Všichni proti všem Všichni proti všem

Všichni proti všem

Ministr životního prostředí se nechal slyšet, že nehodlá podporovat ,,tmářství“. Ministr pro věci spojené s enviromentálními záležitostmi tak reagoval na francouzský návrh, že by se v komerčních prostorách jako kancelářích a obchodech v noci měly povinně zhášet světla, protože to obtěžuje a je to zbytečná spotřeba. Ač tento politik strany mířící směle k pětiprocentní hranici vystudoval naši alma mater, svoji argumentaci opřel o ryze demagogický slovník jí nehodný. Není však na vině jen on a jeho strana. Demagogie a pád do všech možných logických klamů je pro dnešní dobu typický a týká se především témat rovnosti etnické, náboženské, genderové i zelené politiky. Tedy všeho, k čemu by měla naše civilizace směřovat, protože si to může dovolit.

Nám nikdo pořádky rozvracet nebude

Co ministr Chalupa řekl? ,,České ministerstvo životního prostředí se nebude účastnit politiky, kdy se lidem bude nakazovat, kdy mají svítit, kdy mají chodit na toaletu, kolik toho mají sníst a jak dlouhé sukně mají dámy mít. Tento direktivismus a tmářství odmítáme,“ cituje jeho mluvčího dnešní vydání iDnes.cz. Jedná se přitom o modelový příklad, se kterým se dnes a denně setkáme ve veřejné debatě. Stejná ,,kousavost“ a přechylování citů postihly i prezidentskou kampaň, která české společnosti uštědřila dokonalou lekci (ne)občanství.

Chalupa odmítá direktivismus. Samozřejmě, jde-li o Francii, pak přikládáme rovnítko k EU, do které pro řadu politiků i pro značnou část obyvatelstva asi nepatříme, takže jen posloucháme jakýsi vnější diktát – přitom často neumíme čerpat z evropských fondů, čili pravidla pro jejich získávání nás musí děsit dvojnásob, proto je raději obcházíme. Buď jak buď, v honu za popularitou se objevují noví a noví chrabří státníci, kteří vždy bojují (Vladimír Macura ve své knize Šťastný věk analyzuje mytologii socialismu, přičemž dospívá k tomu, že komunistický systém ve své dikci často používá bojovou rétoriku, aby svým aktům dodal potřebnou legitimitu a akutnost) s regulacemi, direktivismem, plíživým socialismem, novým RVHP, občas i v souladu s Godwinovým zákonem proti Hitlerově Třetí říši ve verzi 2.0. Neuvědomují si přitom, že bojují především proti vlastnímu neoliberálnímu snu vytvořeném už v 90. letech jako součást postkomunistického mýtu o novém demokratickém začátku. To však byl celkem logický a opodstatněný výkyv kyvadla opačným směrem, než tomu bylo v předlistopadové době. Dnes jsme o 20 let starší a je třeba se posunout. Hospodářská krize v roce 2008 poukázala na problémy současného systému, přesto jsou stále vyživovány tužby po trhu bez přívlastků.

Chalupa, ač vysokoškolsky vzdělaný (ponechám stranou, že patrně nedotčen ekologickým vzděláním), se nebude účastnit politiky, kdy se lidem bude nakazovat, kdy mají svítit, kdy mají chodit na toaletu, kolik toho mají sníst a jak dlouhé sukně mají dámy mít. Argument ad absurdum, argument klacku. Přijetí jedné politiky, která souvisí s životním prostředím, Chalupa pojí bůh ví proč s toaletou a délkou sukní. Nechme však Freuda spát. Pokud bychom přistoupili na takto pitoreskní souvislosti a přiznali politice omezování světelného smogu a úspory energie tu moc zároveň prodloužit či zkrátit sukně, začal bych se osobně dotazovat, jakým že způsobem funguje praxe těch jejich ,,balíčků zákonů“, do kterých očividně balí kdeco a pejsek s kočičkou přitom blednou závistí. Pokud pan Chalupa nedokáže uvažovat bez podobných iracionálních výlevů, obávám se nejen o jeho erudici, jakož i jeho duševní zdraví.

Zbytečné vědy, zbytečné ideály

Bavit se veřejně o vysokém školství je někdy také adrenalinová záležitost. Tradiční lež, se kterou se na veřejnosti operuje, je mýtus o ,,humanitních budižkničemech“, kteří jen plní úřady práce, jak tuto debatu trefně zachytil v loňském roce Martin Rychlík. Věc se má tak, že nezaměstnanost absolventů humanitních oborů !veřejných! vysokých škol se pohybuje často kolem jediného procenta. Na to slyšíme námitky, že tito absolventi směřují do stále pro sebe rostoucího státního aparátu (sic!) a jejich práce není produktivní a vytěžuje tak jen veřejné rozpočty. Je to přeci tak jednoduché, milý Watsone. Jenže celá věc má háček, protože podobní kritici právě postrádají orientaci v sociální dynamice i statice a jejich rozhled zamrzá kdesi v 19. století. Demograf odpoví, že s prodlužováním střední délky života roste populace seniorů, o které je třeba se postarat. Sociolog spolu s historikem odpoví, že žijeme v epoše modernizace a jako postindustriální společnost se více soustředíme na služby a plánování, protože vynakládáme mnohem méně hrubé síly k získání tak velkých výnosů, že by z toho Thomas R. Malthus musel vyskočit z kůže. Díky dosaženému blahobytu více myslíme na zábavní průmysl, který podporuje další služby, stejně jako roste zájem o šíři poznání, jakkoliv to se stává především nepřeberným shlukem informací. Svět se mění a my s ním. Máme jedinečnou historickou možnost (a prostředky k tomu) pracovat na kultivaci vzájemných vztahů a věcí veřejných, pokud se nepropadneme do technokraticky založeného režimu, kdy měřítkem kvality je jen zisk nebo známka finančních agentur.

Že jsou humanitní ideály přelévající se do humanitních a sociálních věd třeba, o tom svědčí právě zmiňované veřejné debaty. Když jsem nedávno četl článek o tom, že thajští zástupci transsexuální menšiny chtějí od nábytkářského koncernu Ikea omluvu za reklamu prohlubující nevhodným způsobem stereotypy (už vidím ty fronty lidí, jak nadšeně prochází změnami pohlaví, jen tak, pro zábavu), přesně jsem očekával, jaké reakce se článek dočká. Pochopitelně, sexualita, ačkoliv coby téma penetrovala do veřejného prostoru nebývalou měrou právě v posledních desetiletích – což, doufejme, brzy shrne můj připravovaný článek o genezi ,,porn studies“ – je stále záležitostí delikátní, pokud se dotýká věcí lidských práv. Nemusí však jít ani o nic tak intimního, může se jednat o naprostou prkotinu spojenou s tématem genderu a bojovníci za selektivní svobodu jsou v plné polní.

Podobně jako Chalupa v případě zhasínání bije na poplach sukněmi a toaletou, častá reakce na transsexualitu i homosexualitu – přestože sexuální identita a orientace spolu zrovna nekorelují – se vyznačuje alogickou myšlenkovou konstrukcí, jež se dá nastínit  v obrysech takto: ,,Nemám nic proti homosexuálům [nebo transsexuálům], dokonce mám mezi nimi několik kamarádů (sic!), ať si každý dělá co chce [liberální hledisko], ale ať nám tu média a všichni netvrdí, že jsou něco víc než my a že bych se měl za svoji heterosexuální orientaci [doplňme bílou barvu kůže, abychom latentní xenofobii učinili zadost] stydět. Nenechám se nějakými menšinami omezovat.“ A jsme opět u přechýlení citů: zatím jsem totiž neslyšel o případu, kdy by byl omezován bílý heterosexuál, kdy by mu to činilo potíže v zaměstnání nebo v soukromém životě, pokud tím někteří nemyslí, že nemohou sexuálně obtěžovat na pracovišti své kolegyně. V životě jsem si nevšiml, že by bylo módní být homosexuálem. Jediné, co emancipační hnutí ve všech sférách požadují, je pouze tolerance a rovnost. Menšiny nechtějí být terčem vtipů, ani těch nevinných, protože je to může – světe div se – zraňovat. Homosexuálové nebo transsexuálové nechtějí být nedovzdělanými xenofoby spojováni s pedofily a označováni za devianty, když pedofilové jsou v drtivé většině heterosexuální orientace. A mohli bychom pokračovat.

Probuzení občanské společnosti?

To všechno úzce souvisí s občanskou společností, o které se prezidentský kandidát Vladimír Franz domnívá, že ji probudil, když lidé byli ochotni podpořit právě jeho. Nerozumím logice takového tvrzení, protože mám za to, že občanská společnost je spíše věcí neustálého souboje s partikulárními zájmy ve veřejném prostoru, s vlivy vstupujícími do oficiální politiky, nezištným aktivismem v dobrém slova smyslu a v otázkách spíše každodenních či lidskoprávních. Podle dvojice politologů Ondřeje Císaře a Kateřiny Vráblíkové, která publikovala článek věnovaný vítězství Miloše Zemana, nám letoší volby ukázaly, jak špatně na tom česká společnost je, ovšem ne kvůli Zemanovi. Když podotýkají, že ,,ve stylu své kampaně se ale Zeman nijak neodchýlil od zaběhlého českého politicko-kulturního elitního mainstreamu,“ nelze sem nezařadit i běžné veřejné debaty ,,prostých lidí“. Císař s Vráblíkovou poukazují na to, že tato skutečnost není v případě kulturně-politických elit posledních dvaceti letech nijak reflektovaná, proto možná zarazí, když si uvědomíme, že naše ,,elity“ nikdy nebyly výrazně ,,proti-nacionalistické, proti-šovinistické, proti-xenofobní nebo proti-rasistické“. A pokud snad někteří jednotlivci ano, nesetkávali se se všeobecnou popularitou.

Ani druhý prezidentský kandidát z druhého kola významným způsobem nelobboval za rovnější podmínky. Ti, kteří jsou totiž v posledních letech veřejně aktivní v této oblasti, bývají cejchováni jako ,,pravdoláskaři“. Analýza tohoto záhadného pojmu, který vznikl vlastně náhodou, když prezident Václav Havel vymýšlel ve dnech listopadové revoluce nějaké naději nesoucí zvolání, nás teprve čeká a bylo by nepochybně zajímavé provést patřičnou diskursivní analýzu. Nicméně letmý pohled odhalí, co nebo kdo je zpravidla pravdoláskař: kdokoliv, kdo je proti-nacionalistický, proti-šovinistický, proti-xenofobní, proti-rasistický. Ruku v ruce s tím jde vymýšlení lží, nerespektování faktů a ,,chalupovské“ spojování nesmyslů. Proto považuji pravdoláskařství – nikoliv ale v poťouchlém smyslu klausovském – za titul hodný obdivu, za skutečný opak lži a nenávisti. Není totiž tím, co dvojice zmíněných politologů přisuzuje českým elitám, není to ,,okázalá nepolitičnost a pasivita anebo módní kabát politické „antikorektnosti“ a neodpovědné vzývání svobody slova při každé příležitosti.“ Politická antikorektnost, o které jsem v našem časopisu už psal, se dostává do pozice obrany hulvátství a odmítání diskuse nad rovností. V takové atmosféře je potom občanská společnost v daném stavu spíše základem pro názorové střety, je časovanou rozbuškou, která může spolu se zhoršením sociální situace středních tříd vést k nepěkné budoucnosti. Vysvětlujte však těm, kteří nechtějí rozumět, že tolerance a rovný přístup k menšinám všeho druhu znamená přiznat každému právo projevit nesouhlas s existující a daty podloženou diskriminací či výsměchem. To zároveň není povyšování jednoho nad druhého, je to jen vzkaz někdejším privilegovaným: žijeme v 21. století.

Pro to všechno chci na tomto místě zvolat: Hurá Evropo! Hurá ekologie! Hurá gender studies! Hurá pravdo a lásko!

Print Friendly, PDF & Email

Komentáře

komentářů

Ukázat komentáře Skrýt komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *