Tento text původně vznikl v rámci mé diplomové práce Sociální teorie a pozdně moderní přístupy ke studiu kultury obhájené v červnu 2011: V ní jsem se mimo jiné pokusil rozvést právě některé z předpokladů Lyotardovy teorie, a protože jde o studium přinejmenším poutavé, text předkládám i zde k nahlédnutí. Nuže… jak jsme zvyklí také u jiných francouzských autorů, přesah Lyotardova myšlení je patrný i do oblasti literární teorie a umění (Barthes, Bourdieu ad.) a je tedy smysluplnější ho uchopit jako mezioborový přístup čerpající z širší filosofické tradice. Lyotard své postoje formuje ve spojitosti s celospolečenským a kulturním posunem; postmodernitu tak dává do souvislosti nejen s moderní architekturou, ale i proměnami vkusu a chápání společenských rolí a novou skutečnost brání proti kritikám.
V jednom z dopisů svým studentům z let 1982–1985, jejichž soubor později nazývá Postmoderno vysvětlované dětem, vystupuje v opozici k jednomu z hlavních kritiků postmoderního „obratu“ Jürgenu Habermasovi zastávajícího obranu modernity „proti těm, které označuje jako neokonzervativce…, [kteří chtějí] pod praporem postmodernismu odvrhnout moderní projekt, který zůstal nedokončený, projekt osvícenství“ (Lyotard 1993: 17–18). Postmodernita však činí „jen“ to, že v duchu duchampovského ready made postihuje realismus a realistické zobrazovací techniky moderní doby, jako jsou fotografie a průmyslová kinematografie. Je neustálým zpochybněním legitimity díla, stejně jako vědy a kapitalismu a jejich metanarativních příběhů. Kategorie soudů a pravidel toho, co bude vytvořeno, totiž vznikají až ex post: „Postmoderno by bylo tedy třeba chápat ve smyslu paradoxu futura exacta, toho, co je budoucí (post) a zároveň právě minulé (modo).“ (Lyotard 1993: 28) Pro Lyotarda se ale cosi jako postmoderní obrat formuje už v sedmdesátých letech, kdy v knize Pohanské návody (1977) vysvětluje pohanství jako „radikální rozchod se zaměřením moderního myšlení na pravdu a jistotu“ (Hauer 2002: 203–204), což z moderních projektů činí jen další formu narací, dějinných příběhů. Lyotard se soustřeďuje na jazyk jako saussureovský systém diferencí, jelikož „jazykové struktury radikálně determinují život člověka jako společenského subjektu“ (Hauer 2002: 204). Takový subjekt je totiž sám socializovaný do jazyka, což jeho chování podřizuje jeho logice. Netvrdíme při tom, že by jazyk nebo jednání člověka bylo předurčeno tím způsobem, že by bylo dáno, jaká promluva navazuje na jinou, nicméně „existuje regulace možných způsobů navazování, daná zacílením jazykové hry“ (Hauer 2002: 206), přičemž subjekt se přizpůsobuje jednotlivým jazykovým hrám na základě příslušné situace. V tomto momentu Lyotard navazuje na Wittgensteinovo pojetí řečových her z jeho zásadního díla Filosofická zkoumání z roku 1953. Vystavuje svoji teorii metanarativů, tedy příběhů, které mají právě roli podřizovat jednání, vědu, moc, způsob legitimizace apod. určitou finalitu.
„Všechno, co je uznávané, třeba teprve od včerejška…, má být předmětem podezření.“
Jean-François Lyotard
Jeden z možných praktických důvodů „ztroskotání“ moderního projektu podle Lyotarda může spočívat v tom, že se stále lidstvo jako celek „dělí na dvě části. Jedna čelí problému složitosti [z důvodu rostoucí komplexity myšlení a praxe], druhá dávnému, strašnému problému vlastního přežití.“ (Lyotard 1993: 71) Tato disproporcionalita Západu a zbytku světa je koneckonců zřetelná i dnes, přestože stojíme před jinou situací, kdy lze uvažovat o tom, že západní hodnoty byly vtěleny, či „vpašovány“ do procesu globalizace. Tím, že modernita umožnila vznik teroru světových válek a nedokázala vyřešit otázky chudoby a kvality života, utrpěla v posledních stoletích četné trhliny. Svět, v němž se postupně začal rozvoj vědy vázat stále těsněji na zisk a emancipační úsilí pokroku na efektivitu výroby a tržní užitek, je pro Lyotarda novou dějinnou situací, jelikož „vědecké nebo technické objevy nebyly nikdy podřízeny poptávce vycházející z lidských potřeb“ (ibid.: 74). Je to zároveň konec „velkého vyprávění“ osvícenského příběhu, v němž „hrdina vědění přispívá svou prací k dobrému eticko-politickému účelu, k univerzálnímu míru“ (ibid.: 97), jelikož způsob legitimizace, který moderní pokrok využíval, se stal přežitkem. Pojetí společnosti jako samoregulačního systému už není nadále možné, protože mizí rovnováha mezi potřebami a nadějemi jejích členů a hlavní funkcí systému se stává „performativita“ ve smyslu „optimalizace mezi jeho inputy a outputy“ (ibid.: 111), což má za následek zvýšení důležitosti účinnosti a výkonu vědy a techniky a převládnutí její kontroly nad poznáním a realitou vůbec. Lyotard nemíní jen jednoduše ničit, nýbrž podrobit západní kulturu kritice a ve své vlastní analýze zpochybnit výsostné postavení technokratů a prokázat, že myšlenka pokroku se od určité doby jeví jako neuskutečnitelná ve smyslu osvobození člověka. Neuskutečnitelná v takové fázi modernity, kterou můžeme pojmenovat jako postmoderní, v níž procesy legitimizace pravdy, spravedlnosti či konsensu neodkazují k metanarativům a vědecké bádání provází diskurs o vlastních pravidlech, jež mu propůjčují legitimitu při dosažení lokálního konsensu s možností jeho odvolání. Navíc „tato orientace odpovídá vývoji společenských interakcí, při němž v profesionálních, afektivních, sexuálních, kulturních, rodinných i mezinárodních otázkách stejně jako v záležitostech politických dočasná úmluva fakticky nahrazuje trvalou instituci“ (ibid.: 176).
Literatura:
- HAUER, Tomáš. 2002. S/krze postmoderní teorie. Praha: Karolinum, 227 s. ISBN 80-246-0545-7
- LACHMANN, Filip. Sociální teorie a pozdně moderní přístupy ke studiu kultury. Praha: Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Institut sociologických studií, 2011. 69 s.
- LYOTARD, Jean-François. 1993. O postmodernismu. Postmoderno vysvětlované dětem. Postmoderní situace. Praha: Filosofický ústav AV ČR, 177 s. ISBN 80-7007-047-1
- LYOTARD, Jean-François. 1977. Instructions paiennes. Paříž: Editions Galilee, 87 s. ISBN 978-2718600727
