Právě v těchto dnech na většině tuzemských veřejných vysokých škol probíhá Týden neklidu, tedy akce studentských iniciativ a spolků. Z určitého pohledu jde na události posledních dnů nahlížet rovněž jako na kvas nejrůznějších idejí, pokus o to otevřít celospolečenskou debatu nad důležitým tématem vzdělávání, vědy a vzdělanosti. Na následujících řádcích rozvedu problematiku současných neshod mezi akademickou obcí a „lidem“, chceme-li veřejností, a nabídnu zajímavé propojení s myšlenkami tří lektorů, jejichž přednášky jsem navštívil v úterý 28. 2. v rámci tzv. Noci univerzit na půdě Filosofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Jedná se totiž o naprosto zásadní diskusi ve státě, jenž se jako součást euroatlantické západní civilizace hlásí k politice vzdělanosti či k ideálu „informační společnosti“ a jejíž představitelé po mnoho let rádi hlásají, že nechceme být montovnou Evropy a právě naopak vyvážet naše vědění. Tento text se zabývá vnitřními rozpory dnešní společnosti a implicitně tak odmítá myšlenku o konci dějin.
Mezi akademickou obcí a veřejností dnes existuje značná mezera plná dezinformací, pomýlených představ a omylů, která však pro sociologa není ničím zvláštním ani složitým. Stejně jako ve společnosti existují předsudky vůči menšinám všeho druhu, existuje určitá představa o studentech vysokých škol, která čerpá jak ze skutečnosti, tak z iracionálního přisuzování negativních vlastností. Je pravdou, že žijeme ve věku masového školství, kdy si „doba žádá“, aby měl titul prakticky každý, ačkoliv pro výkon mnoha povolání, kde je vyžadován, není třeba. Problém spočívá právě v přechodu od industriální společnosti k postindustriální; nelze říci, že by zásadním způsobem rostla složitost zaměstnání terciárního sektoru, aby bylo třeba se na ně připravovat tři až pět let, jelikož nejrůznější podniková školení by u značné části povolání zastala studium na vysoké škole. Řeč je o nejrůznějších zaměstnáních v administrativě, jejichž zvládnutí spočívá zejména v osvojení si určité praxe, ačkoliv takový odsudek by si zasloužil bližší prozkoumání problematiky. Zároveň je však třeba mít na paměti – a zde mohu zmínit slova Michaela Hausera, prvního z navštívených lektorů -, že dnešní společnost staví na pomyslný piedestal formulky jako flexibilita, individuální šance nebo inovativnost (ke kterým se dostanu ještě později), což, jak již na konci 80. let tvrdí sociolog Ulrich Beck svým konceptem vynucené individualizace, vedle libozvučnosti individuální (čti svobodné bez přívlastků) životní cesty znamená značnou nestabilitu a ztrátu záruk, vysokou pracovní migraci, krátkodobé pracovní poměry, nestandardní pracovní úvazky, v českém prostředí často tzv. schwarz systém. Vedle sebe sami se každý snažíme zařídit svůj život a prodat své schopnosti druhým, bez příslibu, že například strukturální změna labilního a globalizací neustále atakovaného trhu práce nepřinese bankrot osobní či zaměstnavatelův. Ano, lidé by se měli snažit o sebe postarat, to je v principu racionální a správné, a jak podotkl Hauser, nikdo rozumný nechce dnes opakovat socializační experimenty z minulosti, které skončily represemi a totalitou. Nicméně je třeba stále mluvit o stávajícím systému a nebýt slepí k ideologiím, jelikož už dnes je jasné, že fukuyamovský „sen“ o konci dějin se nevyplnil a že i v dnešní době uvažujeme výsostně ideologicky.
Zde leží úhelný kámen neporozumění části veřejnosti tomu, že studenti sami o sobě nejsou těmi, kteří se snaží vytvořit zrůdný systém nepotřebných oborů a spotřeby erárních peněz (ačkoliv je financování českých veřejných vysokých škol pod průměrem států EU i přes letité deklarace vzdělanostní společnosti). Atomizovaná společnost si totiž sama žádá bohatou paletu specializací, když dospívajícímu občanovi svojí ideologií flexibility říká, že se může předem rozloučit s jistotou stálého zaměstnání, protože trh ze své podstaty nedokáže sám sebe zakonzervovat, zvláště pod tlakem globalizované ekonomiky. Hlavním zdrojem zisku jsou dnes peníze, tedy operace na finančních trzích, čísla, jež hýbou lidskými osudy, které jsou z tohoto pohledu nicotné a bezvýznamné. V tomto momentu je vhodné zmínit postupující prorůstání ekonomizujícího myšlení do všech společenských i individuálních záležitostí, domnělou racionalizaci lidských vztahů a vlastně i foucaultovskou proměnu struktury a předpokladů našeho myšlení směrem k tržní logice. Vše je podřízeno číslům, která však v krajních případech můžeme interpretovat různě, případně je umazat. Tomuto myšlení je podřízená většina médií (již Bourdieu podotýká, že plní v první řadě ekonomické cíle majitele), politika i myšlení značné části veřejnosti.
Do tohoto světa nyní zasaďme neziskový sektor, veřejné služby a veřejné školství. Logika velí, že nyní samotná definice užitečnosti spočívá v zisku, v činnosti tento zisk zajišťující, stejně jako v růstu směrem vzhůru. Je třeba donekonečna stavět, projektovat, vytěžit zdroje, bohatnout. Zároveň je třeba poskytovat servisní služby a zajistit pohodlí v podobě materiálního dostatku. Ačkoliv není a z individualistického pohledu ani nesmí být nikým definováno, co znamená zlepšení života, chceme naše životy zlepšit právě skrze tyto ekonomickým myšlením protkané kategorie tvářící se jako racionální, ideologie zbavené. Neuvědomujeme si však přitom, že takové myšlení je v podstatě jen prostým soubojem o zdroje, které zpravidla někdo má, a jiný nemá. Jde tak o závody ve zbrojení, kde zbraněmi jsou ekonomický kapitál, vítězi bohatí, poraženými chudí, kteří padají na dno společnosti, jež je vnímá zejména jako jedince (nebo skupiny) neschopné flexibility a využití individuálních šancí nebo rovnou přizpůsobení. Jenže toto „vyhovění normě“ flexibility se dnes, jak tvrdí další z lektorů Michal Pullmann, stává spíše jen skořápkou ne principiálně nepodobnou slovníku období socialistické normalizace 80. let. Tyto floskule ztrácejí svůj obsah a nejsou problematizovány a diskutovány a poměrně zřetelně formují naše myšlení. Již ne směrem k socializaci, kolektivismu nebo budování, ale naopak k individualizaci, která se stává vynucenou. Jde pouze o určitý slovník, který je používán ryze instrumentálně, a osudy, které často skrývá (vyhoření, ztráta opory při životních nesnázích atp.), považuje za prostou lidskou slabost a ty, kteří nemají možnost mluvit a nemohou se tak bránit, vylučuje na okraj společnosti.
Tímto se dostáváme k užitečnosti vysokoškolského vzdělání a přednášce prof. Jana Sokola nazvané Trojí odpovědnost univerzity. Ta spočívá v odpovědnosti vůči státu, studentům a vůči vědě. Základním principem, který prof. Sokol zmiňuje, je právo na vzdělání, které společnost nesmí nikomu odepřít. Na druhé straně školy nejsou zavázány udělit studentovi, který se neosvědčí, diplom. Tato idea koresponduje i s faktem, že to byl právě prof. Sokol v pozici ministra školství (v r. 1998), kdo zavedl limity pro délku studia, při jejichž překročení již studium nehradí veřejné rozpočty. Nyní se však nebavíme jen o školném, jelikož to je víceméně jen jednou z otázek současných protestů, proto bych jím nerad tento esej kontaminoval. Školy jsou dále zavázány státu tím, že budou vytvářet vzdělané lidi, a to jak ty, které „potřebuje“ trh práce, tak ty, kteří jsou schopni kriticky myslet a odolávat pokušením nesvobody. Neméně důležitá je i odpovědnost ke vědě, která úzce souvisí s akademickou svobodou. V žádném případě nesmí dojít k tomu, aby veřejné školství plnilo plány politiků a vágně definovaného trhu, jelikož vysoké školy jsou povinné udržovat naši kulturu, pracovat s ní, hledat zvláštnosti našeho myšlení a stavět se kriticky ke světu. Vzdělaná společnost je předpokladem občanské společnosti, stejně jako angažovanost lidí na všech společenských úrovních. Pěstování vědění je bariérou proti xenofobii a předsudečnosti. A pokud se chceme bavit o užitečnosti některých oborů, nechme to prosím na vysokých školách a diskutujme o tom s nimi a především to dělejme nahlas. Shrnu-li to, podstata vysoké školy se nachází v průsečíků těchto tří odpovědností a jejich důsledků: vysoká škola je prospěšná pro vývoj vnitřní svobody člověka, ale i svobody společnosti třeba tím, že je přirozeným regulátorem společenských nerovností, dále pro technický i duševní rozvoj společnosti a jedince, pro uchovávání kultury a rozvoj jejího dědictví. Jakmile se pokusíme některou z těchto složek oklestit, což často činily represivní režimy, její podstata se rozpadá.
Tato diskuse, ať už se jedná o otázku školskou či sociální, se bytostně dotýká celé společnosti a jejím cílem by měla být širší debata o vizi české společnosti. V době, kdy veřejnosti dochází trpělivost s rozsáhlou korupcí, vymahatelností práva a výpadky veřejných rozpočtů jsou sanovány zejména zvyšováním daní, je taková debata nutnou pro zachování alespoň základních kontur sociálního státu. Hauser operuje s termínem proletarizace středních vrstev, kterým rozumí stav, kdy lidé bez dostatečného sociálního kapitálu ztrácí jakékoliv jistoty, že ve svém životě půjdou vzestupnou cestou, a mluví tak o uzavírání společnosti. Podobně i Pullmann kritizuje podobu dnešní demokracie, když zmiňuje uzavření možnosti diskutovat o alternativách stávajícího systému. Nemá však namysli nemožnost reálně diskutovat v rámci různých zájmových skupin a na akademické půdě; poukazuje především na neochotu veřejnosti problematizovat současný slovník a hesla, která byla v tomto textu již zmíněna. Týká se to i debaty o minulosti, která je opanována totalitním modelem výkladu, který nebere v potaz, že to nebyla jen totalita a represe, která udržovala socialistický stát v chodu: „Stále jsme to my,“ říká Pullmann. Z tohoto pohledu je například třeba ocenit i snahu ekonoma Tomáše Sedláčka rozproudit debatu o kapitalismu. Jakmile společnost najde odvahu zabývat se obsahy a ne jen formami, odvahu mluvit o hodnotách, znamená to další krok směrem k občanské demokracii. Ta předpokládá, že politické a ekonomické elity nejsou vládci, ale vykonavateli vůle společnosti, stejně jako partnery k diskusi. Možná potom společnost nebude mít důvod přemýšlet nad tím, proč by stát měl mít kvalitní, všestranné a dostupné vysoké školství, bude to jednoduše moc dobře chápat.
