V následujícím textu se podíváme propagandu z jiného úhlu, než ji obvykle vnímáme. Rád bych se zaměřil na myšlení samotné – jakým způsobem myslíme, jsme naučeni myslet a jaké vzorce myšlení, ať už vědomě či nevědomě, přejímáme.

Díky glorifikaci vědy ve světě, který nás dnes obklopuje, jsme si na myšlení zvykli nahlížet jako na jistý druh řemesla. Tuto definici myšlení jako řemesla (techné), přinesl v antice Aristoteles a určil tím směřování západního myšlení (zatím) po následujících 2000 let. Toto myšlení má svou metodologii, hranice, které ho drží na správné cestě. Cílem této cesty je pak naprosté ovládnutí světa člověkem.

Ve světle fenomenolgie, reprezentované v této práci Martinem Heideggerem, je však toto myšlení omezené a vytváří představu světa pouze jako světa k užitku. Člověk dle Heideggera není pánem světa, ale jeho součástí.

Na první pohled může mít zdánlivě toto téma se sociologií propagandy málo společného. Domnívám se však, že pokud pochopíme, odkud pramení naše vzorce myšlení, můžeme nahlédnout naše jednání a konání ve světě úplně jiným způsobem, a tedy vidět jako jistý druh propagandy i to, nad čím bychom si předtím nikdy nedovolili pochybovat či to, co nám předtím přišlo jako objektivní fakta.

V této práci bych se rád zabýval dvěma texty. Prvním textem je část z Aristotelovy Metafyziky, kde definuje poznání jako řemeslné myšlení (techné).

Druhým textem je pak dopis O humanismu Martina Heideggera, ve kterém se proti pojetí myšlení jako řemesla (techné) vyhrazuje a uvádí představu myšlení jako něčeho jiného, hlubšího, co se může techné nechat pouze vést či slepě řídit, pokud se chce omezovat.

Techné

Pro Aristotelův spis a vůbec pro porozumění souvislosti mezi oběma texty, je nutno pochopit význam řeckého slova techné. Pro řecké slovo techné se v překladu používá převážně slovo umění, často pak také řemeslo. U slova „umění“ však musíme zapomenout na to, jak toto slovo vnímáme dnes a nepřipustit si asociace s malbou, sochařinou či podobnými aktivitami, pro které jsme si dnes převážně slovo umění vyhradili.

Lidský život se dle Aristotela od ostatních živočichů liší hlavně tím, že člověk má schopnost umění (techné) a pojmového myšlení (logismos). Techné je pak schopnost zobecňovat – vzniká tím, že se z mnoha postřehů zkušenosti utvoří jeden všeobecný soud o podobných věcech.

Aristotelova Metafyzika, kniha první

Vysvětleme si první postupně myšlenkovou cestu Aristotela. V první části textu Aristoteles usiluje o definování toho, co je to poznání. Základní větou jest, že „všichni lidé od přirozenosti touží po vědění“ [Aristotelés 2003: 33]. Znakem toho je dle Aristotela záliba ve vjemech, v nichž si lidé nelibují výhadně za nějakým účelem, nýbrž pro ně samy. Nejdůležitějším vjemem je pak zrak, jelikož nám dle Aristotela umožňuje rozeznat druhové rozdíly a dáváme mu tedy přednost přede všemi ostatními smysly.

Všechny živé bytosti mají od přirozenosti schopnost vnímat, ale ty schopné od těch méně schopných dělí to, že mají paměť. Jelikož pokud mají paměť, mají také možnost nechat se něčemu naučit.

Lidský život se dle Aristotela krom výše zmíněných věcí projevuje ještě uměním (techné) a pojmovým myšlením (logismos). Umění (techné), vzniká ze zkušenosti, jelikož „mnohokrát opakovaný a pamětí uchovaný vjem téže věci nabývá významu jedné zkušenosti“ [Aristotelés 2003: 34].

Umění (techné) dle Aristotela vzniká tím, že z mnoha postřehů zkušenosti se utvoří jeden všeobecný soud. Umění (techné) je tedy lidská schopnost zobecňovat – schopnost na nabytých zkušenostech najít podobné znaky a zařadit si je do nějaké myšlenkové kategorie. Zkušenost je znalostí jednotlivin, zatímco umění (techné) je znalostí obecného.

Aristoteles uvádí příklad s lékařem. Ten neléčí nějakou „obecninu“, ale konkrétní jedince. Kdyby měl pouze obecný pojem o léčení, ale nikoliv zkušenost s jednotlivými případy, mohl by udělat v léčení chybu. Proč však tedy míníme, že vědění a porozumění náleží spíše umění (techné) než zkušenosti, a za moudřejší než zkušené považujeme spíše ty, kteří mají nějakou odbornou znalost dané věci?

Dle Aristotela takto soudíme, jelikož odborní znalci znají příčinu, zatímco lidé pouze zkušení nikoliv. Dalo by se tedy říci, že znalost kauzálních vztahů ve světě – proč se něco děje tak, jak se to děje – je pro Aristotela určujícím prvkem toho, zda při našem zkoumání světa dochází k nějakému poznání.

Pokud se podle Aristotela zamyslíme např. nad prací dělníka, tak ten může sice být zkušený, ale neví, proč dělá to, co dělá. Stejně jako „neoduševněné věci“ všechno konají ze své přirozenosti, dělník koná ze cviku. Moudří lidé pak nejsou ti, co jsou ve svém díle zruční, nýbrž ti, kteří o něm mají pojem a znají příčiny svého konání.

Velmi důležité v Aristotelově filosofii a pro pozdější pochopení textu je, že za moudost nepokládá smyslové vjemy. Jsou sice velmi důležité při poznávání jednotlivin, ale nikdy nám o žádné věci neřeknou, proč jest. Smylsové vjemy nám nepoví, proč oheň pálí, ale pouze to, že pálí.

Aristoteles dále dělí umění (techné) na to, které slouží potřebě a to, které slouží ušlechtilému požitku. Toho druhého si pak dle Aristotela vážíme více, jelikož nesloužilo pouze k užitku. Jeho vznik je však komplikovanější, protože vyžaduje „volný čas“ – takto třeba vznikly matematické vědy v Egyptě, jelikož kněží, kterým byl ponechán volný čas, se jimi mohli zabývat.

První část textu lze tedy shrnout tak, že moudří lidé jsou dle Aristotela vědci – „moudrost“ je vědou, která zkoumá a vykládá jistý druh příčin a počátků.

V druhé části textu se Aristoteles zabývá povahou, předmětem a cílem této moudrosti (vědy obecně) a pokouší se tuto vědu dále definovat.

Aristoteles shrnuje vlastnosti moudrého člověka (vědce) do šesti bodů: 1. Moudrý je ten, kdo vše ví, aniž by měl pojetí o všech konkrétních jednotlivostech. 2. Moudrý je ten, kdo dovede poznávat jinak než pouze vnímáním, což je běžné a společné všem lidem. 3. Moudřejší je vždy ten, kdo je přesnější (v jakékoliv vědě). 4. Moudrý je ten, kdo dovede poučovat o příčinách. 5. Moudrý je ten, kdo volí moudrost pro ni samu a nikoliv pro vědění, které z ní vyplývá. 6. Moudrost je spíše vědou vládnoucí než sloužící – moudrý člověk má vést a nemá si nechat poroučet.

Aristoteles rozlišuje mnoho druhů věd, nejdůležitější je však pro něj ta, která zkoumá úplné počátky a příčiny. Vzhledem k tomu, že vše se musí odvíjet od první příčiny, jsou jí všechny ostatní vědy podružné. Aristoteles vidí tuto vědu jako teoretickou a svobodnou, jelikož začala vznikat až poté, co byly díky ostatním vědám (vědám sloužícím k potřebě) opatřeny všechny věci potřebné k pohodlnému životu – není tedy vázána na nějaký praktický cíl.

Aristoteles uvádí i další důvod, proč je tato věda tou nejvznešenější a nejvyšší – znalost prvních počátků a příčin by měla náležet pouze bohům, pokud tedy usilujeme o tyto znalosti, usilujeme o boží vědění. Bůh je příčinou i počátkem, tato věda je tedy poznáváním boha samotného, je lidskou snahou o získání božství.

Po tomto detailním výkladu bych se rád vrátil k pojmu techné. Po přečtení textu vidíme, že techné je umění, řemeslo, věda i moudrost. Techné je však pro Aristotela především myšlení samotné, neexistuje jiného myšlení než techné.

Podívejme se na způsob, jakým člověk dle Aristotela nabývá poznání:

vnímání světa
->
paměť
->
zkušenost
–>
schopnost zobecnění získaných zkušeností (techné), tedy zrod pojmového myšlení
–>
poznání (případně následující dlouhý proces poznávání, vyplývající z neustálého zdokonalování naší schopnosti zobecňovat, tedy vyplývající ze zdokonalování techné).

Pokud dle Aristotela své vnímání světa, paměť a zkušenost nějakým způsobem neřídíme (pomocí techné), nic zásadního nepoznáváme. V dnešní době bychom tento způsob poznávání světa mohli nazvat způsobem vědeckým – myšlení se ve vědě se řídí jistou metodologií, opravuje své předchozí chyby a neustále se snaží se zdokonalit, zpřesnit a zefektivnit; stejně jako řemeslná práce.

Heideggerův dopis O humanismu

Předně bych rád uvedl, že se nebudu zabývat celým textem, který je značně rozsáhlý a pojímá mnoho témat, ale pouze jeho úvodem, ve kterém Heidegger popisuje rozdíl mezi opravdovým myšlením a myšlením jako techné.

Ještě než však přistoupíme k výkladu tohoto textu, je třeba uvést pár poznámek k Heideggerovu stylu psaní. Při čtení Heideggera může mnoho lidí získat pocit, že text je nesrozumitelný, nedává smysl, vyhýbá se základním gramatickým pravidlům a že celkově jde pouze o dobře maskovaný nonsens.

Je nutno si uvědomit, že Heidegger se snažil popsat něco, pro co v jeho době neexistoval adekvátní slovník. Pokud se pokoušíme obrátit tradici filosofie a dostat se hlouběji, než kam zatím tato tradice zabrousila, musíme vymyslet nové pojmy, kterými naše objevy pojmenujeme. Pokud bychom totiž použili pojmy stávající, dostali bychom se do nekonečného kola sebevysvětlování. Naše snaha by pak byla stejně marná, jako snaha popsat novou barvu pomocí stávajícího slovníku.

Dále je nutno si také uvědomit, že Heideggerova filosofie není axiomatická – není žádnou první větou vyslovující nějakou pravdu, která posléze slouží jako základní kámen dalšímu psaní a na které všechny další myšlenky stojí. Pokud se podíváme na první větu z Aristotelovy metafyziky, zní: Všichni lidé přirozeně touží po poznání. Mnoho filosofií můžeme napadnout tak, že napadneme jejich základní axiom. Když zpochybníme ten, často se pak celá myšlenková budova zhroutí.

Heidegger však začíná spíše „od prostředka“ – uvědomuje si, že svět nemůžeme popsat jedním axiomem, který bude vždy platný, protože jsme sami součástí světa a tento svět spoluutváříme. Heidegger se tedy spíše táže a následně se pokouší nalézt nějaké uspokojující odpovědi. Sám sebe nikdy nepopsal jako významného filosofa, ale spíše jako pracovníka muzea, co rozhrnuje záclony u výloh s exponáty a nabádá nás k jejich bližšímu prozkoumání a zamyšlení se nad nimi.

Nejdůležitější pro tuto práci je Heideggerova snaha osvobodit myšlení od jeho technické interpretace. Jak jsme mohli vidět v předchozím textu, pro Aristotela mělo myšlení význam techné, což Heidegger popisuje jako „postup uvažování ve službách jednání a činnosti.“ [Heidegger: 9]

Všimněme si fráze „postup uvažování“. Pokud si vzpomeneme na Aristotela, popisoval, že myšlení je schopností zobecňovat vjemy, které získáváme z okolního světa. Dále pak uváděl příklady, kdy díky tomuto zobecňování chápeme příčiny těchto jevů, a jsme následně schopni naše zobecnění zpětně aplikovat na svět a tím ho proměňovat a ovládat. Zobecňování je však již jistým způsobem „postup“ – je to něco, čím naše myšlení vedeme, jelikož pokud chceme zobecňovat, musíme si vybírat jisté znaky, na jejichž základě zobecnění provedeme.

Je třeba si uvědomit, že se zde ve svém výkladu dostávám do jistého kolotoče – Aristoteles by nikdy nepronesl, že naše myšlení něčím vedeme, jelikož pro něj ono „vedení něčím“ bylo myšlení samotné. U Heideggera však existuje myšlení pravé – v zásadě čisté vnímání – a myšlení, jak ho chápe Aristoteles (techné). Myšlení pravé se může techné nechat vést, avšak tímto se značně omezuje ve své svobodě.

Někdo by mohl namítnout, že přeci i u Aristotela existuje myšlení užitné a myšlení, které nemá žádný účel a je myšlením pro sebe sama. Toto myšlení však již vychází z technické interpretace myšlení, a je tedy myšlením jako techné. Pokud tedy Aristoteles dělí myšlení na užitkové a myšlení pro sebe sama, dělí tím techné na užitkovou a na techné pro sebe sama. Dalo by se to tedy zjednodušit i tak, že zobecňovat naše vjemy z okolního světa můžeme buď za nějakým účelem, nebo pro zobecňování samo.

Zobecňování samo pro sebe, dle Aristotela tzv. svobodné myšlení či svobodná věda, by pak mělo mít konec v tom, že najdeme něco, na co se dá vše univerzálně zobecnit – základní stavební kámen, strunu, nejmenší částici. Tímto objevem pak pochopíme smysl „všeho“ a budeme neomezenými pány světa.

Myšlení u Aristotela je tedy omezeno tím, že buďto zobecňuje aby se samo legitimizovalo jako myšlení, anebo zobecňuje za nějakým předem daným cílem (např. „jak urychlit stavební proces chrámu?“).

Tímto jsme si stručně vysvětlili, co to znamená myšlení jako „postup uvažování ve službách jednání a činnosti“.

Jaký koncept myšlení nám tedy předkládá Heidegger?
Myšlení se nestává činností teprve tím, že má nějaký účinek či upotřebení. Myšlení koná, pokud myslí.“ [Heidegger: 7]

Abychom lépe porozuměli Heideggerovu konceptu myšlení, je třeba si nejprve stručně vysvětlit pojem „pobyt (dasein)“, se kterým Heidegger pracuje.

Pobyt by se dal vysvětlit jako naše bytí-tu. Pobyt má nějakou minulost, kterou si pamatujeme a nějakou budoucnost, která pro nás končí představou naší smrti. Pobyt se pak vztahuje ke svému vlastnímu bytí – na jednu stranu mu nějak rozumí (především řečí), na druhou stranu se snaží o něj starat a někam jej vést. Charakteristické pro pobyt je, že žije v možnostech – do některých se sám rozvrhuje a do některých je vržen.
Výše zmíněný citát pokračuje takto:

(Myšlení se nestává činností teprve tím, že má nějaký účinek či upotřebení. Myšlení koná, pokud myslí.)

Toto konání je bezpochyby tím nejjednodušším a zároveň nejvyšším, neboť se týká vazby bytí k člověku. Veškerá činnost však spočívá v bytí a obrací se ke jsoucnu. Myšlení se naproti tomu nechává vystavovat nároku bytí, aby vyslovilo jeho pravdu.“ [Heidegger: 7]

Myšlení se v Heideggerově konceptu nemá nechat omezovat nějakou snahou legitimizovat se díky tomu, že je nějak užitečné, jelikož toto ho vyvádí z jeho přirozeného živlu – myšlení je ve svém živlu, když pouze myslí.

Myšlení se nechává vystavovat nároku bytí, a pokud na toto bytí odpovídá pouze jako techné, je to pro bytí samo nedostatečné.

Myšlení probíhá v řeči, řeč má však také své „technické“ limity – svou techniku, řemeslo, kterým se řídí. Tímto je gramatika a logika řeči. Heidegger popisuje, že uvolnění řeči do její původnější a bytostnější struktury je ponecháno (pravému) myšlení a básnictví.

Aristotelský model myšlení vede k víře, že můžeme odhalit pravdu prostřednictvím zobecňování a následně ovládnout celý žitý svět. Že toto je pravé poznání, které vede do jistého konce. U Heideggera však nic jako ovládnutí světa nenalezneme – člověk není pánem bytí, ale je jeho pastýřem a řeč je jeho obydlí. Dle Heideggera se stále čeká na to, až bude myšlení schopno vyslovit pravdu bytí.

Závěrem

Heideggerova filosofie není snadno pochopitelná, pokud v nás nějakým způsobem nerezonuje. Žijeme ve společnosti, která by se dala nazvat převážně společností aristotelského odkazu myšlení. Nebo možná toho, co jsme prostřednictvím tohoto myšlení sami vytvořili. Albert Camus jednou napsal, že západní civilizace nerozvíjí dále tu antickou, ale je pouze jejím nepovedeným dítětem. Zvláště dnes si můžeme všimnout, jaká důležitost je kladena slovům jako užitek, perspektivita, efektivita apod.

Současný svět nás masíruje a nutí myslet často jako stroj, jelikož stroje jsou nejefektivnější. To, co si člověk původně vytvořil pro zjednodušení jeho práce, ho postupně zpětně ovlivňuje a on se tím stává. Je těžké zbrojit proti pozitivismu, když nám na první pohled přinesl tolik dobrého – zjednodušení manuální práce, delší život díky pokrokům v medicíně, více tepla v domovech, jednodušší přepravu z místa na místo… v minulosti člověk nikdy nežil tak pohodlně, jako dnes. Rozhodně však také nejspíš nikdy nebyl tak ztracený a vykořeněný, jako dnes. Domnívám se, že pokud se naučíme rozlišovat jak myslíme a proč myslíme to, co myslíme, může být náš život a naše bytí-tu mnohem snesitelnější a smysluplnější. Heidegger by nejspíše řekl, že opravdovější.

Literatura a zdroje:

  • HEIDEGGER, Martin. 2000. Dopis O Humanismu. Rychnov nad Kněžnou: Ježek.
  • ARISTOTELES. 2003. Metafyzika. Praha: Rezek.
  • Přednášky Mgr. Tomáše Holečka, Ph.D., na toto téma.

Ediční poznámka: Text vznikl pro účely kurzu Sociologie propagandy na ISS FSV UK a pro účely časopisu prošel editorskou úpravou. Zdroj úvodní ilustrace: www.sxc.hu, autor fergc.

Print Friendly, PDF & Email

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *