Soukromí, věc veřejná Soukromí, věc veřejná (zdroj: sxc.hu)

Soukromí, věc veřejná

Soukromí. Soukromé záležitosti, soukromý pozemek, soukromá společnost, soukromý podnikatel, soukromý detektiv, soukromé vlastnictví, soukromý vztah, soukromá škola, soukromý učitel… V dnešní době může být soukromé vše, od věcí imaginárních, institucí a myšlenek, po prostor a věci. Jako by se zdálo, že cokoliv, co dnešní individualistický člověk dělá, může taky dělat bez ostatních, nebo jen s těmi, které do toho sám zahrne a které si vybere. Doba velkých sociálních celků, rigidních společenských tříd, do nichž se člověk narodil a ve kterých povětšinou také zemřel, bere zejména ve 20. století díky emancipaci širokých vrstev za své. Není nic silného ani objevného na tvrzení, že tato proměna musela poznamenat i náš každodenní přístup k soukromí a uchovávání našich tajemství.

S tajemstvím vůbec soukromí úzce souvisí a nemusí hned jít o pokoutní sestavování vodíkové bomby. Tajemství jako uchování toho, co chceme sdělit jen některým, a nad čím chceme mít kontrolu, je právě tím, co nás spojuje s druhými. Podle sociologického klasika Georga Simmela společně sdílená tajemství, jakožto specifické vědění, udržují formu našich vztahů a identitu našich společenství. Právě skutečnost, že je zachováno soukromí vzájemně sdílených informací, udržuje vztah živý a takřka hmatatelný. Pro Simmela je tajemství jedním z největších „vynálezů“ lidstva, protože dovede vyvolávat silný pocit sounáležitosti těch, kteří ho sdílí, a umožňuje existenci odlišného světa vztahů stojícího paralelně ke světu skutečnému. Není to přitom nutně otázka důležitých a závažných záležitostí – Simmel mluví jen o sdíleném vědění, které je záměrně ukrýváno před druhými. Pro rozvinuté společnosti je podle něj ale zároveň typické, že kulturní a celospolečenské záležitosti se stávají více veřejnými, kdežto ty soukromé jsou stále více soukromé. To v určitém smyslu platí i pro naši zkušenost.

Ve sdílení tajemství, ve vytváření vlastních světů naplněných důvěrou, lze často nalézat pocit bezpečí. Těžko bychom hledali tolik spjaté pojmy, nejen v logice významu, kdy jedno implikuje druhé, ale i ve smyslu historickém, než v trojici soukromí – tajemství – bezpečí. Mohli bychom s její pomocí vyprávět dějiny společnosti a naplnili bychom tím stránky mnoha knih. Mohli bychom se pustit do obsahových analýz milionů textů a korespondencí a stále bychom nacházeli stejného společného jmenovatele: tenkou a proměnlivou hranici mezi privátním a veřejným. Protože tak, jako je tomu rovněž u jiných společenských a kulturních fenoménů, je to jen naše snažné přání, že hodnoty, mezi něž můžeme řadit i soukromí, existují jako v čase neměnné maximy. Naopak.

Hranice soukromého a veřejného je proměnlivou, ryze politickou kategorií, neoddělitelnou od pojmu bezpečí, které se stává stále častějším kontextem našich životů. Bezpečnostní kontroly, bezpečnostní služba, bezpečnostní zásahy, bezpečnostní politika, bezpečnostní směrnice, bezpečnostní opatření, bezpečnostní rizika – s tím vším se setkáváme na každém kroku, aniž bychom tomu přikládali větší význam. Bezpečí je třeba zajišťovat a hlídat, to ví přece každý. Jazykem dnešní společnosti to znamená, že bychom měli procházet kontrolami, být vystaveni kamerovým systémům, abychom nebyli nebo se něčím necítili ohroženi. Jak je to ovšem potom s naším soukromím, které ve jménu bezpečnosti dáváme sami, zejména ve 21. století, mnohem častěji a ve větší míře všanc, zatímco se obklopujeme současnými technologiemi? Ve stejné chvíli pociťujeme, že kontrola a dohled jsou stále neviditelnějšími, rozmazanějšími a nejasnějšími, proto právě otázka dohledu otevírá téma soukromí dalším směrem, jímž se musíme vydat.

Jeden velmi známý francouzský filosof mluví ve svém díle o historické proměně technik moci. Píše o zrození kliniky, vypráví o dějinách šílenství a způsobech dohledu. Popisuje, jak se v dějinách nakládalo s věděním, aniž by přitom chtěl předložit univerzální teorii moci. Jde mu o analýzu asymetrických vztahů a politických technologií posledních pár století. Tou postavou není nikdo jiný než Michel Foucault, který nachází dokonalé schéma moderní technologie moci ve zcela konkrétní podobě Benthamova Panoptikonu, modelu vězení, ve kterém jsou vězeňské cely uspořádány kolem centrálního bodu, strážní věže, z níž může být vězeň kdykoliv pozorován a do níž sám vidět nemůže. Efektivní moc – jež je nepřetržitá, anonymní a disciplinární – spočívá v triviálním principu: vězeň si není jist, jestli je zrovna hlídán, a tak své chování podřizuje sebekontrole, stává se svým vlastním strážcem. Pro chápání proměny dohledu v moderní společnosti to je zásadní koncepce. Analogii k neustálému sledování obyvatel Panoptikonu dnes kritici zcela oprávněně spatřují v kamerových systémech, bezpečnostních kontrolách a ve shromažďování informací. Foucault se však brání tomu, aby za ten skutečný princip moci považoval ovládání. Moc nemusí působit shora dolů, ale i do stran či odspoda nahoru. To celou věc komplikuje a napovídá, že snadno to může být i naše touha po bezpečí, která stojí v pozadí dnešních způsobů dohledu, jejichž legitimita je dosahována prostřednictvím veřejného zájmu.

Když polský sociolog Zygmunt Bauman mluví o dohledu a nazývá ho „tekutým“, nemá tím na mysli tradiční konspirační myšlenku, že tajná mocenská uskupení dokázala vyvinout dokonalé a nepředstavitelné způsoby dohledu, aby sledovala své cíle. Namísto toho konstatuje, že duchem dnešní doby je mobilita, překračování hranic, stálá komunikační revoluce, jinými slovy neukotvenost v prostoru a sociálních strukturách. Považujeme-li metaforu tekutosti za vhodnou pro popis dnešní společnosti, pak se jí nemůže vyhnout ani oblast techniky moci a dohledu jako její nedílné součásti a jako reakce na ni. Mění-li se společnost, proč by se neměly měnit a vyvíjet způsoby dohledu?

Je třeba nalézt odpověď na otázku, jaká vlastně může být cena za ztrátu soukromí, přestože vzestup jeho důležitosti hrál podstatnou roli při formování moderního společenského uspořádání. Když dnes píšeme soukromý dopis, e-mail, vzkaz nebo prostě jen někomu telefonujeme, zpravidla jsme smířeni s tím, že se tajemství, právě sdělované někomu blízkému, dostává širšího publika. Emoce obavy z prozrazení je prožívána teď a tady, je nám vtělena jako součást našeho jednání, jako zamlčený předpoklad komunikace. Zde přichází zásadní námitka: vyrovnání se s touto obavou přece není tak velký problém, nebo to aspoň tak působí, uvážíme-li rostoucí čísla uživatelů moderních technologií připojených k „síti“ a vítání zavádění sledovací techniky v ulicích. Sledují nás koneckonců i soukromé společnosti, které pod heslem „dohlížet a prodat“ vytváří své marketingové strategie. Nejspíš to chápeme a nevzpouzíme se, protože se jim daří.

V tom případě ale už v sázce není nic menšího, než změna vlastního prožitku vzájemné komunikace, našeho soukromí. Ze soukromého se z minuty na minutu může stát veřejné. Co nás možná uklidňuje, že stranou takového nebezpečí nestojí jenom jednotlivci, „my dole“, těch pomyslných 99 procent, jak ukazují případy WikiLeaks. Sledovány mohou být i nejmocnější vlády světa, což pro člověka 20. století bylo nepředstavitelné. Je proto třeba znovu interpretovat hranici mezi soukromým a veřejným. Pokud jsme sami sobě strážci – efektivní, totální, vždy ve střehu -, pak ještě potřebujeme vědět, před kým, nebo spíše pro koho se vlastně hlídáme.

Text eseje se stal základem pro zvukovou reprodukci v rámci výstavy ,,Lety do společnosti. Dopisy z oběžných drah“, kterou realizovala skupina P.O.L.E. v galerii U dobrého pastýře v Brně (duben-červen 2014). Výběr fotografií z výstavy je k vidění v následující galerii.

Záměr výstavy: ,,Předmětem našeho zájmu jsou soukromé dopisy, které svým obsahem zároveň tuto oblast přesahují a jejichž poselství a výpověď zasahuje širší společnost; dopisy původně určené konkrétnímu adresátovi, ale psané v předtuše, že budou čteny i jinak a někým jiným. Sledujeme případy dopisů, jež dokládají nebo předstírají často bezvýchodné postavení jejich pisatelů. Dopis je tak jediným, alespoň symbolickým prostředkem, jak poukázat na nějaké příkoří; výlučným pokusem o vzdor či nápravu.“ Zdroj: ticbrno.cz/de/node/22

Zdroj úvodní ilustrace: sxc.hu.

Print Friendly

Komentáře

komentářů

Ukázat komentáře Skrýt komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *