Některé texty mají tu magickou schopnost, že vám dovolí naráz zformulovat myšlenku, se kterou se z různých stran dlouhodobě potýkáte a narážíte na ni. Tématem tohoto článku je jeden z neuralgických bodů dnešních veřejných debat, kterým je svého druhu chiméra ,,politické korektnosti“, a oním textem je zamyšlení Stanislava Komárka nazvané O dvojí pravdě. V něm dochází k propojení středověkého učení o dvojí pravdě a současného konceptu politické korektnosti, která však funguje podobně jako zájmeno „to“ – dá se za něj dosadit leccos, což jeho uživatelé často a rádi činí v duchu okřídleného rčení ,,účel světí prostředky“.

Newspeak jako slovník normalizace

Tzv. dvojí pravda se dá z historického hlediska považovat za snahu o odluku světského poznání od náboženského, konkrétně za snahu o oddělení filozofie od teologie. Můžeme ji tedy považovat za předzvěst pozdější sekularizace a vytlačení náboženských dogmat z poznávání živého i neživého světa člověkem, a proto jako problematickou shledávám hned jednu ze základních tezí zmíněného textu:

,,Je pozoruhodné, že takovéto učení, které bylo v novověku vysmíváno a posléze se ztratilo kamsi za obzor, se v posledních dekádách začalo, počínaje anglosaským světem, zase znovu vynořovat. Pouze božské zjevení, v mezičase vyšlé poněkud z módy, bylo nahrazeno ‚politickou korektností‘, naukou o světě nikoli jaký je, ale jaký by měl být.“

Už v tomto bodě musím podotknout, že směřování celého autorova textu je pro mě značně problematické, protože míří jak se říká ,,odnikud nikam“. Stanislav Komárek se totiž chápe fenoménu, který přes jeho nejednoznačnost činí pro své zamlčené účely příliš černobílým, což mě u filozofa, který jinak doposud přinášel originální pohled na společenské dění, zaráží (a mrzí). Nevím, zdali jeho společenská kritika skutečně souvisí s výročím úmrtí Václava Havla v tom smyslu, že jeho poselstvím bylo právě ,,vzepření se systému podobných zatuhlých nepravd“, protože někteří čtenáři činí přesně v duchu textu opak: vidí v něm například obranu zatuhlých diskriminujících nepravd dneška. Není vůbec zřejmé, kam a na koho kritika přímo míří, což je asi největší slabinou celého textu. Autor totiž zobecňuje na nejvyšší možnou úroveň, když nerozlišuje mezi politickou korektností jako výchozím přístupem ke konstruktivní diskusi a jím zmíněným ,,panstvím žvástu“, tzv. newspeakem, jak o něm mluví jeden z nejprozíravějších spisovatelů minulého století George Orwell. K newspeaku se uchylují nejčastěji politici ve snaze se zalíbit, protože zvládnutí newspeaku znamená schopnost neodpovědět na položené otázky a zamést je jednoduše pod koberec – vlk se nasytí, ale koza zůstane celá. Stanislav Komárek však vede příliš jednoduchou a neproblematizovanou spojnici:

,,Poměry se zvolna začínají podobat těm za minulého režimu, kdy téměř o všech věcech existovala nějaká ‚politicky korektní‘ pravda, která se opakovala na veřejnosti a z tribun, a pravda každodenní zkušenosti, kterou znali všichni, kdo oči měli, ale nemohli ji aplikovat ve svých každodenních počinech jinak než úkradkem a špitat ji jinak než doma či po určitém uvolnění i kamarádům po hospodách.“

Předlistopadová doba bezesporu byla dobou přinejmenším dvojí mluvy. Historik Michal Pullmann ve své loňské publikaci Konec experimentu zmiňuje právě období normalizace a přestavby, které se vyznačovalo existencí vícero slovníků: jinak se mluvilo na schůzi, v práci, v obchodě, doma. Režimem posvěcené ,,pravdy“ byly více věcí naučených rolí a frází, kterým mnohdy nevěřili ani ti, kteří tento specifický jazyk používali.  Ostatně to popisuje i Václav Havel ve slavném textu Moc bezmocných: ,,Vedoucí obchodu se zeleninou umístil do výkladu mezi cibuli a mrkev heslo ,Proletáři všech zemí, spojte se!‘. (…) Udělal to proto, že to patří k věci, chce-li člověk v životě obstát; že je to jedna z tisíce ,maličkostí‘, které mu zajišťují relativně klidný život ,v souladu se společností‘.“ (Havel 1978) Pullmann na loňské Noci univerzit vyslovil rovněž tezi, že i dnešní Evropská unie vytváří stále očividněji jazyk, jemuž lidé ve své každodennosti nerozumí, což by bylo třeba blíže prozkoumat rozborem oficiálních textů a prohlášení. V každém případě se jedná o formální jazyk byrokracie, kterou byl zvláště minulý režim nasycen. Lze ale rovněž vyslovit tezi, že při normalizaci společenských poměrů vždy dochází k určitému ,,zkostnatění“ oficiální mluvy, kam úřední jazyk spadá.

Dvojí pravda: ,,reakcionáři“ proti emancipaci

Naznačil jsem, že mohou existovat dvě sféry veřejné diskuse a rád bych navázal na pojetí dvojí pravdy, ale jinak, protože mi takové rozlišení v Komárkově textu chybí – jednou konstrukcí pravdy je právě popisovaný newspeak, druhou je ovšem pravda všeobecného emancipačního hnutí jako civilizačního výdobytku, na niž je obvykle navázána i vědecká diskuse. Pojednávaný text považuji pouze za věc pravdy newspeaku a postrádám onu zásadní a návodnou výtku, v čem si vzájemně ve své každodennosti lžeme. To je přitom pro celé vyznění textu klíčové, protože rovněž v úvodu mé polemiky naznačená možnost zaplnění významy stáčí vyznění textu do pozice proti emancipačnímu hnutí a stává se nástrojem v boji proti právům těch, kteří jsou následkem někdejších monopolů a ustavených výhod znevýhodněni už v momentě svého narození (homosexuálové, členové etnik, ženy…). Činí to navíc tak, že tomuto nástroji dodává legitimitu prostřednictvím výkladu kontinuity ,,historické pomýlenosti“: pomýlená dvojí pravda, pomýlený byrokratický slovník socialismu, pomýlená politická korektnost, ať už za tím stojí cokoliv.

Důležitý je v tomto případě i pomyslný protiklad politické korektnosti, banálně pojmenovatelný jako politická nekorektnost. Ta je dnes nezřídka používána právě způsobem výsostně vlastním newspeaku – její obsah je právě tím fialovým dýmem, o kterém mluví Komárek ve vztahu k socialismu a jeho ideologické mantře. Očistíme-li totiž politickou nekorektnost o její vznešenost a poslání být obranářkou svobody slova bez přívlastků (ovšem pouze v přísně liberálním smyslu – a do jaké míry je to, co je dnes chápáno pod pojmem liberalismus, přirozenosti člověka neodpovídající ideologií, ponechám kolegům politologům), zbývá nám – odpusťte mi tento pejorativní výraz, který však používám v přísně objektivním smyslu – ,,reakcionářská“ dogmatika, od které je jen krok k politice urážek, subjektivním pravdám a emocím.

Jak podotkl Václav Bělohradský na konferenci Vědci a veřejnost v rozhodovacích procesech, intelektuál musí být angažován za morálnost řeči a jako takový musí bojovat za právo urazit. To úzce souvisí s jeho pojetím kultury, která v jeho podání vzniká jako distance od tradic. Jinými slovy je kultura složená z těch tradic, které obstojí v diskusi a dokáží si vydobýt svoji existenci; kultura nesmí být redukována na tradice a jejich vynucování, nesmí být ,,logodegradibilní“. Právo urazit však neznamená – ačkoliv by si to tak mnozí rádi vyložili – právo urážet skupiny obyvatel na základě jejich odlišnosti od někdejších uživatelů výhod, které plynuly z ,,přirozeného řádu věcí“. Naopak, právo urazit je přímým nástrojem kritiky dříve ustavených pozic. A to se také ve jménu všeobecné emancipace děje – sociální nepokoje nejsou vzpourou líných a rozmazlených, ale výrazem moci bezmocných. Boj za lidská práva a odstranění askriptivních výhod ,,evolučně nejsilnějších“ není  koncem civilizace, stejně jako námezdní práce rostoucí Číny není argumentem pro odstranění sociálních jistot evropského společenství kvůli dosažení ,,konkurenceschopnosti“; je další vývojovou etapou společnosti, je dalším krokem osvícenské touhy svobodného světa, avšak bez tolik typického patosu a neuskutečnitelných plánů a vizí o lepší společnosti.

Krásný svět světlých včerejšků

Svět není ,,takový, jaký je“ ze své odnikud vyvěrající přirozenosti. Lidé jako bytosti kulturní a sociální se v moderní společnosti ocitají v husté síti vazeb, tradic a institucí, kterým se musí přizpůsobit a se kterými musí bojovat, když je třeba. Stejně jako bývala žena ,,z přirozenosti“ jen domácím předmětem, dnes je ,,z přirozenosti“ například Julia Gillard premiérkou Austrálie. Tak jako bývala homosexualita důvodem k popravě, tak je dnes možné uzavřít sňatek s osobou stejného pohlaví. Tak jako bývali černí otroci z americké historie přikováni k půdě, tak dnes v čele nejmocnějšího státu světa stojí černý prezident. Na tvrzení, že ,,cikáni jen pobírají dávky a kradou“ nebo že ,,ženy mají zůstat v domácnosti“, není nic politicky nekorektního a tedy skvělého. To je pouze necitlivé a svobodě demokratické diskuse nepříslušné a bariéry stavící.

Ano, bojujme proti newspeaku, který legitimizuje právě ty struktury a a pozice členů společnosti, kteří se vůči jiným považují za vyvolené. Bojujme za tradice, ale jen za ty, které nestojí v opozici k demokratické svobodě. Slušnost a respekt k druhým totiž nejsou překážkou svobody slova. Jsou jen překážkou ideologie ,,přirozeného řádu“ zatuhlých nepravd. Pokud je něco v dnešní společnosti nebezpečné, je to kolonizace všech slovníků slovníkem ekonomickým, redukce lidských vztahů na účetní operace a samotných lidí na účetní jednotky. Přesně to dnešní newspeak miluje.

Literatura:

Print Friendly, PDF & Email

Už jste četli?