Spíš než bych zde rozvíjel hypotézy o souvislosti Zamjatinova románu s totalitním zřízením v tehdejším Sovětském svazu, než bych vyřknul obvyklé mínění recenzentů a kritiků, že sdělení knihy je především politické, než bych oněch dvě stě stran uzavřel do malé, těsné krabičky s nápisem anti-utopie, zkusím napsat pár řádek o tom, co bychom tímto zjednodušením mohli ztratit.
Ačkoliv se děj odehrává v několik staletí vzdálené budoucnosti v civilizaci, jež se nám z vnějšku může zdát až směšně přehnaně organizovaná, žijí v ní lidé, kteří se od nás vnitřně liší jen zdánlivě. Jedním z těchto lidí, je matematik D-503, hlavní konstruktér Integrálu, misionářské vesmírné lodi, jež má za 120 dní od započetí záznamů vzletět a šířit vesmírem zprávu o matematicky dokonalém životě v Jednotném státě. Čteme pak těchto 120 dní jeho života, psaných naprosto otevřeně, a celou dobu, krom posledního záznamu, v nich nacházíme citlivého, živoucího člověka. D-503 nám se zbožnou úctou a obdivem odkrývá způsob žití dokonale organizovaného Jednotného státu, blaženost participace na něčem takto obrovském. Cítíme záchvěvy vzrušení z dějinného vítězství rozumu, nadšené nacházení matematicko-logických příměrů k fungování společnosti, cítíme hořící srdce skutečně lidsky šťastné z „návratu do ráje“. Čteme v záznamech také o sobě dnes – s výsměchem a nevinným pohrdáním jsme se samozřejmostí považováni za divochy či děti, nakažené ještě svobodou a „duší“, jsme chápáni jako evoluční předstupeň správného uspořádání, správných hodnot. Vše bylo podřízeno celku, ke kterému každý s radostí a pokorou vzhlíží, jedinec je potlačen, všichni jsou pouhá čísla, hlad a láska jsou bezpečně ovládnuty a organizovaně řešeny, každá vteřina bezpečně naplánována, každé sousto umělé naftové potravy 50x přežvýkáno v jednotném taktu a to vše se dovídáme nikoliv se zděšením nebo z nadhledu, nýbrž ve zbožném chvalozpěvu. Psychologický efekt takové společnosti je totiž obrovský a proto samonosný. Intenzivní prosazování ideologie, jednotná interpretace dějin a „jednotná státní věda“ jako samozřejmé patenty na pravdu způsobují, že všechny odchylky jsou považovány za chyby a jsou proto rozumem „bez zamyšlení“ eliminovány. Smrt jednotlivce je matematicky vyjádřena jako nepodstatná pro celek, je hluboko pod hodnotou bezchybné, neúchylné efektivity a funkčnosti. Objevuje se i motiv Stroje, k němuž je zbožně vzhlíženo díky jeho bezchybnosti a síle. A z tohoto fantastického, stovky let vzdáleného, smyšleného světa k nám mluví člověk – žádný bezcitný netvor. Jsme to totiž i my, jimž je režim ušit na míru jejich skutečných lidských tužeb: po bezpečnosti, jistotě, pocitu sounáležitosti, účasti na něčem tak obrovském, co nás přesahuje, a především po opojnosti logického řádu. Jsme to totiž i my, kteří se v hloubi duše děsíme neznámého, nepředpokládatelného, chaosu, specificity a její neuchopitelnosti. Bojíme se i naší duše samé, neschopnosti ovládat své duševní pochody, nenávist, lásku, štěstí a především se bojíme bolesti.
Jak se však vypořádat s tím, že i toto je lidské? Děsivým (pro nás TEĎ jistě děsivým) Jednotným státem? Kultivací naší duše, absolutním spoutáním jednotlivce, dokonalou všepronikající totalitou? Je to vůbec možné? Je to „morální“? Není to zoufalý útěk, lež, slepota? A z jaké pozice se toto odvažujeme soudit?
Mohutná psychologická zeď Jednotného státu bezpečně usměrňuje srdce D-503, přesto se však stane, že „onemocní duší“. Semínkem se stává krásná I-330, která si našeho hrdinu podmaňuje tajemným kouzlem lásky. D-503 se těžce potýká s novými krásami starého světa, nechává se jimi (ne)dobrovolně (lidsky) bolestně prorůst až se nakonec tajně spolčí s revoluční skupinou lidí žijících za Stěnou a jejich sympatizanty. Tento přerod, znovunalézání individua, objevování toho, že nemít vše pod kontrolou přináší krom bolesti a nejistoty i obrovskou slast a opojení, není ani trochu pohádkové. Nové, obrovské city jsou jednou považovány za objevení pravdy, jindy jsou proklínány, staré ideály nikdy nejsou zcela zavrženy, občas se v nich snaží hrdina znovu skrýt před pronikavou bolestí, někdy pociťuje ohromný stud za to, že kvůli nemoci není schopný dostát povinnostem. To vše dokázal Zamjatin vyjádřit naprosto věrohodně, citlivě, z pozice člověka ukovaného v bezrozporných hodnotách, vrženého v něco naprosto nového, neznámého, obrovského. Mnohé věci hrdina nedokáže vyjádřit, postupně opouští matematické příměry, doslova se zalyká neznámými hnutími nově se rodící duše.
Během oněch 120 dní pozorujeme postupný úpadek suverenity Jednotného státu, cítíme ticho před bouří, čím dál častěji se objevují chyby, úchylky, vybočení. Zmatení občané nevědí, jak na neočekávané situace reagovat, setrvačnost režimu je obrovská. Napětí a rozervanost D-503 je vystupňována odvážným plánem revoluční skupiny vedené I-330 – unést Integrál. Plán však krachuje, I-330 je přesvědčena, že je D-503 zradil. Ten je po nezdařené akci pozván k samotnému Dobroditeli, kde je jeho nově zrozené srdce definitivně rozšlápnuto:
„No? Proč mlčíte? Ano, nebo ne? Jsem kat?“
„Ano,“ odpověděl jsem poslušně. A pak už jsem zřetelně slyšel každé Jeho slovo.
„Dobrá. Myslíte, že se toho slova bojím? Ale pokusil jste se někdy strhnout z něho slupku a podívat se, co je uvnitř? Já vám to teď ukážu. Vzpomeňte si: modravé návrší, kříž, zástupové. Jedni stojí nahoře, zbrocení krví, a přibíjejí tělo na kříž; druzí dole, zbrocení slzami, přihlížejí. Nezdá se vám, že úloha těch nahoře je nejtěžší, nejvýznamnější? Protože kdyby jich nebylo, jak by se mohla odehrát ta velkolepá tragédie? Byli vypískáni nevědomým davem. A přece je za to měl autor tragédie – Bůh – odměnit ještě štědřeji. A sám křesťanský, milosrdný Bůh, který pozvolna upaluje nepokorné na ohni pekelném – cožpak ten není kat? A cožpak těch, které upálili na hranicích křesťané, bylo méně než upálených křesťanů? Ale uvědomte si, že tohoto Boha přesto velebili po celé věky jako Boha lásky. Absurdita? Ne, naopak: krví psaný patent na nevyhladitelnou životní moudrost člověka. Už tenkrát – ten kosmatý divoch chápal: pravá, algebraická láska k lidstvu je nutně nelidská – a nutným příznakem pravdy je její krutost. Jako je nutným příznakem ohně jeho palčivost. Ukažte mi oheň, který nepálí. No – tak přece argumentujte, odporujte!“
Jak jsem mohl odporovat? Jak jsem mohl odporovat, když to byly mé vlastní (dřívější) myšlenky – jen jsem je nikdy nedovedl odlít do tak pevné, lesklé zbroje. Mlčel jsem…
„Znamená-li to, že se mnou souhlasíte – tak si teď pohovoříme jako dospělí, když děti odejdou spát – o tom nejpodstatnějším. Ptám se: proč se lidé – už od kolébky – trápili, o čem snili, po čem toužili? Po tom, aby jim někdo jednou pro vždy řekl, co to je štěstí – a pak je k tomu štěstí připoutal řetězem. (…)“
Železné dunění zčistajasna ustalo. Byl jsem rudý jako ingot na kovadlině pod bušícím kladivem. Kladivo mlčky viselo ve vzduchu, a čekat – to je ještě… straš…
Náhle:
„Kolik je vám let?“
„Dvaatřicet.“
„Ale naivní jste na polovičku, na šestnáct! Poslyšte, Opravdu vás ani jednou nenapadlo, že oni – ještě neznáme jejich jména, ale jsem přesvědčen, že od vás se je dovíme – že oni vás potřebovali jen jako Hlavního konstruktéra Integrálu – jen proto, aby s vaší pomocí…“
Zvedl jsem ruce na obranu a vykřikl jsem:
„Ne! Ne!“
Zrovna tak se můžete chránit rukama a křičet na letící střelu: ještě slyšíte své směšné ne, a střela už vámi proletěla, už se svíjíte na zemi. 1
„Pevná lesklá zbroj“. Vzpomněl jsem si zde na jednu pevnější a lesklejší: Dobroditel mohl rovnou vyprávět příběh o Velkém inkvizitorovi! S jeho bolestnou pravdou snad ještě může člověk (či lidstvo!) bojovat, snad ještě dokáže unést nečekané a neovladatelné poryvy své duše, avšak D-503 přišel rázem o vše. Jeho duše zčernala, zaplála nenávistí. Stále však zůstal člověkem. Chvíli na to, na konci předposledního záznamu, je však zajat Strážci a podroben všem povinné operaci mozku. Věda dosáhla svého konečného objevu, dokázala proměnit člověka v stroj. Poslední záznam je psán takovým “strojem“. Je pro čtenáře nejbolestnější.
Jak je lehké si říct: je to fantazie. Jak je lehké si myslet, že jde o kritiku totalitarismu, který už je daleko za námi. Jak je lehké věřit, že základy společnosti, v níž žijeme, jsou vyváženým (či alespoň nejvyváženějším možným) kompromisem oněch dvou principů, jež jsou v románu v tak nesmyslném rozporu. Myslím, že tomu tak není. Stejně jako občané Jednotného státu jsme vychováváni ve víře a přesvědčení, že si podmaníme svět a staneme se správci svého vlastního „štěstí“ – dokonce i stejným nástrojem, vědou. Zděšení prvními totalitami jsme se pevně chytili ideálu svobody, zdánlivé jistoty, kotvy lidskosti. Bohužel se však ukazuje, že tímto (pouhým) slovem možná jen alibisticky zastíráme totalitu, kterou chceme mít, ale nechceme vidět. Buďme skeptiky a zkusme Zamjatinovo dílo pojmout jako předpověď: za několik staletí nás čeká neudržitelná situace, po ní následuje dvousetletá válka mezi městem, nacházejícím východisko v totální organizaci podle principů vědy, a venkovem, který vidí záchranu v „návratu ke kořenům“. Zavíráme před tím oči, ale každý z nás se účastní postupného ničení planety vědou a až nastane Zamjatinova dvousetletá válka, budeme schopni přiznat, že jsme hráli špinavou hru? Budeme schopni otevřít oči a všeho se vzdát – tolik zkřehlí a rozmazlení? Neopustíme radši jediné zpustlé slovo „svoboda“?
Román MY je pro mě svědectvím o člověku – Zamjatin dokázal bravurně vystihnout duševní boj člověka se sebou samým tak, že jsem spatřil cosi skutečně lidského nejen v beznadějně zamilovaném, neovládajícím se odpadlíkovi, nýbrž i v loajálním občanovi Jednotného státu. Poslední záznam je mi však zároveň svědectvím toho, kam vede taková loajalita v hloubi živená chorobným lidským strachem z neuchopitelnosti vlastního štěstí – ke ztrátě této lidskosti.
Zahraniční vydání takto důležitého svědectví nevyneslo Zamjatinovi již čtvrtý exil, nýbrž „pouze“ zákaz psaní. Pár let nato, v roce 1931, píše přímo Stalinovi: „(…)Žádná tvůrčí činnost není možná v prostředí systematického pronásledování, jehož intenzita rok od roku stoupá. Bez ohledu na obsah se již samotný fakt mého podpisu stává dostatečným důkazem pro prohlášení práce za trestnou. Samozřejmě, jakákoliv falsifikace je přípustná v boji s ďáblem. Prosím o povolení vycestovat se svou ženou s právem na návrat, jakmile bude v naší zemi možné sloužit v literatuře velkým idejím bez hrbení se před malými lidmi.(…)“2 Místo očekávaného uvěznění se mu díky přímému vlivu Maxima Gorkého na Stalina dostává vyhovění, po několika málo letech v Paříži však umírá v chudobě na srdeční selhání.
Poznámky
[1] J. Zamjatin, Jevgenij 1985. MY. Köln: Index (Společnost pro českou a slovenskou literaturu v zahraničí).
[2] http://www.spartacus.
