Slavoj Žižek: Štěstí? Ne, díky! Slavoj Žižek: Štěstí? Ne, díky!

Slavoj Žižek: Štěstí? Ne, díky!

Publikujeme překlad několika částí textu Slavoje Žižeka pro The Philosophical Salon, v němž se věnuje kritice tzv. happiness studies (Že neexistují? Podívejte se do vyhledávače!) na pozadí aktuálního skandálu Cambridge Analytica. Výběr přeložených pasáží je veden snahou zachytit to nejdůležitější z textu, pro lepší celkový dojem však doporučujeme přečíst si celý článek v jeho původní verzi v anglickém jazyce.

„Co je na tomto příběhu tak fascinující, je to, že kombinuje prvky, které obvykle vnímáme jako protiklady. Alt-right se prezentuje jako hnutí, které se zabývá obavami obyčejných, bílých, tvrdě pracujících, hluboce nábožných lidí, kteří stojí za prostými tradičními hodnotami a hnusí se jim zkažení excentrici jako homosexuálové a vegani, ale také digitální nerdi. A nyní jsme se dozvěděli, že jejich volební úspěchy byly vedeny a zorganizovány přesně takovým nerdem, který představuje vše, proti čemu stojí… V této skutečnosti je víc než anekdotická hodnota: jasně ukazuje prázdnotu alt-right populismu, který spoléhá na nejnovější technologický pokrok, aby zachoval svoji lidovou vidláckou působivost. Navíc to rozptyluje iluzi, že marginální počítačový nerd automaticky znamená ‚progresivní‘ antisystémovou pozici. Na základnější úrovni bližší pohled na kontext skandálu Cambridge Analytica objasňuje, jak jsou chladná manipulace a láska a péče o lidské blaho dvěma stranami téže mince.

Čemu bychom zde měli věnovat pozornost, je ‚bizarní průnik výzkumu témat jako láska a laskavost se zájmy obrany a zpravodajství‘.

Tento průnik není […] externě zaveden do behaviorálních věd ‚zlými‘ politickými manipulátory, ale je implicitní jejich imanentní orientaci: ‚Cílem těchto programů není prostě analyzovat subjektivní stavy naší mysli, ale objevit způsoby, kterými můžeme být ‚pošťouchnuti‘ ve směru našeho skutečného blaha, jak tomu rozumí pozitivní psychologové, což zahrnuje atributy jako nezlomnost a optimismus.‘ Problémem je, samozřejmě, že toto ‚pošťouchnutí‘ neovlivňuje jednotlivce ve smyslu překonání jejich ‚iracionalit‘, vnímaných vědeckým výzkumem.

Po vypuknutí skandálu Cambridge Analytica byly všechny tyto události a tendence značně pokryty liberálními masmédii a celkový obraz, který z nich vyplynul, v kombinaci s tím, co také víme o souvislostech v nejnovějším vývoji biogenetiky (propojení lidského mozku atd.), poskytuje odpovídající a děsivý obraz nových forem sociální kontroly, které činí starý dobrý ‚totalitarismus‘ dvacátého století spíše primitivním a nemotorným nástrojem vládnutí. Abychom pochopili celou oblast působnosti této kontroly, měli bychom se posunout za vazbu mezi soukromými korporacemi a politickými stranami (jak tomu je u společnosti Cambridge Analytica), ke vzájemnému pronikání společností pro zpracování dat jako Google nebo Facebook a státních bezpečnostních agentur.

Převládající kritika postupuje ve smyslu demystifikace: pod nevinně znějícím výzkumem štěstí a blahobytu rozlišuje temný, skrytý a gigantický komplex sociální kontroly a manipulace, vykonávaný společnými silami soukromých korporací a státních agentur. Co je však nezbytně nutné, je zároveň opačný krok: je třeba se ptát nejen na to, jaký temný obsah je skrytý pod formou vědeckého výzkumu štěstí, měli bychom se zaměřit na samotnou formu. Je téma vědeckého výzkumu lidského blaha a štěstí (přinejmenším tak, jak je dnes praktikován) opravdu tak nevinné, nebo je již samo o sobě prostoupeno pozicí kontroly a manipulace? Co když zde vědy nejsou prostě jen zneužívány? Co když bylo nalezeno jejich správné použití? Měli bychom zpochybňovat nedávný vzestup nové disciplíny ‚happiness studies‘. Jak je možné, že v naší době spiritualizovaného hédonismu, kdy je cíl života přímo definován jako štěstí, explodují úzkost a deprese? Je to záhada tohoto sebesabotování štěstí a potěšení, která činí Freudovo poselství aktuálnější než kdy jindy.

Takže, zpět k našemu výchozímu bodu, nejsme jen kontrolováni a manipulováni, ale »šťastní« lidé potají a pokrytecky vyžadují, aby byli manipulováni pro své vlastní dobro. Pravda a štěstí nejdou dohromady. Pravda bolí; přináší nestabilitu; ničí hladký běh našich každodenních životů. Volba je na nás: chceme být šťastně manipulováni, nebo se chceme vystavit rizikům autentické kreativity?“

K samotnému tématu štěstí snad jen doplňme, že jsme se mu věnovali v jednom ze starších článků (r. 2012), a to jeho sociologickému pojetí. Na pomoc si zde autor článku Filip Lachmann vzal klasický Durkheimův text Společenská dělba práce:

„Někomu se může zdát pozoruhodné, že se nové prožitky (pokrok) setkávají s potřebami (nároky) společnosti a že tedy jedna věc vychází z druhé. Harmonie je však dosahováno proto, že vycházejí ze stejných příčin. Je třeba si uvědomit, že vznik a přijetí nových věcí v principu nevychází z jakkoliv definovaného pokroku, ale z podmínek, které nastoluje změna. Úspěch dotekových telefonů v posledních letech nespočíval v technologii samotné a v jejím zlepšení, ani v té a té značce – přestože to celý proces podporuje a urychluje -, ale ve změně podmínek nastolených mnoha dalšími vývojovými faktory. Hlad po přijetí nových podnětů může být konstituován ještě předtím, než jsou tyto podněty okuseny, protože odpovídají změnám, k nimž už došlo: ‚…člověk začíná tušit, že se díky nim bude mít lépe. Zkušenost pak toto tušení potvrdí; probudí se spící potřeby, dojde k jejich uvědomění si a uspořádání.‘ (Durkheim, É. 2004. Společenská dělba práce, s. 232) Toto soužití potřeb s novými podněty je přitom zpravidla přibližné, protože často je nám s některými věcmi tak dobře, že další vývoj naši zkušenost už dále nezlepšuje. Podle Durkheima to však stačí k obecnému udržení řádu.

Ale opět kvůli tomu ještě nejsme šťastnější.‘ (Durkheim, É. 2004. Společenská dělba práce, s. 232) Neuspokojení potřeb může vyvolat bolest, uspokojení je naopak návratem k rovnováze. Tento princip je pro nás nyní velmi důležitý, protože může zakládat fundament kritiky hledání štěstí v konzumní společnosti, plýtvání z blahobytu, plánování šťastných zítřků. První dva body se tím totiž zužují na otázky enviromentální udržitelnosti či povahy kapitalismu koncentrovat bohatství moc v rukou hrstky lidí, třetí bod pak na otázku ideologie a moci. Spatřovali-li někdejší aktéři kolonialismu v rozšíření západní civilizace směrem k přírodním národům či více tradičním společnostem ‚export‘ štěstí, tato představa se nyní ukazuje jako mylná. Hledají-li dnes lidé štěstí v materiálním blahobytu a technickém vývoji, přímou úměru mezi těmito dvěma fenomény není možné nalézt. Nové požitky neznamenají v našem hodnocení nárůst, ale pouze jeho přemístění. ‚Vzhledem k tomu, že se změnilo prostředí, museli jsme se změnit i my sami a tyto změny vyvolaly další díl změny ve způsobu, jak můžeme být šťastni.‘ (Durkheim, É. 2004. Společenská dělba práce, s. 232) Současný střední proud ve společenských názorech však spočívá v ekonomizaci všech sfér našeho života, ve snaze vnuknout nebo udržet ve hře myšlenku, že kvalita života je daná velikostí naší spotřeby. To je v první řadě ideologické, v druhé řadě nebezpečné pro zachovávání kultury, konkrétně ve smyslu její schopnosti reflexe a kritičnosti.

Ze čtení Durkheima nyní víme, že potřeby nejsou determinovány pokrokem, ale podmínkami, které pokrok svojí podstatou přináší. Hledání štěstí v pokroku znamená nutnost jeho dodatečného ospravedlnění – pokrok neimplikuje míru štěstí, ale přemístění potřeb, takže štěstí nemůže vycházet z nových podnětů materiální i nemateriální produkce. Neměli bychom tudíž zakládat svoji existenci na nutnosti výroby a zahrnování se věcmi, na ekonomizaci našeho života, která je vpravdě věcí ideologie. Řekli jsme si, v čem štěstí nespočívá, a nabízí se otázka: v čem tedy spočívá? To už však není věcí sociologa.“

Print Friendly, PDF & Email