Mytologie socialismu, Šťastný věk Vladimíra Macury Amrický brouk

Mytologie socialismu, Šťastný věk Vladimíra Macury

Přestože kniha Šťastný věk. Symboly, emblémy a mýty 1948–1989 českého spisovatele a literárního vědce Vladimíra Macury vyšla poprvé v roce 1992, po stránce svého obsahu je pozoruhodně hbitou reflexí předlistopadového režimu. Za předpokladu, že ne každý se s touto publikací setkal, bych vám rád nabídl prostřednictvím svého ,,čtenářského deníku“ možnost bližšího seznámení. Prací Vladimíra Macury jsem se zabýval před několika lety, i dnes mi však její čtení přijde osvěžující. Nejedná se však o recenzi, jak napovídá zvolená rubrika.

Na slovíčko se sémiotikou

Vladimír Macura (1945-1999) ve svém životě prošel několika profesemi zaměřenými víceméně tak trochu podobným směrem – kromě literární vědy a kritiky působil jako publicista, překladatel, fejetonista a nevyhnul se ani psaní beletrie. Své bohaté zkušenosti promítl do mnoha děl, z nichž výše zmíněné si nyní přiblížíme. Je totiž zajímavým svědectvím a sondou do období reálného socialismu. I když se komunisté moci chopili až při únorovém převratu v roce 1948, vliv komunistických myšlenek na obyvatele Československa můžeme zaznamenávat už o několik desetiletí dříve, ať už ve formě pronikání informací o Sovětském svazu, činnosti komunistických odbojových skupin za druhé světové války a existence komunistické strany, tak jako významný tvůrčí proud v beletrii a především poezii. Šťastný věk můžeme identifikovat jako syntézu sémiotických studií, esejů a fejetonů, interpretaci znakově příznačných témat, motivů, faktů, vizí a projevů socialistické kultury dvacátého století na území tehdejšího Československa. Macurova kritika se vyznačuje nadhledem bez potřeby za pomoci subjektivních názorů hanit dřívější poměry a jako taková shrnuje znaky, symboly a mýty minulého režimu, který by bez nich nejspíš nedokázal fungovat tak snadno. K analýze kultury je využíván lingvistický a stylistický přístup, který se může osvědčit jak při zkoumání událostí minulých, tak přítomných – tím poskytuje poměrně mocný nástroj pro odhalení vnitřních mechanismů fungování společnosti, ovládání lidí, způsobu výkonu moci. Macura navazuje na sémioticko-kulturologické koncepty sémiotika Jurije M. Lotmana. Provádí důkladný rozbor literatury, tisku, událostí a dalších různých složek socialistického systému.

Co je sémiotika?
Je na místě udělat krátkou poznámku ohledně zmíněné sémiotiky, jako nauky o znakových systémech. Ta se věnuje studiu jazyka a ostatních znakových sad. Proniká hlouběji do gramatiky, stylistiky, do náboženství, umění, společenských her nebo činností. Podrobněji se vyděluje na sémantiku (význam znaků), syntaktiku (vztahy mezi znaky) a pragmatiku (vztahy mezi znaky a jejich uživateli). Macura vidí sémiotický přístup jako nejlepší volbu při analýze kultury.

Macura k danému tématu přistupuje skrze vlastní běžnou zkušenost, analyzuje obsah jazyka a dalších aspektů kultury: ,,…zajímá nás, co socialistická kultura tematizovala, a tedy i to, jak daná témata fungovala v rozmanitých dobových kódech, nejen tedy ve vlastních jazykových výpovědích.“ [Macura 1992:6] Snaží se řešit „řeč“ světa socialismu, kterou nepovažuje za vnější a přímo propagandistickou, naopak poukazuje na to, že jde o naši běžnou společnou řeč z daného období, z poměrně nedávného světa socialismu, jehož ,,analýza se nás dotýká jako skalpel obrácený k vlastnímu tělu“ [Macura 1992:7]. Cílem práce podle autora není filozofující shrnutí, ale poukázání na nebezpečí dřívější doby, kterou nazývá Utopií; cílem je posouzení mechanismů, pomocí kterých se tato Utopie pokusila zmocnit totality světa. Nyní se podívejme blíže na jednotlivé mýty a vytvářené symboly.

Šťastné zítřky nás čekají

První, vše prostupující myšlenkou, se velice záhy stala vize šťastné budoucnosti. Neodpustitelným přečinem bylo její zpochybňování, které režim důsledně trestal. Socialismus zkrátka vytvořil ideu Ráje, jako současného a zároveň do budoucna nevyhnutelného stavu, díky různým plánům a pětiletkám. Už Karel Marx o století dříve viděl komunistické zřízení jako konečnou fázi uspořádání společenských vztahů, stejně tak nálada stoupenců této myšlenky byla zaměřena stejným směrem, a sice vpřed. Takový pohyb existoval jako jediný myslitelný – přišla „nová doba“, „nová společnost“, která zavrhla vše starosvětské a pesimistické myšlení a označila ho za zradu, zločin proti pokroku. „Nová doba“ začala být brána jako epocha, kde je konečně možné prožívat sny minulých pokolení. Důležitou je potom hlavně ona mytizace přechodu ze „starého“ do „nového“. Literatura často mluví o přerodu „starého světa“ v „nový svět“. Toto vnímání navíc katalyzuje stále ještě živá vzpomínka na druhou světovou válku, i když základy rozvinutí této emblematiky vytváří už česká avantgarda ve dvacátých letech. Podle potřeb režimu se ale po únorovém převratu mění potřeba kultury a umění – jsou třeba básníci, kteří by nezatemňovali vizi budoucího ráje, což je zároveň požadavek na každého „dobrého socialistu“. Společnost se soustřeďuje na děti, které jsou nezatížené stínem „starého světa“. Pomyslně se ruší stáří, protože v novém „Ráji“ je každý vnímaný jako mladý. Macura vše dokládá úryvky vzletné poezie nepokrytecky propagující nové poměry a požadavky, čímž svůj výklad činní srozumitelným a čtivým.

Šťastné zítřkyNové chápání s sebou přináší proměny na všech frontách. Mění se tedy i mezilidské vztahy. Individualismus, tak charakteristický pro kapitalistické státy, je téměř zakázán a nahrazen kolektivním cítěním, jednotou. Jednání na vlastní pěst je bráno jako vlastnost imperialistů, před kterými je třeba se bránit oddělením se od jejich „ne-ráje“ pevnými a hlídanými hranicemi, aby nebylo možné se nakazit „špatnými“ myšlenkami. S tím souvisí i důrazná změna zahraniční a ekonomické politiky, ideologii také musí strážit bdělý vojenský a policejní aparát. Utopická vize jako mor prostupuje všemi sférami života socialismu. Protože budoucnost má být Rájem, v textech je kladen důraz na „budování“, které můžeme i dnes vidět v dobových filmech, především pak potom opět v literatuře. Socialismus potřebuje pokud možno co nejvíce homogenní obyvatele ztotožňující se s komunistickou stranou a s vizí Ráje. Odlišnosti od záměrů utopie mohou jen oddalovat, neposlušnost se trestá (viz tajná policie, udavačství).

Bojujeme za mír, pod našimi obyčejnými vůdci!

Protože uskutečněný socialismus byl v mnoha ohledech zřízením nesvobodným, bylo třeba tento nedostatek zakrývat nejrůznějšími kontrasty, kde socialistické státy tvořily stranu „dobra“, kapitalistické pak druhou stranu „zla“. Časté bylo zdůrazňování mírových zájmů států jdoucích se Sovětským svazem v čele, států, oproti kterým se údajně veškeré zájmy kapitalismu zaměřovaly na válku a ničení. Zajímavostí, na kterou Macura naráží, je vznik idiomu v jazyce, který do něj zapracovává určité perspektivy boje, například slovní spojení s předložkami „o“ a „za“ ve čtvrtém pádu („o lepší zítřky“, „za naši mládež“, „za dobrou úrodu“). Přidání slova „další“ pak vyjadřovalo dosažené úspěchy a dravost po dalších. Socialismus je mytizován jako říše míru, která o něj svádí každodenní boj, nezapomíná na své šťastné a „mladé“ občany a jde pouze kupředu. Chce zničit „starý svět“, aby přinesl ráj celému světu pracujících, s tím musí přijít také „poslední bitva“, která v poezii zaujímá velice častou pozici a brzy se stává taktéž mýtem.

Další důležitou součástí mytologie socialismu jsou vůdci a výjimeční lidé, se kterými se lid ztotožňuje. Zajímavý je také způsob, kterým se ke ztotožňování přistupuje. Například sovětský sadař Mičurin. Ten představuje obyčejného, avšak cílevědomého pracovitého člověka, po jehož vzoru chce SSSR opanovat přírodu. Bojuje s ní jako s protivníkem, když chce proměnit svět v „rozkvetlý sad“. Tím vzniká symbol péče státu. Kromě pěstování ovoce tak Mičurin díky své mytické povaze vlastně pěstoval postoje lidí, znázorňoval také odpor k carismu, odmítal cizince.

Vladimír Macura - Šťastný věk (aktuální obálka)Bylo třeba zajistit legitimitu systému, takže musel být stále označován nepřítel, který byl vždy původcem všeho zlého. Po této cestě socialismus šel opět za pomoci vytváření symbolů. Absurdním mýtem se stal výskyt škůdce z říše hmyzu v roce 1950 – mandelinky bramborové. Byly obviněny Spojené státy z toho, že jejich agenti v lahvích a letadlech shazují mandelinku na československá pole a snaží se oslabit naše hospodářství. Načasování bylo perfektní – ve dnech, kdy tisk začal chrlit nejrůznější obvinění na adresu kapitalismu, začala válka v Koreji  Bylo třeba očernit kapitalistickou a imperialistickou moc za pomoci jakýchkoliv symbolů, došlo tedy ke stylizaci prohlášení o mandelince na text podoby bojové zprávy, ve slovníku figurovaly výrazy typu boj, hromadný boj, lokalizovat a zlikvidovat nebo třeba zdolat. Celá věc byla politicky uchopena jako boj pracujících za mír. Mandelinka se stala symbolem Ameriky – odpůrce míru („svou žravostí připomíná imperialismus“).

Další změnou je chápání domova jako místa k relaxaci, místa, kde jsme sami, kde se hospodyně stará o „rodinný krb“. Z ženy se totiž stává „spolubojovnice“ mužů. Klid, mír, jistota, láska, ochrana – to všechno má zajistit socialistický stát, ten má být oním domovem, s čímž souvisí výše zmiňovaná nepřekročitelnost hranic. Uzavírat se tedy doma začalo být vnímáno jako individualistické a tajemné, tím pádem špatné. Když se ale zamyslíme, můžeme konstatovat, že šlo spíše jen o snahu prostoupit všechny úrovně lidského života, podřídit ho kontrole, jak je u totalitních režimů zvykem.

Do myšlení lidí výrazně integrovanou postavou se stal Julius Fučík, autor textu Reportáž psaná na oprátce. Ve spojitosti s ním byly uváděny iracionální souvislosti, nebyla zachovávána historičnost – šlo o propagandou vytvořený symbol statečnosti a síly bojovníka hájícího socialismus. Jednotlivé vzory (Fučík, Mičurin, Lenin, Gottwald, Stalin…) byly na jednu stranu vyzdvihovány a na druhou stranu ukazovány jako prosté, aby se s nimi mohl prostý lid ztotožnit (vzory se tedy staly legálními autoritami). Typickým příkladem je citace z knihy Hrdina neumírá Petra Ojky: „Dnes potřebujeme hrdinů fučíkovského typu tisíce, miliony – všechny lidi na celém světě, neboť být tímto hrdinou znamená být celým, čestným, čistým člověkem, opravdovým komunistou.“ (Macura 1992: 37) Fučík byl často spojován s mládeží, což pomáhalo mytizovat dětství a mládí. V jeho osobě došlo k personifikaci „nové doby“ socialismu – rozesmáté, mladé, bojující a šťastné. Vůdce se vyznačoval dvěma rysy – na povrch se dostával fakt, že je jedním z mnohých (princip ekvivalence – každý je nahraditelný), přesto existovala pevná hierarchie. Jeho přítomnost mezi lidmi se ve výsledku stala metaforou a jako všudypřítomný, vševědoucí a věčný se vůdce stal mýtem, osobou s nadpřirozenými vlastnostmi. Častým motivem je zobrazení vůdce jako bdícího u okna, jak „drží ochrannou ruku“ nad svým lidem.

I smrt přes svoji přirozenost a fakt, že je jedinou jistotou, byla brána jako neexistující v Ráji, byla přisuzována vnějšku, tedy nepřátelům za hranicemi, jejím rozsévačům – proto smrt mytizovaných státníků byla něčím nemožným a tak se po své smrti stávali „věčnými“ a „žijícími v lidu“. Prostupovány jsou ale i vztahy nejintimnější, jako třeba láska. Ta je odintimizována a stává se politickou záležitostí. Pravá láska vychází ze soukromí ven a vztahuje se k věcem, díky kterým může socialistická vlast jít „vstříc Ráji a lepším zítřkům“.

Cesta do (přepsané) minulosti

Socialismus přejímá některou tvorbu z doby národního obrození jako symboliku slovanské příslušnosti a vzdoru germánskému národu. Aktuální situace poválečných desetiletí je přirovnávána ke snaze Čechů v národním obrození, neustálou konfrontací se socialistickou přítomností je využívána obrozenecká tvorba k propagandistickým účelům. Některé souvislosti jsou nelogicky propojovány, jiné naopak záměrně zamlčovány.

Protože změna se musí projevit skutečně ve všem, jsou zrušeny sokolské slety a nahrazuje je spartakiáda, jako demonstrace síly, zdraví a kvality národa. Stejně jako v případě vůdců má spartakiáda poskytnout jakýsi návod, jak se chovat v běžném životě. Nahodilé pohyby nejsou správné, důležitá je jednota, oddanost ke společnému dílu, vlastnosti jako jedinečnost, nezastupitelnost a individualita jsou vytlačovány. Tím se postupně dostáváme k mezilidským vztahům a etice. Mění se mluva, oslovení, oblékání. To vše jako výraz nové doby – „nového člověka“. Tím socialismus do ruky dostává nástroj k tomu, aby se stal něčím víc než jen pouhou ideologií. Vznikají sociální normy, díky kterým je možné ovládnout celé spektrum lidského konání. Například vzniká dámská volenka jako výraz rovnoprávnosti mezi muži a ženami, a to jak v práci, tak při zábavě. Zavádí se oslovení soudruh/soudružka, což přináší další zrovnoprávnění a označení těch, kteří se podílejí na budování „šťastného“ socialismu. Některé normy se  však přetvořit nepodařilo, takže byly „jen“ obohaceny o příslušné ideologické znaky. Pro zajímavost Macura zmiňuje fakt, že se vedly dokonce spory o to, nakolik je slušnost přežitek starého, zkaženého světa.

Vždy na straně proletariátuStylizovat se také povedlo dětské pohádky a příběhy, protože bylo třeba podchytit nejmladší generaci. Texty byly zjednodušeny a zbaveny komplikací, neobsahovaly problémy a rozpory nebyly jako rozpory předkládány. Děti tak dostali harmonickou výchovu plnou falešných hodnot a vzorů. Ideologie se zkrátka snažila dostat všude. Při stavbě metra byly voleny záměrně ideologické názvy (Jiřího z Poděbrad, Moskevská, Budovatelů, Fučíkova, Gottwaldova…), byl to navíc ten „štědrý“ socialismus, který zanechal Praze dar – velkolepou podzemní dopravní síť. Mezi úspěchy byl započítán také velkolepý let Vladimíra Remka do vesmíru v roce 1978. Ne náhodou k tomu došlo deset let po vpádu vojsk varšavské smlouvy do Československa, ne náhodou byl tento úspěch přetvořen v symbol překračující svůj faktický smysl. ČSSR se totiž stala třetím státem, který se dostal do vesmíru, a to jen díky bratrství a mírové spolupráce se Sovětským svazem. Remek by stejně jako třeba Fučík postaven do role vzoru – skromného stranického člověka, ideálního socialistu.

Poselství pro myšlení českého člověka

V závěru Šťastného života se Macura vrací k celkovému chápání dějin naším národem. Dochází k závěru, že česká kultura jako by za sebou vždy zavírala dveře, když dojde k nějaké změně. Pohybuje se dramatickými skoky, nikoliv kontinuálně. Na každém ze „začátků“ se cítíme jako v nulovém bodě, kterému předcházela jen doba temna. Vše musí být nutně chápáno jako nové, vnímáno jinak a přetvářeno. Přesto se socialistická kultura od té obrozenecké, která minulost jednoduše jen zamlčela, liší. Minulosti se totiž vzpírala a zavrhla ji, odmítla jakýkoliv její přínos a kulturní bohatství. Macurovi se povedlo nastínit dobu se všemi jejími charakteristikami a ukázat na její absurditu a nesvobodnost. Kdybychom se přestali pohybovat po zmíněných dramatických skocích a vnímali historii takovou, jaká byla se všemi klady a zápory, nemuseli bychom se možná už nikdy bát, že se nějaká utopie opět pokusí ovládnout svobodnou myšlenku a zdravý rozum.

Přestože nyní žijeme ve svobodnější společnosti, ani dnešní doba se v principu takovému zjištění nevymyká, což je citelné zejména v oblasti ekonomiky, zejména při prosazování ,,neviditelné ruky trhu“ aj. Své mýty má každá společnost – dokonce ta kapitalistická ty své dokáže mnohem lépe skrývat a halit do důmyslných metanarativů, jak dokazuje už mnohem dříve před Macurou francouzský sémiotik Roland Barthes. Vždy je však třeba určitého odstupu, což nemusí být pro ty, kteří mýtus právě zakoušejí, snadné či příjemné.

Literatura

  • MACURA, Vladimír. 1992. Šťastný věk. Symboly, emblémy a mýty 1948–1989. Praha: Pražská imaginace. ISBN 8071101001

Komentáře

komentářů