Možnosti vědce v nealternativní společnosti – Portrét Miloslava Petruska Petrusek (foto převzato z iforum.cuni.cz)

Možnosti vědce v nealternativní společnosti – Portrét Miloslava Petruska

„Lidem čerta starého záleží na tom, jak se společnost, v níž žijí, jmenuje a v jakém stádiu rozvinutosti se momentálně nachází. Chtějí prostě slušně žít, mezi slušnými lidmi, ve fungující ekonomice a se slušnou vládou, kterou by byli ochotni když ne milovat, tak aspoň upřímně a přesvědčeně respektovat.” [Grňa 1988]

Profesor PhDr. Miloslav Petrusek, Csc. je jedním z nejvýznamnějších českých sociologů 20. století. Životní osudy Miloslava Petruska jsou úzce svázány s osudy jeho oboru. Stejně jako vývoj české sociologie poměrně slušně kopíruje vývoj české společnosti, lze se i na Petruskův život dívat jako na obraz z dějin této vědy. Stejně jako sociologie i on se během svého mládí vymaňoval z vlivu marxistické filosofie, i on prožil strmý vědecký vzestup během 60. let i ponižující pád do role nejdříve služebné a posléze ilegální během let 70. a 80. a spolu se sociologií se po revoluci navrátil na výsluní. Přestože se věnoval i metodám a empirii, je vnímán spíše jako teoretik a významná je zejména jeho činnost pedagogická .

Mládí a studium

Miloslav Petrusek je slováckým rodákem a jak často uvádí, je na své rodiště hrdý. Narodil se 15. 10. 1936 v Baťově porodnici ve Zlíně a vyrůstal v Uherském Hradišti. V osobnosti a směřování M. Petruska se protly vlivy dvou rodových linií. Jeho otec, Miloslav Petrusek starší, syn amatérského malíře, byl učitelem matematiky a vývarné výchovy v měšťanské škole. Matka, Jarmila Petrusková rozená Všetičková, celý svůj život vyučovala a zejména vychovávala děti v první třídě obecné školy. Petrusek podědil oba tyto zájmy.

„Obraťme tu otázku tak, jak se to často dělá při podobných rozhovorech: čím byste chtěl být, kdybyste se podruhé narodil? Já bych vám samozřejmě mohl říct, že bych chtěl být sociologem. Ale ona by to nebyla tak docela pravda. Chtěl bych být malířem, výtvarníkem. Vždy mě přitahovalo výtvarné umění ve všech jeho podobách, zejména však malířství. K tomu mě vedl můj děda, který sám byl vynikající malíř-amatér. A já jsem se vlastně přes četbu o velkých umělcích minulosti (a kopírováním, nepodceňovat) počínaje Rafaelem, Rembrandtem či Michelangelem a konče Mikolášem Alšem a Emilem Fillou dostal k tázání po tom, co to vlastně jsou ty velké kulturní celky, jako je baroko nebo renesance, neoklasicismus nebo secese, a co to v dějinách znamenalo. A odtud již nebylo příliš daleko k otázkám svou podstatou socio-historickým. Takže zájem o umění mě přitáhl ke společenským vědám” [Rozhovor s MP, Černý 2006].

Ačkoli všichni očekávali, že jako výborný student půjde na medicínu, rozhodl se pro humanitní vzdělání a po maturitě, kterou složil na gymnáziu v Uherském Hradišti, začal studovat filosofii a historii na Filosofické fakultě brněnské univerzity. K samotné sociologii, která se v Brně nevyučovala, se dostal až na konci svého studia. Z dnešního pohledu osudovou se mu stala diplomová práce[1], již mu zadal Lubomír Nový.

„Dokonce tam ani nebyl žádný učitel, který by se speciálně nějak o sociologii zajímal. Celá garnitura starší už z té fakulty odešla, nicméně mně se podařilo, a to bylo veliké štěstí, že byla vypsána témata diplomových prací pod globálním názvem Světový názor XY, doplň prostě někoho, kdo je zajímavý a současně řekněme nějak buď ideologicky přijatelný, nebo naopak teda může být předmětem nějaké filozoficko-ideologické kritiky” [Rozhovor s MP, 12 1.2009].

Miloslav Petrusek si vybral Tomáše Garrigue Masaryka, což, jak zjistil posléze, bylo v této době téma neobyčejně komplikované, zejména co se informačních zdrojů týče. Na každou Masarykovu knížku, která v knihovně byla, bylo zapotřebí zvláštní povolení k prezenční výpůjčce, přičemž rané sociologické práce v knihovně nebyly vůbec. Naštěstí v rodném Uherském Hradišti existovala skupina vzdělanců, z nichž jeden, pan řídící Štěrba, byl vášnivý bibliofil. Kromě všech vydání Máje a Babičky sbíral cokoli od Masaryka a o Masarykovi. Když zjistil, že mladý student je ochoten věnovat se tématu zcela objektivně a ideologicky nezatíženě, zpřístupnil mu celou svou sbírku. Skrze Masaryka, jehož celé dílo v té době přečetl, se Petrusek posléze dostal i k Spencerovi a Durkheimovi a cesta k sociologii byla otevřena. K Masarykovi se dodnes často vrací, zdůrazňuje jeho schopnost vycítit problémy a vlivy ve své době ještě nezřetelné, ale ovlivňující později celé dějiny 20. století, jako jsou marxistická ideologie, vliv Ruska v Evropě a dodnes aktuální problém krize moderního člověka.

„Masaryk není samozřejmě srovnatelný s klasiky sociologie, kterým se vyučuje. Filozofové, třebas Jan Patočka, pochybují taky o jeho velikosti filozofické. Masaryk je ale přitažlivou osobností svou mravní a intelektuální integritou, svým lutherovským Zde stojím a nemohu jinak!” [Rozhovor s MP, Černý 2006].

60. léta a znovuobnovení sociologie

Po obhájení diplomové práce nastoupil k plnění základní vojenské služby[2]. Dva roky sloužil u Chebu, načež se přihlásil na místo v Pedagogickém institutu ve Zlíně. Na katedře marxismu-leninismu pak tři roky vyučoval filozofii a formální logiku[3]. Kromě vyučování oboru, který mu nebyl úplně vlastní, s sebou práce ve Zlíně nesla ještě jednu nevýhodu a tou byla nedostatečně vybavená knihovna. To byl pro člověka, jemuž obzvláště záleží na vlastním sebevzdělání, největší problém. Zatímco personální čistky šedesátého osmého roku, jichž se stal sám obětí, obvykle Petrusek označuje jako hrátky či šaškárnu, pro čistky v knihovnách, které probíhaly kromě 50. let i během normalizace, používá slova jako „hrůzné”, „strašlivé” a „tragédie” [Rozhovor s MP, 12. 1. 2009]. Začal tedy jezdit do Prahy, kde se na různých besedách zatím neformálně stýkal se svými podobně smýšlejícími kolegy, jako byli Jaroslav Klofáč, Jaroslav Tlustý a zejména Pavel Machonin. Ve stejné době také publikoval první sociologické články[4] a aktivně se podílel na pokusu znovu ustavit sociologii jako vědní obor.

Pro reinstitucionalizaci sociologie i pro Miloslava Petruska se stal zlomovým rok 1964. Spolu s Pavlem Machoninem a Zdeňkem Strmiskou se podílel na pořádání konference na Slapech v Hrazanech, prvního skutečného mezinárodního setkání sociologů u nás. Kromě mnoha jiných se konference zůčastnil i ruský sociolog prof. Vladimir Jadov a zejména Zygmunt Bauman, se kterým Petrusek navázal celoživotní přátelství. Konference nesla podtitul „Sociologické problémy soudobé československé společnosti” a Petrusek se ve svém příspěvku věnoval problematice formální organizace a neformální struktury průmyslového podniku. Projevil se zde tak jeho zájem o malé skupiny a jejich zařazení do větších celků spíš, než o globální teorie společnosti. Zájem o „malá” a okrajová témata je ostatně charakteristický pro celý jeho vědecký život.

V roce 1964 už bylo také jasné, že se bude i se svou rodinu stěhovat do Prahy. Zájem o něj projevil Jaroslav Klofáč, vedoucí katedry historického materialismu na Vysoké škole stranické ÚV KSČ, kterou přetvořil na první katedru sociologie a na níž nabídl Petruskovi místo. Druhá nabídka přišla od Pavla Machonina, ředitele Ústavu marxismu-leninismu pro vysoké školy.

„Když začal zápas o reinstitucionalizaci sociologie, tak se mnou začaly hrátky, které vedl na jedné straně profesor Jaroslav Klofáč a na druhé straně, tehdy ještě ne docent, doktor Machonin, kteří o mě, představte si ta skromnost, s níž to říkám, oni o mě vedli zápas… ”  [Rozhovor s MP, 12. 1. 2009].

Složité rozhodování mezi pedagogickou dráhou a empirickým výzkumem nakonec rozhodly podmínky, dalo by se říct banální, materiální. Machoninovi se podařilo získat pro Petruskovy byt a on začal pracovat v jeho týmu pro výzkum vertikální sociální diferenciace Československé republiky.

Machoninův tým

Úkolem konference v Hrazanech bylo mimo jiné zajistit teoretická východiska pro Machoninův výzkum sociální stratifikace a mobility. O jeho ideologické posvěcení se měla postarat účast významných sociologů východního bloku. Práce na tomto unikátním projektu začala v roce 1965 a podílelo se na něm mnoho českých i slovenských vědeckých osobností. Protože v Československu neexistovala dosud praxe empirického sociologického zkoumání a už vůbec ne relevantní česká literatura, byla první léta práce věnována shánění informací, publikací, rozpracovávání teoretického základu (na bázi marxistické filosofie) a nákladů a vytváření metodologie. Samotná data se začala sbírat až v roce 1967, zpracování a shrnutí výsledků ve výsledné publikaci probíhalo v roce 1968. Kromě redakce celého sborníku připravil Miloslav Petrusek, spolu s Bohumilem Jungmannem a Jaroslavem Kaprem, zejména takzvané malé šetření na desetině souboru, jehož úkolem bylo zachytit „subjektivní” aspekty sociální stratifikace. Výsledkem bádání jsou kapitoly 10 až 12 věnované sebehodnocení a sebeidentifikaci, prestiži povolání a sociálním kontaktům. Kromě samotných problematických témat jako prestiž či sociální preference je z dnešního pohledu překvapivě odvážný i závěr Petruskovy kapitoly s názvem „Sociální kontakty a sociopreferenční orientace”.

„Není konečně překvapující, že obecné závěry, jež jsme formulovali, jsou v zásadní shodě s výsledky, k nimž dospívá sociologie ve všech vyspělých společnostech: sociální diferenciace společnosti jako celku se nutně promítá i do sféry sociálního chování individuí. „Otevřená” společnost, v níž nebude „interakčních bariér“ a v níž se budou lidé sdružovat podle principu „každý s každým”, není „hudbou vzdálené budoucnosti”, nýbrž ideologickou utopií a fikcí” [Machonin 1969: 422].

Z citovaného úryvku na nás nejen dýchne atmosféra roku 1968, kdy byla Československá společnost psána a kdy si badatelé dovolili zpochybňovat pilíře, na kterých socialistická společnost oficiálně stála, respektive na nich měla stát či k nim alespoň směřovat, ale také pochopíme, proč tato kniha nemohla být po okupaci v Česku vydána. Sepsaný materiál nakonec zachránili Slováci a Československou společnost vydali sami v nakladatelství Epocha. Primární materiál zaznamenaný na děrných štítcích byl uložen na půdě Sociologického ústavu, odkud byl během normalizace odvezen do sběru.

Publikační a pedagogická činnost přelomu 60. a 70. let

60. léta byla pro sociologii obzvláště šťastným obdobím, ale i přes politické uvolnění fungovala mezi autory vědeckých publikací přirozená autocenzura a odborné práce byly protkány odkazy k marxismu a socialismu, které nám dnes připadají v lepším případě směšné a v horším děsivé. Miloslav Petrusek se těmto ideologickým odkazům vždy snažil všemožně vyhýbat. Ač jsou jeho práce přirozeně překonány vývojem v oboru, nejsou staré „ideologicky”. V jeho textech nenajdeme myšlenky, se kterými by se nemohl i dnes intelektuálně i mravně ztotožnit. Z pohledu práce s prameny byly Petruskovy texty výjimečné již v době svého vzniku. Nesmířil se se sekundárními texty, ale hledal vždy primární zdroje, ať už to bylo v dané době jakkoli komplikované. Jeho sečtělost a informovanost v oboru byla dána i jeho jazykovou výbavou. Když například pro studium západní sociologie potřeboval polštinu, prostě se ji naučil. Nikdy se také nebránil sovětské, obvykle velmi tendenční, produkci, ve které byl schopen nalézat skutečné, většinou překladové, poklady. Za velký přínos pro sociologii můžeme považovat také Petruskův zájem o jevy okrajové, jímž přináší do vědy vždy něco nového a netradičního. Tak tomu bylo například s jeho studiem sociálních skupin. S technikou sociometrie se poprvé setkal v ruském překladu Jacopa Morena už v roce 1959 a zabýval se jí ve svých prvních článcích. Hlouběji a podrobněji rozpracoval sociometrické techniky ve své první knize „Sociometrie (Teorie, metoda, techniky)” vydanou v nakladatelství Svoboda roku 1969 [Petrusek 1969], kterou se habilitoval na kandidáta věd. Kuriózní je, že jednu kapitolu této knihy, za níž dostal „ten titul hanebný”[5], věnoval exilovému americkému sociologovi Jiřímu Nehněvajsovi, což byl krok v té době poměrně odvážný.

„Já jsem samozřejmě věděl, že je to opravdu autorita v tom oboru, jenomže psát se mohlo, i v době uvolnění, v podstatě o čemkoliv, kromě emigrantů. A já jsem tu kapitolu tam prostě nechal. Redaktorka Oborská říkala: „Nechej to tam, on si toho stejně nikdo nevšimne. Kdo tady z těch ideologických blbounů bude číst o sociometrii, řekne si metrie, to bude něco z geometrie…” Takže ta kapitola o tom Nehněvajsovi tam je” [Rozhovor s MP, 12. 1. 2009]

Paralelně s výzkumem sociální stratifikace se Petrusek podílel i na vytváření prvního československého sociologického slovníku [Malý sociologický slovník, 1970]. Spolu se Zdeňkem Strmiskou a J.L. Fischerem původně uvažovali, že nejjednodušší by bylo přeložit nějaký západní slovník sociologie. Brzy však zjistili, že západní sociologie neodpovídá československé zkušenosti a reáliím, že odborná terminologie nemá v češtině ekvivalent, a tudíž je nepřeložitelná. Vytvořili tedy kolektiv autorů s „trojgeneračním” vedením, čímž se pokusili pokrýt rozdílný pohled jednotlivých sociologů. Nejstarší generaci předválečnou zastupoval J. L. Fischer, prostřední poválečnou Zdeněk Strmiska a nejmladší, současnou, Miloslav Petrusek.

Podobně jako „Československou společnost” potkaly i slovník problémy se zveřejněním. Práce měla vyjít v roce 1970 v nakladatelství Svoboda a vydání knihy řídila redaktorka Jarmila Oborská. Ta zjistila, že slovník nemůže vyjít proto, že zhruba pětinu hesel vytvořili lidé, kteří už byli v té době v emigraci. Možných řešení bylo několik – buď problematická hesla vyřadit, což by však de facto celý slovník zlikvidovalo, nebo jména ideologicky nežádoucích osob „pokrýt” jménem někoho jiného. Autoři se nakonec rozhodli pro kompromis – některé autory „pokryli”, některá hesla zůstala anonymní a některá nejenže zůstala anonymní, ale byla i přepsána.

„To jsou ta některá, například heslo Antropologie, to vám vřele doporučuju, abyste si ho přečetli, to jsem napsal přes noc… (…) Napsal jsem .ho proto, že to původní heslo napsal Sviták. A Ivan Sviták, jak známo, byl prostě nepřítel číslo jedna. To tam nemohlo být v žádné podobě, ani bez podpisu, protože kdyby se na to přišlo, že to heslo psal Sviták, tak by z toho byl opravdu malér… ” [Rozhovor s MP, 12. 1. 2009].

Od roku 1964 Petrusek externě vyučoval na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy (katedru sociologie založil a v té době vedl Eduard Urbánek), zejména některé z úvodních kurzů sociologie a současnou sociologii. V těchto přednáškách se věnoval i západní sociologii, ke které měl přístup zejména díky svým jazykovým znalostem a kontaktům s polskými sociology, kteří ani během 50.let kontakt se západem zcela neztratili.

Normalizace

Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy nastaly československým sociologům těžké časy. Machoninův tým byl rozpuštěn, mnoho odborníků emigrovalo, většina z těch, co zůstali, byla existenčně postižena. Roku 1969, po tom, co se stal G. Husák generálním tajemníkem, se uskutečnila očista strany od nežádoucích živlů, která probíhala pod hlavičkou výměny stranických legitimací. Paradoxně hůř na tom byli lidé, kteří takovou legitimaci vlastnili. Ty, co do té doby nebyli ve straně, nemohla vládnoucí garnitura takto postihnout. Ti, co v ní byli, a to byla valná část československých sociologů, museli projít zvláštní prověrkou. O jejich budoucím osudu měly rozhodnout odpovědi na velice „kruciální” [6] otázky týkající se okupace, vlády a komunistické ideologie vůbec. Nicméně, kdo zůstane ve straně, kdo ve své profesi a kdo půjde pryč už bylo rozhodnuto předem a pohovor měl celou situaci pouze legitimizovat. Okamžitě vyhozeno bylo asi deset pedagogů, mezi nimi například i Jiřina Šiklová. Petruskovi bylo dovoleno na fakultě zůstat, ale bylo zrušeno jeho členství v KSČ a nesměl nadále vyučovat. Podobně postižených pedagogů bylo více, nicméně katedra sociologie zrušena nebyla. Po Urbánkově odvolání nastoupil do funkce vedoucího katedry Antonín Vaněk a ústav byl přejmenován na katedru vědeckého komunismu a sociálního výzkumu. To, že katedra, i když pod jiným názvem, stále fungovala, mělo za následek, že Petrusek učil tajně ještě další tři roky, protože po čistkách bylo pedagogů na vysokých školách nedostatek.

Nakonec byl však i on odsunut z dosahu studentů do Informačního střediska, kde se posléze stal pomocným knihovníkem. Jeho práce spočívala v zařazování a nadepisování diplomových prací. Pracovní dobu měl už před infarktem v roce 1979 zkrácenou do dvou hodin odpoledne, a tak zbývající čas věnoval samostudiu.[7]

„Myslím, že jsem dostál slibu, který jsem si dal, že přes nepřízeň času (a bez naděje, že se stav věcí zlepší) zůstanu na té úrovni vědění, která mi bude umožněna disponibilním časem a přístupnou literaturou” [Petrusek 2006: 16].

Alternativní sociologie

Během 70. let se Petruskova aktivita přesouvá kromě sklepení Filosofické fakulty i do tzv. „šedé zóny”, do společenství lidí, kteří jsou „formálně tolerováni, ale nic více” [Petrusek 2006: 16]. Tato činnost spočívala převážně v přednáškách pro Prognostickou společnost, později pro Československou sociologickou společnost a Slovenskou sociologickou společnost a v publikování pro různé vědeckovýzkumné ústavy. S J. Buriánkem napsal „Metody a techniky sociologického výzkumu” [Buriánek 1982], ale jako spoluautor uveden být nemohl. V roce 1978 se mu podařilo vydat skripta „Úvod do studia sociologie” [Petrusek 1978], o která byl takový zájem, že o dva roky později musel být připraven dotisk. V průběhu 80. let se pak čím dál tím víc přesouvá z šedé zóny do úplné ilegality, spolupracuje s brněnskou disidentskou skupinou Prameny, podílí se na přípravě bytových seminářů a pod pseudonymem Petr Grňa publikuje v samizdatu.

Velké téma, jímž se Petrusek zejména zabýval v době, která nepřála jeho pedagogickým sklonům, byla tolerance a totalita, a to jak ve společnosti, tak ve vědě. V této oblasti je zásadní prací publikovanou v samizdatu „Alternativa (Úvahy o postavení sociologie v nealternativní společnosti)” [Grňa 1986], která vyšla znovu po revoluci pod názvem „Alternativní sociologie” [Petrusek 1992]. Petrusek zde vypovídá o stavu sociologie na základě průniku sociologie vědy a obecné noetiky. Nezpochybňuje, ba naopak zdůrazňuje, že intencí k napsání této knihy je pocit frustrace, ale frustrace vědomé a tím objektivizované. Na podkladě analýzy dobového uspořádání a fungování humanitní vědy analyzuje principy fungování celé totalitní společnosti [8].

„Duchovní tvářnost společnosti je vyjadřována v každodenním jednání lidí, v sociálních normách, které respektují a které si nově vytvářejí, ale i v těch, které ignorují a zapomínají, které devalvují a nanejvýš snad jen verbálně proklamují. Je však manifestována daleko hamtatelněji, výrazněji a tak říkajíc průhledněji ve specificky duchovních produktech – v literatuře, hudbě, výtvarném umění, ve vědách a filozofii, tedy také v sociologii” [Petrusek 1992].

V sociologii konkrétně vymezuje dva směry, na něž se dobová sociologie dělí. O-sociologii, tedy vědu oficiální, která jen zpomaluje a zakrývá možný stav poznání a s-sociologii, vědu počítačovou a statistickou, jež nemá přesah k teorii ani k žité realitě člověka. Oba tyto směry fungují jako služebné disciplíny de facto legitimizující vládnoucí ideologii.

Od roku 1987 uvádí alternativní sociologii do praxe a spolu s Josefem Alanem začíná vydávat samizdatový časopis „Sociologický obzor”[9], ve kterém se věnují tématům, kterým se oficiální sociologie věnovat nemohla, protože pro ni prostě nesměla existovat (např. sociální exkluze). Zabývají se sociologií všedního dne, postmoderní filosofií, politickou sociologií a pravidelně jsou otiskovány stati zabývající se vztahem společnosti a literatury. V roce 1988 vyšla dvě monotematická čísla, z nichž jedno bylo věnováno stalinismu a druhé stavu československé sociologie v 70. a 80. letech. Sociologii zde hodnotí z pozice utlačených a stejně jako v „Alternativě”, je i zde kritika sociologie chápaná jako případová studie rozšiřitelná na celou společnost.

„Povaha vědy jako úhrnu kumulovaného vědění je samozřejmě zásadně a podstatně podmíněna tím, jak funguje věda jako sociální instituce a jak je v sociálním systému jako instituce situována. (…) Dosti triviální fakt, který téměř nevyžaduje empirický důkaz, že totiž československá sociologie nesnese ani elementární srovnání s úrovní sociologie evropské, o světové nemluvě (a jak dále doložíme – dnes už ani srovnání s úrovní, na níž se pohybuje sociologie východoevropská), tedy fakt její mimořádně nízké vědecké úrovně se totiž vysvětluje primárně tím, že sociologie v „marxisticko-leninském” vydání posledních dvaceti let zklamala právě a především jako sociální instituce. „Paralelní sociologie” či „alternativní sociologie” je pouze in statu nascendi a své plody zatím nevydala” [Sociologický obzor 1988, č. 4, str. 4].

Ladění „Alternativy” i „Sociologického obzoru” naznačuje, že autoři neviděli budoucnost v oficiální sociologii a jedinou cestou pro ně bylo vytvořit  „paralelní” vědu, která by se na okraji oboru věnovala okrajovým tématům. Nechtějí přitom vytvořit sociologii jiného směru než marxistického, jako je třeba sociologie interpretativní, ale jde jim o zcela jiný přístup k vědě, k falzifikovatelnosti a zpochybňování poznatků, k toleranci nových a netradičních myšlenek. Byla to nakonec právě jejich sociologie, která udržela krok s dobou a po politickém převratu v roce 1989 měla na co navazovat.

„Udělat z druhého blbce dokáže každý, kdo k tomu má mocenské prostředky a tiskový arch. Pochopit však inspirativní sílu všech těch západních koncepcí a škol, nezřídka vědomě jednostranných, však vyžaduje minimálně schopnost respektovat, že někdo jiný dokázal uvidět tytéž věci jinak nebo dokonce jiné věci úplně nově, než jsme dokázali my zde. Tuto schopnost postupně ztrácíme, jsouce izolováni a imunizováni, impregnováni ideologií, která je apriori předsevzatá” [Grňa 1988].

Činnost porevoluční

K teoretické sociologii se Petrusek jako oficiální vědecký pracovník vrací již roku 1988, kdy je na základě konkurzu přijat do Ústavu filozofie a sociologie ČSAV. Během roku 1989 se pohybuje ve skupině lidí kolem Občanského fóra, ale po revoluci dává přednost půdě akademické před politickou a profiluje se jako teoretický sociolog. Jeho vědecká autorita je patrná z přehledu funkcí, které v devadesátých letech zastával – byl předsedou a místopředsedou Masarykovy československé (a posléze pouze české) sociologické společnosti, členem redakční rady Sociologického časopisu, vědecké rady Univerzity Karlovy, vědecké rady Sociologického ústavu AVČR i poradní skupiny prezidenta Václava Havla. Pohyboval se i v mezinárodních vědeckých kruzích – české sociologii zprostředkoval dílo Zygmunta Baumana a je členem Polské sociologické společnosti. Petrusek však nezanevřel ani na vzdálenější východ. Pomáhal restrukturalizovat sociologii v Ruské federaci a od roku 1994 je členem Ruské akademie společenských věd.

Láska ke stavu učitelskému se projevila jeho spoluprací na založení nové Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, když zjistil, že porevoluční proměna Filozofické fakulty je příliš pomalá. Sám se pak na základě konkurzu stává vedoucím katedry sociologie a od roku 1992 do roku 1997 zastává funkci děkana FSV. Roku 1992 byl jmenován profesorem sociologie. Po celá 90. léta i začátkem 2. tisíciletí publikuje množství různých článků, statí, recenzí. Jeho knihy navazují a rozvíjejí jeho zájmy z doby totalitní. Kromě témat lehce na okraji oboru (sociologie literatury, totalitarismus) pracuje Petrusek i na učebnicích a různých přehledových publikacích („Velký sociologický slovník”, „Teorie a metoda v moderní sociologii”, „Sociologické školy, směry, paradigmata”), přičemž obojí zpracovává na vědu neobyčejně bohatým jazykem, který odborné práce staví na roveň krásné literatury. Vlastní esejistický přístup k teoretické sociologii a zároveň učebnici na bázi slovníku kombinuje v knize „Společnosti pozdní doby” [Petrusek 2007].

Jeho kultivovaný projev a sečtělost jsou také jedním z důvodů masové návštěvnosti jeho přednášek věnovaných teoriím kultury, totalitarismu a české i světové sociologii. Stále se snaží učit co nejvíce, neboť výuka je pro něj posláním, povoláním ve weberovském smyslu slova. Studentům na přednáškách přitom nepředává pouze sociologickou znalost, ale zejména se pokouší rozšířit jejich obecné kulturně-historické povědomí, které je dle jeho názoru při studiu nedostatečně akcentováno.

„Když chcete přednášet aspoň trochu slušně, tak musíte přednášet dejme tomu maximálně třicet procent toho, co o tom tématu víte. (…) To třeba obdivuju na Milanovi Petruskovi, který je jeden z našich nejsečtělejších sociologů vůbec, kterého znám a který dovede hodiny přednášet jenom z deseti procent, to ostatní má v zázemí, teda v sobě” [Rozhovor s JŠ, 6. 1. 2009].

Autorita vědecká i mravní

Profesní život Milana Petruska je velmi úzce spjat s důležitými mezníky v dějinách celého oboru. V šedesátých letech se podílel na největším sociologickém výzkumu, jaký byl u nás proveden, na organizaci první mezinárodní oborové konference u nás a vyučoval na znovuobnovené katedře sociologie. Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy se podobně jako jeho obor ocitl doslova v podzemí. V současnosti je profesor Petrusek znám především jako spoluzakladatel Fakulty sociálních věd, populární pedagog a autor odborných studií a knih, které jsou ovšem psané velmi přístupným jazykem. Sborníkem mu jeho spolupracovníci děkovali již k 65. narozeninám. K jeho 70. narozeninám byla uspořádána konference na téma „Chaos a řád ve společnosti a v sociologii” a na jeho počest byl vysazen platan v Jinonickém areálu FSV.

„Já osobně si myslím, že základní příčinou, proč ses dokázal vyhnout jednostranným postojům bojovníka za jeden určitý apriorní princip bádání a výkladu, je to, že sociologie přes tvou převažující orientaci na bádání o peripetiích jejího soudobého vývoje pro tebe nepřestala být především vědou o mnohorozměrných vlastnostech a životních aktivitách lidí a nesmírně složitých stavech a historických osudech společností, nikoli samoúčelnou hrou s pojmy a teoriemi” [Machonin 2006].

Literatura

Černý, Karel: Sociologie a společnost: totalitární nástrahy, současné výzvy. Otázky prof. Miloslavu Petruskovi kladl Karel Černý. Sociologický časopis. č. 5, 2006.

Buriánek, Jan: Metody a techniky sociologického výzkumu I. SPN, Praha 1982.

Grňa, Petr: Alternativa. Úvahy o postavení sociologie v nealternativní společnosti. Samizdat 1986.

Grňa, Petr: Střepy a střípky z deníku sociologa (Poznámky, glosy a výpisky z let 1978 – 1988). Sociologický obzor. č. 4. 1988.

Machonin, Pavel: Československá společnost (Sociologická analýza sociální stratifikace). Epocha, Bratislava 1969.

Machonin, P.: Miloslavu Petruskovi k 70. narozeninám. Sociologický časopis. č. 5, 2006.

Petrusek, Miloslav (vedoucí práce L. Nový, konzultant J. L. Fischer): Světový názor Tomáše Garrigue Masaryka. Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, Brno 1959.

Petrusek, Miloslav: Sociometrie.(Teorie, metoda, techniky). Svoboda, Praha 1969.

Petrusek, Miloslav: Úvod do studia sociologie I. SPN, Praha 1978.

Petrusek, Miloslav: Alternativní sociologie. KOS, Praha 1992.

Petrusek, Miloslav: Teorie a metody v moderní sociologii. Karolinum, Praha 1993.

Petrusek, Miloslav a kol.: Sociologické školy, směry a paradigmata. SLON, Praha 1994.

Petrusek, Miloslav a kol.: Velký sociologický slovník. Karolinum, Praha 1996.

Petrusek, Miloslav: Společnosti pozdní doby. SLON, Praha 2007.

Malý sociologický slovník. Svoboda, Praha; Bratislava 1970.

Aktér, instituce, společnost (Sborník k 65. narozeninám prof. PhDr. Miloslava Petruska, CSc.). Karolinum, Praha 2003.

Chaos a řád ve společnosti a v sociologii. Nakladatelství FSV UK, Praha 2006.

Sociologický obzor. č. 3, 1988.

S-obzor. č. 1, 1992.

Elektronické zdroje

Životopis Miloslava Petruska dostupný na: http://www.petrusek.cz/.

Životopis Miloslava Petruska dostupný na: http://tucnak.fsv.cuni.cz/~petrusek/.

Ostatní zdroje

Rozhovor s Miloslavem Petruskem vedla Anna Kopecká 12.1.2009.

Rozhovor s Jiřinou Šiklovou vedla Tereza Nováková 6.1.2009.


[1] Petrusek, Miloslav (vedoucí práce L. Nový, konzultant J. L. Fischer): Světový názor Tomáše Garrigue Masaryka. Filozofická fakulta Masarykovy  univerzity,  Brno 1959.

[2] „to byla velká sociální zkušenost, to si myslím, že se nedá ze života a ze  životopisu jen tak vyškrtnout [Rozhovor s MP, 12. 1. 2009].

[3] „Doba byla taková, že tehdy mohl učit každý v podstatě cokoliv [Rozhovor s MP, 12. 1. 2009].

[4] První článek s názvem Sociometrické techniky a marxistická teorie společnosti mu vyšel v časopise Otázky marxistické filozofie [Rozhovor s MP, 12. 1. 2009]
[5] Rozhovor s MP, 12. 1. 2009.

[6] Rozhovor s MP, 12.1.2009.

[7] Ibid.

[8] Petruskova obšírná reference o problémech paradigmat tří koncepcí sociologie nemá cenu pouze historickou. Není pouhým  svědectvím o době svého vzniku ani disidentským vytím na měsíc. Je to vážný příspěvek k metodologii duchovních věd u nás a snad jen kapitola 4. – téma vědeckého ateizmu a světového názoru přece jen poněkud vyčpělo – by zasluhovala revizi. Zvlášť proto, že v porevolučním snažení pohrobků těchto disciplin je řada momentů, jež by si zaloužily šleh Petruskových sociologickým moralit. Z. Pinc: Alternativní sociologie M. Petruska. S-obzor. č. 1, 1992.

[9] Sociologický obzor vycházel jako čtvrtletník od roku 1987, v roce 1990 se mění na S-obzor, vydávání ukončeno roku 1996.

Pozn.: Text bude vydán v rámci publikace Česká sociologie po roce 1945, Kopecká a kol., vydá SLON na konci roku 2012.

Print Friendly

Komentáře

komentářů

Ukázat komentáře Skrýt komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *