Temná a světlá strana soucitu Temná a světlá strana soucitu

Temná a světlá strana soucitu

V sociologickém ústavu AVČR můžete od října navštěvovat cyklus přednášek „Filma a televize očima sociologie“, jejichž cílem je pojmout různé aspekty kinematografie v sociologické perspektivě. A protože film je i mým oblíbeným objektem sociologické a filozofické interpretace, rozhodl jsem se nezůstat pozadu a rozebral jsem pro vás rovnou jeden z největších symbolů popkultury.

Hvězdné války – postmoderní mix samurajů, kovbojů, čarodějů, princezen a dalších podivuhodných postav si rychle získal srdce velkého počtu fanoušků. Neočekávaný úspěch Hvězdných válek je přičítán tomu, že se jedná o nenáročnou konzumní zábavu s jasně definovanými charaktery, které nenechávají nikoho na pochybách ohledně toho, kdo je hrdina a kdo padouch – „Star Wars is not a story of broken heroes“ píše se v „Best movies of the 70’s“ [2]. Není přitom osudnějšího omylu, než je právě tento! V tomto článku vám rád ukážu, že nejde o pouhou směs atrakcí a jasně definovaných charakterů, ale že Star Wars si v ničem nezadají s antickou tragédií, která skrze vyprávění odhaluje prapůvodní problematičnost člověka a jeho prekérní postavení mezi mocnostmi dne a noci.

Kontext

Každé umělecké dílo lze vnímat jako sled významů, při jehož recepci se akumuluje význam, tj. jako kontext. Příkladem nám budiž detektivní romány, kde je čtenář v průběhu četby neustále nucen reinterpretovat předchozí části a kde poslední strana může zásadně proměnit smysl dosavadního příběhu [3]. Z pojetí celku díla jako kontextu plyne, že proměna kontextu, tj. pořadí jednotlivých částí, může vést, a často vede, i ke změně smyslu díla. Tak je tomu i v případě Hvězdných válek. Co je obsahem Hvězdných válek, kdo je hlavním hrdinou, závisí na kontextu, tj. na počtu epizod, které máme k dispozici, a na pořadí, ve kterém je sledujeme. Pokud celek díla vytváří jen tzv. stará trilogie, pak je smysl Hvězdných válek totožný se skrytým tajemstvím rodiny Skywalkerů. Tři časově pozdější epizody jsou divákem, který začal IV. epizodou, vnímány jako dovysvětlující prvek tajemství. Z tohoto pohledu jsou hlavními hrdiny příběhu Leia a Luke a opravdu platí slova o Hvězdných válkách jako o příběhu s jasně definovanými a nerozpolcenými hrdiny.

Pokud ovšem shlédneme celou sérii od první epizody, tj. od jejího počátku co do vyprávění, nikoli co do doby vzniku, pak se proměňuje i kontext díla a s ním i jeho hlavní hrdinové a celkový smysl. Při zhlédnutí série počínaje Pomstou Sithů se stává hlavním hrdinou příběhu Anakin Skywalker/Darth Vader, jediná postava, která se objeví ve všech dílech série. I smysl celé série je pozměněn. Už nejde o rozluštění rodinných vztahů po vzoru nějaké soap opery, ale o tragický osud Dartha Vadera. Postavy Luka a Lei a odhalování tajemství rodu Skywalkerů se stává jen jedním z epizodických příběhů v tragickém eposu (jako další epizodické příběhy můžeme vidět osud Obi-Vana nebo Yody). Tak se Hvězdné války, které se svou zápletkou podobaly spíše nekonečnému seriálu průměrné americké televize, změnily zcela nepozorovaně v ponuré antické drama.

Hvězdné války – válka protikladů

Svět antické tragédie je vždy světem protikladů; dobra a zla, světla a tmy, života a smrti, svobody a nutnosti. Metafyzická polarita světa se pak ve své diskrepanci odhaluje v lidském osudu, který je mezi těmito protiklady napnut, aniž by byl schopen jejich smíření. I dějiny antického světa vidí antický člověk cyklicky, jako neustálý návrat téhož, jako střídání vzestupu a pádu extrémů, které si tak navzájem platí pokutu za nespravedlnost v průběhu času[4].Člověk se ve svém životě může nanejvýš přiklonit na tu či na onu stranu. To je i případ Agamemnóna v Oresteie, ten je postaven před nutnost obětovat svou dceru, jak mu nařizuje Artemis:

                „Když neposlechnu, strašnou pohromu

                na sebe přivolám, však stejná zkáza

                čeká, když dítě usmrtím

–          Své dítě, klenot svého paláce –

a v horkých proudech

panenské krve

otcovské ruce

poskvrním navždy.

                Což tu lze zvolit a nespáchat zločin?“[5]

Co je paradoxní, je fakt, že Agamemnón si nemůže ani zvolit jinak, než Ifigenii obětovat. Vždyť celá Trojská válka je naplánována samotným Diem, který musí Parida potrestat za poskvrnění hostitelské tradice, jíž je patronem. Zdá se tedy, že Agamemnón není odpovědný za oběť Ifigenie, ale jen s lítostí sleduje božský řád světa určený Diem. Přesto bude potrestán touž božskou silou, jejíž vůli sleduje, když je následně sám zavražděn[6].

Svět Hvězdných válek se v bipolaritě, kterou řecká tragédie v osudech člověka reflektuje, shoduje. Inherentní podvojnost, kterou vykazuje metafyzický základ světa Hvězdných válek – síla v rozdělení na svou světlou a temnou stranu – nachází svůj odraz na všech stupních Lucasova universa: společenské rozdělení na Impérium a povstalce, v podobě náboženských institucí, kde jednu stranu zastupuje řád Jedi a druhou poněkud nejasně (chaoticky) organizovaný neoficiální kult Sithů. Na úrovni postav pak shledáváme, že každá z hlavních postav má svůj protiklad; Yoda a Imperátor, Obi-Van a Anakin, Luke a Darth Vader, Han Solo a Boba Fett. Ale tato dvojitost, která je inherentní struktuře světa Hvězdných válek, je přítomná i v rámci samotných extrémů. Vždy existují dva Sithové, učitel a žák, jak nás informuje Yoda v Pomstě Sithů. I v řádu Jedi nalezneme stejnou organizaci. Mistr nikdy nemá dva Padawany. Barva světelných mečů je mezi Jediy rozdělená na modrou a zelenou (výjimku zde tvoří master Windu, který má meč fialový, což byla Jacksonova osobní žádost, která je silou mimo svět vyprávění a proto ji pomíjím). Tento výčet si samozřejmě nenárokuje úplnost, ale slouží jako ilustrace podvojné struktury Hvězdného univerza, které vrcholí porodem dvojčat Luka a Lei.

Osud Dartha Vadera, nebo Anakina Skywalkera, pak jde ruku v ruce s osudem hrdiny Agamemnónova typu, hrdiny který se nachází ve světě ovládaném dvěma protiklady a jemuž věštba přisoudila místo toho, kdo vrátí síle rovnováhu. Anakin Skywalker, neschopen ovládnout spalující vášeň svých emocí, vždy volí soucit a snahu zachránit své blízké před smrtí, čímž se dostává do sporu s regulemi řádu Jedi. Toto jednání vede nejprve k jeho pádu do neštěstí. Je to však to samé jednání, ten samý impuls soucitu, který zachrání Luka před smrtí z rukou Imperátora v Návratu Jediho. Odhaluje se tak podvojnost hlavní Vaderovy emoce – soucitu. Soucit jednou vede k nenávisti, vraždám, zlu, egoismu a vzniku impéria. Anakin touží po záchraně Amidaly ze sobeckých zájmů, totiž, aby její živoucí přítomnost mohla dál saturovat jeho hybris. Anakin je tedy zainteresovaný na životě Amidaly kvůli sobě samému a nejde tedy o soucit v pravém slova smyslu, ale o jeho upadlou sobeckou formu. Egoistický soucit je strach, první z  dvojice klasických tragických emocí. Podruhé, když se Vader v Návratu Jedihu obětuje a zachrání Luka z rukou Imperátora, vede soucit, už ve své autentické podobě, k zániku Impéria a vítězství povstalců. Temná a světlá strana, jejichž podvojnost se odhaluje ve Vadrově soucitu, jsou dvěma protiklady, které spojuje doslova podle Hérakleitova výroku [7] válka; válka Impéria a povstalců, stejně jako boj uvnitř hlavního hrdiny, na který upozorňuje Luke v Návratu Jediho před tím, než má být odveden za Imperátorem.

Bipolárnost světa Hvězdných válek se pak završuje v osobě hlavního hrdiny. Anakin Skywalker je v nové trilogii součástí řádu Jedi. Zde hraje roli negativního hrdiny temné strany na straně světla a naopak Darth Vader ve staré trilogii je kladným hrdinou světlé stránky na straně temna. Stejně jako Agamemnón jedná Anakin Skywalker ve shodě s božskou vůlí proroctví samotné síly. Darth Vader tak po vzoru Agamemnóna „vlaje s vichry osudu“ [8]:

                A potom – jakmile navlékl

                Postroj osudové moci

                A vítr jeho mysli začal vát

                nečistým, bezbožným směrem –

                Zapomněl na strach, byl odhodlán ke všemu.

                               Tak slepá vášeň,

                               jež plodí bolest,

                               ze smrtelníků

                               snímá všechen děs.[9]

Rod Skywalkerů je stejně jako rod Átreúv proklet koloběhem viny a trestu. Na Hvězdné války je proto možné se dívat i jako na příběh osudem zmítaného a zlomeného hrdiny, který je nechopen syntézy protikladů, jež ovládají jeho svět a jeho existenci, a který se proto vždy pohybuje z extrému do extrému. Nekonečný koloběh bolesti, utrpení a vzájemné odplaty protikladů temné a světlé strany síly, reprezentovaný uťatou rukou – Anakin usekne ruku Dookovi, Obi-van usekne ruku Anakinovi, Darth Vader Lukovi a Luke zase Vaderovi – dovádí k harmonii teprve Luke (Orestés?), který odmítne zabít svého otce. Tím je koloběh odplaty protikladů temné a světlé stránky přerušen. Anakin Skywalker tak nakonec uvádí svou nenásilnou smrtí sílu a koloběh strachu a soucitu v harmonii (tedy z jistého pohledu na věc…).

Přestože Hvězdné války tak mohou být pro někoho popkulturním gulášem uspokojujícím chutě postmoderního turisty po exotických pokrmech tím, že servírují universum dojmů a atrakcí ke konzumaci s příslibem jejich opakování v dalších a dalších chodech, prolamuje se v nich jakoby mimochodem povědomí o problematičnosti lidského postavení v universu, které je vlastní světu antické tragédie. Pod postmoderní hrou se tak skrývá symbol upomínající člověka na jeho příslušnost k transcendenci, slavnostní, otřásající stránce světa, která strhává šupiny, masky z očí, aby alespoň na poslední okamžik prohlédly skrze závoj partikulárních pohledů a spatřily svět a lidské místo v něm z celkové perspektivy svýma vlastníma očima.

Na samý závěr je ovšem třeba zmínit, že George Lucas prodal své dítko společnosti Walt Disney, která se rozhodla natočit další tři epizody slavné série. Je tedy více než pravděpodobné, že tato interpretace bude již od příštího roku, kdy má světlo promítačky spatřit první nový díl, neplatná…

Poznámky

[1 – k názvu článku] Tento text jsem napsal v návaznosti na adventní maraton Hvězdných válek a nevznikl by bez podnětné diskuse jeho účastníků. Chtěl bych proto poděkovat Aničce Tučkové, Aničce Hruškové a Ondřeji Bínovi, za podněty a připomínky, bez nichž bych tento text nikdy nenapsal.

[2] Best movies of the 70’S, ed. Jurgen Muller, Taschen, s. 259.

[3]„Dokud kontext není ukončen, vždy ještě je jeho celkový smysl nejistý, leč významová intence směřující k celosti kontextu provází vnímání jeho od prvního slova.“[3]  J. Mukařovský, Pojem celku v teorii umění in: Studie I, Host, Brno 2007, s. 42.

[4] „A z čeho věci vznikají, do toho též zanikají podle nutnosti, neboť si za své bezpráví navzájem platí pokutu a trest podle určení času.“ Zl.A9 a B1 ze Simplikia in: Svoboda K., Zlomky předsokratovských myslitelů, Akademie věd, Praha 1944, s. 29.

[5] Aischylos, Oresteia, verš 206-211, přel. Petr Brokovec a Matyáš Havrda, Národní divadlo, Praha 2000, s. 57-58.

[6] Srovnej: Havrda, T., Chlup, R., Člověk v síti in: Aischylos, Oresteia, Národní divadlo, Praha 2002. s. 20.

[7] „ Je třeba vidět, že je boj všem společný, že právo je svárem a že se vše děje ve sváru a podle nutnosti.“ Zl. B80 z Origena, Simplikia in: Svoboda K., Zlomky předsokratovských myslitelů, Akademie věd, Praha 1944, s. 45.

[8] Aischylos, Oresteia, viz. výše, 187, s. 57.

[9] Tamtéž,  218-223, s. 58.

Zdroj úvodní ilustrace: sxc.hu.

Print Friendly, PDF & Email

Komentáře

komentářů

Ukázat komentáře Skrýt komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *