Ve článku „The backlash against ‚gender ideology‘ must stop“ [Odpor vůči ‚genderové ideologii‘ musí přestat], jehož překlad vám tímto textem zprostředkujeme, Judith Butler připomíná, že jsme v posledních letech v Evropě nebo latinské Americe svědky protestů proti „ideologii genderu“. Ve Spojených státech se katolíci a evangelíci postavili proti postojům spojeným s „genderovou teorií“ nebo „genderovou ideologií“: proti právům trans lidí v armádě, právům na interrupci, právům leseb a gayů, sňatkům homosexuálů a jiným hnutím horujícím za genderovou rovnost a rovnost pohlaví.
Podle Butler se tento odpor proti „genderové ideologii“ zformoval v roce 2004, kdy Papežská rada pro rodinu rozeslala biskupům katolické církve dopis signalizující potenciál „genderu“ ke zničení femininních hodnot důležitých pro církev, vytvoření konfliktu mezi pohlavími a popření přirozeného, hierarchického rozdílu mezi mužem a ženou, na němž stojí hodnoty a sociální život rodiny.
Papežův postoj je takový, že genderová svoboda – svoboda být, nebo se stát genderem; myšlenka, že genderovaný život může být vyjádřením osobní nebo sociální svobody – falšuje realitu, protože podle něj nejsme svobodní k tomu si vybrat pohlaví, se kterým jsme se narodili, ani potvrdit sexuální orientaci, která se odchyluje od té, která je daná Bohem. Ve skutečnosti je právo lidí ovlivnit svůj gender nebo sexuální orientaci chápáno anti-genderovými kritiky jako pokus o uzurpaci božské síly stvoření a pohrdání božskými limity lidského jednání. Genderová rovnost a svoboda nejsou pro papeže pouze nepřiměřené, ale také destruktivní, dokonce „ďábelské“.
Butler ve článku píše, že tito kritici chápou genderovou rovnost jako „ďábelskou ideologii“ z toho důvodu, že vnímají genderovou rozmanitost jako historicky podmíněnou „sociální konstrukci“, která je zavedena do božsky daného přirozeného rozdílu mezi pohlavími. A protože je pravda, že genderoví teoretici odmítají myšlenku, že je gender předurčen pohlavím daným při porodu, úvaha o sociální konstrukci jako o úmyslném zničení Bohem dané skutečnosti dezinterpretuje oblast genderových studií a pojem sociální konstrukce.
Když se ale podíváme na genderovou teorii pečlivěji, zjistíme, že není destruktivní, ani indoktrinující. Ve skutečnosti prostě hledá formu politické svobody pro život ve spravedlivějším a snesitelnějším světě.
Simone de Beauvoir ve své slavné knize „The Second Sex“ (1949) napsala: „Nikdo se nerodí ženou, ale stává se jí.“ Toto tvrzení vytvořilo prostor pro myšlenku, že pohlaví není to samé co gender. A v nejprostší formulaci této myšlenky je pohlaví chápáno jako biologicky dané, gender jako kultruní interpretace pohlaví. Někdo se může narodit jako žena v biologickém smyslu, ale poté musí projít sérií sociálních norem a zjistit, jak žít jako žena – nebo jiný gender – v dané kulturní situaci.
Pro Beauvoir je „pohlaví“ od samého začátku součástí dané historické situace. „Pohlaví“ není popřeno, ale jeho význam je zpochybněn: nic, co bylo přiřazeno ženě při narození, neurčuje, jaký život žena povede a co by mělo znamenat, co je to být ženou. Mnoha trans lidem je přiřazeno pohlaví při narození, jen aby se v průběhu jejich života přihlásili o jiné. A pokud stavíme na logice „existencialistické“ úvahy [Beauvoir] o sociální konstrukci, pak se někdo může narodit jako žena, ale stát se mužem.
Silnější „institucionální“ variace sociální konstrukce se podle Butler objevila v 90. letech a zaměřila se na skutečnost, že pohlaví samo o sobě je přiřazené. To znamená, že lékařské, rodinné a právní autority hrály zásadní roli v rozhodnutí, jakého bude dítě pohlaví. „Pohlaví“ už tu nadále není biologicky dáno, přestože je částečně determinováno v rámci biologického rámce. Jaký rámec je ale pro tuto determinaci relevantní?
Vezměme případ intersexuálních dětí, které se rodí se smíšenými pohlavními rysy. Někteří lékařští odborníci pátrají po hormonech, aby definovali jejich pohlaví, zatímco jiní sledují chromozomy. Jak je vytvořená tato determinace, je nasnadě: intersexuální lidé jsou stále kritičtějšími k tomu, že je lékařské autority často mylně kategorizují a vystavují krutým formám „korekce“.
Celkově vzato existencialistické a institucionální interpretace „sociální konstrukce“ ukazují, že gender a pohlaví jsou determinovány komplexním a interagujícím souborem procesů: historickými, sociálními a biologickými. Podle Butler institucionální formy moci a vědění předchází, formují a organizují všechny existenciální volby, které učiníme.
Je nám přiřazeno pohlaví, se kterým je zacházeno způsoby, které odpovídají očekáváním, jak máme žít jako jeden nebo druhý gender, jsme formováni institucemi, které reprodukují naše životy prostřednictvím genderových norem. Takže jsme vždy „konstruováni“. A přesto se všichni snažíme tvořit život v sociálním světě, kde se mění konvence a kde se snažíme najít sami sebe v rámci existujících a vyvíjejících se konvencí.To znamená, že pohlaví a gender jsou „konstruovány“ tak, že ani jedno není zcela determinováno, ani vybráno, ale spíše zachyceno ve stálém pnutí mezi determinismem a svobodou.
Je tedy gender disciplínou, která je destruktivní, ďábelská a indoktrinující? Teoretici genderu, kteří volají po genderové volnosti a sexuální svobodě nejsou oddáni hyper-voluntaristickému pohledu na „sociální konstrukci“ tvořené podle božské moci. Ani se prostřednictvím genderového vzdělávání nesnaží ostatním nařizovat svůj postoj. Pokud něco, tak se idea genderu otevírá formě politické svobody, která by lidem umožnila žít s jejich „daným“ nebo „vybraným“ genderem bez diskriminace a strachu.
Potlačování těchto politických svobod, jako to dělá papež a řada evangelických knězů, vede k hrozivým následkům: těm, které by si přály interrupci, je tato svoboda odňata; gayům a lesbám, kteří by se chtěli vzít, by byla tato možnost zakázána; a ti, kteří by se přáli genderově odlišit od pohlaví, které jim je připsáno při narození, by to nemohli uskutečnit.
Co víc, školy, které se snaží vyučovat o genderové rozmanitosti, by byly omezeny a mladým lidem by bylo odepřeno vědění o skutečném spektru genderovaných životů. Tato pedagogika je jejími kritiky chápána jako dogmatické cvičení, které předepisuje, jak by studenti měli myslet nebo žít. Ve skutečnosti tito kritici vědomě dezinterpretují předměty, které ukazují masturbaci nebo homosexualitu jako rozměry sexuálního života, jako manuál, jak doslovně instruovat studenty, jak masturbovat nebo se stát homosexuály. Opak je ale pravdou. Vyučování genderové rovnosti a pohlavní rozmanitosti zpochybňuje utlačivé dogma, které zatemňuje genderové a sexuální životy, oproštěné o jakýkoliv smysl pro budoucnost.
Nakonec boj o genderovou rovnost a sexuální svobodu usiluje o zmírnění utrpení a rozpoznání rozmanitých ztělesněných a kulturních životů, které žijeme. Vyučování o genderu není indoktrinace: neříká člověku, jak žít; otevírá mladým lidem možnost, aby našli svoji vlastní cestu ve světě, který je často konfrontuje s omezenými a krutými sociálními normami. Pro ujištění, že genderová rozmanitost není destruktivní: uznává lidskou komplexitu a vytváří prostor pro nalezení vlastní cesty skrze tuto komplexitu.
Svět genderové rozmanitosti a pohlavní komplexity nemizí. Bude jen vyžadovat větší uznání pro všechny, kteří se snaží žít mimo svůj gender nebo sexualitu bez stigma nebo hrozbu násilím. Ti, kteří spadají mimo normu, si zaslouží žít v tomto světě beze strachu, milovat a existovat, snažit se vytvářet spravedlivější svět bez násilí.
Text je překladem anglického originálu Judith Butler: The backlash against ‚gender ideology‘ must stop. Úvodní ilustrace: pixabay.com.
