Demokracie nakřivo a mýtus o vládě odborníků Demokracie mezi morálkou a právem (zdroj: sxc.hu, autor: http://www.sxc.hu/profile/luriete)

Demokracie nakřivo a mýtus o vládě odborníků

Většina toho, co by bylo možné na tomto místě napsat, už byla napsána a řečena jinde. Komentáře ke konání prvního českého přímo zvoleného prezidenta se sypou ze všech stran a tento tlak je správný, oprávněný a užitečný, jak se ukázalo například v nedávném sporu o jmenování jednoho profesora. Čím se však chci zabývat já, je spolu se zmínkou o právu a morálce nebezpečí, které představuje v České republice oblíbený mýtus ,,úřednické vlády“ či ,,vlády odborníků“. Tohoto tématu se  nyní dotkl například profesor Jiří Přibáň, což chápu jako oporu mého názoru, že jde o téma pro sociologii. Řeč totiž není o tom, jak nový kabinet vnímají politicky zkušení aktéři, ale ti, které obvykle nazýváme v závislosti na vůdčích idejích lid či občané.

Právo a morálka

Dá se odhadovat, že to byly z části i Zemanovy konkrétní návrhy na změny v daňovém systému či kontroly majetku, které byly pro voliče bernou mincí a které ho vynesly do prezidentského křesla. V tomto ohledu by bylo třeba prezidentově snaze o prosazení svého ,,programu“ přiznat jistou míru legitimity a očekávat, že se dílčí kroky jeho vlády setkají se souhlasem široké veřejnosti (to se také potvrzuje, protože podle rychlého průzkumu pro Českou televizi se jmenováním Rusnoka souhlasí). Teoreticky. Stejně tak teoretická je role prezidenta, jak ji političtí komentátoři zpravidla chápou a prezentují. Prezident není jen reprezentující figurou, jedná se o funkci, jejíž práva vymezuje ústava. V první řadě je třeba si uvědomit, že prezident je ze své funkce neodpovědný, nelze ho tedy soudit za předpokladu, že mu není dokázána velezrada, jejíž skutková podstata navíc není definována. Zemanovy současné kroky tedy nejsou nijak postižitelné, což si představitel opoziční smlouvy velmi dobře uvědomuje. Koneckonců je historickou součástí specifického postkomunistického chaosu, tedy šedivého systému služeb a protislužeb. Pro ten jsou, jak tvrdí politolog Richard Sakwa v knize Post-communism (1999), typické slabě definované zájmy bez zřetelného institucionálního zprostředkování na politickou soutěž. V tomto Zemanovy kroky odpovídají očekávanému.

Současná situace se stává pro některé pozorovatele pastí, když mimoděk prověřuje jejich porozumění rozvinuté moderní společnosti. Taková společnost se od nemoderních liší zejména v oddělení morálky a práva. Moderní stát se vyznačuje racionální organizací, jež vzniká právní reglementací zvyků a konvencí, jinými slovy zanesením sociálních norem do právních předpisů. Jak píše Max Weber v knize Metodologie, sociologie a politika, k jejich dodržování je stanoven příslušný donucovací štáb lidí, který k tomu smí využít určitých legitimních prostředků. Některé právní normy mají etický, náboženský nebo jednoduše zvykový a mravní charakter, není to však nutné, protože původní intence, které vedly k ustavení dílčích norem jako právních, mohou zastarat a ztratit se člověku ze zřetele. Naproti tomu společenské konvence, zvyky a mravy, které neprošly právní reglementací, jsou o poznání ,,tekutější“: nejsou vymáhány speciálním štábem, přesto však bývají sankcionovány – sice ,,měkčími“ a zpravidla nenásilnými, ne však neúčinnými – prostředky. Vhodným příkladem může být v posledních dnech často zmiňovaný ústavní obyčej. Jeho porušování, jako je tomu v případě současného prezidenta, trestá každý jednotlivý člen společnosti stanoviskem, které k případu zaujímá. Negativní sankce může spočívat ve ztrátě důvěry v osobu Miloše Zemana, okruh jeho spřátelených osob, konkrétním třeba jeho opětovným nezvolením v příštích prezidentských volbách. Přestože ustavením Rusnokovy vlády chce Zeman docela čitelným způsobem prosadit své vlastní záměry, uplatnit svoji moc a obejít tak legálně parlamentní většinu, kroky, které mohou být stran ostatních politických aktérů učiněny, mohou sice vycházet z dílčích mravních imperativů, nemohou ovšem vykročit z právních předpisů, tak jako – bohužel – nevykračují ani ty Zemanovy.

Mýtus o vládě odborníků

Důvěra občanů je  ve vztahu k právu irelevantní, v systému bez protivah a pojistek je mimo revoluční dění, kdy se právní řády najednou rozpouští, papírovým čertíkem. Lze ji ,,politicky obchodovat“, lhostejno však, jaké jsou k tomu použity prostředky. Jedním prostředkem, jak získat v očích veřejnosti důvěru, na což nyní vsází i Zeman, je oblíbenost tzv. ,,úřednických vlád“, nebo také ,,vlád odborníků“. V novodobé české historii se stalo zvykem, že takové vlády jsou považovány za standardní plán B, když selže parlamentní většina a její ochota se dohodnout. Opět, termín ,,úřednická vláda“ právní systém nezná, ani z podstaty nemůže existovat. Vláda stojí na vrcholu politické moci, rozhoduje o správě materiálních i nemateriálních statků dané společnosti, čímž je vyloučena ,,nestrannost“, ,,nezaujatost“ či ,,objektivita“, jak je obvykle ,,vládám odborníků“ přisuzováno. Státní rozpočet, podoba daňového systému nebo energetická koncepce, tedy oblasti, ve kterých se podle některých komentátorů mají odehrávat pod vedením Rusnoka změny, jsou domény ryze ideologického charakteru, jsou rozhodováním o prioritách společnosti. Představa, že odborník je zvláštní typ (nad)člověka, který ví, co je pro populaci dobré, je od základu mylná a odkazuje nás do říše utopie. Jak tvrdí ve zmíněném rozhovoru Přibáň: ,,Podle mě je to příklad toho, že pod pláštíkem expertního vědění vzniká vláda se zcela politickým záměrem. Jeho [Rusnokovým] jmenováním Zeman sází na legitimitu odbornosti a v české společnosti existuje dlouhodobá mylná představa, že odborník je lepší než politik. Jak ale ukazuje případ Jiřího Rusnoka, každý odborník je naopak i politik.

Tento mýtus je nebezpečný zejména tím, že před veřejností legitimizuje vládu, za kterou nenese zodpovědnost nikdo jiný než prezident, jehož opětovné nezvolení neznamená výpadek žádného z přirozených oponentů na poli politických stran prosazujících určité ideje části společnosti. Jednoduše řečeno není komu připsat úspěchy a neúspěchy vlády, které jsou následně úročeny v parlamentních volbách a tím dochází k pokřivení celého systému. Takto nepředvídaná situace pochopitelně otevírá nové možnosti novým aktérům, v negativním i pozitivním smyslu. V obou případech však způsobuje novou nepřehlednost celého systému, může se stát pouhou mlhovinou pro prosazení parciálních cílů dalších skrytých postav toužících po zisku a moci, a to nejen ve smyslu pohybu v rámci současného systému, ale i ve smyslu usilování o změny na institucionální rovině. Změna o sobě je neutrální, je však třeba se mít na pozoru, zdali jde o změnu emancipačního charakteru, nebo mocenskou hru s opačným efektem.

Rozpustit či nerozpustit? Toť otázka

Když někdejší opoziční politici dnes tvrdí, že strany rozpadlé koalice by měly přispět k rozpuštění sněmovny, využívají k tomu sice běžné, nikoliv však legitimní připomínky, když patrně na základě průzkumů veřejného mínění poukazují na neoblíbenost dosavadní vlády vedené Petrem Nečasem. V současném nastavení politického systému není možné ani bezpečné řídit se průzkumy oblíbenosti či volebními modely a jen na tomto základě volně rozpouštět dolní sněmovnu parlamentu. Ta by totiž měla být rozpuštěna pouze v krajních situacích, kdy neexistuje řešení pro sestavení potřebné většiny definované ústavou, kdy není možné většinu smysluplně využít, jak je tomu v dnešní situaci, nebo na základě referenda, tedy ,,odvolání politiků lidem“, které by na rozdíl od průzkumů bylo pro občany závazné. Jelikož – také bohužel – pro tento případ český právní řád nenabízí možnost referenda, je třeba se opírat o svědomí jednotlivých poslanců, tedy uvědomění nebezpečí ,,vlády odborníků“, hrozby rozpočtového provizoria a prodlužování faktického bezvládí ve smyslu ústavních zvyklostí, na které jednotlivé politické jednotky orientují své jednání. Udělat to nemusí, ale jak doplňují političtí komentátoři v posledních dnech, zejména strany dosavadní koalice se v takovém případě pravděpodobně setkají s dalším propadem ve volebním zisku, tedy jedinou dostupnou legální sankcí. Zeman nakonec nejspíš dosáhne pro něj pozitivního výsledku – vlastní vlády, nebo nového rozložení poslanecké sněmovny, jejíž podoba je nyní přinejmenším v obrysech zřejmá a která bude nejspíš otevřenější jeho myšlení. Diskuse o změnách ústavy v oblasti pravomocí prezidenta je ovšem v každém případě nastolena již nyní.

Zdroj úvodní ilustrace: sxc.hu, autor Luriete.

Print Friendly

Komentáře

komentářů

Ukázat komentáře Skrýt komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *