Velký regres: lákání populistické politiky Velký regres: lákání populistické politiky

Velký regres: lákání populistické politiky

V internetové době, která vyžaduje rychlý přenos informací a z něho plynoucí zkratkovitost mediálních sdělení a podporuje kladení povrchních, tedy špatných otázek při zkoumání soudobých fenoménů, se neustále potýkáme se zmatením pojmů. V tomto textu se jedná konkrétně o pojem populismu, jehož nadužíváním se zbavujeme schopnosti rozpoznat jeho nebezpečné formy.

Určitou dávku populismu dnes samozřejmě vyžaduje program každé politické strany a hnutí. Je třeba stále někoho oslovovat a informovat, v době průzkumů veřejného mínění a pokročilých statistických metod totiž není moudré ignorovat hlas voličů. V posledních letech se však stáváme svědky toho, že se populismus stává nebezpečným pro samotné demokracie. Už nejde jen obyčejné o nadbíhání voličům šmrncnuté idejemi stran tradiční levice či pravice, ale o snahu realizovat regresivní politiky, jejichž cílem je co možná nejvíc ořezat občanská práva, centralizovat moc, a tím i omezit pravomoci veřejných institucí, soudní moci či veřejných médií, které představují pojistky demokracie.

Pokud chceme dnes sledovat tyto tendence, dělicí linii lze spatřovat zejména mezi levicí a pravicí. Tímto tématem se v knize Velký regres, která vyšla v letošním roce jako sborník esejů od sedmnácti autorů a autorek, zabývá italská politoložka Donatella della Porta v textu Progresivní a regresivní politika [1]. Zde zmiňuje, že dělení mezi pravicí a levicí dnes prochází například přes pole kultury, kdy proti sobě stojí kosmopolitismus a xenofobie. Už to není třeba rozdílný postoj k volnému trhu a jeho globálnímu charakteru, možná paradoxně jsou jsou to dnes strany levého středu, které jsou hlavními obránci globálních neoliberálních struktur a trhů, jak můžeme vidět na příkladu amerických demokratů.

Pravicovou populistickou politiku navíc charakterizuje odlišný druh organizace. Ten se neopírá o aktivní zapojení občanů, více preferuje vůdcovské typy a pevné vedení. Spolu s progresivními levicovými stranami sice sdílí nechuť ke zkorumpovaným elitám, protože stejně jako ony se i pravicová hnutí odvolávají k lidu a jeho vůli, s voliči však nakládá jiným způsobem. Na tomto místě della Porta zmiňuje „lidovou subjektivitu“, když cituje politologa Kennetha Robertse [1]:

„Zatímco společenská hnutí vycházejí z autonomních forem kolektivního jednání, do něhož se zapojují spontánně vznikající občanská uskupení či koordinované skupiny, pro populismus jsou příznačné dominantní osobnosti, které se snaží ovládnout a manipulovat s lidovou subjektivitou a které samy drží pod kontrolou veškeré kanály, procesy a organizační struktury sociální mobilizace.“

Podle della Porty se Robertsova definice populismu dokonale hodí například k popisu volební kampaně Donalda Trumpa. Český čtenář však nalezne řadu společných rysů v hnutí ANO, které je hnutím jednoho muže, denně dokazujícího, že pro něj existují pouze dva typy lidí: nepřátelé a podřízení. Podobným příkladem může být také úřadující český prezident, stavící svoji politiku na nepřátelství vůči svým oponentům a odsouzení občanského aktivismu; existuje pro něj jen zaklínadlo přímé volby.

Populismus vůbec nepotřebuje, aby se široká voličská základna zapojovala do kolektivního jednání – tedy až na individuální akt spočívající v odevzdání volebního lístku, když se zrovna konají celostátní volby nebo referenda. Ačkoliv obě formy lidové subjektivity atakují stávající elity, v případě sociálních hnutí vyrůstá jejich odpor zezdola, kdežto pro populismus je typické, že k mobilizaci široké veřejné základy dochází shora, pod vedením jakési kontraelity.

V případě hnutí ANO je přitom lhostejné, že jeho čelní představitel je podobně jako Donald Trump součástí elity, proti níž sám vystupuje, a že za jeho úspěchem stojí tentýž systém, který se naoko snaží zbourat. Rozdíl mezi populismem a sociálními hnutími, je patrný, pokud se zaměříme na kontrast mezi plebiscitním a participativním modelem vztahů mezi občany a jejich politickými představiteli. Della Porta opět cituje Robertse:

Tyto modely v zásadě představují dvě velmi odlišné podoby lidové subjektivity a kolektivního jednání. Participativní vztahy či formy subjektivity dávají občanům možnost, aby se přímo podíleli na procesu zvažování a přijímání politických rozhodnutí nebo se přímo postavili stávajícím elitám. V důsledku toho se tyto vztahy zpravidla opírají o autonomní a spontánní formy kolektivního jednání, ať už se realizují v rámci nebo mimo rámec nějakého formálního institucionálního zastřešení, anebo jsou proti němu naopak namířené. Vztahy založené na plebiscitním modelu se naproti tomu vyznačují tím, že vycházejí seshora a jejich cílem je vyburcovat širokou (často nijak neorganizovanou) voličskou základnu, aby aklamativně schvalovala tu či onu autoritativní osobnost nebo vyjadřovala podporu politickým iniciativám svého lídra. Tyto projevy vůle lidu se vesměs odehrávají ve volebních místnostech, kde občané vhazují hlasovací lístky do volebních uren, ať už při volbách do zastupitelských orgánů, nebo při všelidovém hlasování, a s autonomními podobami kolektivního jednání nejsou nijak bytostně spjaté. V rámci plebiscitního modelu se populista často přímo – bez zprostředkujících mezičlánků – obrací na širokou, ale vysoce fragmentovanou voličskou základnu.

Plebiscitní model účasti, typický pro populismus, nedává do rukou lidu více moci, moc schraňuje místo toho v rukou vůdce. Manipulativní charakter rétoriky mířící proti elitám je zřejmý, jelikož masy doopravdy nezapojuje. Výzvou pro nepopulistické politiky je navíc ustát časté využívání nepokrytých lží, jaké bylo možné sledovat například před Brexitem či v americké prezidentské kampani. Dříve běžné způsoby racionální argumentace v tomto prostředí přestávají fungovat, někdy se dokonce jako součást „dřívějšího vědění“ spojeného s elitami stávají nežádoucími.

Řešením, jak z této situace, je trpělivost a ustavičná práce na zachování demokratického fóra a v minulosti vydobytých svobod. Vzestup pravicového populismu i vzestup krajní levice mají stejnou příčinu. Tou jsou negativní efekty globálního neoliberalismu, stejně jako selhání tradiční levice, která přestala být mluvčím širokých sociálních skupin. Ve chvíli, kdy tato levice ztratila zájem například o bílého voliče z tzv. Rezavého pásu ve Spojených státech, přestala být citlivá k jeho potřebám a celé skupiny takových voličů nechala na pospas vrtochům volného trhu, přispěchal s otevřenou náručí pravicový populismus a nabídl své řešení. Vsadil však na to horší v nás: na sepětí spodních 99 % s půdou a tradicemi. Nic moc jiného jim totiž nezbylo.

Tento text je prvním z řady textů věnovaných knize Velký regres, souboru esejů sedmnácti intelektuálů, renomovaných sociologů, politologů a filozofů, vycházejícím souběžně ve třinácti jazycích. Cílem je přiblížit některé z těchto textů a zprostředkovat je ve vlastních krátkých esejích.

Literatura:

[1] Donatella della Porta, „Progresivní a regresivní politika“, in: Heinrich Geiselberger (ed.). Velký regres. Praha: Rybka Publishers, 2017.
[2] Kenneth Roberts, „Populism and Social Movements“, in: Donatella della Porta a Mario Diani (eds.), Oxford Handbook on Social Movements. Oxford: Oxford University Press, 2015.

Print Friendly, PDF & Email

Komentáře

komentářů

Ukázat komentáře Skrýt komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *