Kdo znásilňuje? Takže ještě jednou Kdo znásilňuje? Takže ještě jednou (ilustrace: freeimages.com)

Kdo znásilňuje? Takže ještě jednou

Je známou sociologickou poučkou, že pokud o členech vlastní skupiny mluvíme negativně, zmiňujeme se o nich jako o jednotlivcích a zabýváme se přitom jejich individuálními charakteristikami. Členy jiných skupin na druhou stranu posuzujeme mnohem více prostřednictvím stereotypů o těchto skupinách. Na členy cizích skupin tím pádem také mnohem častěji aplikujeme princip kolektivní viny. Když sociální antropolog Ladislav Holý v knize Malý český člověk a skvělý český národ (…) mluví o autostereotypech (či národních stereotypech), o neobjektivním mínění, které o sobě lidé mají, zmiňuje jejich integrační funkce, jako je vytvoření pocitu sounáležitosti a solidarity. Skupiny, kterým lidé nepřiznávají sounáležitost se svou národní identitou, jsou vykreslovány se stejnou mírou neobjektivity, častěji však negativně. Jak si lze domyslet, sociální problémy mohou pramenit z obou těchto principů.

Vhled do českého smýšlení o druhých ukázalo například nedávné srovnání názorů občanů na různé skupiny (etnické, národnostní a náboženské), jehož zveřejnění mnohé utvrdilo v názoru, že věci tak skutečně jsou, ačkoliv se jednalo o výzkum veřejného mínění. Utvrzování se ve svém názoru však souvisí spíše s hlubším postojem člověka ke svému okolí než s realitou – zdali je schopen vnímat individuálně jen členy „své“ skupiny, nebo také členy skupin jiných. Ukazují to zejména různé psychosociální výzkumy autoritářské osobnosti. To znamená, že různí lidé mohou být různě náchylní ke stereotypnímu myšlení, někteří své názory změní snáz, na jiné běžně argumentace neplatí.

Analogicky můžeme hovořit o postojích, které nyní zaujímá český „komentariát“ k případu novoročních sexuálních útoků v německém Kolíně. Podle něj by se zdálo, že se vzedmula vlna těch, kterým upřímně záleží na osudech německých žen. Pokud se ale na fenomén sexuálního napadení či znásilnění podíváme blíže a empiricky, spíše to vypadá, že figura bezmocné ženy vydané napospas necivilizovaným skupinám jiných a odlišných, je více než cokoliv jiného vhodným prostředkem pro utvrzení se ve předem vytvořených stereotypech. Ne, že by žádní „jiní a odlišní“ nepáchali trestnou činnost, ale vzpomeňme si, že v Evropě pobývají doslova miliony těchto „jiných a odlišných“ už dlouhou řadu let, aniž by to znamenalo permanentní občanskou válku, jak se může jevit při čerpání informací z některých médií. Příkladem budiž dnešní vystoupení vojenského psychologa Daniela Štrobla ve Studiu 6 na ČT24, ve kterém host nahodile vytváří typologii „dobrých civilizací“ (Evropa, USA, Jižní Amerika aj.) a těch špatných, které mají na rozdíl od té naší celé dva tisíce let (sic!) odlišný a nepřijatelný postoj k ženám. Jak takové sdělení souvisí s psychologickou erudicí hosta není příliš zřejmé, nicméně právě na principu autostereotypu o nás samých zakrývá skutečnost, že i v naší „dobré civilizaci“ existuje sexuální násilí v hojné míře.

Výzkumy sexuálního násilí

Je třeba zmínit, že není cílem zde kohokoliv omlouvat, a pokud budou sexuální útočníci ze silvestrovské noci potrestáni dle platného práva, bude pravděpodobně těm, kteří jsou zároveň žadateli o azyl, znemožněna možnost se v Evropě usadit. Oprávněné požadování trestu a případné návazné kroky vedoucí ke snížení rizika, jako je například rychlejší a efektivnější rozlišení potřebných a těch, kteří jen využívají chaosu současné migrační vlny, by ale zároveň neměly vyvinit útočníky ryze evropské, německé nebo české. Například podle statistik a výzkumů, které shromažďuje podpůrný projekt pro oběti znásilnění a pokusu o něj v České republice stop znásilnění.cz, „sexuální násilí patří mezi nejméně oznamované delikty, ačkoli je, s výjimkou vraždy, znásilnění považováno za nejvíce zraňující zločin. Oficiální statistiky doprovází tzv. vysoká latence (zatajování a skrývání činů).“ Dále stručný text pokračuje: „V ČR je oficiálně registrováno jedno až dvě znásilnění denně – předpokládá se, že znásilnění je oznamováno pouze v 8 % případů (znásilnění, ke kterému došlo v rámci rodinných a partnerských vztahů, je nahlašováno pouze v 3 % případů). Se sexuálním násilím se v průběhu svého života setká až 25 % žen a 6-10 % mužů – oficiální statistiky postihují pouze zlomek skutečného výskytu jevů sexuálního násilí.

Už před několika lety jsem se věnoval okrajově tématu manželského znásilnění a poklesu jeho přijatelnosti v USA, nicméně znásilnění v partnerství, jako upření práva nakládat svobodně se svým tělem a sexualitou, zůstává stále poměrně častým jevem. Spolu se znásilněním sousedem, kamarádem či kolegou z práce tvoří většinu případů sexuálního násilí. Na webu výše zmíněného projektu jsou také shrnuty příčiny malé ochoty oznamovat znásilnění. Jsou jimi zejména vztah k pachateli („podle empirických studií až ¾ pachatelů udržovali určitý kontakt s obětí a až ¼ pachatelů napadá sexuálně bývalé manželky, družky či přítelkyně„), problematika důkazních materiálů, psychická zátěž spojená s trestním řízením a sekundární viktimizace a stigmatizace oběti. Tyto důvody je třeba nebrat na lehkou váhu. Vždyť podle nedávného průzkumu Amnesty International si třetina Čechů a Češek myslí, že si žena může za znásilnění sama (například svým zevnějškem, chováním, lehkovážností, naivitou apod.), v případě dotazování samotných mužů si jich toto myslí dokonce až polovina. Z výzkumu také vyplývá, že Češi nemají ani přibližnou představu o tom, jak často u nás dochází ke znásilnění nebo jinému násilí na ženách. Kruh se tím uzavírá.

A nemusíme se omezovat jen na jeden výzkum. Už předloni například vyšla publikace Sexuální násilí. Proč se nikdo neptá?, ve které se kolektiv autorek vedle samotného vysvětlení, co je vlastně sexuální násilí a jakých může nabývat forem, zabývá právním rámcem, rolí institucí, marginalizací či marginalizovanými skupinami. V úvodu se lze dočíst, že se sexuální násilí „odehrává napříč státy a kulturami. (…) …statistiky, které jsou k dispozici, uvádějí, že téměř každá třetí žena ve světě má zkušenost se znásilněním nebo jinou formou sexuálního násilí. Statistiky Světové zdravotnické organizace (WHO) uvádějí, že téměř každá čtvrtá žena má zkušenost se sexuálním násilím ze strany svého partnera a v některých zemích jedna ze třech adolescentních dívek uvedla, že její první sexuální zkušenost byla vynucena (nedobrovolná).“ [17] Můžeme tedy smutně konstatovat, že sexuální násilí je přítomné v různých kulturách, včetně té naší. Bagatelizace faktů tento stav jen dále udržuje a pozici žen nezlepšuje, oběti nechrání a ze sexuálního násilí činí součást (z pochopitelných důvodů tabuizovanou) kultury. Příkladem, jak z toho ven, může být často zmiňované Švédsko, které v určité době změnilo právní klasifikaci sexuálních trestných činů a zahájilo osvětu v této oblasti, což vedlo k rekordnímu nárůstu ohlašování sexuálního napadení.

Společenský problém nebo nástroj pro jiné cíle?

Problematičnost stereotypního myšlení, abychom navázali na úvodní odstavec, zde spočívá v tom, že čeští muži (potažmo evropští) jsou jako celek vnímáni prostřednictvím pozitivního autostereotypu a případní sexuální násilníci z jejich řad jsou v tom lepším případě považováni za „zkažená jablka“, pokud si vypůjčím slova psychologa Phillipa Zimbarda. To však podle dostupných poznatků neodpovídá skutečnosti, protože v takovém případě bychom měli zkaženou značnou část úrody. Ale jako tento text není ničí obhajobou, není ani označením všech českých mužů za potenciální viníky. Je výzvou k empirickému přístupu, poukazem na nelichotivou situaci v oblasti sexuálních zločinů a na existenci stereotypů a jejich dopady na (ne)ohlašování těchto zločinů. Principy je třeba aplikovat bezrozdílně. Ano, představte si to, existují dokonce fenomény jako znásilnění mužů, znásilnění homosexuálů či znásilnění postižených.

Neberme tedy nyní německé ženy jako nástroj k dosažení určitých politických cílů a spíše se ptejme, kdo jsou sexuální agresoři v Česku, kde je množství „odlišných jiných“, na které by se dalo naše černé svědomí svést, mizivé. Taková výzva zní pochopitelně v dnešní společenské atmosféře naivně a naráží na základní problém, kterým je již zmíněný postoj ke společenským záležitostem, jinými slovy vidění světa těmi, kteří dnes tak hlasitě vstupují do veřejných debat. Lze se domnívat, že právě ti, kterým osud napadených Němek z Kolína nad Rýnem zase tolik na srdci neleží a více jim jde o to získat další protiimigrační argument (přestože mohou využít mnoho jiných, pádnějších), nebudou zároveň respektovat studie prováděné organizacemi z oblasti gender studies a už samotnou skutečnost, že si ženy na něco stěžují, přejdou mávnutím ruky. Ženy a proponenti „ženských témat“ totiž tahají za kratší konec provazu a výrazný sexismus a šovinismus, nedílné součásti české kultury, se ocitají v pasti diskursů. A prolomit diskursy, které udržují naživu misogynní příběhy o tom, že si ženy o znásilnění koledují např. svým zevnějškem, se rozhodně nepodaří odvedením pozornosti k sexuálním agresorům přicházejícím právě teď odjinud. Ani náznakem se tím nedotkneme ani příběhů o tom, že podnikat jakékoliv kroky z hlediska rovnoprávnosti žen a mužů, není třeba, protože rovnoprávnost už přeci máme.

Ilustrace: freeimages.com.

Komentáře

komentářů

Ukázat komentáře Skrýt komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *