Polarizovaná, nebo odcizená česká společnost? Polarizovaná, nebo odcizená česká společnost?

Polarizovaná, nebo odcizená česká společnost?

Před druhým kolem prezidentské volby je stále patrnější, že v české společnosti zeje hluboký příkop. Mohli bychom se zaměřit na různé charakteristiky a prokázat, že „pražská kavárna“ a „mimopražská hospoda“ tu byly už dřív, a nejspíš bychom došli k závěru, že hlasitost tomuto konfliktu propůjčil zejména rozvoj sociálních sítí a elektronických médií. V tomto krátkém textu se ale zaměřím na rovinu komunikace a s ní spojené důsledky rostoucí polarizace a odcizení české společnosti. Polarizace, o které je řeč, totiž vyjevuje nepříjemnou skutečnost – že přestávají platit fakta a mnohem důležitějším se stává, kdo různé výroky a tvrzení pronáší. Ztrácíme schopnost spolu mluvit.

Ne náhodou jsou dnes tak populárními výrazy „fake news“ či názorové a sociální „bubliny“, do kterých se jednotlivé segmenty společnosti uzavírají. Jak ukázala analýza serveru Lidovky, pohybujeme se v prostředí názorových skupin, které své vidění světa formují příklonem k určitému typu médií, zatímco zprávy či vystoupení různých osob z druhého tábora vnímají opačným způsobem, a to nikoliv jen v krajních případech. K podobnému zjištění ve svém výzkumu došla americká socioložka Arlie Hochschield, zabývající se rolí emocí v sociálním a politickém procesu. V článku věnovaném jejímu vystoupení na konferenci ESA 2015 jsem před časem uvedl jedno ze zjištění několika studií americké společnosti, s nimiž Hochschield pracuje:

„Politické přesvědčení se navíc stále více podobá náboženské víře. V jednom výzkumu se například výzkumníci ptali, zdali by respondentům vadilo, kdyby jejich potomek vstoupil do manželství s někým z druhého ‚tábora‘. Zatímco v roce 1960 se o tuto věc ani jedna ze stran příliš nezajímala (4-5 %), v roce 2012 by takový sňatek vadil až třetině demokratů a více než polovině republikánů. S tím potom souvisí rostoucí míra separace těchto názorových skupin, více urážek a nenávistných sloganů ve veřejném prostoru.“

Připusťme, že musí existovat strukturální změny, které vedou společnosti k takovému štěpení, na jehož konci může být geografická segregace. Mnozí – za přečtení stojí například soubor Velký regres: Mezinárodní rozprava o duchovní situaci dneška – tyto změny identifikují jako důsledek šíření globálního kapitalismu a z něj plynoucího rozdílu mezi globálním severem a jihem, mezi metropolí a zbytkem. Důsledky tohoto rozdělení jsou dalekosáhlé, projevené nejen v přístupu k benefitům, ale v celkovém stylu života a z něj plynoucí hodnotové polarizace.

Kódujeme, dekódujeme

Nemusíme přitom hlouběji rozvádět teorie jednání, abychom chápali, že není-li naše jednání orientováno na dosažení porozumění, nemůže být výsledkem hodnotový konsensus a společnost se přinejmenším stává v mnoha ohledech nestabilní. Zároveň je třeba připomenout, že nemluvíme o ničem novém – mechanismy, jak se mohou šířit mediální sdělení, byly již dávno popsány. Připomeňme si při této příležitosti slavnou stať Encoding and Decoding in the Media Discourse (Hall: 2005) Stuarta Halla z roku 1973.

Divák podle Halla není nikdy jen pasivním příjemcem sdělení, naopak se aktivně podílí na výsledném významu. Tím, že realita našeho světa existuje prostřednictvím jazyka, každé sdělení je ukotveno v určitém diskursu a je určitým způsobem zakódováno, každý denotativní význam s sebou může nést řadu zamlčených předpokladů. Pak mluvíme o konotativní rovině, náchylné mnohoznačnosti.

Každá komunikace se odehrává na určitém kulturním a společenském pozadí. Hall mluví o dominantním kulturním řádu, který je tvořen politickými či kulturními klasifikacemi, vynucovanými společností. Jinými slovy, jsou veškeré významy zasazeny do rámce konkrétní kultury a v ní jsou náchylné podlehnout dominantně preferovaným výkladům. Z toho důvodu například nemusí fungovat převzaté zahraniční televizní formáty u domácího obecenstva.

Každé sdělení vyžaduje, aby bylo obecenstvem správně dekódováno, nic však nedokáže zaručit, že k tomu doopravdy dojde. Obecenstvo může podle Halla zaujmout tři různé postoje: dominantně-hegemonický, postoj vyjednaného kódu a postoj opozičního kódu.

V případě prvního typu příjemce sdělení akceptuje ideologii a čte ho preferovaným způsobem; ve druhém divák rozumí tomu, co je předmětem dominantního označení, zaujímá vůči němu však vlastní, relativně autonomní postoj; a konečně v případě opozičního čtení je preferovaný kód zamítnut a nahrazen vlastním významem. Zvláště ve třetím případě se člověk stává svědkem diskurzivního zápasu, a je-li tento postoj dostatečně rozšířený, bývá to znamení, že může být nejvyšší čas k tomu, aby došlo ke změně – buď v dominantním řádu, nebo ve výběru jiné, „vhodnější“ formy sdělení.

Co vlastně kdo udělal?

Pokud se touto optikou podíváme na současné zápas o prezidentské křeslo, nejdeme v něm všechny tři zmíněné postoje. Stačí zmínit nedělní vystoupení Miloše Zemana v televizi Nova: zatímco skupina podporovatelů Jiřího Drahoše mohla číst vystoupení moderátora jako nedostatečně důrazné, kdy svého hosta nekonfrontoval s některými jeho tvrzeními, podporovatelé Miloše Zemana vystoupení moderátora hodnotí spíše opačně – viní ho z pokládání nepříjemných otázek či skákání do řeči a případné nedostatky přehlíží, případně eliminují jejich význam.

Mimo to je neúčast Jiřího Drahoše při této debatě jedněmi hodnocena jako logický výsledek určitého sledu událostí (oponent deklaruje, že se debat účastnit nebude, potom však otáčí a po domluvených dvou debatách přichází v rozporu se svými výroky se čtyřmi debatami), druhými jako Drahošova slabost, ačkoliv jeho rozhodnutí – držet se původního plánu a setkávat se s občany v regionech – je přesně tím, co v případě obdobného počínání Miloše Zemana jeho podporovatelé doposud hodnotili kladně, jako výraz jeho zájmu o ně.

Můžeme říct, že od sebe přece stále dokážeme odlišit fakta od lží a pomluv, a nejspíš se většina z nás shodne, že neprůhledné financování Zemanovy kampaně je problém; můžeme celou věc shodit ze stolu s tím, že druhá strana tedy podléhá manipulaci a vlastně ani nejde o to, kdo je druhým kandidátem, protože stejné, vybájené argumenty by podporovatelé Zemana použili proti komukoliv. Jenže zmíněné rozdělení je reálné, existuje a samo kouzlem nezmizí. A to se počítá – v demokracii rozhodují všichni.

Nemusí nutně volit druhého, pro ně z relevantních důvodů nepřijatelného kandidáta, s tím svým se ale mohou alespoň pokusit vyhrát čestně,“ říkáme si a stále zcela nerozumíme tomu, proč takovému množství lidí otevřené lži a manipulace nevadí.

Nakonec tedy před námi leží otázka, zdali polarizované skupiny, které nedokážou najít společnou řeč, může spojit něco jiného než právě osoby, jež jsou předmětem jejich rozdělení, když se navzájem neslyší a sdělení čtou zpravidla opačným způsobem. Odpověď v tomto konkrétním sporu budeme znát až za několik měsíců, možná za pár let. Už nyní je však jasné, že česká společnost není jen polarizovaná v otázce některých témat; její jednotky se stávají vzájemně odcizenými, když postupně ztrácejí nejen společnou řeč, ale i jazyk, schopnost číst skutečnosti a události jedním, dominantním způsobem.

Literatura

  • HALL, Stuart. 2005. Kódování/dekódování, in Teorie vědy/Theory of Science (Praha), vol. 27 (2), 2005: 41–59.
Print Friendly, PDF & Email

Komentáře

komentářů

Ukázat komentáře Skrýt komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *