Přemysl Houda mi ukradl koloběžku Přemysl houda mi ukradl koloběžku

Přemysl Houda mi ukradl koloběžku

Přiznám vám úplně všechno. Bude jednat o netradiční článek, o kterém pořádně nevím, jak vlastně dopadne, protože se vztahuje k právě probíhající události. Považuji ho za skvělou sondu, jak do fungování dnešní „rychlé“ doby, kterou dnes (nebo před pár minutami) jedna paní nazvala v komentáři na Facebooku „statusová“, ve smyslu sdílení statusů na sociálních sítích. Asi tím myslela, řekl by analytik pozvaný do televize, že dnes všechno rychle sdílíme, nečteme obsahy a nezamýšlíme se nad nimi. A že je jen spojujeme s kontexty, které kolem nás plují v nejrůznějších podobách. Ale možná taky ne, nevím, museli bychom se jí zeptat.

Zároveň se jedná o sondu do mého přemýšlení, které nikoho z vás zajímat nebude, ale je třeba podotknout loni (nebo to bylo předloni?) jsem měl jeden z nejčtenějších článků v A2larmu. Fakt. O co se ale vlastně jedná? Přemysl Houda, někdejší redaktor České pozice, dnes redaktor České pozice v Lidových novinách, napsal článek. A na první pohled skutečně hrozný. Sami si přečtěte, co napsal redaktor Lidových novin, jednoho z plátků Babišova mediálního domu, najdete ho v rámečku vlevo dole. Nebo uprostřed.

Článek Přemysla Houdy v LN

Článek Přemysla Houdy v LN

Ve zkratce řečeno v něm Přemysl Houda popisuje svůj zážitek, kdy na dětském hřišti nebyl z nějakého důvodu schopen zastavit řádění malého chlapce. Romského chlapce. Sám byl děním natolik rozrušen, že z téhle příhody napsal článek o tom, jak netoužil po slovní výměně s jeho rodiči, Romy kouřícími a alkohol popíjejícími vedle hřiště. V něm se přiznal k nečistým myšlenkám, ke kterým ho událost vyprovokovala. Padla slova jako krysy, brouk, vir, očista. Vážně tam padla. A on je na sebe naštvaný, že rodiče toho chlapce přivedli vůbec jeho myšlenky (toho novináře, ne chlapce) na svět. Že se musel cítit nekomfortně, jako rasista, ačkoliv si nic takového o sobě dřív nemyslel. Ne, on přece není rasista. Ale přesto, ten rasismus asi vzniká i na těch dětských hřištích, protože my doopravdy zažíváme ta skutečná muka, takže jakýpak copak…

Něco tady nehraje.

Měl jsem pochybnosti, zdali tenhle svůj článek vůbec psát. Jestli můžu. Protože se týká událostí, které se rozbíhají společně se sdílením printscreenu článku. V čem je problém? V tom, kdo článek sdílí a jak na něj reaguje. Je totiž na té pomyslně stejné lodi, jako já. Jeho články čtu a souhlasím s nimi (nevím, jestli pokaždé, nechce se mi to teď analyzovat).

Můžu ho jmenovat? Nezpronevěřím se své misi, tedy boji proti myšlení, které tak nenávidím a které reprezentují ti, které se my, ti na správné straně, snažíme kritizovat? Nebude to vyznívat ironicky a posměšně, když to nazvu „bojem“ a „správnou stranou“? Můžu vůbec někoho z vlastních řad kritizovat? Nikdo mě nezná, tak mě třeba šoupnou do toho druhého tábora…

Nevím.

Částečné řešení přišlo, když mi Facebook začal nabízet další sdílení toho článku. Už jich bylo víc, kteří to sdílejí, takže nemusím nikoho jmenovat, už se mluví o davu. Paráda.

Ta kritika spočívala v tom, že Přemysl Houda měl napsat otevřeně rasistický text, ve kterém se zamýšlí nad tím, že ho Romové provokují a rasistické myšlenky, které zakouší, jsou do nějaké míry vlastně oprávněné. To je samozřejmě nemístnost a napsat něco takového do Lidových novin je chucpe. A ne že ne. Jenže skutečně to napsal?

Někteří výzkumníci a výzkumnice (píšu někteří, protože bych musel hledat jejich jména, v každém případě to ale působí věrohodně), kteří se zabývali společností, tvrdí, že text má dost zásadní vlastnosti, co do manipulace s významem. A že celá sociální realita je text, stejně jako text je sociální realita. Má schopnost se od svého autora emancipovat a nabízet různé způsoby svého čtení, vzpouzet se interpretacím, zahrnovat nespočet jiných textů, předmětů, kontextů…

Nemusíme a asi ani nemůžeme na tomhle místě řešit zásadní epistemologické otázky, povahu jsoucen, bytí a tak vůbec. Můžeme se ale snažit reflektovat to, co říkáme a – především – píšeme. Jako měl podniknout hlubší reflexi Přemysl Houda a jako novinář s určitým vlivem počítat s tím, že text lidé nepochopí, stejně tak měli hlubší reflexi podniknout ti, kteří mu přisoudili určitý význam, se kterým šli, nejspíš bez váhání, do světa. Pořád je ale čas odnést si z toho nějakou zkušenost, poučení (takže ty nás ještě budeš poučovat??).

Paní, o které jsem psal výše, se přiznala, že na první pohled článek pobouřil její sluníčkářské alter ego. Potom si ho přečetla znovu a došlo jí, jak to autor myslí. A byla to pro ni docela poučná zkušenost. A o to tady má v tuhle chvíli jít – přijmout tuto zkušenost za svou a přidat si ji do své výbavy pro další čtení a pro možnost porozumění tomu, co se ve společnosti odehrává. Proč na internet píše tolik lidí nesmysly, sdílí hoaxy a na články, které jsou v rozporu s jejich viděním světa, reagují naprosto idiotsky (teď mluvím pochopitelně o tom druhém táboře). Protože je nezajímá význam a (třeba bohulibý) záměr autora. Protože, jak už jsem naznačil, text.

Když totiž čteme text, automaticky ho spojujeme s jinými texty – v širokém slova smyslu, tedy s kontexty, významy, fakty, předměty, shluky věcí. Aby mi bylo rozumět: Přemysla Houdu čteme s tím, že píše do Lidových novin (které vlastní Babiš), že Babiš pronesl nedávno nehorázné věci v Letech, že jsme prý polarizovaná společnost (všichni to teď říkají a ve výzkumech to tak taky občas vyjde!!), že v Lidovkách vychází stále víc úletů, třeba od nějakých antropologů-šamanů, že mainstream hnědne… zapadá to všechno velice dobře do sebe.

Do toho začínám diskutovat s tím kritikem, kterého jsem se zdráhal jmenovat, abych si tím nezavařil, že nepískám rovinu. Ale to nějak dám, přece nesmažu článek. A ještě k tomu, a to především, MUSÍM to napsat rychle, zítra to už nikoho zajímat nebude.

Píšeme si a on mi oponuje, že do věci zatahuji jiné texty a on mluví jenom o tom textu. Těmi mými jinými texty je moje prvotní zmínka, nesoucí se zhruba v tom smyslu, že jsem v minulosti četl nějaké články od Přemysla Houdy a přišly mi rozumné, třeba články o vyloučených lokalitách. A v tom to vězí.

Zastávám konstruktivistickou pozici a jsem přesvědčený o tom, že význam textu neexistuje sám o sobě a že do každého čtení zatahujeme nespočet jiných textů (textů jako textů, kontextů, významů, faktů, předmětů, shluků věcí…). Když se to řekne bez kudrlinek, čteme v kontextu různých maličkostí a nikdy nedokážeme zaručit, že naše jsme při interpretaci dokázali kontext správně posoudit a vyvodit z celé věci správné tvrzení.

Když interpretujeme text, jednáme přitom politicky. Můžeme se ale snažit o co nejobjektivnější interpretaci. A jak jí dosáhneme? Tak, že do posuzování zahrneme co největší množství objektů, tj. dalších textů. Úmorné, únavné, jistě i v rozporu s pravidly používání Facebooku.

Záměrně nenabízím to své, správné čtení. Jen jsem názoru, že se dlouho ve veřejné debatě nepovedlo tak trefně popsat anatomii rasismu, jak je vynalézán a konstruován lidmi, ale – možná – kdyby se ten příspěvek objevil v nějaké učebnici, v jiném kontextu, který vede k hlubšímu přemýšlení, to by byla jiná.

[Poznámka: Nepíšu obyčejnými lidmi, píšu lidmi. Rozdělující kategorie obyčejného a neobyčejného nám totiž, zdá se, už dlouho tropí neplechu, když chceme uchopit současnou společnost, tak jako jiné rozdělující kategorie znemožňují přístup k té či oné historii. Potíž je, že v tuto chvíli nevíme, jak reagují ostatní publika a jak by reagovala publika, kdybychom jim článek předžvýkali pod jinou optikou. I když, můžeme to zkusit. Pokud jste ještě článek nečetli, víte přeci, co si o něm (ne)máte myslet.]

Je to skvělá lekce, říkám si. Když posoudím to množství „spravedlivě rozzlobených“ lidí, kteří poslali Přemysla Houdu někam do nejzazšího konce spektra hnědi, mám pocit, že najednou rozumím tomu, proč lidé sdílí hoaxy, nadávají sluníčkářům a zásadně nečtou články, které se snaží o konstruktivní řešení. Mají totiž své texty, které jim dávají smysl zase spolu s dalšími texty: třeba autoritou prezidenta, nostalgií po „pořádku“, sdílená videa „hord imigrantů“, břitké kritiky, kamioňáky z Calais, jednu paní, která povídala…

Proč to vlastně píšu?

Chtěl jsem jen napsat rychlý příspěvek a v duchu časopisu Sociální teorie přimět těch pár našich čtenářů k přemýšlení – v tomto případě nad textem a textualitou naší skutečnosti. Věřím, že tento text byl zajímavou ukázkou, co může vstupovat do naší sociologické práce, stejně jako do veřejných debat, do našeho každodenního jednání, které ovlivňují naše předpoklady a věci, které se kolem textů stále a nezadržitelně kupí, jak konstruujeme smysl.

S kritikem dále diskutujeme. A dochází k určitému zajímavému posunu. Věci jsou najednou zase o něco zajímavější.

Dokážeme se teď (o sobě to vím…) shodnout, že problém je místo, kde článek Přemysl Houdy vyšel. Celostátní deník, sice to není Blesk, ale stejně, v rámci nějakého dominantního kontextu vybízí ke čtení tím a tím (podle mě špatným) způsobem a důkazem je, že ho tak čte spousta jiných lidí (a opravdu, sdíleli to i jiní a editor Lidových novin má sám pochybnosti o tom, že by šlo o dobrý text). Možná je to tím, že jim to přežvýkal právě ten kritik, kterého se ostýchám jmenovat, ale to teď těžko zjistíme.

Stejně tak se s ním dokážeme shodnout (teď jsme normativní, tedy političtí), že mají existovat nějaká pravidla, a že v celostátním deníku by měl být text srozumitelnější. Nepřiléval by se tím další olej do ohně.

Jenže jsem si v tom případě jistý, že bychom ze srozumitelného textu nedostali to, co nám dává tento. Ve chvíli, kdy se pohybuje na hraně a vybízí nás k různým čtením, přestává najednou mluvit jeho autor (přelstěn byl dokonce editor a možná i sám Babiš), a skrze text začínáme mluvit my sami, naše vlastní předpoklady a předsudky. Začíná se nám tím vyjevovat podstata jakéhokoliv textu. A co je skutečně důležité, musíme si na tomto příkladu uvědomit, že si těchto kontextů, textů a věcí kolem nemusíme být vědomi v samozřejmých situacích, nejen v takových, jako je tato. To nás posouvá zase o kousek dál.

Komentáře

komentářů

Ukázat komentáře Skrýt komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *