Příběhy, které módní průmysl potřebuje Příběhy, které módní průmysl potřebuje

Příběhy, které módní průmysl potřebuje

Bethany Townsend z Worchesteru trpí Crohnovou nemocí. Výskyt této choroby se v České republice pohybuje mezi 4-9 případy na 100 tisíc obyvatel, jedná se tedy o chorobu poměrně vzácnou, o to více život znepříjemňující, lépe řečeno znemožňující normální fungování. Je tedy dobře, pokud se toho o nemoci dozvíme víc a mluví se o ní – výsledkem může být zlepšení léčby a tolerantní přístup k nemocným. Zviditelnění různých hendikepů může bourat tabu, zvláště, když se objeví v širší diskusi, mezi celebritami nebo ve světě modelingu. Když Angelina Jolie podstoupila mastektomii, o problematice rakoviny prsů se začalo více mluvit a mnohé ženy mohly získat potřebné sebevědomí pro potřebný zákrok.

O co se v případě britské modelky jedná? Bethany, donucená nemocí od roku 2010 nosit umělé vývody z tlustého střeva (tzv. kolostomie), překonala svůj hendikep a na sociálních sítích zveřejnila své fotky, včetně těch s viditelnými vývody. Setkala se tím s velkou pozorností – podle článku na bustle.com s 9 miliony zhlédnutími a 190 tisíci ,,lajky“. Pokud se jedná o upřímně projevený obdiv, pak je to vynikající zpráva, a skutečně, Bethany se podle rozhovoru pro Huffington Post daří dobře a podle všeho v souboji s chorobou neprohrává na důležité sociální/socializační úrovni. Dává tím lekci i ostatním: nemocným více naděje, zdravým zprávu o tom, že lidé s hendikepem nejsou odepsaní. Ostatně tímto směrem v tuzemsku mířila i skvělá kampaň Chodící lidé  – a možná se v tomto ohledu dokonce blýská na lepší časy, vždyť agentura Median přišla ve výzkumu na to, že veřejnost začíná více přemýšlet o postižených.

Meč však mívá dvě ostří a někdy s ním neumíme dobře zacházet. Zamlčenou skutečností v případě celebrit je často skutečnost, že daná péče nemusí být dostupná zdaleka všem, v případě módního průmyslu musíme brát v potaz, že má ze své podstaty rád zvláštnost a když má skládat účty za ,,nezamýšlené důsledky“ v podobě duševně nemocných s poruchami příjmu potravy, přijde dívka s téměř nevyléčitelnou nemocí vhod. Systém současné produkce a spotřeby pro své fungování využívá dobré příběhy, samovolně ,,požírá“ nesouhlasné tóny, které vydávají revoltující subkultury, cílí na příběh o přirozeném chodu věcí, neustále vyhledává nové body legitimizace. Podobně jako je charita velkých nadnárodních firem, které své zisky pečlivě střeží v daňových rájích, příběhem o jejich dobrodiní, i titulky o tom, že Bethany ,,redefinuje krásu“, a vznikající dojem, že se něco takového skutečně děje, mají svá ale. Pro tato ale je však třeba více strukturální pohled, proto musím opustit individuální rovinu tohoto dobrého příběhu. Už tedy není řeč o Bethanině osudu, ale o práci s jejím obrazem.

 Případ totiž krásu nijak neredefinuje. Podle průměrných měřítek západní kultury je Bethany velmi hezká, ať už bez vývodů, nebo s  nimi (stačí se podívat – tadyzde či tu). Její hezký obličej a štíhlá postava naprosto vyhovují přísným požadavkům na modelky. Napíše-li redaktor/ka módního blogu, že podobné případy ,,inspirují ty, kteří vidí krásu všude, nejen v ,tradičních‘ modelech nebo ,perfektním‘ těle“, v případě Bethany se nemůže mýlit víc. Je krásná, protože ukázala svůj hendikep, takže by byla krásná i žena s hendikepem, ale bez skvělé postavy? Odpověď je nasnadě. Pro módní průmysl je Bethany velice tradiční, má perfektní tělo a vpravdě se od ideálních modelek v ničem podstatném neliší; zbytek příběhu je jednoduše cynicky zužitkován jako legitimizační mýtus o jinakosti. Všechny cesty vedou do Říma, v módě všechny cesty končí u perfektního těla, o které by měl každý usilovat, o čemž svědčí jak výskyt řady psychických poruch (zejména) u mladých dívek, jež už odmalička chtě nechtě musí vnímat těžko dosažitelné křivky modelek jako ideál, tak neustálý narůst v oblíbenosti plastických operací.

Příběh nakonec jen ukazuje, že ani lidem, kteří zapadají do ideálu, se nevyhýbají životní neštěstí. Může to některá neštěstí zmírnit a to je dobře, těžko bychom to mohli Bethany nepřát, nebo neocenit její odvahu o nemoci mluvit. Jistě se dá namítnout, že jde o zveličování jednoho případu, jsem ale přesvědčen, že módní průmysl je postaven na sledu podobných příběhů, které nakonec vytváří dojem určitého celku. Mezi výrobcem a kupujícím existuje vždy celá řada zprostředkujících institucí, osobností a gatekeeperů, módních návrhářů, magazínů a blogů, vědomě či nevědomě vytvářejících fenomén módy, který nás obklopuje. Proto je možné se pozastavit nad tím, když některé z těchto článků začnou ,,dělat revoluce v krásnu“. Estetika je dnes s propojená s produkcí a lákání ke spotřebě je úzce spjato s emocemi – a snese všechno. Příběhy o vedlejších efektech, které se cílům (prodeji) nehodí, to ale zpravidla nezasáhne. Pacienti na psychiatrických odděleních, daňové ráje, občas se bortící dílny ve třetím světě… o tom se prostě mluví špatně.

Zdroj úvodní ilustrace: sxc.hu.

Komentáře

komentářů