Proč jsou Vánoce dárkem především pro sociální vědce? O kolektivní paměti, narativitě a každodennosti Proč jsou Vánoce dárkem především pro sociální vědce? (zdroj: sxc.hu)

Proč jsou Vánoce dárkem především pro sociální vědce? O kolektivní paměti, narativitě a každodennosti

Setkávání s rodinou a přáteli, pod stromečkem ponožky a parfémy, pracovní a studentské besídky, zvýšená hladina nejen cukru v krvi, to vše mohou znamenat pro sociální vědce Vánoce.

Vánoce ale mohou samozřejmě znamenat také mnohem více a záleží jen na nás, zda využijeme příležitost a procvičíme naši sociologickou imaginaci [1] nebo budeme tiše trpět pod přívaly cukroví a recyklovaných televizních pohádek. Na následujících řádcích přiblížím jeden ze způsobů, jak mobilizovat naši představivost a jak lze na příkladu Vánoc ukázat analytický přínos určitých konceptů: kolektivní paměti, narativu a každodennosti.

Ozdobený vánoční stromeček, svařené víno a koledy se někdy mohou, podlehneme-li sentimentalitě, jevit jako neotřesitelné historické a sociální konstanty. Tyto a další symboly a materiální objekty jsou nicméně jako vánoční konstruovány na základě určitého „koktejlu“ kolektivních pamětí, které čerpají z různých kulturních a ideových okruhů, které bych poněkud vágně charakterizoval jako: předkřesťanský, křesťanský, modernistický kulturní rámec.

Koncept kolektivní paměti výrazně rozpracoval v diskurzu sociálních věd francouzský filozof a sociolog Maurice Halbwachs. Hablwachs ukázal význam materializace paměti, tedy jakým způsobem se zkušenosti stávají materiálními objekty a texty a zároveň, jak objekty slouží jako „zdroje“ paměti. Dále také rozpracoval performativní interakční aspekt prožívání kolektivní paměti. (Halbwachs 2009) Pokud tento přístup aplikujeme na situaci Vánoc, zpívání koled u vánočního stromečku je přesně takovým aktem kolektivní paměti, který z ní čerpá a zároveň ji reifikuje a znovu konstruuje. Obsahuje přitom aspekt materiality (stromeček, ozdoby, zabalené dárky, františek). Zároveň je nutné performovat „Vánočnost“, oživit a zvýznamnit objekty prostřednictvím zpívání koled, přípitků a přání štěstí a zdraví.

Jedním z pokusů, jak konceptuálně zachytit tuto komplexitu materiality, symbolů, rituálů a také politických konotací pro procesy pamatování, vzpomínání a zapomínání ukazují autoři knihy Memory, Politics and Religion: The Past Meets the Present in Europe. (Pine et al.: 2004) Ve svém textu ukazují etnografické přístupy ke zkoumání kolektivních pamětí a na příkladu Vánoc si lze přiblížit analytickou užitečnost jejich konceptuálního přístupu.

Kolektivní paměť, mocenské implikace a politiky identity

Autoři zmíněné knihy vycházejí z předpokladu, že kolektivní paměti i historie a jejich oficiální interpretace mají zásadní význam pro legitimizaci formálních mocenských struktur. Určité konfigurace kolektivních pamětí mohou poskytovat legitimizace nejen pro hierarchické mocenské struktury, ale též pro subtilnější formy vytváření určitého společenské řádu, pro určité rituály a praktiky. Jinými slovy taková imaginace Vánoc, jakou v současné chvíli považuje většina společnosti za přijatelnou, může sloužit jako vhodné ospravedlnění o(b)sazení Staroměstského náměstí stánky s trdelníky, suvenýry a punčem.

Z analytického hlediska by bylo největší chybou předpokládat jednu, jednotnou a jednotící kolektivní paměť komunity či společnosti. Frances Pine a spoluautoři knihy se zaměřují právě na to, jak soupeří různé kolektivní paměti a interpretace historie. Jak ty neoficiální subverzivně zpochybňují oficiální výklady historie. Jakým způsobem se střídá každodennost a „svátečno“, a vztahy mezi političnem, ideologií a náboženstvím. (Pine et al. 2004: 6-9, 20-25, 133-135) V této souvislosti lze u jejich přístupu identifikovat dvě výzkumné strategie, které se odvíjí od konceptuální distinkce diskurzivní dimenze a procesuální dimenze kolektivní paměti. První přístup zkoumá texty (v jejich nemateriální podobě), jejich interpretace a konstrukce významů. Můžeme se ptát takto: Jaký slovník volí reklamy využívající Vánoc? Referují například často o rodině? Lze tomu rozumět jako intertextualitě s biblickým textem, nebo předpokládají, že „rodina“ jako téma je významná a důležitá pro každého? Druhý přístup se zaměřuje na analýzu výpovědí aktérů sociální reality, sociální rituály, místa paměti (memory sites), národní i skupinová traumata. Na jakých místech jsou Vánoce prožívány: v nákupních centrech, v kostelech, v domovech? Je aktérské prožívání Vánoc určované a konfigurované aktivizací rodinné paměti nebo jiných kolektivních pamětí? Co lidé o Vánocích dělají a zda to, že si kapra kupují už vykuchaného nebo jej zabíjejí doma považují za „správné chování“?

Vánoce s trochou nadsázky představují perfektní singularitu všech různých forem a projevů kolektivní paměti : materiální a symbolické, diskurzivní a procesuální, oficiální a subverzivní a jsou tak komplexním fenoménem kolektivní paměti. Zároveň  představují utlačující kulturní instituci a sociální rituál: každoročně se s nimi „musíme vypořádat“, vytrhávají nás z každodennosti. Jako takové představují sociální fenomén, který by mohl být zajímavým modelovým příkladem pro zkoumání právě takových sociálních rituálů, které na jednu stranu chceme zažívat a participovat na nich, ale na druhou stranu na nás mohou působit „utlačivě“ v tom, jaké existují preskripce o tom „jak by se správně mohly prožívat“. Ano, všichni chceme dostat vytoužené dárky, ale ne všichni z nás chtějí participovat na vánočním nákupním šílenství. Možná trochu radikální příklad podobné, nicméně každodenní, „nesváteční“, sociální a kulturní instituce je trh práce: všichni chceme participovat – realizovat se jako individua a vydělat prostředky pro peněžní směnu a zároveň podléháme nutnosti hrát určité „hry“ – vytvářet dojmy a zdání kompetencí, soutěžit v zisku titulů…Koho napadne další příklad, může jej napsat mezi komentáře níže pod tímto textem.

Foto č. 1. Estetika Santa Clause v soudobém městském prostoru : Santa Claus šplhající (zdroj: autor)

Foto č. 1. Estetika Santa Clause v soudobém městském prostoru : Santa Claus šplhající (zdroj: autor)

Konkrétní ukázka soupeření různých výkladů historie je v sociální realitě reprezentována soupeřením různých politik identity. Odkazy na určité více či méně abstraktní či konkrétní „zdroje“ kolektivní paměti sloužící k legitimizaci určitých symbolů je možné spatřit například na všeobecně známém „souboji“ Ježíška a Santy Clause (aktuálně například článek v časopisu Respekt: Santa Claus je invazivní druh). Kromě využívání objektů a symbolů zde můžeme spatřit i právě onu interakční, performativní dimenzi kolektivní paměti: kdy je jednáním aktérům „aktualizována“ a „mobilizována“ a tedy znovu vytvářena. Používání materiálních objektů do značné míry souvisí s estetikou – tedy tím, co je považováno za „hezké“, „ozdobné“, „přitažlivé“. Jak dokládají fotografie pořízené při mé dnešní procházce městem, existuje i estetika Santa Clause, která ho vlastně legitimizuje jako určitý symbol Vánoc.

Vánoce zažívané jako subjektivní zkušenost jsou specifické také dalšími opozicemi. Například subjektivní prožitek časovosti: současně pocit bezčasí, daný praktikováním určitých cyklicky se opakujících rituálů (vždy se jedl, jí a bude se jíst kapr nebo alespoň losos), a zároveň novost a proměna materiálních artefaktů v průběhu času. Dnes se jako neměnný jeví princip „rituálního“ vánočního obdarování. Dynamické je, že se ovšem proměňuje „obsah“ obdarování: dary jsou stále „nové“ a „jiné“ (vždy se pod stromeček dostávaly ponožky, nyní to jsou funkční, termo ponožky). Právě propojení těchto dvou opozic – stálého/neměnného a nového/inovativního – je přitom sociologický problém, který je možný skrze pojem kolektivní paměti konceptuálně uchopit. Z analytického hlediska je tato charakteristická ambivalence opakující se kontinuity a inovace přitažlivá, protože umožňuje popisovat současnou kulturu pozdně moderního, finančního a inovativního kapitalismu. Jako ukázka může sloužit přístup Zygmunta Baumana, který hovoří nejen o spotřebě objektů, ale také o „spotřebnosti“ a „užitkovosti“ zážitku, prožitku, okamžiku a vztahu. (Bauman 2004: 185)

Foto č. 2. Estetika Santa Clause v soudobém městském prostoru : Týmová práce (zdroj: autor)

Foto č. 2. Estetika Santa Clause v soudobém městském prostoru : Týmová práce (zdroj: autor)

Jak ale analyticky přistoupit k fenoménu, který je sice všem důvěrně známý a intuitivně srozumitelný, a který je možná právě proto obtížně konceptualizovatelný a uchopitelný „expertně“? Koncept kolektivní paměti je slibný jako určitý rámec, potřebujeme se ale vydat dál do králičí nory poznání. Jednou z cest může být analýza narativů, které konstituují a komunikují kolektivní paměti.

Narativita Vánoc

Příběh narození Ježíše obsahuje témata a zápletku, které jsou kulturně do určité míry univerzálně srozumitelná napříč časem i „kulturním prostorem“. Jedná se o typické situace: odmítnutí (pro Josefa a Marii není místo – nutnost porodu v chlévě), radost pastýřů z nového života a příchodu Mesiáše, obdarování malého Ježíška od mudrců, nebezpečí v podobě krále Heroda. Možná právě pro tuto narativní srozumitelnost je příběh Vánoc jedním z elementů křesťanství, které úspěšně zakotvily i mimo náboženskou doménu a staly se součástí celé kultury a sociální praxe.

Motto časopisu Sociální teorie zní: „konec velkých vyprávění.“ Rozumím mu tak, že vyjadřuje nemožnost a neudržitelnost vyprávění jediného a jednotného „příběhu“ identity jedince, komunity nebo národa v současné pozdně moderní společnosti. Právě na příkladu Vánoc je evidentní, že ani tak ambiciózní projekt jako křesťanství nebyl schopen vytvořit svébytný narativ a svébytnou verzi historie a pravidel jejího performativního rekonstruování. Přes svou obrovskou imaginativní sílu bylo i středověké křesťanství nuceno inkorporovat v kolektivní paměti sdílená pohanská témata, symboly a objekty do rituálu oslavy narození Ježíše. Toto téma řeší ve „vánoční“ eseji Father Christmas Executed také Claude Lévi-Strauss. (Lévi-Strauss: 1993) V posledních desítkách let tato převážně křesťanská idea Vánoc čelila intenzivní kolonizaci systémy státního socialismu (snaha demontovat duchovní, iracionální aspekty Vánoc) a poté spotřebního kapitalismu (snaha těchto aspektů využít k urychlení a navýšení spotřeby). Nutnost „vyjednávat“ určitou kulturně akceptovanou verzi příběhu Vánoc je daná tím, že je nutné nejen ustavit jeho legitimitu, ale zároveň zajistit jeho průběh na praktické rovině. Jinými slovy, lidé „budou dělat Vánoce“ daleko snadněji, pokud Vánoce budou znamenat dobré jídlo a pití, pohodu a materiální blahobyt.

Na základě daných argumentů se může zdát, že není možné definovat „jeden příběh Vánoc“, „jednu kolektivní interpretaci kolektivní paměti“. Jak je ale možné, že v subjektivně prožívaných a konstruovaných milionech „malých“ příběhů dokážeme jednat tak, jako by něco jako jeden příběh Vánoc existoval? Nebo spíše, jakým způsobem se dokážeme „vypořádat“ s tím, že probíhá určitý utlačivý sociální rituál? Je to vlastně dilema toho, jak se jedinec může vztahovat ke společnosti nebo určité komunitě. Jedním z praktických postupů utváření srozumitelnosti je právě ona schopnost vyprávět a rozumět příběhu, která umožňuje jedinci porozumět a sdílet určité typizace situace a jednání aktérů. Často citovaná věta francouzského filozofa Paula Ricoera zní: „Čas [se] stává časem lidským, jen pokud je artikulován narativním způsobem.“ (Ricoeur 2000: 88 in Hájek, Havlík, Nekvapil 2012: 201) V tomto smyslu je to právě ona intuitivní kulturní srozumitelnost, že pokud je „velký“ příběh Vánoc příběhem o rodině a blízkosti, tak i „malé“, subjektivně prožívané příběhy mohou tato témata využívat k porozumění „velkému“ příběhu a jeho kolektivnímu sdílení.

Foto č. 3. Estetika Santa Clause v soudobém městském prostoru : Santa Claus slaňující (zdroj: autor)

Foto č. 3. Estetika Santa Clause v soudobém městském prostoru : Santa Claus slaňující (zdroj: autor)

Kolektivní paměť představuje výzkumný rámec. Narativ a příběhy mohou představovat analytický materiál a způsob komunikace paměti. Zbývá ještě jeden konceptuální problém a tím je, jakým způsobem je možné činit distinkci mezi „vánočním“ a „ne-vánočním“? Jaké jednání, praktiky a příběhy je možné analyticky označovat za „vánoční“? Vycházím přitom z odmítnutí esencialismu a představy, „že Vánoce tam někde v sociální realitě objektivně existují“. Vánoce chápu jako sociální fenomén kolektivně a narativně konstruovaný na základě odkazů k určitým kolektivním pamětím. Pokud tedy není možné činit distinkce na základě určitého objektivního kritéria, musíme nutně zavézt jiné analyticky konstruované kritérium. Pro vědeckou analýzu je tak pravděpodobně nutné „uzávorkovat“ náš konstruktivismus a jednat tak, jako kdyby bylo možné odkazovat k fenoménu Vánoc. Jaké by mělo být nové distinktivní kritérium?

Každodennost a mimořádnost

Jednu z konceptuálních cest, kterou postupovat, nabízí přístup Émile Durkheima a jeho klasické rozdělení sfér sociálna na posvátné a profánní, které můžeme variovat na distinkce zvláštního a obyčejného/každodenního. V tomto duchu by i takové praktiky a rituály, které na první pohled nepůsobí „vánočně“ v tradičním chápání (posezení na Štědrý den ne okolo stromečku, ale v kavárně nebo hospodě; Vánoční besídky, kde se novým způsobem interpretuje báseň Toman a lesní panna od F. L. Čelakovského a hraje hudba oblíbená v 90. letech minulého století apod.) lze označit za „vánoční“ z toho důvodu, že vybočují z každodennosti. Jsou „zvláštní“ a „sváteční“ – uskutečňují se jen a právě proto, že jsou zasazeny do kontextu svátečna. Jsou performativně vytvářeny kvůli tomu, že se v ročním cyklu „objeví“ čas Vánoc. V tomto „svátečním“ kontextu se jejich význam konstruuje odlišně než v kontextu každodennosti. Právě kontextualizace sociálních jevů v širší kulturní souvislosti (skrze koncepty času, ideologie) nám tak může poskytnout příležitost provést ono uzávorkování konstruktivismu a provizorní odkazování „jako kdyby“ Vánoce objektivně existovaly. Tradice studia každodennosti (a jeho konceptualizace jako „něčeho nesamozřejmého“) je přitom v sociologickém uvažování významná a sahá daleko do historie. Ben Highmore ve své knize Everyday Life and Cultural Theory představuje hlavní autory a směry, které studium každodennosti reprezentují: Georg Simmel, Henri Lefebvre, Michel De Certeau, směr surrealistické sociologie, projekt Mass Observation ve Velké Británii a další. (Highmore 2002)

Foto č. 4. Estetika Santa Clause v soudobém městském prostoru : Santa Claus opět šplhající (zdroj: autor)

Foto č. 4. Estetika Santa Clause v soudobém městském prostoru : Santa Claus opět šplhající (zdroj: autor)

Vánoce tak představují dárek pro sociální vědce z několika důvodů. Za prvé, Vánoce představují čas, kdy zároveň můžeme dát oddechnout naší každodenně mobilizované sociologické imaginaci, ve formě tvorby článků, textů a analýz, a můžeme dát prostor sváteční sociologické imaginaci. Dopřát si luxus přemýšlet sociologicky o fenoménech na první pohled samozřejmých a vědecky nepříliš často rozebíraných a přitom blízkých a relevantních. Za druhé, Vánoce jako sociální fenomén představují skvělý příklad toho, jak mohou být společenské instituce a rituály zároveň nutné a žádoucí a přitom utlačivé a strukturující lidské jednání. Z tohoto hlediska jsou Vánoce zároveň předmětem analýzy i ukázkou možného konceptuálního uchopení dalších podobných fenoménů. Za třetí, využití postupů a rámců kolektivní paměti, narativu a zkoumání každodennosti nás může dovádět k mnohem více etnograficky ukotveným (=grounded podle konceptu Micheala Burawoye v knize Grounded Globalization; Burawoy 2000) poznatkům o fungování společenských institucí, politických a mocenských struktur a souborů hodnotových a morálních přesvědčení. Za čtvrté, i sociální vědci dostanou mnoho dárků pod stromeček a absolvují mnoho vánočních besídek a setkání, a možná právě něco jako prožitek divadelní performance Tomana a lesní panny, tedy prožitek svátečního a zároveň blízkého, nám pomáhá dočerpávat onu tolik nutnou sociologickou imaginaci.

Literatura a poznámky:

  • [1] Zde odkazuji na koncept Charlesa Wrigtha Millse, rozpracovaný v knize Sociologická imaginace (Mills 2008: 7-23)
  •  Bauman, Zygmunt. Individualizovaná společnost. Praha: Mladá fronta. 2004. ISBN 80-204-1195-X
  •  Burawoy, Michael a kolektiv. Global Etnography: Forces, Connections and Imaginations in a Postmodern World. London: University of California Press. 2000. ISBN-13 978-0-520-22216-8
  •  Hájek, Martin. Havlík, Martin. Nekvapil, Jiří. Narativní analýza v sociologickém výzkumu: přístupy a jednotící rámec. Sociologický časopis/Czech Sociological Review, 2012, 2: 199-223.
  •  Halbwachs, Maurice. Namer, Gérard. Jasisson, Marie. Kolektivní paměť. Praha: Slon, 2009, ISBN 978-80-7419-016-2.
  •  Highmore, Ben. Everyday life and cultural theory: An introduction. Routledge, 2002. ISBN 0-415-22303-2.
  •  Lévi-Strauss, Claude. Father Christmas executed. Unwrapping Christmas (1993): 38-51.
  •  Mills, Charles Wright. Sociologická imaginace. Praha:  Sociologické nakladatelství. 2008. ISBN 978-80-86429-93-9
  •  Pine, Frances. Kaneff, Deema. Haukanes, Haldis (eds.) Memory, Politics and Religion : The Past Meets the Present in Europe. Münster: Lit. 2004. ISBN 3-8258-8051-6.
  •  Ricoeur, Paul. Čas a vyprávění. Vyd. 1. Praha: OIKOYMENH.  2000. ISBN 80-7298-017-3.

Zdroj úvodní ilustrace: sxc.hu.

Print Friendly, PDF & Email

Komentáře

komentářů

Ukázat komentáře Skrýt komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *