Anální společnost

Anální společnost

Společenství vlastníků na našem sídlišti v demokratickém hlasování odsouhlasilo a zaplatilo klece a zámky na popelnice. Přestože se může jednat o zdánlivě marginální skutečnost, nebrání mi to po vzoru velkých myslitelů současnost vybavit společnost kontroverzním přívlastkem anální. Další článek tak přichází s postmoderní ambicí pojmenovávat společnost, kterou žijeme.

Od poloviny 20. století je přívlastkem spojovaným se společností zejména adjektivum „konzumní“. V éře fordismu, či bujícího liberálního kapitalismu, je tímto slovem nazýván zejména soubor jevů zahrnující okázalou spotřebu zakládající sociální status, individualizaci potřeb a jejich naplňování, inflaci značek, „umělé“ zvyšování poptávky přehnanou diferenciací nabídky a v neposlední řadě i ekologické problémy a negativní aspekty globalizace. Toto pojetí konzumu jako apriori negativní tendence, která zbavuje společnost morálních hodnot a důrazem na individualitu popírá i mezilidské vztahy a potřebu komunity, pomíjí jak obecnou úzkost z této individualizace, tak i metody, kterými se většina lidí s touto atomizací vyrovnává. Přitom i tyto aspekty lze pod pojem konzumní zahrnout, jak to činí Gilles Lipovetsky ve své pětisetstránkové knize nazvané eufemisticky Paradoxní štěstí. Esej o hyperkonzumní společnosti.

„Pro konzumní civilizaci je typické, že ústřední místo v ní zaujímá snaha o blahobyt a lepší život pro sebe sama a své nejbližší,“ píše Lipovetsky [1]. Současná společnost však předchozí, čistě konzumní společnost, překonala v tom, že konzum zahrnuje i ty aspekty lidského života, které se netýkají tržní směny, ale i vztahů k rodině, kultuře, politice či duchovnímu životu.

„(…) Uspořádání, kde spotřebitel drží hlavní páky, odpovídá revoluce v oblasti spotřebitelského chování a představ. Rodí se homo consumericus třetího typu, ničím nespoutaný, mobilní a flexibilní „turbokonzument“, z valné části oproštěný od staré známé kultury společenských vrstev a s nepředvídatelnými zálibami a nákupy. Od spotřebitele podřízeného sociálnímu statusovému tlaku vývoj přešel k hyperkonzumentovi, jenž si žádá emocionální zážitky a lepší život, vysokou životní úroveň a kvalitu zdraví, známé značky a autenticitu, bezprostřednost a komunikaci. Nad spotřebou ovládanou kodexem cti získala navrch spotřeba prosycená intimitou a nakupující jedinec je v dnešním systému stále lépe informován a „esteticky“ inspirován, stále reflexivnější a čím dál méně loajální.“ [2]

Podle Lipovetskyho je podstatný právě důraz na touhu po blahu a zároveň intimita, reflexivnost a nízká loajalita současného člověka-spotřebitele. Právě tyto aspekty vedou k možnosti vnímat konzumentství jako pozitivní a morálně rozvíjející chování. Jedinec si může vybrat, jak a co bude konzumovat, ať už jde o produkty ekologického zemědělství, politický program udržitelného rozvoje či alternativní duchovní směry. Zároveň zdůrazňuje, že ač dosahujeme blaha snadno dostupnými „libůstkami“, považovat touhu po něm za nízkou potřebu je omyl, neboť touha po blahu je přirozenou lidskou potřebou a „již Aristotelés uvážlivě upozornil, že pro šťastného člověka je nezbytné, aby si mohl bez obtíží užívat mnoha různých druhů vnějšího dobra.“ [3]

Uspokojování potřeb, respektive naplňování touhy po blahu, které ve svých důsledcích vede k vývoji, nás přivádí k úvahám Sigmunda Freuda, a to ani ne tak velkou oklikou, jak by se mohlo na první pohled zdát. Ostatně pojem libida, jak jej Freud používá, není pouze sexuálním pudem, ale vyjadřuje zejména touhu po blahu v její pudovosti. V psychoanalytické teorii vývoje, která se zaměřuje právě na pudovost a afektivní stránky osobnosti, prochází libido několika fázemi, během kterých se mění zdroje a uspokojování slasti. Procházení těmito fázemi může mít různě komplikovaný průběh, který v hraniční formě může vést až k regresi a tím k vytvoření nejrůznějších neuróz, pokud je fáze potlačena, nebo deviací, je-li naopak excitována.

V psychoanalytické interpretaci by tak konzumní, respektive hyperkonzumní společnost byla v orální, tedy v první fázi vývoje, který směřuje k dospělosti, kdy se jedinec přestane fixovat pouze na své osobní blaho, ale potěšením se mu stane i působení slasti druhému. K této finální, genitální fázi, však vede ještě dlouhá cesta. V orální fázi, která je u člověka spojena s prvním rokem života, je zdrojem libosti sání a nasycení, respektive přijímání a konzumování. Druhou fází, kterou jedinec prochází zhruba ve druhém až třetím roce života, je fáze anální, kdy je uspokojení získáváno „především při zadržování a vypuzování exkrementů.“ [4] Dítě je v této etapě na jednu stranu vedeno k tělesné čistotě, na straně druhé je fascinováno a do jisté míry fixováno na vlastní vylučování a odpad. I současná společnost je do jisté míry fascinována vlastním odpadem. To může mít jak pozitivní vliv v samotném faktu, že si uvědomuje, že konzumace vůbec nějaký odpad přináší a že je třeba jej řešit. Avšak stejně jako v případě dítěte, i v případě společnosti se nemusí průchod jednotlivými fázemi podařit.

Produkce odpadu v české společnosti je úzce navázána na konzumní, ovšem v tom starém, fordovském smyslu slova, způsob života. Ve stejné době, kdy významná část populace vytrvale chudne, a to až k hranici, kdy její příjem nestačí ani na základní potřeby, je zároveň nevyužité zboží denní potřeby masově likvidováno, protože jeho uvolnění by snížilo jeho celkovou hodnotu na trhu. Supermarkety tak každý večer vyhazují nesnědené pečivo, ale vyhazují ho do kontejnerů, které jsou zamčené a případně i hlídané, aby se k nim nikdo nepovolaný nebo hladový nedostal. S touto praxí se snaží vyrovnat jiná část společnosti, která svým (hyper)konzumentstvím může dosáhnout změny – takovým příkladem jsou akce typu „Večeře pro tisíc“, nebo nejrůznější typy potravinových bank a nadací spojující konkrétního obchodníka s konkrétními potřebnými. Ostatně nikdo neříkal, že procházení jednotlivými fázemi vývoje bude bez komplikací a může nás blažit, že přece jen nějaký vývoj probíhá. Lipovetsky to vidí optimisticky: „Přesto ale dříve či později nastane okamžik, kdy bude tento režim překonán a objeví se nové metody výroby a směny, ale také nové pozitivní pojetí spotřeby a nové chápání osobního štěstí. Někdy ve vzdálené budoucnosti vyvstane nová hierarchie prospěchu a hodnot. Hyperkonzumní společnost dožije a ustoupí novým prioritám, novým představám o společné existenci a o kvalitě života.“ [5]

Praxe supermarketů, nebo ve větším měřítku zemědělců v případě současné hospodářské blokády Ruska, dává přesto z čistě morálního hlediska těžce ospravedlnitelný, ale přece jen smysl. Zamykání popelnic na komunální odpad na sídlišti tak, aby se k němu nemohli dostat bezdomovci a jiní nepřizpůsobiví živlové, je však z mého úhlu pohledu dokonalým příkladem fixace v anální fázi vývoje. Uvidíme, zda to povede k společnosti neurotické, nebo spíš deviantní…

Poznámky (literatura):

[1] Lipovetsky, G.: Paradoxní štěstí. Esej o hyperkonzumní společnosti. Praha, Prostor 2007. Str. 18.
[2] Ibid.: str. 16.
[3] Ibid.: str. 20.
[4] Langmeier, J.; Krejčířová, D.: Vývojová psychologie. Praha, Grada 2006. Str. 241.
[5] Lipovetsky, str. 23.
Zdroj úvodní ilustrace: sxc.hu.

Komentáře

komentářů