IQ jako nástroj propagandy a poznatky, které se nehodí IQ jako nástroj propagandy a poznatky, které se nehodí (zdroj: sxc.hu)

IQ jako nástroj propagandy a poznatky, které se nehodí

Už tolikrát jsem na internetu narazila na nějaký pamflet, který bez citace jediného zdroje přesvědčoval čtenáře o intelektuální podřadnosti žen a černošské populace. Při čtení takových textů si uvědomím, jak často jsem se na své pouti životem setkávala s laickými soudy o inteligenci určitých sociální skupin. Už v raném dětství jsem v rámci úspěšné socializace vyslechla několik „expertních“ mikropřednášek na téma nízké inteligence černochů, o něco později jsem byla upozorněna, že vědecké výzkumy potvrdily (zde je důležité slovo „potvrdily“, nikoliv „ukázaly“), že ženy jsou hloupější než muži, a proto jich je málo v politice, na rozhodovacích pozicích a ve vědě. Vždyť to dává smysl, ne? Ale pouze v případě, že o měření IQ nevíte vůbec nic.

Laická veřejnost často sdílí o povaze inteligence stejnou představu jako psychologové v 19. století a na začátku 20. století. V tomto pojetí je inteligence cosi daného a vrozeného, co se projeví bez ohledu na kulturní a sociální prostředí jedince. Na šíření této představy se podílejí média, která často vysílají stručné zprávy o dění ve vědě, přičemž psychologie je obor, o kterém informují nejčastěji. Šokující informace o vědeckém objevu bez uvedení podrobností jsou médii radostně přebírány a zprostředkovány davům lačnícím po potvrzení lidových teorií sociálních nerovností. Strohá statistika o rozdílech v IQ mezi sociálními skupinami, často založená na desítkách let starých datech či publikovaná bez upozornění na zásadní intervenci prostředí, má masivní vliv na veřejné mínění a přesvědčení o genetické determinaci inteligence se mezi laiky stává samozřejmostí. V tomto článku bych chtěla uvést na pravou míru lidové představy o rozdílech v inteligenci napříč různými sociálními skupinami, neboť se domnívám, že medializace nepravdivých či zkreslujících údajů o inteligenci Afroameričanů, žen, minorit a chudých lidí napáchala mnoho škod a utvářela postoj veřejnosti k těmto sociálním skupinám.

Testy IQ v minulosti tvořily základ pro rozhodování o budoucnosti člověka v mnoha oblastech, ať už to byl přístup k běžnému vzdělání, přístup k povolení k trvalému pobytu na území USA, možnost povýšení v americké armádě, přístup k zaměstnání atd. Zneužití měření IQ v nacistickém Německu představuje kapitolu samu o sobě. Měření IQ a jeho využití státním aparátem nejvíce přímo ovlivnilo Afroameričany, přistěhovalce, Židy a ženy, tedy tradičně diskriminované skupiny.

Ač se může zdát, že zneužívání psychometrických měření plně náleží minulosti, není to tak. S úsvitem neofašistických hnutí a se vzedmutím nacionalismu tvoří zažité představy o údajné intelektuální nedostatečnosti tradičně diskriminovaných skupin velmi pevný základ pro rasistickou a sexistickou argumentaci. Taková argumentace výsledky měření IQ překrucuje, odmítá zásadní vliv prostředí na inteligenci prokázaný ve stovkách psychometrických měření a experimentů a lživě tvrdí, že inteligence je daná výhradně geneticky. Ignoruje masivní změny v IQ v čase a rozdílnou rychlost nárůstu IQ v různých sociálních skupinách, která je způsobena postupným sbližováním vzdělanostních a profesních podmínek bílých mužů z dobrých rodin a tradičně diskriminovaných skupin v západním světě.

Použití takové argumentace nejvíce bolí v případě, kdy je použita samotnými psychology. Pozdvižení odborné veřejnosti způsobila v roce 1994 publikace knihy Richarda Herrsteina a Charlese Murraye s názvem The Bell Curve. Autoři tvrdili, že IQ měří inteligenci naprosto přesně, že inteligence je zcela dána geneticky a sociokulturní a socioekonomické vlivy nehrají téměř žádnou roli. Rozdíly v IQ mezi bílou a afroamerickou populací byly podle jejich názoru zcela dány geneticky a sociální a vzdělávací programy na pomoc černošskému obyvatelstvu se podle jejich názoru ukázaly jako zcela neúčinné. Šokující tvrzení z této knihy pochopitelně brzo převzala média a velký ohlas veřejnosti vyvolal paniku mezi členy Americké psychologické asociace (APA). V roce 1996 publikoval kolektiv autorů zvolený pro tento účel APA článek (Neisser et al. 1996), který měl napravit škody napáchané Herrstainem a Murrayem. Tento článek obsahuje shrnutí dosavadního výzkumu IQ a uvádí na pravou míru politicky motivované interpretace autorů knihy The Bell Curve. O patnáct let později vyšel další shrnující text (Nissbet et al. 2012) , který doplňuje předchozí článek o další studie a poznatky, které se v mezidobí udály zejména na poli výzkumu vztahu inteligence a sociálního prostředí. Z obou těchto textů vychází část mého článku, ve které zprostředkovávám aktuální výsledky výzkumu IQ v populaci žen, Afroameričanů a sociálně znevýhodněných lidí.

Co je inteligence a jak jí zkoumat

Obecně se v psychologii pod pojmem inteligence rozumí schopnost řešit logické problémy, plánovat řešení problémů a komplexně jim rozumět, abstraktně myslet, rychle se učit a používat závěry plynoucí z předchozí zkušenosti. Pro inteligenci existují různé konceptualizace, nicméně pro měření IQ je podstatná analytická inteligence, která se měří pomocí testů stávajících z jednotlivých logických úloh. IQ není jedinou metodou pro zjišťování inteligence; v závislosti na konceptualizaci se používají i jiné metody, například kvalitativní nebo biologické (neurologické), nicméně v tomto textu se budu držet téměř výhradně psychometrické metody měření inteligenčního kvocientu.

Metodou výzkumu inteligence, kterou někteří odborníci chápou jako příslib pro budoucnost, je výzkum DNA. Ještě před dvaceti lety se zdálo, že genetické přístupy brzy odhalí povahu inteligence a podají univerzální vysvětlení. Nicméně vývoj v genetickém výzkumu ukazuje, že současné metody zatím nedokáží identifikovat geny zodpovědné za inteligenci. Dosud byly identifikovány skoro tři stovky genů pro různé mentální retardace, oproti tomu genetických markerů, které mohou determinovat inteligenci obecně, bylo dosud nalezeno velice málo a jejich efekt ve varianci mentálních schopností se ukázal jako minimální. Ve velké studii z roku 2008 využívající informace o 7000 lidech bylo identifikováno pouze šest genetických markerů, které dohromady vysvětlily pouze necelé jedno procento pozorované variance v mentálních schopnostech. V dalších studiích byl prokázán konzistentní vliv pouze jednoho genetického markeru s velice slabou explanační schopností (Nissbet et al. 2012).

Pokud se bavíme o psychometrickém výzkumu inteligence, tedy o inteligenčním kvocientu a jeho testování, je naprosto nezbytné říci, že průměrná hodnota IQ pro danou sociální skupinu nemá přímou implikaci pro IQ nějakého jedince z této skupiny. Distribuce hodnot IQ skórů pro jednotlivé skupiny se z velké části překrývají a rozpětí hodnot v jedné skupině je vždy výrazně větší než rozdíly v průměrných hodnotách IQ pro jednotlivé skupiny. Rozdíly mezi jednotlivci v jedné sociální skupině jsou vždy výrazně větší než rozdíly v průměrných hodnotách pro sociální skupiny.

Být chytřejší o deset let

Když jsem na začátku textu mluvila o demagogii ve vztahu k měření inteligence, musím se pozastavit nad tím, jak je možné, že proklamátoři genetické determinace inteligence ignorují jeden z nejzásadnějších poznatků moderní psychologie, a to masivní nárůst IQ populace ve vyspělých zemích, který se odehrál v uplynulých zhruba sto letech. Tento jev byl zdokumentován psychologem Jamesem Flynnem v osmdesátých letech a je jedním z nejznámějších důkazů potvrzujícím silný vliv prostředí na inteligenci. Flynnův efekt ukazuje, že IQ v populaci roste zhruba o tři body každých deset let, což znamená, že od té doby, co se IQ začalo zhruba před sto lety běžně měřit, se IQ v populaci zvýšilo o zhruba 30 bodů, což jsou plné dvě směrodatné odchylky. Nárůst inteligence napříč celou populací v tak krátké době nemůže  být způsoben genetickými vlivy, a proto je nadmíru pravděpodobné, že je reflexí zvyšující se životní úrovně obyvatelstva vyspělých zemí. Existence Flynnova efektu není žádným tajemstvím a dostalo se mu poměrně velké pozornosti médií, proto je pozoruhodné, že jej teoretici nadřazenosti bílého muže nepostřehli.

V následující části textu bych chtěla ukázat, že vlivy prostředí jako socioekonomický status (SES) rodiny nebo vzdělání či profese a intelektuální náročnost zaměstnání mají zásadní vliv na to, jak jedinec skóruje v testu IQ. Kromě zmíněných charakteristik, jejichž vliv je pozorován uvnitř jedné populace např. národního státu, existují i velké obecné kulturní rozdíly, které mají vliv na skór v IQ; lidé v jednotlivých kulturách jsou značně rozdílní, různé kultury definují inteligenci různě a v různých kulturách existuje různý tlak na osvojení si schopností, které jsou testovány v IQ testech. Rozdíly mezi kulturami jsou pozorovány i v testech, které jsou tzv. „culture free“, tyto rozdíly lze však z části přičíst i tak prozaickým důvodům jako je například obtíž, kterou lidem v rozvojových zemích přináší práce s papírem a tužkou (Neisser  et al. 1996). Ve zbývající části textu se explicitně nezabývám rozdílností mezi kulturami, ale zaměřuji se na vliv sociokultuního prostředí na intelektuální výkon žen, Afroameričanů a lidí, resp. dětí ze sociálně znevýhodněného prostředí.

Ilustrační foto (zdroj: sxc.hu, autor juliaf – sxc.hu/profile/juliaf)

Probuzení hloupých holek

Zejména v první polovině 20. století skórovaly ženy v dospělém věku v testu IQ níže než muži a velká pozornost byla věnována jejich údajné neschopnosti v oboru matematiky. Na základě tohoto vědění bylo (nejen) v USA doporučováno, aby výuka studentů a studentek probíhala odděleně, neboť se předpokládalo, že ženy nemohou ve studiu mužům stačit. Výsledky žen v IQ testech měly pochopitelně své místo i v argumentaci proti účasti žen na univerzitním vzdělávání. Nicméně průměrné IQ skóry mužů a žen se v průběhu času přibližovaly a v současné době není mezi muži a ženami pozorován rozdíl v IQ ani ve faktoru g, tedy v  nejsilnějším faktoru z explorační faktorové analýzy dat z jednoho měření jednoho či více IQ testů (Flynn, Rossi-Casé 2011, Nissbet 2012). Navíc aktuální výsledky analýz dat z mnoha zemí západního vyspělého světa ukázaly, že ženy v těchto zemích na muže získali výhodu jednoho bodu (Flynn 2012), tento rozdíl je však zanedbatelný a slouží zejména jako další důkaz toho, jak moc je IQ skór citlivý na sociokulturní prostředí.

Obecně existují dva způsoby, jak dělit inteligenci na různé dimenze. Neklasičtějším je rozdělení na fluidní a krystalickou inteligenci, přičemž první jmenovaná reprezentuje schopnost řešit nové problémy a podle současného odborného mínění závisí relativně málo na naučených znalostech. Nejznámější metodou měření fluidní inteligence je test Ravenových progresivních matic. Naopak krystalická inteligence je na naučených znalostech závislá výrazně více. Provedené studie ukazují, že muži a ženy se v míře fluidní a krystalické inteligence neliší, a to jak v průměru, tak v rozptylu, tedy v rozložení hodnot kolem průměru (Jensen 1998).

Druhým konvečním dělením IQ do dimenzí je rozdělení kognitivních schopností na vizuální (visual), percepční (perceptual) a prostorovou (visuospatial rotation). V mnoha studiích se ukázalo, že ženy lépe skórují na testech prvních dvou uvedených dimenzí, zatímco muži na třetí uvedené. Několik provedených experimentů dokonce naznačuje, že rozdíly ve vnímání prostorové rotace jsou patrné již ve věku třech měsíců. Nicméně metodika a interpretace výsledků těchto experimentů byla některými výzkumníky kritizována (Neisser et al. 1996, Ruthsatz et al. 2012).

Výsledky experimentů z posledních let ukazují, že i v dimenzi prostorového vnímání působí velmi silný sociokulturní vliv. Ve studii (Feng, Spence, Pratt 2007) byli vybraní studenti a studentky po nějaký čas trénováni na počítačové hře, která vyžadovala schopnost prostorového vnímání. Po tréninku vyplnili test prostorových schopností a ukázalo se, že předchozí rozdíl mezi skupinou žen a mužů se výrazně zmenšil, i když zcela nezmizel. Další důkaz vlivu prostředí na výkon v tomto testu přinesl experiment, ve kterém byla jedna skupina studentů a studentek před testem upozorněna, že ženy obvykle skórují hůře, zatímco druhá skupina obdržela informace, že test pro studenty a studentky nebude náročný, neboť studují na prestižní univerzitě. V první skupině byl výsledek žen výrazně horší než výsledek mužů, zatímco v druhé skupině byl téměř eliminován (McGlone, Aronson 2006).

Na sociokutulturní vliv ukazuje i nesoulad v rozdílech prostorových testů žen a mužů napříč kulturami, nicméně tyto rozdíly mohou být podle některých odborníků způsobeny i vlivem lokálního genofondu. Například Inuitové a další skupiny dlouhodobě žijící v arktických oblastech mají velmi vyvinuté schopnosti prostorové představivosti a mezi pohlavími v nich není rozdíl (Nissbet et al. 2012).

Pozornost bývá věnována i deficitu mužů ve verbálních schopnostech. Například koktání, dyslexie a autismus jsou častější u chlapců než u dívek. Výhodu dívek ve schopnostech číst dlouhodobě ukazují mezinárodní výzkumy PIRLS (Progress in International Reading Literacy Study). V tomto mezinárodním šetření se testují různé schopnosti ve vztahu ke čtení na populaci žáků základních škol; na všech subtestech PIRSL skórují dívky lépe než chlapci, i když i zde jsou patrné značné kulturní rozdíly. Například v Israeli jsou výsledky velice vyrovnané, avšak např. Flynn (2012) míní, že absence rozdílu je způsobena tím, že ženy v ortodoxní židovské kultuře jsou často vylučovány z normálního života, čímž se oslabují jejich kognitivní schopnosti. Nicméně absence rozdílu v jedné z testovaných schopností byla pozorována i v Kolumbii a na dalších subtestech PIRLS byli chlapci velmi blízko skórům děvčat v mnoha zemích, které se výzkumu zúčastnily (Mullis et al. 2003).

Co se týče matematických schopností testovaných v USA v testu SAT (Scholastic Assessment Test), který je prověrkou znalostí a dovedností, nikoliv IQ testem, skórují v něm lépe chlapci. Podle studie Benbowa a a Stanleyho (1983) je mezi chlapci a děvčaty patrný velký rozdíl v rozptylu hodnot získaných v testu; poměr chlapců skórujících nad 700 získaných  bodů v testu oproti dívkám byl v této studii 12:1. Tento extrémní rozdíl získal ve své době velkou mediální pozornost, ovšem v pozdějších studiích se tento poměr zásadně  snížil na něco mezi 4:1 a 3:1 (Nissbet et al. 2012). Změna v poměru hodnot dívek a chlapců je odborníky vysvětlována jako vliv nárůstu vyšší matematické vzdělanosti děvčat. Hyde (Hyde et al. 2008) rovněž upozorňuje na reprezentativitu vzorku studentů SAT, neboť mezi studenty, kteří testem projdou, je výrazně více děvčat než chlapců, což vychyluje statistiky z testu SAT ve prospěch chlapců.  Obecně jsou v testech matematických dovedností mezi chlapci a děvčaty pozorovány malé nebo žádné rozdíly, pokud test vychází z látky probírané ve škole (Hyde et al. 2008).

„It Don’t Matter If You’re Black Or White“

                                                           Michael Jackson

Kdyby se čistě hypoteticky sešel nějaký Sněm žen a Sněm Afroameričanů a Afroameričanek a hádal se o to, komu z nich psychometrické měření inteligence více ublížilo, byli by to zástupci afroamerické populace, kteří by z tohoto sporu vyšli „vítězně“. Obě tyto skupiny sice psychometrie poškodila, ale vzhledem k výrazně větším rozdílům v průměrné hodnotě IQ mezi černochy a bělochy oproti v minulosti menším a v současnosti žádným rozdílům mezi muži a ženami, je IQ pro Afroameričany a Afroameričanky mnohem větší strašák než pro ženy obecně. A přitom jsou nižší průměrné hodnoty IQ pozorované u Afroameričanů s velice vysokou pravděpodobností zcela vysvětlitelné sociokulturními vlivy, jak ukazují výsledky výzkumů a experimentů provedených v posledních zhruba 40 letech.

Ilustrační foto (zdroj: sxc.hu)

Rozdíl v průměrné hodnotě IQ černošské a bělošské populace v USA činil v roce 1996 jednu směrodatnou odchylku, tedy 15 bodů. Afroameričané skórovali v průměru hůře než běloši na všech třech měřených dimenzích IQ. Pro demagogy s fašistickými sklony byl a je tento fakt potvrzením jejich předpokladů o podřadnosti černošského obyvatelstva a zhmotněním existence vybájené hierarchie ras s posledním místem navždy rezervovaným pro Afroameričany. Avšak stejně tak jako radost, kterou rasistům psychologická věda zejména ve svých raných fázích dělala, je tu i jejich smutek z nových vědeckých poznatků hovořících pro zásadní vliv prostředí na hodnotu IQ Afroameričanů. Tomuto smutku se však rasističtí myslitelé vyhýbají důslednou ignorací nových poznatků či jejich nesmyslným popřením.

Proti vlivu genetiky na IQ Afroameričanů mluví výsledky experimentů s Afroameričany a míšenci, kteří po kontrole socioekonomického statusu vykazují stejnou průměrnou hodnotu IQ. Rovněž studie s adoptovanými černošskými dětmi a s míšenci ukázaly, že rozdíl v IQ je výhradně způsobem vlivem rozdílu v sociokulturním prostředí v nových rodinách, černošských nebo bělošských (Nissbet et al. 2012).

Na efekt prostředí ukazují i výsledky studií černošských dětí v různém věku. Ve čtyřech letech mají malí Afroameričané průměrné IQ nižší jen o 5 bodů než stejně staré bělošské děti, ve věku 24 let však rozdíl činí již 17 bodů. Tento rozdíl však může být částečně způsoben rozdíly ve studovaných kohortách, přičemž se předpokládá, že na vyšší IQ čtyřletých má vliv i zlepšení podmínek života Afroamerické populace v USA (Nissbet et al. 2012).

Analýza dat Flynna a Dickense (2006), ale i následující studie ukázaly, že černošská populace získala mezi lety1972 a 2002 5,5 bodu v testu IQ, což je nepochybně způsobeno vlivem zlepšení socioekonomických podmínek černošské populace v USA. Podle Nissbeta (2012) tento nárůst mimo jiné naznačuje, jak efektivní se ukázaly sociální intervence na pomoc znevýhodněnému černošskému obyvatelstvu (affirmative actions) a speciální vzdělávací programy.

„To nedáš!“ efekt

Pokud jsem v předchozích odstavcích mluvila o měření IQ ve spojitosti se ženami a Afroameričany, musím na tomto místě upozornit na jev pozorovaný v desítkách speciálně designovaných experimentů zkoumajících vliv stereotypu na výkon v inteligenčním testu. Tento jev se v angličtině nazývá „stereotype threat“, což se dá do češtiny přeložit jako výhružka nebo ohrožení zažitým stereotypem. Takovým stereotypem může být například tvrzení „Holky jsou špatné v matematice“ nebo „Černoši jsou hloupí“. Steele a Aronson (1995) ve své studii ukázali několik případů, kdy explicitní zmínění stereotypu před testem mělo negativní vliv na výkon Afroameričanů. Na jejich publikaci navázaly přes dvě stovky studií, které přinesly důkazy o negativním vlivu na výkon v případě žen a matematiky, Latinoameričanů a verbálních schopností, starších lidí a paměťových schopností či nízkopříjmových studentů a verbálních schopností. Ve studii Waltona a Spencera (2009) byl výkon žen a Afroameričanů snížen shodně o 0,2 směrodatné odchylky, v mnoha dalších studiích však dokonce o jednu celou směrodatnou odchylku (zhruba 15 bodů) (Nissbet et al. 2012). Výsledky těchto studií vedly v USA k vytvoření speciálních výukových programů zaměřených na odstranění negativních stereotypů ve školní výuce, přičemž implementace těchto programů měla velmi pozitivní vliv na výkony studentů a studentek ve výuce (Aronson, Fried, Good 2002,  Blackwell, Trzesniewski Dweck 2007).

Chudí duchem chudí (ne)jsou

Velice pozoruhodným objevem psychometrie je zjištění, že IQ člověka výrazně závisí na charakteru jeho/jejího nejbližšího sociokulturního prostředí v případě, že je toto prostředí velmi špatné, přičemž genetické vlivy jsou v takovém případě částečně nebo, podle některých studií, zcela vyloučeny (Nissbet et al. 2012).

V několika výzkumech z USA se ukázalo, že děti pocházející z rodin s velmi nízkým SES po svých rodičích IQ nedědí, neboť špatné socioekonomické a sociokulturní podmínky eliminují zděděný intelektuální potenciál a inhibují rozvoj inteligence. Další studie potvrdily existenci tohoto jevu, avšak s méně extrémními výsledky, tj. připouštěly větší vliv genů v rodinách s velmi nízkým SES. Tyto studie ovšem čelily metodologické kritice, neboť v použitých vzorcích populace byly nedostatečně zastoupeny chudé rodiny. Začlenění dětí a dospělých s nízkým SES do studií je obecně problematické (Nissbet et al. 2012) a dá se předpokládat, že problematika IQ ve spojitosti s chudobou dosud nebyla dostatečně prozkoumána právě v důsledku nízké dosažitelnosti adekvátních výběrových jednotek.

Další důkazy o negativním vlivu podmínek k rozvoji inteligence v rodinách s nízkým SES přinesly studie adoptovaných dětí, podle kterých získávají děti v adoptovaných rodinách s vyšším SES až 15 bodů IQ navíc oproti dětem, které žijí v nízkopříjmových rodinách.

Negativní vliv nízkého SES potvrdila i studie Turkheimera, která zkoumala rozdíly IQ dětí zařazených do intervenčního programu na pomoc rodinám s nízkým SES (Nissbet et al. 2012). Tyto děti měly po ukončení programu vyšší IQ než děti v kontrolní skupině.

Které vlivy stojí za negativním vlivem na IQ v rodinách s nízkým SES? Dosavadní výzkumy zjistily, že přístup k dětem v rodinách s různou socioekonomickou a sociokulturní úrovní se liší v mnoha směrech. Je to například četnost a délka mluvení k dětem, přičemž děti z rodin s vysokým SES ve věku tří let slyšely od svého okolí až třikrát více slov než stejně staré děti z rodin s nízkým SES. Rodiny se liší v míře s jakou děti povzbuzují k různým činnostem a chválí je za projevené dovednosti, v rodinách s nižším SES je častější trestání a okřikování dětí. V rodinách s vyšším SES jsou dětem rovněž k dispozici knihy, noviny, časopisy nebo počítač, zatímco v rodinách s nižším SES je přístup k těmto zdrojům informací omezený. Svůj podíl má i prostředí v místě bydliště, přátelé a prostředí ve škole. Děti z bohatších rodin mají výrazně více zážitků z prostředí mimo domov a smysluplněji tráví školní prázdniny. Bylo zdokumentováno, že děti s vyšším SES mají po letních prázdninách IQ v průměru vyšší než děti z chudších rodin, které o prázdninách měly méně stimulujících zážitků (Nissbet et al. 2012).

Důvěřuj ale prověřuj

Při studiu odborné literatury je dobré mít se na pozoru a v případě sociálních věd a psychologie to platí dvojnásob. Vždy je nutné porozumět metodologii studie a prověřit, zda byl výzkum proveden na dostatečně velkém a reprezentativním vzorku populace. Mimořádnou pozornost je třeba věnovat chybám měření a prověřovat závěry o kauzalitě, a to zejména v případě studií, které vznikly v době, kdy nebyl k dispozici statistický software, který dokáže kontrolovat různé efekty ovlivňující měření.

Pokud se vyjadřujeme o průměrech v jednotlivých populacích, musíme brát ohled na všechny systematické vlivy, které mohou ovlivňovat měření v různých skupinách různě. Těmito systematickými vlivy jsou všechny efekty, které jsem v tomto textu zmínila (kvalita socializace, SES, vzdělání, profese atd.), ale i mnohé další. Při analýze dat je pro korektní interpretaci výsledku vždy nutné začlenit do modelu všechny relevantní a zjistitelné systematické vlivy, které mohou potenciálně ovlivnit průměrnou hodnotu.

Velká pozornost musí být věnována rovněž náhodné chybě měření, která může tvořit podstatnou část rozptylu měřené proměnné. Náhodná chyba neovlivňuje průměrné hodnoty IQ, neboť její průměr je nula, ale zásadně ovlivňuje analýzy založené na korelacích. V minulosti nebyly k dispozici statistické programy, které jsou schopné náhodnou chybu měření eliminovat, a tak je nutné brát starší analýzy využívající korelace s rezervou. V současné době jsou k dispozici softwary pro modelování strukturálních rovnic, které dokáží odhadnout část rozptylu tvořenou náhodnou chybou.

Klasickým psychometrickým nešvarem je mylné usuzování o kauzalitě. Ve stovkách odborných prací je např. často uvedeno, že IQ predikuje úspěch dětí ve škole či úspěch dospělých v zaměstnání. Jenže vztah mezi inteligencí a školním úspěchem či zaměstnáním je reciproční. Z desítek studií vyplývá, že IQ skór dokáže silně ovlivnit i roční absence ve škole nebo intelektuální náročnost zaměstnání. Proto není možné říci, že kauzální vztah mezi IQ a vzděláním je jednostranný, a je nutné trvat na vzájemném vlivu např. mezi IQ a vzděláním.

Ponaučení?

Výčet studií, které jsem uvedla v tomto článku, není v žádném případě úplný. V posledních dvaceti letech zažívá výzkum vlivu prostředí na inteligenci rozkvět, neboť se ukazuje, že vlivy prostředí jsou velmi významné. Množství studií o vztahu IQ a sociokulturního prostředí každým rokem roste a přináší zásadní informace o tom, jak naše intelektuální schopnosti závisí na sociálním okolí. Zdá se, že obor psychologie se úspěšně vymaňuje z tradice přirozenosti a z paradigmatu genetické determinace, tedy z filozofie, která psychologii doprovázela od počátku a která pomáhala udržet a posilovat zažité představy o charakteru lidí v celých sociálních skupinách, a leckdy takové představy dokonce vytvářela.

Nezbývá než doufat, že se novým poznatkům v psychologii dostane zájmu médií, která by mohla pomoci postupně měnit zažité představy veřejnosti o inteligenci. Tyto představy bohužel často stojí na zastaralých výzkumech nebo dokonce jen na větší či menší averzi vůči příslušníkům některých sociálních skupin.

Literatura:

  • Aronson, J., C.B. Fried, C. Good. 2002. Reducing stereotype threat and boosting academic achievement of African-American students: The role of conceptions of intelligence. Journal of Experimental Social Psychology 38.
  • Benbow, C.P., J.C. Stanley, J. 1983. Sex differences in mathematical reasoning ability: More facts. Science 222.
  • Blackwell, L.S., K. Trzesniewski, C.S. Dweck. 2007. Implicit theories of intelligence predict achievement across an adolescent transition: A longitudinal study and an intervention. Child Development 78
  • Dickens, W.T., J.R. Flynn. 2006. Black Americans reduce the racial IQ gap. Evidence from standardized samples. Psychological Science 17 (10).
  • Feng, J., I. Spence, J. Pratt. 2007. Playing an action video game reduces gender differences in spatial cognition. Psychological Science 18.
  • Flynn J.R. 2012. Are We Getting Smarter? Rising IQ in the Twenty-Firts Century. Cambridge University Press.
  • Flynn, J.R. 1987. Massive IQ gains in 14 nations: What IQ tests really measure. Psychological Bulletin 101 (2)
  • Flynn, J.R., L. Rossi-Casé. 2011. Modern women match men on Raven´s Progressive Matrices. Personality and Individual Differences 50 (6).
  • Hyde, J.S., S.M. Lindberg, M.C. Lilnn, A.B. Ellis, C.C. Williams. 2008. Gender similarities characterize math performance. Science, 321, 494–495.
  • Jensen, A. R. 1998. The g factor. Westport, CT: Praeger.
  • Neisser, U., G. Boodoo, T.J. Bouchard Jr, A.W. Boykin, N. Brody, S.J. Ceci, D. F. Halpern, J.C. Loehlin, R. Perloff, R.J. Sternberg, S. Urbina. 1996. Intelligence: Knowns and Unknowns. American Psychologist 51 (2)
  • Nissbet, R.E., J. Aronson, C. Blair, W. Dickens, J. Flynn, D.F. Halpern, E. Turkheimer. 2012. Intelligence. New Findings and Theoretical Developments. American Psychologist 67 (2)
  • McGlone, M. S., J. Aronson. 2006. Stereotype threat, identity salience and spatial reasoning. Journal of Applied Developmental Psychology 27.
  • Mullis, I. V. S., M.O. Martin, E.J. Gonzalez, A.M. Kennedy. 2003. PIRLS 2001 International Report: IEA’s study of reading literacy achievement in primary school in 35 countries.
  • Ruthsatz, V. S. Neuburger, C. Quaiser-Pohl. 2012. The social relevance and the socio-cultural Origins of gender differences in spatial abilities. Folia Sociologica 43.
  • Steele, C.M., J. Aronson. 1995. Stereotype threat and the intellectual test performance of African Americans. Journal of Personality and Social Psychology 69.
  • Walton, G.M., S.J. Spencer. 2009. Latent ability: Grades and test scores systemically underestimate the intellectual ability of negatively stereotyped students. Psychological Science 20.

Komentáře

komentářů