Bratři Karamazovi: esej o lidství a víře člověka

Nekompetence, kterou pociťuji, když toto píši, souvisí se dvěma zásadními a těžkými pocity, které se dostavily bezprostředně po dočtení posledního slova. První bylo téměř rozčilení z nedokončenosti – chaos a nevěření, že je to konec. Teprve později jsem se dozvěděl, že je román nedokončený. Kráter v duši se trochu zhojil. A slova v Dostojevského vlastním úvodu, že musí začít „pouhou chvílí z raného mládí jeho hrdiny“, mi dovolila si alespoň domýšlet Alexejův osud třináct let po této „chvíli z mládí“. Druhý pocit, který mě připravuje o kompetenci, bylo jakési probuzení. Celá kniha se mi slila do jednoho silného bezčasového doušku. Jako bych se vzpamatovával z bezvědomí, snažil jsem si zpětně uvědomit, co všechno se vlastně v ději odehrálo a šlo to tolik ztěžka! Epický aspekt mi zpětně připadá pouze nosný – nese něco pro mě mnohem podstatnějšího. Ale mám obavu, že nejsem oprávněn toto tvrdit a měl bych si román přečíst znovu, tentokrát při vědomí. Určitě se k němu v životě vrátím nejednou, teď se však zaměřím na onu hutnou nevýpravnou věc, která ve mně zůstala. Vím, že ohledně ní v tom nejdůležitějším naprosto nemám „jasno“, brání se to vyjasnění slovy. Možná to tak má být a pak budou tato slova marná. Ale věřím, že je hodnotné třeba se jen zmínit o této marnosti, ukázat ji.

Byl jsem dotázán, kterého z bratrů mám nejradši. Na to nedokážu odpovědět! Alexej, Ivan i Dmitrij podle mě každý svým způsobem objali svět, všichni tři pocítili celou jeho tíhu, stali se svědomím celého lidstva. A ani jednomu z nich nedokážu nic vyčítat – byli vždy plně lidmi z největší hloubky své duše. Největším hříchem je pro mě rezignace na lidství, podvolení se povrchnosti, plytké mechanice moderního života. Bratři mě nakazili především svojí opravdovostí. Vyšel jsem od knihy do „společenského dění“ a chlad, prázdnota a faleš, které mě zalily, mi vnukly myšlenku, že skutečným sociálním problémem je ztráta lidskosti nebo minimálně její degenerace, zpustošení, otupění. Zní to jako otřepaná fráze. Navíc nemůžu po lidech chtít, aby se vrhali na kolena, křičeli po sobě, brečeli a líbali se štěstím a upřímnou bratrskou láskou – duše člověka se musí probudit sama. A především nemůžu tvrdit, že to tak má být. Jde jen o můj dojem z knihy. Věřím jí, že je to v člověku, našel jsem to v sobě. A podivil jsem se tomu! Slyšel jsem v sobě hlas dnešní doby, který ze svého „nadhledu“ hodnotil excitovanost postav jako přehranou, ale JÁ, skutečný já, jsem jim „rozuměl“ a prožíval to s nimi.

Alexej, Ivan i Dmitrij všichni sáhli na dno své duše, nebáli se temnoty a tíhy, které obsahovala, přiznali a přijali tragičnost lidství. V kontrastu s nimi, s pocitem, který vyvolají, kterým si čtenáře získají, nám Dostojevský nabízí také ty, kteří v sobě člověka ztratili a vyvolávají hlubokou lítost: Káťu, Grušu a možná další. Káťa samu sebe obětovala za mučednictví, Gruša za mstu celému světu. Otec Fjodor Pavlovič se stal otrokem sám sobě, své vlastní nízkosti, v níž se nakonec uvěznil, když neschopný a nechápavý velkých citů spoléhal na Grušenčinu úplatnost. Smerďakov je rezignací na lidství, čirý nihilismus, prázdnota. Všichni tito nemohli v životě najít opravdové štěstí. Pouze Alexej Ivan a Dmitrij byli schopni zůstat sami sebou i ve chvílích, kdy by se jim měla duše roztrhat na kusy, a dosáhli tak ve své tragičnosti opravdového štěstí. V knize je mnoho míst, na kterých se střetává tato plná, mohutná horoucnost bratrů jak mezi sebou, tak s chladem, prázdnotou, mělkostí nebo vášnivou lží a sebezapřením okolí. Pocit, který mě v těchto místech zachvátil, je vskutku těžko popsatelný. Zejména jde o rozhovory Aljoši nejdříve s Míťou a později s Ivanem – střet Aljošovy absolutní dobroty a lásky s nezkrotností a prokletostí Míťova obrovského srdce a s chmurně realistickým Ivanem schopným nahlédnout a tak i pocítit nespravedlnost, bolest a ukrutenství celého lidstva. Především tyto střety poukazují na roztrženost člověka, jeho tragičnost, jeho nepřekonatelné vnitřní rozpory, které, chceme-li být plně lidmi, nemohou být vyřešeny a vykoupeny jinak než niternou bolestí. Jinými možnostmi – slepotou, lží, útěkem – totiž zároveň přicházíme o své lidství. Obrazem těchto útěků od hloubek naší duše do všednosti, automatičnosti jsou nejen jednotlivé osudy lidských bytostí, ale zejména osud lidstva.

Mám-li hledat sociologickou relevanci, nacházím jí tedy především zde, nejhlouběji, v existencialitě jednotlivých bytostí. Bratři jsou mi posledními celostnými lidmi, jsou zrnky ve zbytňující mase automatické všednosti, v morální a především existenciální rezignaci lidí, lidstva, rezignaci lidství na sebe samo. Snad to skutečně má být tak, že se každý člověk, chce-li být vskutku člověkem, musí v nitru cítit odpovědný za hříchy všech lidí. V historickém aspektu knihy nacházíme skomírající křesťanství: nese těžké viny a špínu minulosti, setkáváme se s duchovními, kteří zneužívají víry jako sebeuspokojující lži. Nacházíme také přicházející socialismus jako suverénní chiméru troufající si víru nahradit, přesunout bratrství lidí naivně z duchovního světa do světa materiálního, pomíjivého, účelového. Je jen dalším symbolem toho, že se člověk bojí nahlédnout hlouběji do sebe, přijmout bolest svého osudu. Místo toho nabízí spíše rozptýlení, mnohost věcí, ve které se nakonec ztratí vše skutečné. A takové prostředí plodí ještě větší bolest, je ještě nepřátelštější těm, kteří umí sebe sama přijmout. Marnost, do které se Míťa postupně propadá při prvním výslechu, je toho trýznivým obrazem. Jeho vroucí srdce má v tu chvíli nesčetněkrát větší hodnotu než celý princip společenského dobra, který se mechanicky snaží odstranit násilí, přehlížeje přitom, že skutečné nebezpečí se skrývá v mechanizaci, vyprázdnění, ztrátě lidskosti, ztrátě víry v člověka, ztrátě víry v dobro. A pak už jen chladný soud – marnost nad marnost. Spoléhal jsem na Aljošu, věřil jsem, že přijde na to, jak z toho ven. A pořád asi spoléhám a doufám. Třináct let po otcově smrti možná dokázal lidem ukázat, kudy dál. My už se to ale nedočteme a tak nám nezbývá než hledat ve svém životě, v sobě.

Pozn.: Autor eseje vycházel z překladu Prokopa Voskovce.

Zdroj úvodní ilustrace: www.sxc.hu, autor shadgross. Grafika v článku: The Brothers Karamazov • Relief-block print by Stephen Alcorn © 2013; http://www.alcorngallery.com.