Dnešní doba je složitá. Od změny režimu v roce 1989 uběhlo 23 let a tím, že se česká společnost dosud nevyrovnala se svojí vlastní minulostí, jak to v minulém století učinila společnost německá stran zločinů 2. světové války, v kombinaci s neuspokojivou situací dneška, která je zejména vyústěním specifické postkomunistické situace, dochází k názorovým a hodnotovým sporům. Sporům o současnost i minulost, což se nejčastěji projevuje v tázání: Mohou tu vládnout komunisti? Jak doopravdy vypadala socialistická společnost? Opravdu byli jen zlí komunisté a hodní nekomunisté?
Do těchto sporů pochopitelně vstupují i mladší generace, což je součástí procesu generační obměny, tedy součástí standardního společenského ,,provozu“. Učinily to generace, které dospěly po 2. světové válce v Německu, činíme to i my dnes: zajímá nás ne to, jak nám o věcech řekli, ale jak se věci děly. Říkat tomu můžeme také reflexe, přicházení k věcem, touha po zjištění, kdo vlastně jsme a co máme říci svým kamarádům ze zahraničí. Takové zjišťování probíhá v osobních rovinách přímou konfrontací, stejně jako nacházením dobových dokumentů, je výsledkem zájmu svobodných lidí studovat svoji minulost a její relikty. Protože se cítím obhájcem tohoto zájmu a shledávám jeho společenský přínos vysoko, nemohu se nezastat autorů studie, která vykrystalizovala v knihu Náměstí Krasnoarmějců 2 zabývající se fungováním Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v době normalizace. Ta budí značné kontroverze ještě před svým vydáním: zjištění autorů – historiků mladé generace – totiž zasáhlo televizního moderátora Karla Voříška, který je ověnčen několika cenami diváků, lze tak hovořit o oblíbené postavě nejsledovanější ,,zpravodajské“ relace (uvozovky zde uvádím z toho důvodu, že Televizní zprávy na televizi Nova nepovažuji za seriózní, ale spíše za infotainment, manipulativní a emočně nepřiměřeně vypjatou relaci).
Autoři publikace, která byla poměrně podrobně představena na serveru Česká pozice v článku Odstíny rudé fakulty Martina Rychlíka, skládají prostřednictvím studia dokumentů a rozhovorů s některými z tehdejších aktérů obraz toho, jak vypadala tehdejší doba, jaká museli lidé činit rozhodnutí, jaká dilemata před nimi stála. ,,A jak se kniha nazývá, taková i je. Nehodlá lustrovat a prověřovat historické postavy (často ještě žijící) na hodné a zlé akademiky. Strukturovaně, nedogmaticky i metodologicky fundovaně se formou mikrostudie zajímá o fungování „rudé fakulty“ z let 1969 až 1989,“ píše ve svém článku Rychlík. Co však čert nechtěl, ,,případ“ zmíněného Karla Voříška, který je v knize zmíněn jako ,,svazák“, konkrétně předseda SSM, ač co do logiky celého textu okrajový, se vydal svojí vlastní cestou. Jak by řekl Umberto Eco, byla vypuštěna myšlenka, která si začala žít svůj vlastní život. Moderátor byl svým zaměstnavatelem odvolán a má se podle dostupných informací ,,bránit u soudu“ a skupina šesti vědců se dostává pod palbu médií a veřejnosti. Matěj Spurný, jeden z autorů, sepsal prohlášení s názvem Jde o normalizaci, ne o Voříška, ve kterém mimo jiné píše: ,,…nemám pocit, že bych Karla Voříška z čehokoliv nařknul a už vůbec nevím, od jaké špíny by ho měl soud očistit. Celá kauza je bohužel charakteristickou mediální zkratkou, která devalvuje snahu porozumět našim nedávným dějinám.“ Tato slova jsou zásadní a vystihují celou podstatu problému: už v úvodu knihy autoři vyzývají k tomu, aby zjištění nebyla využívána k mediálním štvanicím: ,,rozhodně si nepřejeme, aby zmíněné příklady posloužily jako ,munice‘ proti konkrétním lidem,“ zaznívá v jejím úvodu. Spurný svoji obhajobu uzavírá slovy: ,,Celá Voříškova kauza svědčí především o tom, že vztah k předlistopadové minulosti je stále nezdravý. Čtvrt století po sametové revoluci morální rozhořčení a vyhazování domnělých viníků z práce už opravdu ničemu nepomůže. Daleko podstatnější je snažit se porozumět, proč se lidé chovali tak, jak se chovali, co je na tom dobově podmíněné a co naopak poukazuje na obecnější aspekty lidského jednání, s nimiž se potýkáme i v naší současnosti. O to, a ne o osočování jednotlivců, jsme se snažili v naší knize.“
Jak tomu nezřídka bývá, mediální zkratka nekontrolovaně budí emoce a běžní čtenáři mají jasno. Ačkoliv si uvědomuji nereprezetativnost osazenstva jakékoliv internetové diskuse, pomyslný internetový dav na Aktualne.cz u článku Nova stáhla Voříška z vysílání. Chce se očistit u soudu vykazuje dvojí extrém a zajímavým způsobem ilustruje, jak zmíněná mediální zkratka dokáže působit. Prvním extrémem je okamžité odsouzení Voříška jako ,,gaunera“, druhým pak útoky na stranu vědců, v nichž jsou nejčastěji obviňováni ze snahy zakrýt neutěšený společenský stav dneška a z toho, že jsou nástrojem sloužícím k odstranění nepohodlných osob (,,Soudruzi ve vládě si objednali i tuto likvidaci.“). Obojí je pochopitelně z podstaty vědecké práce nesmysl, zvláště v případě kolektivu šesti poměrně zkušených autorů. Dále se pak dav v hojné míře táže: Proč se to vytahuje zrovna nyní? Koho to nyní ještě zajímá? Na tyto otázky jsem však odpověděl na začátku tohoto textu. Zajímá to ty, jejichž zorné pole nekončí s hranicemi konzumní společnosti. Zajímají se o to nyní proto, protože dozrál čas a je třeba vědět víc o naší vlastní historii, abychom dokázali rozbít některé nepřesné obrazy, které na nás vyskakují jako strašidla zastrašující nás od pochopení dneška. A vlastně jakékoliv doby. První, co se snaží nemocná společnost omezit, je bádání a nezáleží už na tom, zdali se to má dít z vůle strany nebo z vůle ,,trhu“ a ,,veřejného zájmu“. Náhubku je třeba se bránit vždy!
Pomýlenost těch, pro které existuje pouze černobílé dobro a zlo, je dobře vystižená v úryvku komentáře nejmenovaného diskutéra: ,,Mladá generace dneska zdá se věří všemu. V tomto případě několik mladých studentů, určitě z popudu zapšklého a dle mého názoru zcela podivného profesora, bádalo v papírech STB. Jakýsi novinář je dokonce označil za vědce. A studenti se stali ubohým nástrojem, zakrývajícím chyby tohoto systému. Před nedávnem naivní studenti vyslechli jakousi hereckou dvojici ve vrcholně trapné skeči „přemluv bábu“…“ Ukázkový příklad slepování nesouvisejícího (mladí studenti = naivní, fanoušci skeče ,,přemluv bábu“) a konspiračního myšlení vycházejícího z nutnosti (nebo povinnosti) kritiky dnešního režimu v každém momentě, i kdyby šlo o zabijačkovou kuchařku (popud starého podivného profesora).
Z důvodů, které jsem nastínil, se musím autorů knihy zastat a vinit především média z honby za senzací. Především média by si měla uvědomovat, že novinářské zkratky jsou čtenáři přijímány také ve zkratce a mohou vést k diskreditaci jinak svědomitého věděckého bádání. ,,Dav“ – a ten internetový obzvlášť – totiž velmi často nechce číst argumenty a zdůvodnění a skutečnost si vyloží po svém. Předhodit davu práci vycházející z akademického světa tak skýtá taková nebezpečí, že její tvůrce nebude pochopen. V ,,informační společnosti“ zejména.
Dodávám, že nikoho z autorů neznám, s jejich jmény jsem se nesetkal a jsem při svém doktorském studiu placen současnou vládní garniturou.
