Mytologie moderní společnosti a propaganda

Kdybychom se někoho zeptali, zdali je schopen odlišit propagandu od běžné řeči, pravděpodobně by bez váhání odpověděl, že bez větších problémů ano, že je zřejmé, jak propaganda funguje a jak vypadá, a že se jí rozhodně nenechává ovlivnit. Jenže v tom případě by byla propaganda nejspíše zbytečná, neúčinná a bezzubá – a nedokázala by s menší či větší úspěšností ovládat masy tak, jak hodnověrně dokládají historické události. Skutečnost je taková, že propaganda dokáže proniknout do všech vrstev společenského života, měnit lidské osudy, ospravedlňovat neospravedlnitelné, ale i sloužit ve prospěch ušlechtilých myšlenek. Abychom toto ale mohli dokázat, musíme se vrátit k samotné struktuře vlastních sdělení, které někdy propaganda vysílá, ať už v jakékoliv podobě. V této práci se tedy pokusíme odhalit symbolický charakter jazyka propagandy a důvody, proč není tak obtížné propagandě propadnout. Vypravíme se přitom do světa znaků, významů a slov. V tom nám pomůže krátký exkurz do světa lingvistiky, sémiotiky a strukturalismu, z jejichž poznatků vyvodíme patřičné závěry.

Od slov ke znakům

Jak již bylo naznačeno v úvodu, ke studiu společnosti je možné přistupovat prostřednictvím zkoumání struktur, analyzovat jednotlivé prvky a pátrat po jejich významu. Snad nejcennějším přínosem je pro nás v tomto směru odkaz Ferdinanda de Saussure, jenž na svých přednáškách na půdě Ženevské univerzity vystavěl přesvědčivý základ pro moderní učení strukturalismu. Jeho myšlenky jsou známy především souborně pod názvem práce Kurz obecné lingvistiky, která vyšla tři roky po jeho smrti, tedy v roce 1916 díky jeho spolupracovníkům a žákům. Mluvíme tu o strukturální lingvistice, která chápe jazyk jako systém znaků. A právě znak je v této stati určující veličinou.

Nejprve si musíme uvědomit, co vlastně znak je a co obnáší. V jazyce – nebo chcete-li v lingvistickém systému – mluvíme o znaku jako o základní významové jednotce, tedy o slovu. Už zde přitom narážíme na notoricky známý vztah jazyka a okolního světa, který tvoří pojmy označující a označované. Slovo samo o sobě je označujícím významem pro určitý objekt, díky procesu rozšiřování slovní zásoby přirozeně získáváme schopnost mluvit o věcech kolem sebe, vyjadřovat své myšlenky, ale i vzpomínat, plánovat a pojmenovávat abstraktní pojmy jako je spravedlnost, láska či zoufalství, jež jako objekty ve světě fyzicky ani neexistují. Potud bychom se nejspíše všichni shodli a nejspíše bychom to dokázali říci lépe a mnohem jednodušeji. Co už ale nemusí být samozřejmostí, jsou zvláštní a přitom zásadní vlastnosti jazykového znaku (a stejně tak i jakéhokoliv jiného, jak bude později zřejmé), kterými je jeho arbitrárnost a na druhé straně o nic méně důležitá smluvenost. Jde o přesvědčení, že označující vzniklo nahodile a libovolně, že například havran nepřemlouval Čechy, aby mu říkali „havran“ (stejně jako anglický havran nenutil Angličany, aby ho nazývali jako „raven“). Jinými slovy základní slovní zásoba vznikla v dávných dobách náhodně a byla přijata jednotlivými jazykovými společenstvími, která ji přijali za svou (odtud smluvenost). Když se tedy ustavila určitá mluva, už nebylo možné ji tak snadno změnit, přestože některá slova postupem času mohou měnit svůj význam (např. slovo kolaborovat není v češtině chápáno jako prosté „spolupracovat“, ale jako „spolupracovat s nepřítelem“). Některá slova byla odvozená od jiných, pár jich bylo ustaveno na základě zvukové podoby (případ některých citoslovcí), objekty jako strom, ryba, silnice či řemdih ale své označující získaly jakoby ve své nepřítomnosti. Dané jsou ale jen v rámci našeho společenství.

Nyní je třeba zaměřit se na samotný význam slova, jakým způsobem vzniká a z čeho vlastně vyplývá. Saussure mluví o tom, že je význam tvořený rozdílem. Význam jednoho pojmu závisí na popření jiných pojmů, které v daném kontextu považujeme za podobné. Podobný názor zastává později také Pierre Bourdieu, když říká, že „Identita jednotek je dána pouze tím, co dané jednotky odlišuje od ostatních jednotek v systému.“ (Šubrt 2008: 224) Pro fungování jazyka je nepostradatelná protikladnost dvou skupin vztahů, které umožňují vytvoření dvojího typu hodnot. V první řadě jde o syntagmatické vztahy, které jsou lineární povahy a popisují, jakým způsobem slova řetězíme za sebe. Na druhé straně stojí asociativní vztahy. Ty se neopírají o rozsah „a jejich sídlo je v mozku; jsou součástí vnitřní zásobnice, jíž se u každého jedince konstituuje jazyk“ (Saussure 1996: 151). Z toho je patrné, že význam vzniká tím, že slovo vlastně ukotvíme do určité „sítě“ ostatních frází a slov. Zde se nám objevuje souvislost s věděním dané kultury – a sice že v odlišných kulturách mohou mít lidé i odlišné významy různých slov vytvořené za pomocí jiných asociativních vztahů.

Pokud navážeme na jeden z dalších Saussurových pojmů, dostaneme se k tzv. nepřítomné celistvosti. Ta je jen potvrzením výše zmíněných úvah, protože vyjadřuje jednoduchý princip, a sice že jednotlivé fráze nesou určitý význam, který ale není jen prostým součtem jeho jednotlivých částí. Jinak řečeno celistvost znaku je výsledkem korelace jeho jednotlivých fragmentů. Tímto se dostáváme blíže k tématu vnitřního mechanismu propagandy, protože můžeme začít hovořit o mýtech, k čemuž využijeme poznatky dalšího francouzského sémiotika (či sémiologa) Rolanda Barthese. Pokud budeme nahlížet na svět podobně jako on, tak můžeme jakoukoliv událost, skutečnost nebo čin chápat jako posloupnost znaků a odhalovat pozoruhodné souvislosti stran novodobé mytologie.

Mýty moderní společnosti

Pokud mluvíme o mýtech, asi se většině z nás vybaví nejprve Sisyfos tlačící ohromný kámen nebo různé legendy přírodních národů. Ale s tím, že je v moderní společnosti hrají mýty stále důležitou roli v jejím směřování, by mnozí nesouhlasili. Jenže pokud je žitý svět jen soustavou znaků s rozdílnými významy, které navíc mohou společně vytvářet nové další významy, mýty musí být bytostnou součástí společnosti, neboť jsou pojmenováním jisté nadstavby lingvistického systému. Barthes odděluje jazyk a mytologii jako dva odlišné sémiologické systémy, kdy ten první je primárním sdělením a ten druhý metajazykem.

Barthes primární jazykový systém označuje jako řeč-předmět, aby se vyhnul nutnosti analyzovat jednotlivá slova. Jazyk je jinými slovy hotový a sdílený prostředek k tomu, jak něco sdělit, a nám stačí znát jen jeho výsledný význam (či globální znak). Nemusíme ale zůstat jen u jazyka, lze sem začlenit umění, architekturu, malbu, fotografii nebo film, protože pro nás je podstatné především to, že označující a označované jsou dohromady výrazem pro znak. Barthes zde zavádí pojmy smysl (primární označující) a koncept (pro primární označované). Poté přechází „o úroveň“ výš, když primární znak nazývá jako formu, která se nově stává označujícím mýtu. Společně s označovaným mýtu (to je také koncept) vytváří signifikaci – znak samotného mýtu. Pro lepší představu a názornost je zde k dispozici následující tabulka:

Pro sémiology je tedy důležitý především druhý a třetí řádek, pojmy označené římskými číslicemi. Ty určují vnitřní stavbu mýtu. Jeho forma je z jazykového hlediska naplněná určitým významem, protože se opírá o určité zkušenosti, minulost a komparaci, v rovině mytického metajazyka je ale pouze prázdným označujícím. „Jakmile se smysl stává formou, odsouvá svou nahodilost,“ (Barthes 2004: 116) dochází k vyprázdnění a ochuzení od původního příběhu, podle Barthese zůstává jen litera. Tím není myšleno, že by došlo k zamítnutí smyslu a jeho popření. Smysl se jen stává služebníkem formy, která v něm může podle potřeby kdykoliv „zalovit“ a vytáhnout si z něj potřebné údaje, zajistit si svoji podstatu a především se v něm umně skrýt.

Pro lepší pochopení celé problematiky použijeme příkladu jako Barthes ve své práci Mytologie. Podrobuje v ní rozboru obálku francouzského časopisu Paris Match, na které je vyfocen černý voják ve francouzské uniformě, salutující a hledící před sebe. Tento stručný popis je pro nás prostým smyslem, když s ním však začneme pracovat jako s formou, pro zjištění, co je označované, budeme brát v potaz zmíněné reálie, už s nimi ale nenaložíme jako s „hotovými“ znaky, ale konfrontujeme je s dalšími zkušenostmi. Konceptem na úrovni mýtu je zde francouzský kolonialismus: mladý černý voják ve francouzské uniformě salutuje, přičemž je patrná jeho oddanost francouzské vlajce, na kterou s velkou pravděpodobností hledí. Je mu tedy ctí sloužit Francii, jakýpak zlý kolonialismus. Obálka časopisu je samozřejmě jeho propagandou, jen ke svému cíli využívá námi popisovaného metajazyka. Pokud tedy chceme být odolní propagandě, musíme ho být schopni správně číst (nechat ho na sebe působit a přijmout ho) a poté ho demytizovat.

Vraťme se ale k naší analýze mýtu. Pokud mluvíme o jeho konceptu, docházíme k tomu, že ten je úzce spojen s určitou funkcí. Na rozdíl od formy, která může nabývat prakticky neomezeného počtu podob, funkce mýtu je zpravidla jedna je alespoň jednostranně zaměřená. Mezi formou a konceptem mýtu je nerovnoměrný vztah, pro nás ale bude důležitější jiná skutečnost, a sice že koncept mýtu není stálý, naopak se často může proměňovat, vznikat nebo mizet. Propaganda tedy může uchopit už hotový mýtus a použít ho pro svůj účel. Přestože například svatováclavský mýtus čerpá z jednoho souboru reálií, jeho význam se často v dějinách českého národa proměňoval. Pro dešifraci mýtů je tedy potřeba pojmenovat správně jejich koncepty. Zatímco forma se zdá jako jasná a přítomná, koncept je podle Barthese jistou neurčitou mlhovinou, která staví na různých asociacích, deformuje původní smysl a pro svůj vlastní účel ho zbavuje jeho faktické plnosti. Tím pádem je signifikace taková, že se snaží omezit doslovnost a definovat se na základě svého záměru. Chce na něco poukázat a kromě prostého konstatování vypovídat o přítomnosti, cosi opodstatnit nebo naopak znehodnotit.

V čem se Barthesův moderní mýtus přibližuje k tématu propagandy, je motivace. Jeho forma musí nést určitou míru motivovanosti, jejíž cílem je mytizace nějakého tématu. Záleží tu do značné míry na tom, kdo chce mýtus k jakému záměru použít, čímž dochází k preferování některých částí celku před jinými. S tímto hojně pracují například masová média anebo také státní i nestátní propaganda. Pokud chceme odhalit hlavní záměr mýtu, resp. čím je motivován nebo jaká ideologie za ním stojí, musíme se vžít do role čtenáře. Mýtus musí být pro čtenáře v první řadě přirozený a označující musí racionalizovat označované. Primární funkcí mýtu je tedy naturalizace konceptu, vzbuzení dojmu, že jde jen o nevinnou promluvu, příčinu a následek. Jedním z Barthesových závěrů je fakt, že mýtus je depolitizovanou promluvou. Ideologie potřebuje pomocí mýtu uchopit nějakým způsobem dějiny a učinit z nich přirozenost, dodat jim na věčnosti a jasnosti. Pokud například německá propaganda chtěla ospravedlnit údajnou nadřazenost germánské rasy a méněcennost Židů, musela k tomu z tématu udělat dějinnou záležitost, využít odkazů ke starořímským bílým bojovníkům a pradávné mytologie, aby mohla jinak ryze politickou věc mytizovat a zamlžit. „Když mýtus přechází od historie k přirozenosti, uskutečňuje se tím úsporný krok: ruší složitost lidských činů, dodává jim jednoduchost esencí, potlačuje veškerou dialektiku, jakýkoliv přesah vůči tomu, co je bezprostředně viditelné, uspořádává svět…“ (Barthes 2004: 141). Platí také, že čím je mýtus silnější, tím je silnější i míra depolitizace tématu, kterým se zaobírá.

Mýtus, prostředek propagandy

Nyní už máme představy o tom, co je vlastně novodobý mýtus, jakým způsobem funguje a co je jeho cílem. Ačkoliv jde o depolitizovanou mluvu, velice často se u něj jedná o politické téma. Jeho místo v životě společnosti úzce souvisí s propagandou, protože v něčím zájmu deformuje skutečnost a jakoby se nehlásí ke svému přítomnému záměru. S nadsázkou bychom dokonce mohli tvrdit, že mýtus je hráč, který podvádí a pro svoji výhru se nebojí nemluvit přímo. Podle všeho lze tedy říci, že mýtus je ze své podstaty zpravidla propagandou, na druhé straně ale propaganda nemusí být vždy realizována prostřednictvím mýtu.

Pokud politik řekne, že to byla opoziční strana, která zadlužila stát, říká to (nejspíše) ve prospěch své partaje a jedná se o propagandu, nikoliv však mýtus. Vyfotí-li však na předvolební billboard montéra s cedulí s nápisem „jistota“, jedná se o mýtus sloužící propagandě. Spojuje přitom: 1) obyčejného pracujícího (lze zaměnit za důchodce), 2) danou stranu, 3) jistotu, 4) případně jistou poctivost z vyzařující z pracujícího. Takový mýtus využívá určitých primárních znaků, které dohromady tvoří nekomplikovanou, avšak ve své podstatě absurdní promluvu. Říká, že ona strana dokáže pomoci jinak bezmocnému prostému člověku, který se může spolehnout na její záruku jistot. Je přitom zamlčeno mnoho jiných okolností – svým způsobem bezobsažné sdělení primárního jazyka je přeplněno významem mytického metajazyka. Na nás jako na sémiology teď už taková promluva nemůže mít pražádný vliv, na masu ale určité, bohužel nezměřitelné účinky má.

Politika se dotýká života lidí, proto aby nebyla v neustálém konfliktu s některými zájmovými skupinami, je bytostným zájmem jejích aktérů političnost kompenzovat mýty, čili některé její aspekty přetvářet na přirozenost. Mohli bychom zde uvádět nespočet příkladů a pořád bychom se ani zdaleka nepřibližovali ke konci jejich výčtu. O mytizaci je ale možné mluvit i v jiných oblastech života společnosti. Svým způsobem jí totiž podléhají i jeho další běžné součásti – mýty jsou například důležitou součástí svobodného trhu, kde pomáhají v propagaci výrobků. Kdo by neznal mýtus o souboji mikrobů v koupelně, na které je potřeba zakročit tím a tím výrobkem, nebo o záhadných hodných bakteriích z jogurtu, které svádí souboj s těmi zlými bakteriemi, které hluboko v sobě máme. Výrobci takových reklam často sahají po bojové rétorice, aby produktu dodali na důležitosti a z čištění dlaždic udělali souboj dobra proti zlu, který by přeci neměl nechat nikoho lhostejným. A mohli bychom dále pokračovat.

Když se však vrátíme k sociálním teoriím, nemůžeme ještě nezmínit Pierra Bourdieu a jeho chápání kultury, protože to nemá daleko k našim úvahám o propagandě. Kultura je podle něj symbolickým základem veškerých lidských interakcí a zároveň zdrojem dominance, která je aplikována prostřednictvím veřejných diskursů a sociálních institucí. Tak ve společnosti vzniká a zároveň se i dále legitimizuje sociální struktura. To, jak vnímáme realitu, závisí na symbolických systémech, které jsou vytvářeny náboženstvím, ale i uměním nebo vědou. Když tedy ideologie ovládne některou z těchto oblastí, může měnit i chápání skutečnosti. Bourdieu zde operuje především s pojmem habitus. Ten je je strukturovaným souborem dispozic, které ovlivňují a dokonce částečně vytváří individuální vnímání světa. Jsou určovány sociálními a ekonomickými aspekty a zvnitřněním objektivních sociálních podmínek, ve kterých se jedinec nachází. Úkolem mýtů je často právě s habitem pracovat – mohou ho chtít měnit vytvářením odlišných objektivních sociálních podmínek (jednoduše řečeno měnit kulturní návyky) nebo naopak u nějaké skupiny lidí potvrzovat jejich statusovou pozici a ospravedlnit ji.

Závěr

Pokud přistupujeme k tomu, že je sociální jednání závislé na jistém symbolickém rámci, ze kterého čerpá, je důležité si také uvědomit, jakým způsobem je ho možné měnit. Jedním ze způsobů je vytvoření mytologie, které slouží jako prostředek k ovlivňování veřejného mínění, jako přenašeč různorodých záměrů. Někdy může hrát falešnou hru a zakrývat pravdu, jindy být obyčejným projevem kultury. Zejména je ale metajazykem a ze své podstaty má propagandistické účinky, ačkoli to nemusí být na první pohled zřejmé. Můžeme se zamýšlet nad tím, do jaké míry sama společnost mýty potřebuje a jestli by bez nich byl myslitelný pokrok anebo naopak zachování daného řádu. Jestli je metajazyk opravdu jen výrazem skrytých mocenských nebo tržních praktik, nebo důležitou nadstavbou primárního jazyka či jiného způsobu sdělení. Zdá se však, že moderní společnost mytologií používala vždy a s velkou pravděpodobností tomu tak bude i nadále. S jejich pomocí mohla zdárně odpovídat na otázky po identitě národa (mýty mohou poměrně nekonfliktně vysvětlit, kam je vhodné směřovat), měnila každodenní život a ovlivňovala naše jednání a postoje, protože některé záměry mohou někdy být pro určitou část společnosti špatně přijatelné.

Mytologie představuje velice výhodný základ pro propagandu, protože ji může praktikovat skrytou a nenásilnou formou. Dokáže zasáhnout cílovou populaci hlouběji, než zjevná propaganda, takže si můžeme troufnout tvrdit, že je proti ní zároveň také obtížnější se bránit. Používá různé historické či věcné kontexty (asociuje jinak nesouvisející skutečnosti), aby očistila realitu od složitosti a vytěžila z výsledné promluvy maximum. Sémiologické studium její struktury je pro sociologii cenným nástrojem k tomu, jak odhalovat skryté formy propagandy a z ní vyplývající případný nátlak, a tím být o krok napřed před ostatními konzumenty mýtů. Svým způsobem může jít o instrument vhodný pro čtení dnešního světa i pro přístup k historickým událostem – jen 20. století mytologiemi bohatě překypuje.

(tento esej vznikl původně jako seminární práce k předmětu Sociologie propagandy při FSV UK v roce 2009)

Literatura

• BARTHES, Roland. Mytologie. Praha: Dokořán, 2004. 170 s. ISBN 80-86569-73-X
• ŠUBRT, Jiří a kol. Soudobá sociologie II (Teorie sociálního jednání a sociální struktury). Praha: Karolinum, 2008. 392 s. ISBN 978-80-246-1413-7.