Déjà vu sociologique: tajemství a tajemno v moderní společnosti Déjà vu sociologique: tajemství v (pozdně) moderní společnosti (zdroj: sxc.hu)

Déjà vu sociologique: tajemství a tajemno v moderní společnosti

Tajemství a tajemno lze považovat za ryze sociologické fenomény, jejichž historické proměny můžeme sledovat a jejich význam pro společenské uspořádání hodnotit. Samotnou potřebu střežit některé informace není možné sociologicky opominout, stejně jako není možné ignorovat tajemství jakožto druhou stranu mince konceptu soukromí, jehož se dnes podle mnohých vzdáváme prostřednictvím sociálních sítí a moderních technologií, nebo se o něj necháváme připravovat v rámci sekuritizace společnosti – nejen při letištních kontrolách nebo na některých úřadech, ale prakticky každý den ve veřejném prostoru, kdy jsme střeženi kamerovým systémem. V rámci rubriky Déjà vu sociologique se na dalších řádcích budu věnovat oběma pojmům.

Tajemno jako produkt pozitivní vědy

Otázka po tajemství a tajemnu není v sociologii nová, jedná se však o dva diametrálně odlišné termíny. Émile Durkheim se ve svých Elementárních formách náboženského života zmiňuje o tajemnu jako o moderním fenoménu, který vzniká důsledkem rozvoje pozitivní vědy. Když píše o tajemnu, které často mylně spojujeme s představou náboženství jako prostředku k vysvětlení nepochopitelného, nezapomene namítnout, že ,,rozum člověka 17. stol. se dogmaty například nijak neznepokojoval; víra se bez obtíží snoubila s vědou i filosofií a ti myslitelé, kteří jako Pascal cítili znepokojivou temnotu zahalující některé věci, se se svou dobou natolik rozcházeli, že zůstali svými současníky nepochopeni“ (Durkheim 2002: 33).

Pojem tajemného je podle Durkheima naprosto cizí všem národům, které nedosáhly určité úrovně intelektuální kultury. Vysvětlení, která modernímu člověku přijdou neracionální a často tajemná, jsou totiž pro předmoderního člověka přirozená a bezrozporná – ,,nevidí v nich žádné ultima ratio, k němuž se rozum obrací až v okamžiku naprostého zoufalství, ale nejbezprostřednější způsob, jak si představit a pochopit to, co se kolem něho děje“ (Durkheim 2002: 34).

Tajemné souvisí zejména s čímsi nadpřirozeným a tudíž musí existovat nějaký přirozený řád věcí, kterému by se mohlo vymykat a který musí být nejprve stanoven. Ten, který známe dnes, je utvářen po několik století a podoba ,,přirozeného řazení“ vrcholí etablovanou pozitivní vědou. Tomuto řazení můžeme rozumět jako produktu moderních vědeckých disciplín a předmětů, kterými se zabývají. Moderní racionalita si činí nárok vytlačit původní dominanci náboženského myšlení a definovat vše, co nás obklopuje, prostřednictvím nových pojmů – definovat například kategorie co je správně, co deviantní, co vědecké a co nevědecké.

Nové typologie věcí tedy jasně vymezují, jak chápat okolní svět. Již to není bůh, kterého lze požádat o službu při náboženském rituálu, ale věda, které se můžeme zeptat. Nejistota v některých oblastech, do kterých však věda doposud nemá přístup, vyvěrá do pocitu tajemna. Tak se i bůh, zbaven svého přirozeného místa v řazení věcí, stává v moderní společnosti tajemnou, nadpřirozenou postavou, přestože dnes slýcháme hlasy, špitající si o době post-sekulární. To by mohlo nasvědčovat tomu, že by z mohla být z boha tato charakteristika setřena.

Sociologie tajemství

Pojem tajemství naproti tomu odkazuje ke věcem jiného charakteru. Vztahuje se úžeji k lidskému společenství, k něčemu, co může být v moci člověka a s čím lze nakládat, využívat to ve svůj prospěch či něčí neprospěch, k sociálním mechanismům začleňování do skupiny. Otázkou tajemství se zabýval další sociologický klasik 19. a počátku 20. století, Georg Simmel, proto mu dejme možnost dnes promluvit a zmiňme jeho text The Sociology of Secrecy and of Secret Societies, který vyšel v roce 1906 v American Journal 0f Sociology a jenž je k pečlivému pročítání celý k dispozici níže.

Pro Simmela je skutečnost, že něco víme o někom jiném, předpokladem pro vzájemný vztah. Zdůrazňuje, že každá sociální vrstva přibližně ví, jakou míru kultury může předpokládat od každého jedince, a tomu přizpůsobuje vzájemné jednání. Obrazy, které si vytváříme o druhých, přitom nejsou jejich objektivními ztvárněními. ,,Každý vztah mezi osobami způsobuje, aby obraz každé z nich zaujal formu v mysli toho druhého a tento obraz je očividně ve vzájemném vztahu s tímto osobním vztahem,“ píše Simmel (s. 443). Zároveň dodává, že nemusí existovat pouze jeden způsob percepce druhé osoby v jeden okamžik, obrazů může být více. Osobní vztahy se vyznačují mírou reciprocity ve vědění a tajemství, a je to právě tajemství, které vytváří sdílený pocit sounáležitosti založený na skutečnosti, že se týká daného vztahu. Pro Simmela je tajemství situací, za které jedna osoba něco skrývá, zatímco druhá se snaží odhalit, co je skrýváno, proto je vždy doprovázeno možností, že může být odhaleno. Lze zároveň rozlišit některé formy vztahů utvářejících sociální strukturu s odlišnými morálními pravidly ohledně nakládání s pravdou a lží – Simmel zmiňuje důvěrnost, známost, přátelství a manželství -, nejedná se však jen o vztahy v osobní rovině.

Aplikace tajemství jako sociologické techniky totiž spočívá v přiznání směnné role tajemství, bez které není možné dosahovat některých cílů, přičemž různé druhy vztahů se odvíjí od míry tajemství, které o sobě jednotlivci druhým sdělují. Simmel považuje například vysoký stupeň utajení za důležitý rys a struktury moderní společnosti, za jeho potřebnou součást. Moderní společnost s rozvinutou ekonomií využívá zejména peněz ke skrytí převodů, akvizic a změn ve vlastnictví, tedy aktů, bez kterých je nepředstavitelná. Paradoxně totiž lidé prostřednictvím peněz vstupují do vzájemných spojení s druhými, aniž by museli nutně odhalovat svoji osobnost a soukromé záležitosti.

Tímto sociologie tajemství zapadá do Simmelovy koncepce přemýšlení o společnosti jako o formách zespolečenštění. Důležitý není obsah tajemství, nýbrž forma sociální interakce, kterou tajemství zakládá. Moderní člověk se stále dostává mimo dosah tradičních skupin, kterým byl v minulosti plně podřízen a jimiž byl pohlcován; v průběhu historie se jedinec individualizuje, zároveň má ale schopnost vytvářet skupiny, které se ustavují prostřednictvím neustálé komunikace a stvrzování vzájemných vazeb. I za přispění tajemství.

Literatura

  • Durkheim, Émile. 2002. Elementární formy náboženského života. Praha: Oikoymenh.
  • Simmel, Georg. 1906. „The Sociology of Secrecy and of Secret Societies.“ In: American Journal 0f Sociology.

Text je také možné stáhnout ve formátu PDF zde. Anglický originál Durkheimových Elementárních forem náboženského života je k nalezení zde.

Zdroj úvodní ilustrace: sxc.hu.

Komentáře

komentářů