Evropě, potažmo západnímu světu dochází práce. Alespoň tak to tvrdí Ralf Dahrendorf ve své knize Hledání nového řádu, kde pracuje s myšlenkou, že zejména v posledních desetiletích dochází k zásadním změnám na trhu práce v několika oblastech, což má za následek rovněž proměny v nakládání s časem. Tato práce chce se zmíněným textem vést diskusi a zhodnotit dopady celospolečenských změn, které Dahrendorf zmiňuje, a též posoudit, zdali skutečně probíhají a mají efekt takový, jak tvrdí. Nejprve je třeba si shrnout hlavní body Dahrendarfova pohledu v kapitole Kapitál bez práce.

Změny na trhu práce

V mnoha odvětvích roste produktivita práce a rovněž díky technickému pokroku může docházet v oblasti lidských zdrojů k celkovému zkracování doby, kterou lidé ve svém životě tráví (resp. se předpokládá, že budou trávit) prací ve smyslu jejího podílu z celkové očekávané délky života. Na pracovní trh mladí lidé vstupují díky nárůstu množství studentů vysokých (či vyšších specializovaných) škol v průměru později, než tomu bylo dřív, a produktivní období života tak zabírá okolo poloviny života. „V mnoha zemích je pracovně činných nanejvýš 50 % lidí mezi 55 a 64 lety, o starších ani nemluvě.“ (Dahrendorf, 2007: 54) K tomu je třeba přičíst fakt, že populace stárne a odchody do důchodu adekvátně nedoplňuje nová pracovní síla. Dahrendorf tak dochází k tomu, že průměrná doba produktivního života je kolem 35 let z očekávaných 70 let délky života (v ČR byla v roce 2008 podle dat ČSÚ naděje dožití téměř 74 letu u mužů a 80 let u žen; pokud k tomu přihlédneme k souhrnným statistickým údajům, zjistíme, že mezi lety 1993 a 2008 v ČR přibylo půl milionu ekonomicky neaktivních obyvatel).

K postupnému zkracování docházelo ale také v případě pracovního roku. Pokud se většiny populace týká pětidenní pracovní týden, tak nám vychází, že většina lidí 104 dní v roce napracuje. K tomu je ale ještě třeba přičíst dovolenou, státní svátky, či nemocnost. „Tak pro práci nezbývá o mnoho více než polovina dnů v roce.“ (Dahrendorf, 2007: 55) Ke zkrácení pak došlo rovněž u pracovních dnů a týdnů, pokud se práce koncentruje do kratšího časového úseku. Pravděpodobně změnou charakteru pracovního trhu se také mění podoba pracovních vztahů, na což naráží i Jan Keller v eseji Prebendáři a výprosníci. Stále častější je práce na částečný či zkrácený úvazek, dohoda o provedení práce, v českých podmínkách je pak běžná změna pracovních vztahů směrem od zaměstnanecké smlouvy k živnostenskému listu, což „zaměstnance“ vyvazuje z mnoha jistot a zaměstnavatele – nyní spíše zadavatele práce – povinností. Pracovní trh je tak stále méně stabilní.

Kdybychom tedy vyjádřili čas, který průměrný člověk dnes tráví prací, a čas, který mu zbývá na cokoliv jiného, jejich poměr by v čase měl vyjadřovat trend prodlužování „volného času“. Když k tomu zmíníme skutečnost, že množství zboží a jeho výběr v obchodech stále roste, můžeme se ptát, jestli nemůže dojít (nebo už nedochází) k tomu, že „se práce většiny pro vytváření blahobytu stane téměř nadbytečnou“ (Dahrendorf, 2007: 56).

Důležitou charakteristikou dnešní společnosti je podle některých autorů také to, že sama sebe nazývá „společností vědění“. Mnohá pracovní odvětví, zejména v terciárním sektoru, se tak stávají oblastmi se specifickými požadavky na výkon povolání: vedle vzdělání požadují kreativitu, invenci a flexibilní využití znalostí. Je pravdou, že málokdo ví, co vlastně dělají vrcholoví manažeři a kreativci, jejichž honoráře dalece převyšují populační průměr, je však otázkou, do jaké míry jsou taková povolání typická pro západní společnost, jak z Dahrendorfova textu vyplývá. Většina zaměstnaných totiž stále ještě pracuje v poměrně tradičních odvětvích (ČR: dle údajů ČSÚ z roku 2008 jsou nejčastěji zastoupeny např. zpracovatelský průmysl, obchod, stavebnictví nebo zdravotní péče), kde je pracovní náplň zřejmá. Důraz na „vědění“ je ale zcela jistě spojen s materiálním úspěchem – mnohá „tradiční“ odvětví tak nenabízí dostatečnou mzdu vzhledem k poměru a užitečnosti vykonané práce, jelikož nejsou nositeli pokroku, ale pouze „servisem“. Dahrendorf k tomuto zmiňuje práci Adaira Turnera, který pojmenovává „novou high-tech ekonomiku“ a „starou high-touch ekonomiku“, kde ta první je ekonomikou moderních informačních technologií a ta druhá sférou, kde se člověk musí „zapojit a dotýkat se věcí i lidí“ (Dahrendorf, 2007: 60). Dahrendorf však s pojmy pracuje s předpokladem, že společnost práce se rozpadla.

Konec společnosti práce?

Dahrendorf se podle mého názoru dopouští chyby, když přisuzuje evoluční změně struktury pracovního trhu schopnost zbortit důležitost úlohy práce v životě dnešního člověka a tedy důležitost práce jako prostředku sociální kontroly. Hrozí mu tak, že se jeho kritika stane jen akademickým posteskem nad tím, že svět není, co býval. Je pravda, že „high-touch sféra“, ve které lidé často pracují ve velkém pracovním nasazení, bez přestávek a dovolených, ale zato jen několik let, než jejich vědění zastará, je sférou hromadící kapitál, že sektory finančnictví a informatiky dovolují dosažení nadprůměrného pracovního ohodnocení a strmý postup po společenském žebříčku, což může být i jedním z důvodů rozevírání nůžek mezi bohatšími a chudšími lidmi. Nelze však souhlasit s tím, že by práce stále zásadně neurčovala život většiny populace. Ačkoliv lidé mají, jak bylo již zmíněno, ve svém životě více volného času a jejich status tak může ve větší míře určovat i způsob jeho trávení, práce je stále zdrojem obživy, prostředkem k obstarání základních životních potřeb, tedy nutností. Mění-li se charakter práce, neznamená to, že – jak tvrdí Dahrendorf – říše svobody převládla nad říší nutnosti. Pravděpodobně bychom našli širší vrstvy těch, kteří díky zajištění z jiných zdrojů (rodina, renta, státní důchod…) nemusí pracovat, než v dřívější době, sotva však můžeme mluvit o nové době svobody, ve které si nelámeme hlavou s hledáním práce, resp. kde práce většiny není možná. Mohli bychom spíše mluvit o konci společnosti práce jako jistoty. Technický pokrok a globalizace ve smyslu zjištění, že na druhé straně světa nám vyrobí daný produkt levněji, destabilizuje lokální ekonomiky. Závislost na importu surovin a zboží předkládá Západu poselství, že musí umět to, co mu rozvojové státy s levnou pracovní silou nemohou zajistit, a že se musí dokázat postarat o své obyvatele stejně jako loď musí udržet své pasažéry nad hladinou i při mořské bouři. Proto je na místě rozvoj rekvalifikačních programů a přizpůsobení škol zejména k tomu, aby dokázala připravit člověka pro flexibilní práci.

Dahrendorf dále zmiňuje Hannah Arendtovou a její koncept činnosti, která se podle ní rozlišuje na práci, zhotovování a jednání, kde práce zajišťuje přežití, zhotovování je výroba trvalých produktů a jednání politickým úkonem. Z použití konceptu vyplývá, že by lidé měli mít více času na jednání¸což samozřejmě může být pravda (koneckonců, v použití termínu „občanská společnost“, který označuje snad dostatečně konsensuálně přijímaný cíl směřování naší společnosti, by dostatečný prostor na jednání měl být implicitně zahrnutý), nutně to ale neznamená, že se takového jednání lidé začnou masově účastnit, aby mohli začít řešit například problémy globálního charakteru. Práce je totiž stále ještě pořád nutností a určujícím faktorem, a když už ne z hlediska statusotvorného, tak přinejmenším ekonomického.

Globální a lokální ekonomika

Když je v další kapitole Dahrendorfovy knihy rozebírána podoba moderního sociálního konfliktu, vztahujeme se přitom ke globální ekonomice. Ve spojitosti s ní je možné často z akademického světa slýchat kritiku vůči globální elitě nezávislé na národních státech, skupině oligarchů, která čerpá svůj úspěch jen tam, kde zrovna čerpat jde. V tomto duchu o globální ekonomice mluví i Dahrendorf a připomíná, že s růstem bohatství úzké skupiny lidí vzniká i početná skupina těch, kteří si nemohou dovolit ani základní í životní potřeby, což vede k prohlubování sociální exkluze u stále většího množství lidí. Zde je možné souhlasit, že tímto směrem se není výhodné vydávat. Podle mého názoru je klíčem postup ve dvou rovinách:

1)      mezinárodní,

a to zejména pokračováním v procesu evropské integrace a zlepšování mezinárodních organizací coby aktérů schopných korigovat globální obchod a aktivity nadnárodních koncernů. Další věcí je potom otázka populačního stavu na globální úrovni. Pokud totiž lidstvo jako celek nepřevezme zodpovědnost za svůj osud a nezastaví svůj strmý populační růst (zejména v zemích třetího světa trpících nedostatkem), budou i nadále široké masy obyvatelstva vystaveny absolutní chudobě, a to i za předpokladu, že bude utěšivým tempem globálně stoupat efektivita výroby a jejího řízení;

2)      národní,

ve smyslu přípravy obyvatel na svět, jaký dnes skutečně za zdmi školních budov čeká – proměnlivý a očekávající vysokou míru sebezodpovědnosti (na místě je tedy i například osvěta, jak neupadnout do dluhů). Úloha státu však nekončí u vzdělávání mladých generací, spočívá též ve výše zmíněné podpoře rekvalifikace, která by měla do určité míry pomáhat snižovat strukturální nezaměstnanost.

Závěr

Nacházíme se stále ještě v důležitém dějinném období. V posledních desetiletích jsme mohli být svědky nárůstu množství migrujících lidí, jehož dramatičnost dalece přesahuje stěhování národů v 5. stol. n. l. Díky vyspělosti dnešních technologií ho provází i to, co vnímáme pod pojmem globalizace, což pochopitelně přináší řadu nových otázek a problémů. Dahrendorf má v mnohém pravdu – mění se do jisté míry pojetí práce, vzniká nový potenciál k sociálnímu konfliktu (který je podle něj individualizovaný, ale všudypřítomný, jeho výsledkem je často zločin, propadnutí drogám nebo terorismus). Stěží však lze souhlasit, že by proměna náplně pracovní činnosti měla znamenat ohrožení svobody v tom smyslu, že lidé bez práce v dřívějším slova smyslu jsou vyloučeni z oblasti sociální kontroly, a tedy postupně vykořeněni ze společenských pravidel.

Společnost vykazující rozšiřující se vrstvy chudých (a to stále Západ zavírá oči před rozvojovým světem, který se však stále více stává jeho součástí, i když zatím je spíše v pozici rukojmí) ale jen těžko hledá morální ospravedlnění. Musí proto hledat další řešení, jak si poradit s výše zmíněnými proměnami pracovního trhu, který navíc stojí před další výzvou – stárnutím populace západního světa.

(tento text byl v roce 2010 napsán pro účely seminární práce ke kurzu Lidské zdroje v evropské perspektivě při ISS FSV UK)

Literatura a zdroje:

  • Dahrendorf, Ralf – Hledání nového řádu. Paseka, Paha 2007. ISBN 978-80-7185-719-8
  • Statistická data ČSÚ (www.czso.cz)
Print Friendly, PDF & Email

1 komentář u „Dochází práce společnosti práce?“

  1. Zdravím, zajímavý článek. Napadlo vás někdy proč mají zaměstnanci nárok na placenou dovolenou? Že by dobrá vůle filantropa zaměstnavatele? Ale kdeže :) To jen rozdíl mezi 12 měsíčními platy a počtem odpracovaných hodin za den x5 dní v týdnu x 53 týdnů hodí zruba těch 5 neděl. Těch pár státních svátků to příliš neovlivní nezmění. Nebo jinak – pokud by nebyly mzdy vypláceny měsíčně, ale týdně, měli by zaměstnanci zhruba o 1 měsíční „třináctý“ plat navíc. Dovolenou má tedy každý zaměstnanec odpracovanou – takže ji nelze jednoduše přičítat ke dnům volna (so,ne,svátky)
    12 x 170 hod = 2040 kdežto 52,5 x 5 x 8,5 = 2231 rozdíl činí cca 23 pracovních dní – a to je to, z čeho se čerpá ta dovolená.

Komentáře nejsou povoleny.