahuje významy všech termínů, se kterými se setkáváme a zároveň všechny možné vývoje všech těchto významů. To znamená, že každý znak potenciálně obsahuje všechny své významy, ale jeho užití zároveň aktualizuje pouze jeden konkrétní význam, který máme jako čtenáři odhalit [10]. Jak je vidět, čtenářství po nás vyžaduje rozsáhlou znalost kódů, kterou získáváme zkušeností s realitou.

Kromě virtuální encyklopedie vybavuje Eco čtenáře ještě souborem obvyklých scénářů, které spolu s Goffmanem nazývá frames. Frame je struktura faktů, jež nám umožňuje vnímání, a lze jej chápat jako virtuální text či kondenzovaný příběh, který máme uložený v paměti. V průběhu čtení si na základě encyklopedie a frames vytváříme hypotézy, která postupně buď přijímáme, nebo zamítáme, přičemž potěšení, které nám čtení skýtá, může být založeno jak na potvrzení předpokladů (např. pohádka ale i červená knihovna), tak i na jejich vyvrácení (s tímto postupem pracuje např. detektivka či thriller).

Nejživotaschopnější koncepcí, která předcházející teorii završuje, je pak Ecova teorie modelového čtenáře a modelového autora, která je blízká teorii intendovaného čtenáře Wolfganga Isera. Modelový čtenář je intencí textu, je strukturou, která nám, jakožto čtenářům empirickým napovídá, jak má být text čten. Literární text funguje na principu nadhodnoty smyslu, který je do něj vkládán příjemcem, a ač platí, že čím je text umělečtější, tím větší svobodu v přiřazování smyslu čtenáři přenechává, každý text „si přeje“ být interpretován určitým způsobem.

Interpretace v postmoderní době

Ecova literární tvorba bývá chápána jako ukázkový příklad postmoderny. Tento směr otevírá možnosti interpretace v literatuře tím, že nám umožňuje různá čtení stejného příběhu, přičemž všechna tato čtení, pokud sledují intenci textu (modelového čtenáře), jsou platná. Kromě toho, že například Jméno růže lze číst jako historický román, detektivku, i jako téměř odborný vhled do teologických diskusí, existují ještě dvě různé úrovně modelového čtení, které zejména v postmoderně zažívají svůj rozkvět. Čtenář první úrovně (jde o takzvané sémantické čtení), čte knihu, aby se dozvěděl, jak dopadne. Sleduje instrukce textu, ale nezkoumá je. Druhá úroveň čtení je úroveň sémiotická či estetická, v takovém čtení je naším cílem zjistit, jaká je textová strategie, jakého čtenáře text očekává. Každý takový text přitom očekává obě úrovně čtení, ba v případě složitějších postmoderních děl je potřeba se nejdříve stát velmi dobrým čtenářem úrovně první, abychom vůbec mohli dospět k úrovni druhé [11].

Umberto Eco

Umberto Eco

Pochopení principu fungování postmoderní literatury je důležité, protože tato díla odráží  „nový, specifický stav ducha“, který „mění životní styly, obyčeje a hodnotové systémy a který tedy radikálně intervenuje do společenského života.“ [12] V knize Společnosti pozdní doby se Miroslav Petrusek zabývá současným a zároveň historicky nebývalým fenoménem pojmenovávání stavu současné společnosti. Zatímco dříve byly soudy o společnosti přidělovány až zpětně v jednom shrnujícím názvu (renesance, Bachův absolutismus apod.), současná společnost vykazuje silnou tendenci pojmenovávat samu sebe. Petrusek si povšiml této inflace jmen a kromě toho, že je ve své knize seřadil a popsal, zamýšlí se, co ji způsobilo. Jednou z vlastností, kterou se pojmenování současné společnosti vyznačují, je, že tato označení jsou statická, „nesměřují nikam“, nejsou navázána na žádnou představu směřování dějin (vývoje či úpadku), pouze konstatují stav. Podle Petruska je to dáno nejen tím, že současná společnost nevnímá samu sebe jako součást nějakého dějinného pohybu, ale i tím, že názvy podléhají veskrze modernímu procesu spotřebovávání, obzvláště ve chvíli kdy vstupují do veřejného prostoru. Veřejnost a veřejný prostor se stávají důležitým prvkem v chápání a rozumění světu, interpretace dějin již není výsadou elit, ale je otevřena masám. To na jednu stranu umožňuje pluralitu výkladů, na druhou stranu tyto výklady tím, že jsou uvolněny k všeobecné diskuzi, se brzy vyprazdňují, fetišizují, a je potřeba je nahradit novými, ještě neopotřebovanými.

S interpretacemi společnosti se tedy děje totéž, co s kulturou, je-li otevřena masám. Otázkami souvisejícími s masovou kulturou se ve Skepticích a těšitelích  zabývá i Eco, protože jej však i Petrusek uvádí jako jednoho z pro sociologii významných teoretiků postmoderny, domnívám se, že lze jeho přístup vztáhnout i na teorii společnosti obecně. Problém by tak podle Eca nespočíval v tom, že je věda a interpretace společnosti masám otevřena, ale že významy jmen se ztrácejí, z pojmů se stávají fetiše, s jejichž pomocí je pozornost davu odváděna jinam. Demokratizaci na jednu stranu (na rozdíl například od Adorna) vítá, neboť dovoluje rozšířit lidské vědění a snad i lidskost samu, je si však vědom nebezpečí, že i interpretace společnosti kritizující tento stav se v tomto procesu stane stejným spotřebním zbožím se stejně omezenou platností jako jakákoli jiná teorie.

Důvodem pro pojmenovávání společnosti a tedy pro její interpretaci je přirozeně lidská potřeba smyslu. V moderní společnosti zanikl jednotný výkladový rámec, který pomáhal člověku zařadit sebe sama do světa, potřeba smyslu však nezmizela. Postmoderní doba se v návaznosti na tuto „absenci smyslu“ vyznačuje významovou pluralitou. Současný člověk tak sice smysl svého života hledá, zároveň však nutně musí odmítnout jednu jedinou výkladovou teorii. To umožňuje, Ecovými slovy, „číst“ společnost mnoha různými způsoby z nichž některé lze považovat za svévolné [13], jiné však za platné, přestože i ty si vybírají a ,,osmyslují“ pouze některé aspekty skutečnosti. Tím, že se nejrůznější určení stavu společnosti stávají objektem veřejného mínění, stávají se také interpretačním rámcem, pomocí kterého určujeme své místo ve světě. Pokud tak pluralita názvů značí pluralitu platných interpretací, které jsou svým vědeckým vznikem a zároveň veřejným používáním neustále aktualizovány (a de facto tak legitimizovány), vytváří i pluralitu světů, jež obýváme.

Takže jakýpak nevědecký, neinterdisciplinární Umberto?

Literatura:

  • Eco, Umberto (2010): Lector in fabula. Praha,  Academia.
  • Eco, Umberto (2004): Meze interpretace. Praha, Karolinum.
  • Eco, Umberto (2004): O literatuře. Praha,  Argo.
  • Eco, Umberto (1997): Šest procházek literárními lesy. Olomouc, Votobia.
  • Eagleton, Terry (2005): Úvod do literární teorie. Praha, Triáda.
  • Iser, Wolfgang (2004): Koncepty čtenáře a koncept implicitního čtenáře. Aluze 2004, č. 2 – 3.
  • Iser, Wolfgang (2002): Proces čtení ve fenomenologickém pohledu. Aluze 2002, č. 2.
  • Jauss, Hans Robert (2002): Čtenář jako instance nových dějin literatury. Aluze 2002, č. 2.
  • Petrusek, Miloslav (2007): Společnosti pozdní doby. Praha, Slon.
  • Tučková, Anna (2011): Lector in fabula. Teorie vědy, Vol. 33, No. 2.
Poznámky:
[1] Citovaným dílem je Řád pro udělování doktorátů honoris causa UK.

[2] Tuto práci vydal v roce 1956 pod názvem Il problema estetico in San Tommaso v milánském nakladatelství Bompiani.

[3] Český překlad Umění ve středověké estetice vyšel v roce 1998.

[4] V Čechách to byl zejména znovu a a znovu oživovaný  zájem o Máchův Máj a počátky moderny.

[5] Kdy se prvotní fenomenologický přístup vyčerpal tím, že nedokázal odpovědět na strukturalistickou námitku, že významy slov v jazyce nemohou být nejdříve fenoménem mysli, je-li mysl zároveň jazykem formována a že promluva beze smyslu, tedy bez vztažení k vnějšímu světu je nemožná.  Tuto námitku vyřešil až Martin Heidegger tím, že přestal vědomí oddělovat od fenoménů a založil lidské bytí na neustálém poznávání a porozumění, přičemž toto porozumění je založeno v jazyce a je historicky podmíněné. Objektivní poznávání nahrazuje uměním interpretace.

[6] Umberto Eco, Opera aperta. Milano, Bompiani 1962

[7] Umberto Eco, Lector in fabula. Milano: Bompiani 1979. (česky Lector in fabula.  Praha: Academia 2011.) Značnou část této knihy tvoří eseje, které vyšly téhož roku pod názvem The Role of the Reader v Londýně.

[8] Tento příklad je převzatý z knihy Lector in fabula, str. 25.

[9] Tyto pojmy přebírá Eco od Wolfganga Isera, na rozdíl od něj je ale vymezuje přesněji a otevírá směrem ke čtenáři.

[10] Někdy znak záměrně vyvolává aktualizaci více významů, na tomto principu fungují například dvojsmysly.

[11] Mimo jiné to znamená, že ač bývá Eco často kvůli námětům svých prozaických děl srovnáván s Danem Brownem, je samotná možnost takového srovnání zcela mylná, protože Brown má k postmoderní literatuře opravdu daleko.

[12] Petrusek, Miroslav (2007): Společnosti pozdní doby.  Praha, Slon. Str. 289 – 290.

[13] Přesto existence takových čtení může společnost významně ovlivnit, jak dokazují nejrůznější konspirační teorie. Ostatně jde o jedno z Ecových oblíbených témat, kterým se věnuje zejména v poslední úspěšné próze  Pražský hřbitov.

Print Friendly

Komentáře

komentářů

Ukázat komentáře Skrýt komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *