Na hoře Olivetské Hora Olivetská

Na hoře Olivetské

Pak výš a výš stoupaje pod listím,
ztrácel se v šedi mezi olivami
a čelo, na němž ležel prach a stín,
v prach rukou vložil, sláb jak stéblo slámy.

Toto je konec. Konec po tom všem.
To mám jít teď, kdy slepnu už a scházím?
A proč chceš, abych musel tadytěm
říkat, že jsi, když sám Tě nenacházím?
Ne, už Tě nenacházím. V sobě ne.
Ne v druhých, v ničem. Ne v tmě kamene.
Ne, nenacházím. Sám jsem. Zatrať mne.

Sám se vším lidským hořem, slyšíš?, sám.
Já chtěl jse ztišit Tebou, přísahám,
Tebou, jenž nejsi. Snad se stydět mám …

Říkali pozděj: přišel Anděl tam –.

Proč Anděl? Ne, to přišla jedna noc
a lhostejně si listovala v listí.
V snách učedníci pohnuli se, čistí.
Proč Anděl? Ne, to přišla jedna noc.

Ach obyčejná, jako každá jiná,
jakých už přešly tisíce:
kamení spí a pes v ní nevzpomíná,
smutná a trpká jako doušek vína,
čekající, až vyjde denice.

K těm nejde Anděl, kdo se takto modlí,
a noci nejsou sladší kvůli nim.
Kdo ztrácí sebe, je opouštěn vším
a otcem vydán včanc a nepohodlí
a zapovězen je mu matčin klín.

(R. M. Rilke)

Čtení básničky bez znalosti biblického příběhu, poskytuje stejné a možná ještě větší potěšení než v případě, kdy známe celé souvislosti. Nad čím se budu zamýšlet jsou fáze interpretace, kterými jsem si (já, (ne)věřící pes) prošel v průběhu četby. Tato básnička je totiž v tomto směru unikátní — alespoň já ji tak vnímal.

Identifikoval jsem tři fáze, ve kterých moje interpretace postupovala. První probíhá zároveň s prvním čtením — text na člověka nějak působí a ten mu rozumí. V mém případě to bylo tak, že první verše až po hořekování “Ne, už Tě nenacházím” mě uváděly do příběhu — mají smysl jako obraz, který by mohl stát sám a být přitom silný. Dvě následující sloky nám přibližují bědování poutníka (a jakého poutníka!) a pak přichází zlom — poutník se z příběhu ztrácí a místo něj se objevují nějací lidé, kteří zvěstují příchod Anděla. Následuje zalomení a text v originále pokračuje na další straně. A ve dvou odstavcích Rilke nechává promlouvat někoho, kdo neviděl Anděla a prožíval stejnou noc, jakých minulo už mnoho … jen proto, aby v poslední části došlo k obratu a bylo spíláno tomu “kdo ztrácí sebe” – to je druhá interpretační fáze. V jejím průběhu jsem si uvědomil vlastní pomýlení.

Byl to Ježíš, kdo stoupal pod listím a opuštěn vším hořekoval … a shazoval mystickou zkušenost lidí, kteří byli “svědky” jeho zmrtvýchvstání. Nicméně čtení (třetí fáze) mi podbízelo další možnosti a z nich nejvtíravější je tato — právě lidé mluvící o příchodu Anděla jsou ti, kterým je na konci spíláno, že k nim Anděl nejde … jak by totiž Rilke mohl snižovat Krista a jeho úděl? … až postupem času jsem se srovnal s tím, že i Kristus byl člověkem a Rilke mu přiřknul celé to lidství — pochybnosti a především velikost, která roste z jejich transendování …

Podobnost mezi interpretačním příběhem jedné básničky a povídáním o současné společnosti není náhodná. Tak (rozsahem) malá báseň a tolik diskrétních způsobů, jak s ní pracovat. Možnosti se rozbíhají do široka v závislosti na tom, jak moc víme o dobových souvislostech a autorovi samotném. Je však potřeba podotknout, že nejzajímavější je interpretace někoho, kdo věci vůbec nerozumí a příběh bere takový jaký je. Taková interpretace je kouzelná a silná … a velmi dobře shůry kontrolovatelná. Na opačném pólu je člověk — autor, který mnohdy o svém díle nedokáže nic říct, protože se to udělalo samo, on(a) jen nechal volnou ruku sobě samému a vzniklo něco, k čemu není co doplnit. Někde mezi jsou pak lidé, kteří v závislosti na stupni vlastního porozumění, buď sledují interepretační linku, nebo naopak tyto interpretační osnovy malují.

Chcete-li moc, pak je potřeba se znát s autorem. Opatřit si informace, ale zříci se vlastní tvorby, stát nohama na zemi.

Literatura

  • Rilke, Rainer Maria. 2001. Na horách srdce. Praha: BB art. (překlad Ladislav Fikar) [str. 60]

Komentáře

komentářů