Proč číst Blesk?

Podle teorií zpravodajských hodnot, komercionalizace, tabloidizace, infotainmentu, personalizace či celebritizace se informační úroveň zpráv o politice proměňuje – a sice od zpráv, které lze označit jako „veřejné“, k většímu zahlcování mediálního prostoru zprávami ze soukromí politiků. To, že se stále častěji spíše než o závažných politických idejích nebo praktických politických opatřeních píše o tom, co politici večeří, nebo jaké nosí kravaty, může pak podle kritických teorií mít fatální dopad na vitalitu občanské společnosti. Objevuje se obava, že čtenáři, kteří dávají přednost šťavnatým perexům a odhalujícím fotografiím na úkor „solidního“ zpravodajství, se v politice nebudou orientovat, nebo se o ni dokonce zcela přestanou zajímat, resp. se o ni zajímat nezačnou. Takovouto „ohroženou“ skupinou, která s povděkem přijímá zábavné a emotivní zpravodajství, jsou v našem prostředí např. čtenáři deníku Blesk, jehož specifický styl informování o politice rysy infotainmentu nezapře. Nejde přitom o skupinu nepočetnou – Blesk je v České republice dlouhodobě nejčtenější [1] periodikum. Jak, a zda vůbec, ale čtou pravidelní čtenáři Blesku zprávy z politiky? Zajímá je vlastně politika? Odjíždějí v čase voleb s nezájmem na svoje chalupy, nebo je pohřební tematika uren neděsí, a svědomitě do nich hází svoje hlasy?

S kolegou jsme si tyto otázky položili v rámci tříletého výzkumu, ve kterém jsme zkoumali, jak čtou o politice čtenáři takzvaně „seriózních“ Hospodářských novin a čtenáři „bulvárního“ deníku Blesk. Právě druzí jmenovaní pro nás byli velkou neznámou. Nebo přesněji – stali se jí až poté, co jsme s nimi uskutečnili první skupinový rozhovor (focus group) a několik individuálních rozhovorů. Zdálo se nám, že se v těchto společných promluvách začíná bořit naše pohodlné, zdravým rozumem ale i normativními teoriemi hýčkané klišé, které vykresluje čtenáře bulváru jako nekritické, rezignované a dezorientované konzumeristické burany.

Obrázek, který jsme o nich začali získávat během rozhovorů [2], byl daleko barvitější. Namísto toho, abych nad příznivci deníku Blesk lámala normativní hůl, pokusím se proto v následujícím textu zprostředkovat jejich pohled na to, proč je dobré číst Blesk. Mou výzkumnou pozici nejlépe objasní následující věty, které, ačkoli proneseny zde v úvodu, by lépe odpovídaly epilogu: kolega si od dob našeho výzkumu Blesk oblíbil natolik, že se stal jeho pravidelným čtenářem, i mě oslovila komercionalizovaná podoba vity activy, ve které bulvár zvyšuje svou prodejnost nejen informováním o kocovinách Ivety Bartošové, ale také tím, že pomáhá dopadnout asociální padouchy.

Aby ale nezůstalo jen u popisné selanky, představím také  některé teoretické přístupy, které by mohly náhled čtenářů na Blesk přece jen poněkud kriticky rozvinout, nebo alespoň uvést do širšího kontextu současných debat o vztahu médií a občanské společnosti.

V hodnocení toho, jaký vliv může mít popularizace politiky, tedy informování o politice zábavnou formou, na čtenáře a jejich angažovanost ve veřejném prostoru, existují v sociální teorii dva výrazně protichůdné proudy myšlení. První, kritická teze o úpadku veřejného prostoru, chápe vyprázdnění obsahů sdělovaných informací ve prospěch zábavy jako problém. Média, jakožto nástroj zvyšování zisku jejich vlastníků, vábí svoje konzumenty na lákavé udičky barevných fotografií, emocionálních dramat, intelektuálních zkratek, v důsledku čehož jsou kritiky odsuzována za vnášení prvků zábavy do původně seriózního pole veřejné rozpravy, brzdění kritického myšlení a odvádění pozornosti veřejnosti od důležitých problémů k nepodstatným záležitostem. Čtenář, který není ochoten věnovat čas četbě obsáhlých politických komentářů, a raději si prohlédne několik úsměvných fotografií s výmluvnými titulky, je z tohoto pohledu vnímán jako ten, kdo dává před seriózní občanskou participací přednost osobnímu uspokojení a rozptýlení se, což v důsledku může vést k otupování až rozkladu občanské společnosti (srov. Boorstin 1992; Postman 1999; Couldry & Markham 2007; West & Orman 2003, Weiskel 2005).

Druhý  názorový proud naopak zdůrazňuje emancipační funkci proměny mediální komunikace. Strohý politický kód je z tohoto pohledu „překládán“ do běžného jazyka a srozumitelnou, mnohdy dokonce humornou formou zprostředkovává vhled do politiky širší veřejnosti. Z této teoretické perspektivy může tedy nový způsob zobrazování informací oslovit ty občany, kterým tradiční formy mediální komunikace nevyhovují, a dokonce tak zvýšit jejich zájem o veřejné dění, nebo jim usnadnit přístup k jejich podílu na veřejném rozhodování (srov. Van Zoonen 1998; Macdonald 2000; Langer 2007, 2010; Corner & Pels 2003).

Čtenáře, který čeká jednoznačný závěr, už v tuto chvíli zklamu. Neumím odpovědět na to, jak je to „doopravdy“ – tedy, který z představených názorových proudů lépe vystihuje reálnou situaci. I kdybychom prokázali, že se čtenáři Blesku zajímají o politiku více než ti, kteří nečtou nic, nebo dokonce více než abonenti „seriózního“ tisku, vždy hrozí nebezpečí, že je z normativní perspektivy, můžeme usvědčit z toho, že jejich znalosti o politice jsou příliš povrchní a angažovanost nedostatečně poučená. Přijímat věci jen tak jak leží a běží, by na druhé straně mohlo skutečně vést k rozkladu občanské společnosti. Varování kritických teoretiků před nebezpečími, ve která může ústit například mediální servírování populistických (rasistických, sexistických) hesel, je jistě aktivitou víc než užitečnou.

Proč  tedy číst Blesk?

• Týna: ,,Četkový zprávy jsou tam stejně jako v jinejch novinách, a ještě se dozvím něco takovýho lehčího.“

Týnin výrok vystihuje podstatu infotainmentu. Blesk volí jeho čtenářky a čtenáři proto, že jim dá nejen informace, které potřebují, ale i něco navíc – a to jak z hlediska formy, tak obsahu zpráv:

• Líba: „Zaprvý sou tam fotky <směje se>. Sou tam ty obrázky. To je taky důležitý. Když sou noviny jenom písmenka, tak jako… (…) V tom Blesku sou ty důležitý informace, plus tam sou i takový různý ty drby ze společnosti, co se kde děje, takový to okolo. Neni tam jenom taková ta suchopárná politika, která je třeba ve Svobodnym slově, nebo, jo?“
• Václav: ,,Mně  se líbí, že je tam hodně fotek, protože v Hospodářskejch novinách mě vždycky bolej oči, kolik je tam čísel a v Blesku se uklidnim nad těma fotkama zase.“
• Karel: ,,Samozřejmě  nerozebíraj třeba nějaký velký témata, jak je třeba v Hospodářskejch novinách nebo Lidovejch, píšou co říkali, to tak… Je to třeba zase zábavnější formou, že některej poslanec řekne nějakou hloupost, tak to hned Blesk vystihne, tak to <směje se> tak to píše. Tak se mu jako vysmějou.“

V souladu se skeptickými předpoklady kritických teorií je pro čtenáře a čtenářky velmi důležitým důvodem pro výběr Blesku pobavení se, odpočinutí si a „vypnutí“. Ti, kteří čtou podle svých slov Blesk především pro to, aby se pobavili, nebo vypnuli z pracovního nasazení v době obědové pauzy, ale zároveň nejvíce reflektovali obecně sdílenou představu bulváru jako neseriózního zdroje informací. Nezpochybňovat kvality bulváru by zřejmě bylo společensky neúnosné. Blesk v této pozici v podstatě přijímali, upozorňovali na nepravdivost v něm obsažených zpráv, a zdůrazňovali svůj čtenářský odstup.

Ivo: „Já ani vlastně nevím, proč to čtu, když nad tím tak přemýšlím. Proč to čtu? Jo, kvůli srandě.“

 Věra: „No prostě… mi přídou ty noviny takový… takový o ničem.“

Tazatelka: ,,A proč je dobrý je číst, teda?“

Věra: ,,No protože… o tom nemusíte přemejšlet“ <směje se>.

Čtení Blesku bylo často spojeno s příjemným rituálem – poslat děti do školky, sednout si do křesla, pustit příjemnou muziku…; přijít do práce, nechat nabíhat počítač, dát si nohy na stůl a kávu…, číst v pauze během oběda… Blesk čtou prostě jeho čtenáři rádi:

• Hana: „Já  vždycky mam takovej jako rituál. Že si uvařim kafe <labužnicky>, dám si cigaretu a přečtu si v klidu [noviny]. Jo, vobčas si vypnu televizi, nebo většinou si vypínám televizi, zapnu si na telefonu písničky, trošku potichu, a taková jako, takovej jako relax.“

Právě  Hana byla ale jednou z (většiny) čtenářů a čtenářek, kterým, jak předznamenal Týnin výrok, jde vedle relaxace a pobavení se také o důvěryhodné zpravodajství. Přednosti Blesku jsou zřejmě nejlépe vidět v opozici vůči novinám, které čtenáři a čtenářky vnímali jako „seriózní“, resp. „serióznější“, ovšem určené jinému publiku, nebo pro jiné chvíle, než Blesk. Oproti těmto deníkům nabízí z jejich pohledu Blesk přehledně uspořádané informace, které jsou aktuální a výstižné, stručné a konkrétní, ale zároveň odlehčené a nabízející zajímavé detaily a barevný foto doprovod. To vše dohromady umožňuje především dostat se k informacím snadno a rychle:

• Stáňa: „Že oni to sice moc dlouho neokecávaj, ten článek neni rozplácnutej na jednu a půl stránky, já bych jí nepřečetla, jednu a půl, to už by mě s.. lezlo na nervy, nemam na to čas, jo? Ale je to nahémovaný, ale vesměs všechno v ňákym určitym menšim článku, jo? Že nemusim číst dvě stránky kvůli tomu, abych se dozvěděla to samý, co jinde se dozvim z třiceti řádků.“
• Mirek: „Přehled těch základních článků je daleko lepší, protože ty články jsou mnohem kratší než třeba v tom Dnes, tam jsou i některý ty úvahy nebo komplikovaný věci, čímž, na což třeba člověk nemusí mít čas.“

 Zdá  se tedy, že zájem čtenářů a čtenářek o veřejné  dění je poněkud plytký. Z politiky čtou zřejmě především tučné nadpisy a perexy, baví se nad fotografiemi, a rozhodně se nezajímají o duchaplné politické komentáře seriózních deníků či „názorových týdeníků. Na Blesku je ale zajímavé jedno. Většina čtenářů a čtenářek, se kterými jsme hovořili, byla politickou situací znechucena, a mnoho z nich se o politiku podle svých slov nezajímalo. Přesto ale byli všichni vedeni jakýmsi samozřejmě přijímaným společenským apelem, podle kterého je povinností občana mít přehled o politických událostech. Přestože jiné neoblíbené rubriky přeskakovali, zprávy z politiky, jakkoli pro ně byla nezajímavá nebo frustrující, si vždy alespoň zběžně přečetli. Z pragmatického hlediska tu více než pohoršení konzervativních intelektuálů nad jejich neznalostmi budilo obavu to, že se takový obecně sdílený apel na orientaci ve veřejném dění mohou rozhodnout prověřit třeba jejich sousedé:

• Tazatelka: „Proč ho číst, Blesk?“
• Stáňa: <míchá si kávu a přemýšlí> „Nevim? Proč? No, potřebuju vědět ty drby, co se kde děje. Že jo, já sem potom jak tupec. Někdo mě zastaví, a teď začne o něčem <napodobuje hlas člověka zaujatého nějakou novinou> četla si to <směje se> to bych byla jako <expresivní výraz>, né nečetla, nemam na to čas.“
• T.: „Splňuje vlastně ten Blesk vaše představy o tom, co se tam píše o těch politicích?“
• (…)
• K.: „Asi jo. Jakoby většinou když byly třeba volby, volby dejme tomu, tak tam byly jakoby ty grafy, kdo si vede v jakym kraji…“
• T.: „Takže tohle vás zajímalo.“
• K.: „Jakoby ani nezajímalo, ale tak jako bylo fajn si to přečíst a vědět, jakoby jak na tom kdo je. To si myslim že jakoby pro… občana by mělo bejt jakoby … celkem i důležitý.“(Klára)
• Josef: „Zrušil bych tam tu politiku, tu bych zrušil, ale asi to tam musí bejt. (…) Člověk by měl vědět co se děje v politice, protože se nemůže že by člověk žil v tomhletom absolutně nějak neinformovanej, aby člověk nevěděl kdo je já nevím támhle v parlamentu, kdo je támhle, kdo je poslanec, kdo je tohleto, že jo.“

Čtenáři a čtenářky tak stojí před nelehkým dilematem. Řečeno lapidárně – jak nevypadat jako blbec, a to jak před těmi, které politika zajímá, tak před těmi, kteří očekávají jejich bryskní znalosti výsledků sportovních utkání nebo zákulisních pletek seriálových hrdinů? A jak si přitom ještě stihnout přečíst něco, co opravdu zajímá je samotné? Obávaná roztříštěnost a „falešná komplexnost“ bulvárních zpráv, často zdůrazňovaná kritickými teoretiky, má pro čtenáře jasnou funkci. Umožňuje jim získat přehled jak o dění na poli celebrit, sportu či jejich specifických koníčků, tak v oblasti politiky.

• Líba: „Ňákej ten drb i z toho šoubyznysu jako, no. Plus je tam i něco o těch zvířatech, něco o zahrádce. Jako sou tam ty informace takový mi přídou kompletnější. Takový jako od každýho něco.“
• Josef: „Ono je ono ptáte se co je důležitější, že jo, to je širokej pojem důležitější. Pro mě je důležitější třeba vědět výsledek fotbalu než politika, nebo třeba než Iveta Bartošová. Jo, ale pro někoho druhýho, já nevim pro vás jako je důležitější něco úplně jinýho, že jo. Takže ono co je důležitější? Proto proto říkám že je dobře, že je tam od všeho trochu. Neni to jenom sport, neni to jenom politika, není to jenom kultura, je to od všeho trošku, takže si myslim, že dobrý.“

Je možné, že čtení Blesku podporuje u čtenářů  skepsi vůči politickému dění. Z politiků si zprávy často utahují, logicky poukazují na to, co čtenáře spíše rozčílí, a tudíž také zaujme. Na druhé straně čtenáři a čtenářky Blesku o politice rozhodně nevědí málo a volebním urnám se většinou nevyhýbají. Kdyby byl Blesk náhle zrušen, mnoho z nich si alternativu neumělo představit. Možná by se spokojili s hobby magazíny a televizními zprávami. Zdá se mi to pochopitelné. Mnohost sfér, které sytí veřejnost informacemi, vytváří tlak na to, co to znamená „být v obraze“. Orientace ve světě zahrnuje nejen oblast politiky, ale také showbusinessu, sportu, každodenních záležitostí typu změny dopravy apod. Společnost si tak lze představit jako souboru systémů, v nichž „politický systém není ani špičkou, ani centrem, ba ani strukturotvorným modelem společnosti, nýbrž jen jedním z mnoha systémů jednání“ (Habermas 2002: 94). Čtení bulváru nelze v tomto smyslu chápat jako důsledek nebo příčinu ztráty zájmu o veřejné dění. Pokud vyjdeme z výpovědí čtenářů, zdá se, že jim Blesk umožňuje vyrovnat se se sílícím tlakem na schopnost orientovat se v mnoha oblastech veřejného prostoru (ačkoli skeptik by zde opět mohl namítnout, že sám Blesk mnoho z těchto ve skutečnosti nepotřebných a nadbytečných informačních polí sám uměle vytváří – těžko například říci, zda je povinností občana smát se s dívkou Blesku).

Jistě  zde neodhaluji plnou paletu možných čtení deníku Blesk. Chtěla jsem nicméně upozornit na pragmaticky orientovaný způsob čtení, který není v běžné veřejné debatě se čtením bulvárního tisku spojován.  Jak to tedy je? Roztříštěnost, falešná komplexnost, nebo „od každého něco“ a tedy i pro každého něco? Jsou seriózní noviny pro seriózní panáky a bulvár schůdnou alternativou pro ty ostatní? Trochu ano, myslím.

 Poznámky:

[1] V prvním pololetí roku 2012 činil průměrný prodaný náklad deníku Blesk (bez Nedělního Blesku) 316 319 výtisků, průměrná čtenost na vydání byla 1 290 000 čtenářů. Druhé místo s průměrným prodaným nákladem 207 515 výtisků a čteností 789 000 čtenářů patřilo Mladé frontě DNES. Hospodářských novin se prodalo průměrně 39 807 výtisků denně, průměrná čtenost dosahovala190 000 čtenářů (Tisková zpráva Unie vydavatelů 2012).

[2] Uskutečnili jsme šestnáct hloubkových rozhovorů v délce od 45 min do 1,5 hod. a jednu skupinovou diskusi s osmi účastníky. Základním výběrovým kritériem bylo čtení Blesku alespoň třikrát týdně. Další charakteristiky byly vybrány tak, aby odpovídaly běžnému čtenářskému profilu – jinými slovy, naším cílem bylo mluvit s „typickými čtenáři“ Blesku – tomu odpovídal výběr čtenářů se středoškolským vzděláním bez maturity nebo s maturitou (srov. Špaček, Šafr 2010: 94-95), z profesního hlediska byla zastoupena např. povolání číšník, servírka, pracovnice úklidu, IT specialista, pracovnice logistiky.

Literatura:

• Boorstin, D. J. The Image: A Guide to Pseudo-Events in America. Atheneum, New York 1992.
• Corner, J., D. Pels (eds.): Media and Restyling of Politics. London, Thousand Oaks, New Delhi, SAGE Publications 2003.
• Couldry, N., T. Markham: Celebrity Culture and Public Connection: Bridge or Chasm? International Journal of Cultural Studies 10, 2007, s. 403-421.
• Habermas, J.: Tři normativní modely demokracie. In: Shapiro, I. – Habermas, J.: Teorie demokracie dnes. Filosofia, Praha 2002.
• Langer, A. I.: A Historical Exploration of the Personalisation of Politics in the Print Media: The British Prime Ministers (1945 – 1999). Parliamentary Affairs 60 (3), 2007, s. 371-387.
• Langer, A. I.: The Politization of Private Persona: Exceptional Leaders or the New Rule? The Case of the United Kingdom and the Blair Effect. The International Journal of Press/Politics 15 (1), 2010, s. 60-768.
• Macdonald, M.: Rethinking Personalization in Current Affairs Journalism. In: Sparks, C. – Tulloch, J. (ed.): Tabloid Tales: Global Debates over Media Standards. Rowman and Littlefield Publishers, New York and Oxford 2000, s. 251–266.
• Postman, N.: Ubavit se k smrti. Veřejná komunikace ve věku zábavy. Mladá fronta, Praha 1999.
• Van Zoonen, L.: A Day at the Zoo: Political Communication, Pigs and Popular Culture. Media, Culture & Society 20, 1998, s. 183-200.
• Weiskel, C. T.: From Sidekick to Sideshow – Celebrity, Entertainment, and the Politics of Distraction: Why Americans Are „Sleepwalking Toward the End of the Earth“.  American Behavioral Scientist 49, 2005, s. 393-409.
• West, D. M., J. Orman: Celebrity Politics. Pearson Education 2003.