Mediální konstrukce druhých Mediálně konstrukce druhých (ilustrace: freeimages.com)

Mediální konstrukce druhých

Problematika stereotypizace menšin v mediálním prostoru, jako jsou LGBT, Romové či imigranti, je v současnosti velmi aktuální. Média přitom zcela jasně konstruují a kultivují naše představy o mnoha fenoménech, tím pádem je z velké části v jejich moci, jak k těmto menšinám bude celá společnost přistupovat. V tomto eseji je mediální konstrukce vysvětlována za pomoci několika sociálně-teoretických textů: Orientalismu Edwarda W. Saida, eseje Mediating Racism předního teoretika diskurzu Teun Van Dijka a také Goffmanova Stigma či Beckerova textu The Outsiders, ve kterém se objevuje teorie nálepkování.

Skutečnost jako konstrukt

Said i van Dijk se svými pracemi a smýšlením řadí do konstruktivistického paradigmatu, proto je třeba na ně touto optikou nahlížet. Je třeba říci, že realita existuje jak pro reflexivisty, tak i pro konstruktivisty, neboť média vybírají z reálných událostí v obou typech přístupů. Rozdíl je tedy dán ve významech. Zatímco reflexivismus objektivně popisuje události, konstruktivismus tyto události a jejich významy tvoří. Čili v reflexivním přístupu je známo, která strana je „dobrá“ a která „zlá“, která událost je významná a která ne, média jsou v něm jen zrcadlem, které veškeré hodnoty nezaujatě odráží, kdežto v rámci konstruktivistického přístupu jsou tyto významy a události chápány jako aktivně tvořené médii. Samozřejmě, že i konstruktivistický přístup, tedy ten „umírněný“, předpokládá „prvotní“ realitu, kde se tyto události dějí, nicméně významy jsou později připisovány až samotným uchopením ze strany médií, jedná se o záležitost společenské domluvy a diskurzu. Dle Petera L. BergeraThomase Luckmanna se tyto hodnoty a události utváří až v interakci mezi lidmi. Konstruktivistické paradigma tedy nabízí dva přístupy – radikální, kdy je svět uzavřený a samotný spektákl nemáme s čím porovnat, a umírněný, kdy lze konstrukt s „vnější“ realitou porovnat. Vzhledem k tomu, že Said navrhuje zlepšení a u konstruktů poukazuje na fakt, že jsou vzdáleny realitě, lze jej s jistotou zařadit do umírněného konstruktivismu. Co se týče van Dijka, taktéž porovnává zprostředkovanou a vnější realitu, tedy zcela jistě také spadá do této umírněné větve konstruktivismu.

Zcela zásadní je u přistupování k jakémukoliv fenoménu jeho vlastní diskurz. Said diskurz chápe podobně jako Foucault. Oba diskurz vnímají jako fenomén v historickém kontextu, tedy diskurz je podle nich vytvářen mocnější stranou, stejně tak diskurz pomáhá vykonávat tuto moc. Veškerý jazykový projev je ovlivněn svým kulturním prostředím i dobou, ve které probíhá, tedy ke všem fenoménům je třeba tímto způsobem přistupovat. U Foucaulta je také u diskurzu důležitým aspektem samotná role moci. Diskurz může skrze moc ovlivňovat vědění, hodnoty, názory, subjekty, vztahy mezi nimi i jejich identity. S tím souvisí i Saidova inspirace Gramscim a jeho pojetím hegemonie. Ta je obsažena v ideologii, což dle Saida umožňuje právě hegemonické uchopování orientalismu.

Ve svém textu také Said odkazuje na Reymonda Williamse, představitele tzv. birminghamské školy. Dle něj máme kulturu poznávat skrze členy té stejné kultury, tedy ne tzv. shora, kdy západ hovoří o orientální kultuře a hodnotí ji, aniž by v této kultuře žil. Tato teze v konečném důsledku právě velmi dobře koresponduje s foucaultovským diskurzem. Při výzkumech jiné kultury je tedy dobré používat etnografický výzkum, neboť jen tehdy je výzkumník schopen kulturu posuzovat „jejíma očima“.

Van Dijk se ve svém textu také zabývá klasicky konstruktivistickým konceptem zpravodajských hodnot. To jsou kritéria, dle kterých novinář vybírá takové zprávy, které jsou hodny mediálního prostoru. Je třeba říci, že tyto hodnoty jsou ze strany novináře neuvědomělé a nese si je v sobě každý novinář. Novináři si vytváří předpoklady o tom, co by recipienty mohlo zajímat, a tomu se pak podvědomě snaží toto zpravodajství přizpůsobit. Jakmile si na tyto hodnoty a konkrétní podobu zpravodajství recipienti zvyknou, očekávají, že se zpravodajství bude nést stále tyto hodnoty. Dále s tímto souvisí také teorie agenda setting – nastolování témat ve společnosti. Důležitá témata pro společnost určují sama média, a to nejen výběrem zprávy, ale i její frekventovaností v médiích. Důkazem budiž rozsáhlé zpravování o imigrační krizi, kdy jsou zároveň jiné problémy opomíjeny.

S tímto pojetím koresponduje i Gerbnerova kultivační teorie, neboť ve své podstatě jsou tímto způsobem kultivovány recipientovy představy o světě. Přestože se Gerbner v této teorii zajímal o vyobrazení násilí v televizi, lze ji aplikovat i jako rozvinutí van Dijkových myšlenek založených na zpravodajských hodnotách. Kultivační teorie totiž televizní vysílání pojímá jako uzavřený symbolický svět. Pokud je tomuto světu jedinec dlouhodobě vystaven, přizpůsobuje své představy o světě tomu, co je mu televizí předkládáno jako realita a tím pádem se i jeho vnímání vnější reality pozměňuje. Čili pokud je jedinci televizí neustále vtloukáno, že imigranti, Romové či jiné menšiny jsou špatné, také jedinec toto hodnocení přejme. Samozřejmě média explicitně nesdělují, kdo je špatný a kdo ne, nicméně se jedná o to, v jakých souvislostech se o menšinách hovoří, jakým způsobem a jak často.

Práce médií a reprezentace menšin

Dle van Dijka nás v přístupu k menšinám ovlivňuje nejen socializace a vědomosti, které během sociálního učení získáváme, ale také právě autority, elity a ti, kteří nám vládnou. Tyto skupiny a jednotlivci získávají prostor v médiích kvůli nevědomým postupům novinářů, jež dávají slovo právě těmto elitám. Sama média jsou společností považována za důvěryhodný zdroj všech informací, společnost se tak nadále nepídí po prvotním původci informace. Velice často lze zaslechnout, že lidé své názory a stereotypní předsudky ospravedlňují argumentem, že „to bylo v médiích“. Sami sebe ve společnosti určujeme skrze Saidův pojem negativní definice. To znamená, že se sami umisťujeme do opozice s těmi druhými, těmi marginalizovanými. Když si toto uvedeme na příkladu všeobecnějšího rázu, Evropané se definují jako bílí, protože nejsou černí. Jinak – většinová populace v ČR se cítí jako pracovitý dobrý lid, neboť na rozdíl od Romů a imigrantů nepobírá takové státní příspěvky, jako právě oni. Detaily o této problematice se však už společnost nedozvídá či nechce vědět.

Když média hovoří o menšinách, často se uchylují ke stereotypizování. Dle Stuarta Halla stereotypy redukují individuály na skupinu s pár základními, jednoduchými charakteristikami, jež jsou prezentovány jako přirozeně z těchto osob vyplývající. Stereotypy jsou užívány právě z toho důvodu, že mají moc klasifikovat a dělit společnost, stejně jako vylučovat ty, co by do této společnosti neměli patřit. S tím se váže i Goffmanovo stigma a Beckerova teorie nálepkování. Sociální stigmatizování je jev, kdy jedince s určitou vlastností (nebo určitého vzhledu, rasy, národu či smýšlení), společnost na základě tohoto faktu odsoudí a jedincova identita je tak narušena. Stigmatizovaní pak jsou ti, kteří to stigma nesou. Bývají společností odloučeni, diskriminováni, uráženi, jako tomu v případě menšin, jako jsou bezdomovci či Romové, často bývá. Becker ve své teorii nálepkování zjistil že „nálepkují“ ti, kteří disponují větším podílem moci.  To jsou nejen jedinci či politické a jiné elity, ale právě také média. Nálepky kategorizují ty jednotlivce, kteří se nechovají dle norem v dané společnosti. Toto tvrzení lze rozšířit na celkovou jinakost, jako právě jiná národnost, jiná sexuální orientace a podobně, což je svým způsobem porušení norem ve společnosti. Těm často nezbývá než nálepku přijmout, což někdy znamená také vykazovat chování spojené s těmito nálepkami.

V souvislosti s reprezentací menšin je ale třeba položit si otázku: Jsme schopni o skupinách, jichž nejsme členy, v principu vypovídat nestranně, objektivně a nezaujatě, čili bez předsudků a stereotypů? Odpověď zní, že nejsme. Objektivity jako takové se nelze dobrat. Přestože ze žurnalistického hlediska je třeba chápat a přistupovat ke všem skutečnostem co nejvíce objektivně, vždy se bude jednat o interpretaci toho konkrétního jedince. Lze s jistotou říci, že interpretace té stejné události více lidmi by nikdy nebyla do detailu naprosto totožná. I kdyby tento žurnalista v dané komunitě žil a se všemi by mluvil, vždy k ní bude přistupovat v rámci svého diskurzu. Dalším důležitým poznatkem je, že tito jedinci mají také svůj vlastní diskurz.

Stereotypní konstrukce reality

Další otázkou, kterou je třeba si klást, je: Kdo tyto stereotypní konstrukty vytváří? Na tuto otázku navazuje další: Mohou na tyto konstrukty reagovat samotní příslušníci menšin? Dle van Dijka je v médiích zastoupení členů menšin nižší, nežli zastoupení většinové společnosti. Menšiny, kterým je poskytnut mediální prostor, můžeme rozdělit na menšiny jako aktéry a menšiny jako mluvčí, zároveň je ale třeba podotknout, že menšiny jsou málokdy tím mluvčím, mnohem častěji je divák svědkem situace „o nás bez nás“, v tomto případě „o nich bez nich“. Menšiny jsou tím pádem posuzovány optikou většiny a na konstruktu se moc nepodílejí, čímž se opět dotýkáme Saidovy a Williamsovy teze, že kulturu druhých je třeba poznávat skrze její členy. Mediální pracovníci, a tím pádem i celá společnost, mají tendenci považovat menšiny jako mluvčí za málo objektivní zdroj informací, neboť jsou spojováni s těmi vyobrazenými problémy, nejsou institucionalizováni, nemají své oficiální tiskové mluvčí, nepatří do elity, nejsou organizovaní. Dalším problémem je, že samotní novináři na případné mluvčí ze strany menšin nemají správné kontakty a jejich získání je velice obtížné, pro novináře nepohodlné nejen z hlediska času. S tím se také pojí mediální rutiny (Rees, Shoemaker) a mediální logika (Tuchmanová), neboť tento způsob nakládání s informacemi je svým způsobem stereotypizací novinářské práce, jež spíše připomíná pásovou výrobu, neboť je omezena časem, prostorem, technikou a samozřejmě penězi.

Edward Said - Orientalism

Edward Said – Orientalism

Přestože logicky i menšiny mají potenciál být oficiálním mluvčím u různých událostí, a to nejen s nimi spojenými, lidé tak na ně nahlížet nebudou právě z důvodu, že mluvčími nikdy nebyli. Menšiny lze také dělit na ty, o kterých se nemluví, neboť pro média nejsou ničím atraktivním a na ty, o nichž se referuje přespříliš. V prvním případě lze zmínit bezdomoveckou menšinu, v druhém pak imigranty, kteří představují velmi populární téma v celosvětovém měřítku.

Said stereotypní konstrukci reality ze strany médií uvádí právě na příkladu tzv. orientu. Dle něj byl a je orient, stejně jako nyní jakékoliv menšiny, předmětem zájmu z toho důvodu, že je jiný. Výzkumníci orientu, stejně jako v současnosti mediální pracovníci, elity či vědci vůči menšinám, vyzdvihují jinakost, a to z toho důvodu, aby udržovali nadvládu, kterou mají. Tyto elity také vytváří instituce, které menšiny ovládají.

Tyto stereotypní konstrukce pomáhají udržovat hegemonii a legitimizují roli, kterou máme ve světě, tedy například v případě imigrantů je EU ta, kdo o nich rozhoduje, nikoliv oni samotní. Dále si tímto způsobem vymezujeme vlastní kulturu, tedy imigranty, Romy a další menšiny označujeme jako ty nevzdělané a prosté, kdežto sebe jako většinu označujeme právě jako ty vzdělané, kulturní. V krajním případě těmito stereotypy legitimizujeme válku, protože by nebylo možné kolonizovat ty, kteří jsou již kulturní, byli bychom odsouzeníhodní a vnímáni právě jako ti nevzdělaní „barbaři“.

Co takové konstrukce způsobují stereotypizované straně? Samozřejmě, že si je stereotypního pohledu na ni vědoma. Zároveň si ale uvědomuje, že násilná rezistence spíše podpoří tyto stereotypní konstrukce, tedy nebrání se a stává se uvězněnou ve stereotypizaci. Samotné rasistické skupiny pak fungují jako tzv. obětní beránci státního rasismu, neboť média si nemohou dovolit být otevřeně rasistická. Nicméně tyto rasistické názory a hodnoty předávají dál právě prostřednictvím poskytování prostoru názorům rasistů a dalších odpůrců menšin.

Závěrem

Závěrem je třeba zdůraznit, že nic, co se objevuje v médiích, není komplexním obrazem reality, neboť takového obrazu se nelze dobrat. Veškeré mediální výpovědi jsou ovlivněny vědomými i nevědomými procesy celé organizace i samotných jedinců. Proto je žádoucí, aby divák veškeré obsahy kriticky hodnotil a snažil se zachytit výpovědi všech zainteresovaných stran. Pokud samotné vyjádření některé strany, jako tomu bývá často u menšin, chybí, divák by měl zpozornět a věnovat pozornost tomu, proč ta konkrétní výpověď chybí.

Stejně jako Said ve svém doslovu k novému vydání knihy Orientalismus z roku 2003 podotýká, že i arabský svět sdílí stereotypní obraz Ameriky, lze se domnívat, že veškeré menšiny – Romové, imigranti, LGBT komunita a další – sdílí také stereotypní obrazy o většinové společnosti. Ač jsou stereotypy špatné, neboť jsou zjednodušující a pokřivující, jsou všudypřítomné a nelze se jim tedy zcela vyhnout.

Text byl původně publikován na webu Medkult.

Literatura:

  • BECKER, Howard S. Outsiders : studies in the sociology of deviance. 1st ed. New York, N. Y. : Free Press, c1963. viii, 215 s. ISBN 0-684-83635-1.
  • BERGER, Peter L., Thomas LUCKMANN. Sociální konstrukce reality: pojednání o sociologii vědění. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1999, 214 s. ISBN 80-85959-46-1.
  • FOUCAULT, Michel. Archeologie vědění. Praha: Herrmann & synové, 2002, 318 s. ISBN 80-239-0124-9.
  • GERBNER, George, Larry P GROSS, William H MELODY. Communications technology and social policy: understanding the new “cultural revolution,“. New York: Wiley, 1973, xxviii, 573 p. ISBN 04-712-9670-8.
  • GOFFMAN, Erving. Stigma: poznámky k problému zvládání narušené identity. Vyd. 1. Překlad Tomáš Prášek. Praha: Sociologické nakladatelství, 2003, 167 s., sv. 3. ISBN 80-864-2921-0.
  • HALL, Stuart (ed.). Representation: cultural representations and signifying practices. 1st pub. London: SAGE Publications, 1997, 400 s. Culture, media and identities. ISBN 0-7619-5432-5.
  • SAID, Edward W. [PŘELOŽILA PETRA NAGYOVÁ]. Orientalismus: západní koncepce Orientu. Vyd. 1. Praha: Paseka, 2008. ISBN 8071859214.
  • VAN DIJK, Teun A. Mediating racism [online]. s. 199 [cit. 2016-02-02]. 1989. DOI: 10.1075/ct.7.15dij. Dostupné z: benjamins.com/catalog/ct.7.15dij
Print Friendly, PDF & Email

Komentáře

komentářů

Ukázat komentáře Skrýt komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *