V pondělí 10. října se v pražské galerii DOX uskutečnila přednáška jednoho z nejznámějších psychologů, resp. sociálních psychologů, Phillipa G. Zimbarda. Ti, kteří této události věnovali již dříve pozornost, vědí, že šlo o druhé, opakované setkání v rozmezí několika dnů, navíc ti, kterým se nepovedlo dostat na přednášku, mohli celé Zimbardovo vystoupení zhlédnout živě prostřednictvím internetového přenosu na webu ČT 24, kde by měl být později k dispozici rovněž záznam. Tolik k věcem organizačním, nyní k obsahu samotné přednášky.
Zimbardo vyrůstal v nevlídném newyorském Bronxu, líhni zločinu. Není tak nic zvláštního na tom, že se jeho přátelé z mládí – víceméně dobří mladí lidé – stali ,,špatnými“ (zloději, prostitutkami atp.). Tím načíná myšlenku, že jako lidé jsme umístěni do určitého prostředí, které na nás působí a tvaruje nás. Společně s příkladem z příběhu Dr. Jekylla a Mr. Hydea pokládá otázku, zdali je dělicí čára mezi dobrem a zlem pevná a neprostupná, a vzápětí na ni odpovídá, že nikoliv: dobro a zlo jsou součástí lidské přirozenosti. Zimbardo, emeritní profesor stanfordské univerzity, svá slova často prokládá ilustracemi a v tomto případě na promítacím plátně ukazuje kresbu použitou i v tomto článku (obrázek lze kliknutím zvětšit). Vidíme na ní bílé anděly, podíváme-li se však blíž, objevíme, že se za jejich tvary skrývají černí ďáblové (u mě to bylo naopak – první ďáblové, poté andělé). Jakmile však tento zrakový klam pochopíme, není dost dobře možné obě skupiny postav vnímat odděleně. To samé platí o dobru a zlu ve vztahu k člověku a jeho jednání.
Zimbardo neopomíjí známý termín ,,banalita zla“ Hannah Arendt. Jím zjednodušeně řečeno míníme, že i běžní lidé mohou páchat zlo, a že zlo samo o sobě nemusí být předmětem dispozic jedince, může ale být také dílem situace. Takto Hannah Arendt při poválečném procesu s německým válečným zločincem Adolfem Eichmannem vysvětlila, jak je možné, že i obyčejný úředník je schopen posílat na smrt tisíce lidí. Termín ,,banalita zla“ je pro Zimbarda v jeho celoživotní práci klíčový: i on zastává názor, že i dobří lidé mohou překročit linii a páchat zlo, že lidé chovající se lidsky se mohou za určité situace chovat opačně, což je zároveň podstata Zimbardova pojmu ,,Luciferův efekt“, jemuž je věnovaná kniha The Lucifer Effect: Understanding How Good People Turn Evil.
Dále uvádí příklad norského vraha, který o sobě tvrdil, že je „docela tolerantní člověk“, který nikdy nepoužil násilí. Poté šel a zabil několik desítek dětí s tvrzením, že dělal dobrou věc, když se tímto činem snažil ochránit Norsko před imigranty. To však není ,,eichmannovský“ případ, jelikož norský vrah pravděpodobně spadá do kategorie ,,zkažených jablek“ (bad apples), tedy jedinců, kteří ve své přirozenosti nesou zlo; nespadá do kategorie ,,nahnilý sud“ (bad barrels), tedy do kategorie zla, které je vyvoláno situačně – tím, že se jedinci dostanou do situace či prostředí, které takové chování podporuje. Pokud si vypůjčíme terminologii dramaturgické sociologie Irvinga Goffmana, lidé jsou v sociálním prostoru herci a mají určité role, které navzájem hrají. Sociální psycholog (a nejen ten) by se potom měl ptát, kdo jsou ti herci a – to především – kdo obsazuje role, kdo je režisérem a jak vypadají kostýmy. Hodně zla je tak provedeno systém, nikoliv výhradně jednotlivci. Příkladem budiž cedule na čínských školách (dokonce na hřištích základních škol), na nichž stojí: ,,Talent vychází z tvrdé práce – tabák ti pomůže se stát talentovaným.“ I důsledkem toho je v čínské mužské populaci 53 % kuřáků a ročně tak zemřou statisíce z nich na různé nemoci spojené s kouřením.
Zimbardo se ptá, zdali by se v USA mohl odehrát holocaust. Tuto otázku si kladli vědci už v minulém století, o čemž svědčí i práce sociálního psychologa Stanleyho Milgrama, který se tázal: Jak víte, jak by se Američani chovali, když je nedostanete do té situace? Co se stane, když člověk dostane moc k zabíjení lidí? Odtud také vychází jeho slavný experiment s elektrickými šoky. Jeho uspokojivý popis je k nalezení na Wikipedii, já přiblížím pouze jeho výsledek: dvě třetiny z 1000 účastníků pokusu (obyčejní muži i ženy, 20-50 let) dokázali při experimentu ,,zabít“ člověka pomocí zvyšování síly elektrických šoků, a to i za vědomí, že nemůže tak vysoké dávky přežít.
Podle Zimbarda psychologové věří, že zlo je v hlavě člověka, nicméně další sociálně-psychologické pokusy ukazují na něco jiného. Například ,,efekt přihlížejícího“ nám dává jistotu, že čím více lidí je přítomno nějaké krajní situaci, při níž je někdo v ohrožení života (omdlí, krvácí…), tím spíše mu nikdo nepomůže. V takové situaci totiž funguje tzv. difúze zodpovědnosti, kdy se zodpovědnost ,,rozlije“ mezi přihlížející a každý cítí, že by měl pomoci někdo jiný (více také zde). To může být vnímáno jako zlo nicnedělání, (opět) vycházející ze situace.
V tento moment se Zimbardo dostává ke svému proslulému stanfordskému vězeňskému experimentu z roku 1971. Ten je poměrně známý i mezi laiky díky německému filmu Das Experiment, někteří však původní dokument mohli spatřit v minulosti i na českých televizních stanicích. Jeho podrobnosti jsou rovněž k nalezení na Wikipedii, případně lze tento dokument zhlédnout na Youtube. Zimbardo jím dokázal, že dobro v lidech může být ovládnuto zlem špatného místa, že tvrzení o ,,banalitě zla“ skutečně platí a i obyčejní lidé jsou schopni druhé mučit a týrat, když k tomu nastanou podmínky. Když se tak v roce 2004 objevily fotky amerických vojáků, kteří mučili a ponižovali irácké vězně ve věznici Abu Ghraib, Zimbardo se jal jejich částečné obhajoby. Sociální psychologie však podle něj není ,,omluvologie“, takže se jeho obhajoba nese v duchu snahy o vysvětlení případů a potrestání širšího okruhu viníků, včetně odpovědných generálů americké armády, která v této dodnes živé skvrně na invazi do Iráku oznámila, že šlo o pár „zkažených jablek“.
Zimbardo tvrdí, že vojáci byli ve své přirozenosti dobří. Nikoho nezabili, ale mučili psychicky i fyzicky vězně. Systém se po uniknutí snímků chránil tím, že vše svedl na těch pár „zlých“ vojáků. Generál Miller například vojákům, kteří mimo jiné nebyli na ostrahu věznic vycvičeni, řekl, že „tito vězni jsou jako psi a jestli jim dovolíte, aby si mysleli, že jsou víc než pes, ztratili jste nad nimi kontrolu.“ Systém tím zničil životy některých vojáků, zatímco žádný z velitelů nestanul před soudem. Žádné posouzení toho, jakou roli hrála dehumanizace vězňů, difúze zodpovědnosti či skupinový tlak. To vše mě vede ke krátké poznámce, že společnost ostatně nejvíce děsí to, že vrazi jsou často naprosto normální lidé. Tabuizace okolností a svádění všeho na ,,hlavu šílence“ je přitom jejím obranným mechanismem určeným k tomu, aby si nemusela přiznat, že své svěřence pravděpodobně nedokáže účinně ubránit před sebou samotnou, před skutečností sociálně-psychologických jevů.
Do této chvíle byla přednáška pro nelaické posluchače spíše opakováním desítky let starých poznatků (ovšem z úst osobnosti, která se zasloužila o zásadní průlom ve svém oboru). Hlavním Zimbardovým poselstvím však nyní nemá být fakt, že lidé mohou poměrně snadno sklouznout k páchání zla; má jím být projekt HIP – Heroic Imagination Project (heroicimagination.org), který je zaměřený na hrdinství. Tento pojem vyjadřuje dobrovolné jednání pro jednoho či více lidí, při němž se neočekává materiální výdělek. A opět zde platí premisa, že hrdinství je doménou obyčejných lidí.
Mezi zlem a hrdinstvím jsou lidé, kteří nedělají nic. Nedělat ale nic, když je něco potřeba, nahrává zlu, jak bylo řečeno výše. Zimbardo učí ve svém projektu studenty a širokou veřejnost zasahovat a být hrdiny, protože hrdinou se může stát kdokoliv. Nemusí být neobvyklý, tím se však stane vykonáním hrdinského činu. Pokud lidé vstanou a budou mluvit, zjistí, že mají moc a mohou například bojovat s korupcí, dle Zimbarda vůbec nejhorší věcí podkopávající demokracii. Zimbardo zmiňuje několik příkladů osobního hrdinství: Daniel Ellsberg v roce 1971 přišel na veřejnost s tajným dokumentem, tzv. Pentagon Papers, podle kterého ministerstvo obrany tajilo důležité informace ohledně války ve Vietnamu; Václav Havel a jeho předlistopadové povzbuzení pomohlo odstartovat psychologickou revoluci; Irena Sendler pomohla 2500 židovským dětem uniknout z varšavského ghetta, když vytvořila síť 19 žen a jednoho muže pašujících děti do bezpečí, čímž jí dnes 10 tisíc lidí vděčí za svůj život; Christina Maslach zastavila Zimbardův experiment, nechápala, jak nemůže vidět to, co ona – ponižování lidí, mučení – experiment změnil i Zimbarda natolik, že v zájmu vědy neviděl, co se děje. Christinu si později vzal za ženu; Wesley Autrey, tzv. subway hero, v situaci, kdy 75 lidí na nástupišti v metru sledovalo, jak spadl člověk do kolejiště, skočil dolů, strhl ho mezi koleje a zalehl ho, čímž mu zachránil život před přijíždějícím vlakem: „I did what anyone could do and what everyone OUGHT to do“.
Jedině hrdinství je podle Zimbarda protijed systematickému zlu. Radí, že pokud lidé zasáhnou v nouzi, hodně ostatních se k nim přidá, což platí univerzálně – buďme tedy tím/tou první/m, neostýchejme se být odlišní, buďme přáteli lidem v nouzi. Ptejme se a jen slepě neposlouchejme. Mluvme o věcech než se vymknou kontrole. Zimbardo zavítal do Prahy s přednáškou, kterou vyprávěl stovkám očí a uší po celém světě, o čemž svědčí i dosažitelnost jejích částí na internetu (např. zde). To však není v žádném případě handicap, jelikož jeho ,,představení“ není pouze teoretickou otázkou nad bytím zla či hrdinství. Je praktickým návodem, jak měnit svět bojem s lhostejností. Hvězda sociální psychologie navíc své poselství nabízí v době, kdy česká společnost svým způsobem začíná vřít – nespokojeností nad korupcí a bezohledností privilegovaných. V době, kdy společnost pomalu opouští antikomunistický program jednostranně mířené zloby a začíná racionálně diskutovat nad fungováním systému, nad jeho nedostatky a chybami, nad novými pojistkami a zárukami. Popsaná přednáška zaznívá v den, kdy se v českých médiích objevuje velmi trefné tvrzení, že ,,se čeká na první velkou rybu“ (Karolína Peake). To má v tomto světle velký význam, protože pokud pár lidí najde sílu konat, hodně ostatních se k nim přidá, což je sice idealistické, nicméně ne nepravdivé.
Zimbardo: The Movie
hrdinství je dobrá věc, když se ho nezmocní Super Václav :-)