Jacques Derrida (1930-2004), stejně jako Michel Fouacult, patří mezi velká jména historie francouzské filosofie a sociální teorie. Společně s Foucaultem ho pojí jak osoba učitele Louise Althussera, tak společný zájem o interpretaci a strukturální pochopení textu. Oba ve svém bádání dochází k důležitému metafyzickému posunu, jehož důsledky dnes popisujeme pojmem poststrukturalismus, ačkoliv se oba tomuto zařazení zas svého života vzpírali.
Za strukturu
Považuji za podstatné zmínit, že poststrukturalismus je třeba chápat nikoliv jako samostatný přístup, který by chtěli tito nebo jiní autoři budovat, ale jako překonání „starého“ saussurovského strukturalismu radikalizací jeho předpokladů. Je tak spíše označením pro práce a myšlení skupiny (zejména francouzských) intelektuálů, jejichž myšlenky vedou až ke zpochybnění ideálu pozitivní vědy. Původní strukturalismus vše posuzuje z hlediska pravidel jazyka jako systému znaků, které stojí v pozadí všech kulturních jevů. Základní pojmy přitom vychází z rozlišení mezi jazykem a řečí (langue x parole; jazyk je totalitou sdílenou kolektivním nevědomím, která přímo utváří kategorie našeho myšlení, zatímco řeč je konkrétním využitím v promluvě nebo psaní), označujícím a označovaným (znak v jazyce je ve vztahu k realitě arbitrárním spojením zvukového či grafického označujícího a toho, co skutečně označujeme; samotný význam znaku vyplývá až z jeho rozdílnosti od ostatních znaků – jazyk je tak systémem diferencí bez pozitivního významu) a diachronním a synchronním přístupem (diachronní přístup ve studiu jazyka zahrnuje jeho historii, změny a původ, zatímco synchronní vnímá jazyk v daném stavu bez ohledu na čas a vývoj). Lévi-Strauss na těchto základech analyzuje univerzální struktury náboženských rituálů, magie, umění a sociálních jevů různých společností, jelikož stejně jako jazyk i narativy podle něj mají svoji vnitřní rozpoznatelnou strukturu, v níž význam vzniká ve vztahu k ostatním mýtům. V šedesátých letech pak Derrida přichází se svojí teorií dekontrukce.
Dekonstruovat svět
Derrida v eseji Struktura, znak a hra v diskursu věd o člověku (Derrida 1993) následované knihou Gramatologie (Derrida 1999) stanovuje několik zásad, které jsou důležité pro samotnou dekonstrukci. V první řadě stojíme před skutečností, že text nemůže mít žádný konečný a předem daný význam, jelikož může existovat mnoho způsobů čtení. Hned v počátku zmíněného titulu Derrida kritizuje tendenci západního myšlení uchylovat se k „nejoriginálnějšímu a nejmocnějšímu“ etnocentrismu historie – k logocentrismu (z řeckého logos, čili „rozum“ a „řeč“), který mu vnucuje svůj vlastní řád vyjádřený jako „pojem písma ve světě, ve kterém musí fonetizace písma zakrývat svoje vlastní dějiny svojí produkcí“ (Derrida 1999: 11), dějiny metafyziky připisující původ pravdy logu a podmínku epistémé jako podmínku vědeckosti vědy.
Derrida tvrdí, že psaní je do doby určitého zlomu chápáno jako odvozené od řeči a od Platóna po Hegela slouží šíření logu, ačkoliv podle něj psaní stejně jako řeč vězí v přítomnosti a není o nic více stabilní. Dochází však k tomu, že od určitého historického momentu psaní prosazuje subjektivitu a vyvrací řád, a že centrum struktury, tedy jakákoliv metafyzika, „vůbec není, že centrum nemůže být myšleno formou přítomného jsoucna, že centrum nemá žádné přirozené místo, že to není pevné místo, nýbrž funkce, jakési ne-místo, v němž se donekonečna odehrávají substituce znaků“ (Derrida 1993: 179). Pokud text nemůže mít žádný základní význam, struktura je podle Derridy decentrovaná a nesoběstačná. Z toho důvodu v jazyce ani v jakémkoliv jiném systému nemůžeme používat Saussureovy binární opozice, protože pokud máme jen text, mimo který nic není, chybí nám centrum, ke kterému by existovala binární opozice odkazující k nějakému absolutnímu počátku.
Aby Derrida překonal logocentrismus a dokázal, že „bytí nikdy nemělo ‚smysl‘, nikdy nebylo myšleno či vyslovováno jako takové, pokud se neskrylo do jsoucna“ (ibid.: 167), staví do opozice logiku pojmu différance (od francouzského slovesa diférer –„vyčkávat, vědomě či nevědomě se uchylovat… k pozdržujícímu prostředkování okliky“ a zároveň „nebýt identický, být jiný, rozlišitelný“) [1]. Jím se vyrovnává se saussureovským označujícím, které, oproštěné od své metafyziky, se dostává do nikdy nekončícího řetězce. Každý význam donekonečna „vyčkává“ a je odkládán, protože nás každé slovo vede k dalšímu v systému signifikace. Jednotlivé znaky za sebou pouze nechávají stopu, k níž Derrida podotýká:
„Je nezbytné zcela přísně nechávat zjevovat se/mizet stopu toho, co přesahuje bytí. Stopu (toho), co se nikdy nemůže prezentovat, stopu, jež se sama nikdy nemůže předvádět v přítomnosti: zjevit se a manifestovat jako taková ve svém fenoménu.“ (ibid.: 168)
Différance tedy vytváří význam, který se ukládá ve své stopě. Tím není možné zajistit nebo postihnout konečný význam textu. Západní metafyzika stavící do centra lidský subjekt je tak Derridou dekonstruována tím, že jsou zpochybněny předpoklady její racionality. Přesto Derrida přiznává, že dekonstrukce se bez metafyziky neobejde:
„…nemá smyslu otřásat metafyzikou, aniž bychom používali metafyzických pojmů; nemáme k dispozici žádnou řeč – žádnou syntaxi a žádný slovník – jež by byla cizí těmto dějinám; nemůžeme pronést jedinou destruktivní výpověď, která by se již nemusela připodobnit formě, logice a implicitním postulátům, právě toho, co chtěla popírat.“ (ibid.: 180)
Nejisté dějiny kultury a logická bezvýchodnost zkoumání
Dekonstrukce znamená skutečně silné otřesy pro historiografii kultury, jelikož je třeba analýzu významu zaměřit na potlačené předpoklady. Pokud si vypůjčíme Derridova slova a bude nás zajímat, jaká je „mezera mezi faktickou jistotou a jejím interpretativním opakováním“ (ibid.: 136), dojdeme snadno ke zpochybnění objektivity všech kulturních konceptů a převedením celé jejich problematiky na záležitost textuality (včetně karteziánské vědy a její racionality nebo aristotelské sociologie, která je podle Derridy výsledkem řecké gramatiky). Získané vědění vycházející z historie, filosofie i moderních věd vyvěrajících z osvícenství tak není jen pouhým poznáním a reflexí světa,je přímo jeho tvůrcem, jelikož je určující pro kategorie našeho myšlení a stává se tak oním „nejmocnějším“ etnocentrismem západního myšlení. To vše je podstatné pro definici identity subjektu ve vztahu ke světu, v němž žije.
Dekonstrukce podle Slavoje Žižeka poznání nařizuje dvojí zákaz: „Zakazuje ‚naivní‘ empiricistický přístup (‚pečlivě prozkoumejme danou látku, pak vytvořme obecné hypotézy…‘), stejně jako globální, nehistorické metafyzické teze o původu a struktuře univerza.“ (Žižek 2007: 200–201) Tím však vyvrací samotnou možnost dosáhnout poznání samotné pravdy a podtrhuje bezvýchodnost situace, v níž vězí lidská existence.
Poznámky a literatura:
- [1] Tato dvojí definice slovesa différer pochází z Derridovy eseje Diferänce z knihy Texty k dekonstrukci. Český překlad diferänce patřící Miroslavu Petříčkovi ml. má překlenout fonetickou rozdílnost, která by vznikala při čtení slova diferance (s a) oproti slovu diference (s e). V tomto textu však tento výraz používám v původním francouzském znění différance.
- DERRIDA, Jacques. 1999. Gramatológia. Bratislava: Archa, 314 s. ISBN 80-7115-138-6
- DERRIDA, Jacques. 1993. Texty k dekonstrukci. Archa: Bratislava, 336 s. ISBN 80-7115-046-0
- ŽIŽEK, Slavoj. 2007. Mluvil tu někdo o totalitarismu?. Praha: Tranzit, 274 s. ISBN 80-903452-8-X
Pozn.: Text je původně součástí rigorózní práce autora. Zdroj úvodní ilustrace: literarism.blogspot.com.
