Jak se může touha po svobodě spojit s podporou autoritářské politiky? Co vede člověka, který odmítá zásahy do vlastního života, k požadavku tvrdého postupu vůči ostatním? Debata o neoliberalismu otevírá otázku, komu má svoboda náležet, co má umožňovat a jaké společenské uspořádání má chránit.
Začněme následujícím příkladem. Firma získá novou zakázku a zaměstnavatel chce na poslední chvíli změnit směny. Jeden ze zaměstnanců však potřebuje v domluvený čas vyzvednout dítě ze školky. Pro zaměstnavatele představují pevná pravidla překážku, protože potřebuje pružně organizovat práci, aby zakázku stihl dokončit. Zaměstnanci stejná pravidla umožňují uspořádat si život a dostát závazkům, které má mimo práci. Oba se mohou dovolávat svobody, ačkoliv každý přitom hájí jinou možnost rozhodovat o svých záležitostech.
Záleží tedy na tom, kdo může v takovém sporu prosadit svou vůli a kdo ponese důsledky. Pokud zaměstnanec musí být kdykoli k dispozici, volnost zaměstnavatele je vykoupena jeho nejistotou. Pravidla sjednaná se zaměstnanci mohou část rozhodování rozdělit mezi obě strany. Jejich podoba bude však předmětem vyjednávání a sporů, protože zasahují do konkrétních zájmů, a obecné volání po svobodě nám o jejich výsledku mnoho neřekne. Potřebujeme tedy vědět, komu přibude možnost rozhodovat a čí život se ocitne ve větší závislosti na rozhodnutí druhých.
Podobný problém si můžeme představit při hledání bydlení nebo při jednání s úřady. Člověk má dozajista odpovídat za vlastní život, plánovat budoucnost a nést následky svých rozhodnutí. Podmínky, mezi nimiž si vybírá, však často určují jiní. Formální možnost volby může nýt prakticky bezvýznamná, pokud jsou všechny dostupné možnosti špatné. V takové situaci může příslib svobody znít prázdně. Přitažlivější proto začne být slib, že někdo poměry změní a konečně se postaví na naši stranu.
Na tuto zkušenost mohou navazovat různé politické reakce. Jedna směřuje k posílení vyjednávacího postavení zaměstnanců, dostupnějšímu bydlení nebo většímu vlivu občanů na veřejné rozhodování. Jiná nabídne příběh o zemi, kterou jejím právoplatným obyvatelům někdo vzal. Její mluvčí nejprve označí viníky, slíbí obnovu pořádku a žádá důvěru pro vůdce, jenž má odstranit překážky stojící v cestě nápravě. Pestré zkušenosti nespokojenosti tím dostávají společné vysvětlení a jasný cíl.
Požadavek pevné ruky pak může člověku připadat jako cesta z vlastní bezmoci. Vůdce má konečně přimět k poslušnosti ty, kteří podle tohoto příběhu zneužívají systém, pobírají nezasloužené výhody nebo ostatním diktují, jak mají žít, a jeho stoupenec se může cítit součástí síly, která získává převahu. Podstatné ovšem je, co mu toto vítězství přinese. Bude mít větší vliv na podmínky svého života? Dokáže se nové autoritě postavit, až rozhodne proti jeho zájmům?
Touha po svobodě a podpora autoritářské politiky se tak mohou setkat v příslibu, že se člověk znovu stane pánem svého osudu. A právě obsah tohoto příslibu stojí za pozornost: Jak se z touhy rozhodovat o vlastním životě stává souhlas s nadvládou nad druhými? A proč může pocit, že konečně vládnou „naši“, zastínit otázku, jakou moc jsme skutečně získali my sami?
Britský filozof a matematik Bertrand Russell se tímto problémem zabýval v eseji Původ fašismu z roku 1935, jejíž český překlad vyšel v letošním roce v časopise Sociální teorie. Ve snaze zjistit, jaké jsou podmínky přitažlivosti konkrétní politické formy, tedy fašismu, ve svém textu propojil dějiny myšlení se společenskými okolnostmi, které určitým představám propůjčují politickou účinnost. Zajímalo ho, proč se lidé přiklánějí k představám, které oslavují sílu a nadvládu a přisuzují výjimečným vůdcům právo rozhodovat o osudech ostatních.
Na tyto otázky lze navázat četbou americké politické teoretičky Wendy Brown, emeritní profesorky Kalifornské univerzity v Berkeley, jejíž výzkum se soustřeďuje na moc, občanství a proměny demokracie. Brown ve své knize In the Ruins of Neoliberalism z roku 2019 zkoumá, jak k vzestupu antidemokratické pravice ve Spojených státech přispělo oslabování společenské solidarity a podřizování politiky trhu a tradiční morálce.
Širší debata kolem knihy umožňuje postupně rozlišit několik souvisejících problémů – politickou přitažlivost autoritářství, proměnu významu svobody a společenské podmínky, za nichž se požadavek osobní volnosti propojuje s podporou donucovací moci. Průvodcem tímto zkoumáním mohou být polemická recenze, dva předcházející eseje a rozhovor, v němž autorka vymezuje hranice svého vysvětlení.
Proč má autoritářská politika podporu
Martijn Konings, profesor politické ekonomie a sociální teorie na Univerzitě v Sydney, otevírá zmíněnou debatu otázkou politické podpory. Ve svém eseji Neoliberalism Against Democracy? … and the Specter of Fascism, publikovaném v roce 2019 v Los Angeles Review of Books, polemizuje s důrazem Wendy Brown na oslabování demokracie. Autoritářská politika podle něj může získávat legitimitu prostřednictvím voleb a veřejné mobilizace, a proto právě její přitažlivost podle něj vyžaduje důkladnější vysvětlení.
Konings současně zpochybňuje představu demokratické minulosti, kterou zničil teprve neoliberalismus. Připomíná přitom rasovou segregaci a genderové hierarchie předneoliberální společnosti. Demokratický ideál podle něj nemůže bez dalšího sloužit jako popis někdejších poměrů. Významnou roli potom přisuzuje emocionální přitažlivosti představy spravedlivého trhu. Trh v ní vystupuje jako nestranný řád, který odměňuje zásluhy a brání svévolnému spojování bohatství s politickou mocí. Zkušenost s nerovností tuto víru nemusí oslabit, může být totiž vyložena jako důkaz korupce a porušování pravidel, a tím posílit požadavek rozhodného zásahu proti domnělým viníkům. Konings v této mobilizaci nespokojenosti nachází důvod, proč uvažovat o oživení fašismu.
Lidová podpora samozřejmě sama o sobě nezaručuje demokratický způsob vládnutí. Koningsova námitka však upozorňuje na slabinu vysvětlení, které se soustředí na úbytek demokratických možností. Podle něj potřebujeme pochopit, proč část veřejnosti přijímá politiku vyloučení za svou.
Brown přitom ve svém dřívějším článku Neoliberalism’s Frankenstein: Authoritarian Freedom in Twenty-First Century “Democracies”, vydaném v roce 2018 v časopise Critical Times, rozlišuje hospodářskou nejistotu a rozhořčení nad ztrátou výsadního postavení. V americkém kontextu sleduje, jak se zkušenost sociálního sestupu části bílého obyvatelstva propojuje s přesvědčením, že mu náleží přednostní místo. Zrovnoprávnění ostatních pak může být prožíváno jako vlastní ponížení. Ostatně k podobným závěrům dochází i socioložka Arlie Hochschield, která před deseti lety představila pražskému publiku teorii role emocí v politickém procesu.
Pro posouzení takového politického příslibu je užitečné rozlišit pocit vítězství a možnost vykonávat kontrolu nad mocí. Stoupenec silného vůdce může zakoušet první, aniž by získal druhé. Potlesk na shromáždění ještě nevypovídá o jeho možnosti ovlivnit rozhodování vlády, bránit se zaměstnavateli nebo prosadit změnu ve svém okolí. K vysvětlení tohoto rozdílu se nicméně dostaneme přes otázku, jaký obsah svobodě přisuzujeme.
Společnost podle měřítek trhu
Brown podle svých slov z rozhovoru Ruins and Renewal pro La Tocqueville Review vychází z pojetí neoliberalismu, které rozvinul francouzský filozof Michel Foucault, a sice ze zkoumání racionality vlády, jež přetváří instituce a představy člověka o sobě samém.
V knize Undoing the Demos z roku 2015 popisuje pronikání ekonomických měřítek do vzdělávání, práva, veřejné správy a každodenního života. Člověk je posuzován jako lidský kapitál – má zvyšovat svou hodnotu, investovat do schopností a pečovat o vlastní konkurenceschopnost. Otázky spravedlnosti a společného rozhodování se v této logice překládají do jazyka růstu, výnosnosti a příznivého investičního prostředí.
Důsledky lze přiblížit na vzdělávání. Škola připravuje člověka k pracovnímu uplatnění, rozvíjí jeho úsudek a umožňuje mu lépe porozumět světu. Jestliže však její hodnotu poměřujeme především budoucím výdělkem absolventů, ostatní přínosy se obtížně obhajují. Vzdělávání pro život v demokracii začne najednou vypadat jako náklad, jehož návratnost nedokážeme doložit. Brown proto na proměnách vzdělávání ukazuje, jak dochází k oslabování samotného jazyka, jímž demokratická společnost vysvětluje smysl svých institucí.
V knize In the Ruins of Neoliberalism rozšiřuje tento výklad o pojetí tradiční morálky. V zakladatelských textech neoliberalismu sleduje ambici uspořádat společnost prostřednictvím tržní konkurence, rodiny a zděděných pravidel. Demokratické rozhodování má v takovém řádu omezený prostor, protože vztahy pokládané za soukromé nebo tradiční mají zůstat chráněny před požadavky na politickou transformaci.
Tržní individualismus se v jejím výkladu spojuje s obranou rodinných a kulturních hierarchií. Brown zároveň zdůrazňuje nezamýšlené důsledky tohoto projektu, tedy jak se rozjitřená masová politika, bezohlednost a pohrdání pravdou vzdalují řádu, který si původně zakladatelé neoliberalismu představovali. Jejich vznik však podle autorky souvisí s povahou prostředí, jež pomáhali utvářet.
Pro další pochopení problematiky je důležité, co se stane s konflikty, které přesuneme mimo dosah společného rozhodování. Jestliže poměry na pracovišti patří výhradně vlastníkovi firmy a vztahy v rodině mají určovat zděděné autority, požadavky na změnu snadno získají podobu neoprávněného vměšování. Spor o rovnost se tím mění ve spor o narušování údajně přirozeného řádu.
Co mizí spolu se společností
Tento problém Brown rozvíjí v eseji The Big Picture: Defending Society, zveřejněném v roce 2017 v časopise Public Books. V něm zkoumá podmínky, za nichž se antidemokratická politika může představovat jako boj za svobodu. Rozhodující je podle ní spojení svobody chápané jako nepřítomnost donucení s odmítáním společenské odpovědnosti.
Jestliže společnost chápeme jako soubor jednotlivců odpovědných za vlastní osud, ztrácíme ze zřetele vztahy, v nichž vznikají jejich rozdílné možnosti a životní příležitosti. Chudoba, diskriminace nebo závislost na druhých pak snadno vypadají jako osobní problémy a opatření usilující o rovnější podmínky lze vykreslit jako neoprávněné omezování těch, kteří si vedou lépe.
Výrazem „sociálno“ Brown označuje oblast společenských vztahů, v níž se reprodukují nerovnosti a kde mohou být i tyto nerovnosti napravovány. Patří sem závazky přesahující rodinu a tržní směnu. Obrana společnosti má v jejím pojetí obnovit vazbu mezi svobodou, politickou rovností a emancipací.
Vraťme se ale znovu k úvodnímu příkladu pracoviště. Posuzujeme-li situaci výhradně jako střet vlastníka se státní regulací, zkušenost zaměstnance z výkladu vypadne. Přitom právě ona může vysvětlovat, proč určitá pravidla vznikla. Možnost odmítnout nebezpečnou práci nebo se ozvat proti svévoli nadřízeného představuje jinou podobu svobody než možnost vlastníka rozhodovat bez omezení.
Takto položená otázka zároveň nevede k automatickému schvalování každé regulace. Vyžaduje, abychom její smysl poměřovali prostřednictvím vztahů mezi lidmi a prostřednictvím skutečných možností jejich jednání. Zrušení pravidla může někomu otevřít prostor a jiného vystavit větší závislosti, pro hodnocení výsledku ale potřebujeme vidět obě strany.
Odtud se dostáváme k dalšímu problému. Jak se může volání po osobní svobodě spojovat s požadavkem, aby stát tvrdě zasahoval proti druhým?
Touha po volnosti a potřeba autority
Ve výše zmíněném eseji Neoliberalism’s Frankenstein: Authoritarian Freedom in Twenty-First Century “Democracies” Brown sleduje představu národa jako soukromé domácnosti. Jeho domnělí vlastníci rozhodují, koho přijmou a koho odmítnou. Ochrana jejich prostoru ospravedlňuje posilování policie, hranic a bezpečnostních pravomocí. Stát má chránit svobodu těch, kdo jsou považováni za právoplatné členy společenství, a tvrdě postupovat proti lidem označeným za hrozbu.
Přitažlivost tohoto uspořádání vysvětluje také prostřednictvím pojmu represivní desublimace, který zavádí filozof frankfurtské školy Herberta Marcuseho v 60. letech zavádí ve své knize Jednorozměrný člověk. Označuje jím zánlivé (protože řízené) uvolnění potlačovaných impulzů, které člověka současně připoutává k existujícím poměrům a odvádí ho od schopnosti kriticky myslet a vzbouřit se proti skutečným mocenským strukturám. Brown jej při této příležitosti vztahuje konkrétně k politické agresi a požitku z porušování zábran, kdy provokace mohou přinášet pocit osvobození a zároveň upevňovat mocenské hierarchie.
Takto chápaná „autoritářská svoboda“ umožňuje prožívat převahu nad ostatními jako vlastní osvobození. Podpora autority, která takové jednání dovoluje, pak odpovídá této zkušenosti volnosti. Při hodnocení politického příslibu je proto důležité sledovat, co jeho přijetím člověk získává. Rozšiřuje se jeho možnost ovlivňovat pracovní podmínky, bydlení a veřejné záležitosti? Nebo mu má nedostatek vlivu v těchto oblastech vynahradit pocit převahy nad někým jiným? Obě zkušenosti mohou být subjektivně silně prožívány. Jejich důsledky pro rozdělení moci se však zásadně liší.
Jak daleko toto vysvětlení sahá
Pojem neoliberalismu může ztratit vysvětlující hodnotu, zahrneme-li pod něj každou nerovnost a každou podobu útlaku. V rozhovoru Ruins and Renewal Brown takové zacházení s pojmem odmítá. Rasismus, patriarchální nadvláda nebo náboženský konzervatismus mají vlastní dějiny a neoliberální racionalita se s nimi pouze propojuje a ovlivňuje podobu jejich působení. Konkrétní politické uspořádání vzniká z tohoto setkávání různých sil.
Proto Brown kombinuje Foucaultův přístup s marxistickou analýzou kapitalismu. Tato perspektiva jí pomáhá sledovat hospodářské proměny, třídní vztahy a rozdělování bohatství, zatímco Foucaultovy pojmy umožňují zkoumání proměny institucí, politického jazyka a představ člověka o sobě samém. Hospodářské poměry a způsoby, jimiž je lidé přijímají za samozřejmé, se v tomto výkladu vzájemně ovlivňují.
Rozhovor tak nabízí vodítko pro četbu předchozích esejů: Jejich argumenty je třeba vztahovat ke konkrétním historickým podmínkám. Časová následnost tržních reforem a vzestupu autoritářských stran příčinný vztah nedokazuje. Potřebujeme sledovat, které skupiny reformami získaly či ztratily, jak své zkušenosti vykládaly a kdo jejich nespokojenost politicky organizoval. Důležité jsou také možnosti, které jim nabízeli političtí soupeři.
Takový postup chrání analýzu před příliš snadnou představou o zmanipulovaném voliči. Podpora určitého hnutí může vycházet z materiálního prospěchu, kulturních nároků, stranické věrnosti nebo přesvědčení, že dostupné alternativy jsou horší. Význam jednotlivých motivů je třeba zjišťovat, nelze jej předem vyčíst ze společenského postavení člověka.
Tím se vrací otázka odpovědnosti zavedené pravice. V každém případě je nutné zkoumat její konkrétní rozhodnutí, zda přebírala jazyk radikálních uskupení, uzavírala s nimi koalice, poskytovala jim legitimitu nebo výměnou za hospodářská opatření tolerovala omezování občanských práv. Podobně je třeba posuzovat jednání podnikatelských skupin a médií. Teprve tento rozbor umožní rozlišit aktéry, kteří autoritářský obrat prosazují, přijímají jako výhodný kompromis, nebo mu odporují.
Označení „neoliberální vývoj“ tedy nemůže zastoupit popis konkrétní politické odpovědnosti. Rozhodnutí o spolupráci, podpoře či tolerování určitého jednání zůstávají rozhodnutími lidí a institucí. Širší společenské podmínky pomáhají vysvětlit jejich možnosti a motivace, výsledek z nich ale nelze jednoduše odvodit.
Stejnou přesnost vyžaduje pojem fašismus. Označení určitého hnutí za fašistické musí vycházet z rozboru jeho programu, organizace, vztahu k násilí a zacházení s politickými odpůrci. Samotná přítomnost daňových škrtů, nacionalistické rétoriky nebo autoritářského vůdce takový závěr podle Brown neunese. Smyslem této debaty je porozumět konkrétním mechanismům moci a vyloučení.
Příslib vysvobození
U Russella najdeme obraz obyvatele předměstí, který celý den podléhá příkazům zaměstnavatele, na veřejné záležitosti nemá čas a od dělnického hnutí si udržuje odstup. Fašistická mobilizace mu může nabídnout pocit významu a účasti, který v běžném životě postrádá. Vedle této postavy Russell staví průmyslníky a další mocné aktéry, kteří v podpoře fašismu spatřují prostředek ochrany vlastních zájmů. Jeho výklad zachycuje setkání odlišných očekávání – touhy po uznání, obavy ze společenského sestupu a snahy uchovat hospodářskou moc.
Podobnou otázku můžeme položit při četbě Wendy Brown: Jaké zájmy dokáže politické hnutí spojit pod příslibem návratu svobody? A jak se mezi jeho příznivce rozdělují skutečné výsledky zavedených politik?
Ilustraci nabízí už první prezidentské období Donalda Trumpa, tedy období, během něhož vznikaly probírané texty. V inauguračním projevu 20. ledna 2017 americký prezident slíbil předat moc z Washingtonu zpět lidu a vrátit pozornost těm, na které politické elity zapomněly. Popisoval uzavřené továrny, ztracená pracovní místa a úpadek střední třídy. Vlastní nástup do úřadu představoval jako okamžik, kdy se občané znovu ujímají vlády nad svou zemí.
V témže roce přijal Kongres daňovou reformu, jejíž součástí bylo snížení nejvyšší sazby federální daně z příjmů korporací z 35 na 21 procent. Na mítinku v Greenville 17. července 2019 Trump vyzdvihoval daňové škrty a deregulaci mezi úspěchy své vlády. Během téhož vystoupení jeho útoky na demokratickou kongresmanku za Minnesotu Ilhan Omar doprovázel dav skandováním: „Pošlete ji zpátky!“.
Ve světle rozebíraných textů lze tuto kombinaci číst jako spojení programu daňových úlev pro firmy s mobilizací kolem národní příslušnosti. Příslib navrácení země lidem zde doprovázelo veřejné zpochybňování toho, kdo do tohoto lidu vlastně patří. Vůči zvolené představitelce zazníval požadavek, který jí upíral rovnocenné místo v politickém společenství. Hospodářská politika a politika vyloučení se přitom vešly do téhož vystoupení a společného příběhu o obnově země.
Tento příklad nedokazuje, že daňová reforma způsobila rasistickou mobilizaci, a nevysvětluje motivace všech Trumpových voličů. Ukazuje však, jak mohou vedle sebe působit ekonomické zájmy a příslib obnovení společenského postavení stoupenců některých skupin obyvatel. Pro úplné zhodnocení by bylo třeba zkoumat výsledky jednotlivých politik a rozložení jejich přínosů a nákladů.
Z hlediska svobody zůstává rozhodující, jaké možnosti občanům politický program skutečně otevírá. Mohou účinněji vyjednávat o pracovních podmínkách, ovlivňovat podobu veřejných služeb a kontrolovat rozhodování vlády? Mají prostředky bránit se svévoli také tehdy, když nesouhlasí s vítěznou většinou? Pocit vítězství nad někým, kdo je označován za nepřítele, na tyto otázky neodpovídá.
Vrátíme-li se k úvodnímu příkladu pracoviště, rozdíl je zřetelný. Zaměstnanec může získat možnost veřejně ponižovat skupinu lidí, kterou politický vůdce označuje za problém. Jeho závislost na rozhodnutí nadřízeného se tím ale pravděpodobně nijak nezmění. Měřítkem emancipace by v tomto případě byla schopnost ovlivnit podmínky vlastní práce, domoci se spravedlivého zacházení a jednat společně s ostatními.
Obrana demokracie proto potřebuje přesvědčivou odpověď na zkušenost bezmoci. Dostupné vzdělání, sociální ochranu či možnost kolektivního jednání lze hájit jako podmínky, za nichž člověk dokáže svá práva skutečně využívat a zakoušet svobodu. Podobně je třeba posuzovat politickou účast, protože její význam roste tam, kde občané mohou rozhodnutí ovlivnit, přezkoumat a případně i změnit.
Příslib vysvobození se tak vrací ke své základní zkoušce: Jakou moc lidé získávají, vůči komu ji mohou uplatnit a zda ji smějí použít i proti těm, kteří jim ji slíbili. Svobodu slíbenou politickým vůdcem je třeba poměřovat tím, zda občané získávají moc kontrolovat také jeho.
