Nový seriál Déjà vu sociologique: co je štěstí?

Dnešní doba často nabádá ke zkratkám a nahrává tomu, abychom se nevraceli zpět ke klasikům, nepřemýšleli nad jejich texty a zavrhovali je jako nerelevantní pro současnost. Tradiční problém studentských prací tak bývá ignorance primárních pramenů; je raději využívána literatura sekundární, výtahy a výpisky. Nicméně nejspíš díky nárůstu zájmu o sociální vědy naštěstí stále vznikají nové interpretace, nová zaujetí myšlenkami, které stály na prahu modernity, budu-li věcnější. To, co nazýváme moderním projektem, tu s námi totiž stále je a je nutné pochopit nejprve jeho charakter, než začneme rozvíjet úvahy o postmodernitě či modernitě pozdní.

Seriál Déjà vu sociologique

Tímto článkem chci začít nový seriál, který by měl propojit aktuální fenomény a témata s texty klasických autorů a poukázat, že společnost a její dynamika vychází z určitých – pravděpodobně univerzálních – předpokladů a že některé procesy, které stály u zrodu moderní společnosti, determinují přítomnost, nebo že se jedná o jevy trvalé. Nejedná se tedy o čtení pro zkušené sociology, pro něž budou některá spojení příliš triviální a známá; když prof. Petrusek s oblibou říkal, že sociologie má svůj jediný teorém (tedy ten Thomasův), měl samozřejmě pravdu, je si však třeba uvědomit, že sociologie přišla i na další skutečnosti, které se (zatím) zdají neměnné, jako je např. reflexivní povaha společnosti či nezamýšlené důsledky jednání. Pozoruhodný je fakt, že většina ,,nevyvratitelných pravd“, které sociologie generuje, nás většinou směřuje ke přijetí nejistoty v úvahách o poznání. Říkají, že jediné, na co můžeme vzít jed, je to, že nevíme, jak věci nakonec vlastně dopadnou. V jistém ohledu je nejvýstižnější popperovský přístup ke světu: nikdy nemůžeme naplánovat budoucnost jako ,,světlé zítřky“, protože se při cestě lemované přílišným sociálním inženýrstvím něco pokazí.

Tento nový seriál, jehož nejvýraznějším rysem bude nepravidelnost vydávání jednotlivých dílů, jsem nazval Déjà vu sociologique. Francouzský název jsem zvolil spontánně a zpětně ho obhajuji právě i první osobou, jejíž myšlenkami se na dalších řádcích budu zabývat – otcem zakladatelem, který institucionalizoval na francouzské půdě obor sociologie, Émilem Durkheimem. Seriál je však otevřený i jiným než francouzským autorům, stejně jako zájemcům o spolutvorbu této rubriky (stačí nás kontaktovat).

Co je štěstí?

Potřeby, zkušenost a pokrok

Klíčovým textem, jehož krátkým rozborem bych se nyní rád zabýval, je Durkheimova Společenská dělba práce vycházející poprvé v roce 1893. Není mým cílem tento text celý vyložit, ale využít jeho nosnou myšlenku pokroku a společenského vývoje. Durkheim v této práci v opozici k utilitaristickým představám o společnosti upozorňuje, že společenská dělba práce není základním konstituujícím prvkem společnosti, ale pouze nástrojem, který získává svůj funkční význam v rozvinutějších typech společností, které musí nejprve vzniknout spojením společností nižších, růstem sociální hustoty a sociálního objemu. Dělba práce poté pomáhá tomu, aby zvyšující se prudkost boje o přežití neskončila konflikty, v krajním případě válkou.

Při úvahách nad štěstím se nemůžeme vyhnout přemýšlení o potřebách, které v lidské společnosti bývají podobně jako třeba vize a otázky budoucího směřování předmětem sporů a prorůstají i do základních sporů politicko-ideologických. Dobrým příkladem debat o potřebách společnosti je vysoké školství a značná nevole určité části obyvatel k bezplatnému studiu, zvláště u oborů definovaných jako ,,neužitečné“ (často např. sociologie, gender studies…). Ačkoliv jedním z přínosů zdánlivě neužitečných věd je také rozvoj kritického myšlení a nepřímo i zachovávání kultury, tak zaznívá, že jde přeci o něco, co si může každý zaplatit; my potřebujeme především stroje, mosty a domy, pokud možno daleko od měst, abychom měli jak využít další stroje, potom však musíme vyřešit i problémy automobilové dopravy… Vraťme se však k Durkheimově chápání potřeb. Ty nejsou a z podstaty věci nemohou být volně stanoveny a nemohou být především předmětem dlouhodobého plánování. Potřeby souvisí nutně s pokrokem, který je přirozeným procesem daným právě dělbou práce a související sociální dynamikou. ,,Vyvstává jedna námitka: Určité průmyslové odvětví může existovat pouze tehdy, když odpovídá nějaké potřebě. Funkce se může specializovat jedině pod podmínkou, že tato specializace odpovídá nějaké potřebě společnosti.“ (Durkheim 2004: 230) Zdá se, že pokrok vychází z nároků společnosti, potom je však otázkou, odkud se rodí tyto nároky. Durkheimova odpověď na otázku po příčinách nás odkazuje ke stejným příčinám, jaké determinují dělbu práce. Vývoj totiž způsobuje, že dosavadní formy produkce nedostačují nově nastoleným poměrům, jinými slovy ,,výživa, která až dosud postačovala k obnovení rovnováhy organismu, nadále už dostatečná není“ (Durkheim 2004: 230). Toto však neplatí jen v případě produkce, ale prakticky ve všech sférách sociálního života: rozum se rozvíjí, protože je více používán, kultura je rozmanitější, protože je častěji atakována mnoha novými podněty. Tento vývoj je přitom nezadržitelný a probíhá, aniž by v jeho pozadí byla jakákoliv touha, aniž by lidé chtěli, protože jde o součást jejich přirozenosti, o schopnost, která sama o sobě ještě není prvkem determinujícím ke změně, stejně jako dělba práce.

Někomu se může zdát pozoruhodné, že se nové prožitky (pokrok) setkávají s potřebami (nároky) společnosti a že tedy jedna věc vychází z druhé. Harmonie je však dosahováno proto, že vycházejí ze stejných příčin. Je třeba si uvědomit, že vznik a přijetí nových věcí v principu nevychází z jakkoliv definovaného pokroku, ale z podmínek, které nastoluje změna. Úspěch dotekových telefonů v posledních letech nespočíval v technologii samotné a v jejím zlepšení, ani v té a té značce – přestože to celý proces podporuje a urychluje -, ale ve změně podmínek nastolených mnoha dalšími vývojovými faktory. Hlad po přijetí nových podnětů může být konstituován ještě předtím než jsou tyto podněty okuseny, protože odpovídají změnám, k nimž už došlo: ,,…člověk začíná tušit, že se díky nim bude mít lépe. Zkušenost pak toto tušení potvrdí; probudí se spící potřeby, dojde k jejich uvědomění si a uspořádání.“ (Durkheim 2004: 232) Toto soužití potřeb s novými podněty je přitom zpravidla přibližné, protože často je nám s některými věcmi tak dobře, že další vývoj naši zkušenost už dále nezlepšuje. Podle Durkheima to však stačí k obecnému udržení řádu.

Hledání štěstí v konzumní společnosti

,,Ale opět kvůli tomu ještě nejsme šťastnější.“ (Durkheim 2004: 232) Neuspokojení potřeb může vyvolat bolest, uspokojení je naopak návratem k rovnováze. Tento princip je pro nás nyní velmi důležitý, protože může zakládat fundament kritiky hledání štěstí v konzumní společnosti, plýtvání z blahobytu, plánování šťastných zítřků. První dva body se tím totiž zužují na otázky enviromentální udržitelnosti či povahy kapitalismu koncentrovat bohatství moc v rukou hrstky lidí, třetí bod pak na otázku ideologie a moci. Spatřovali-li někdejší aktéři kolonialismu v rozšíření západní civilizace směrem k přírodním národům či více tradičním společnostem ,,export“ štěstí, tato představa se nyní ukazuje jako mylná. Hledají-li dnes lidé štěstí v materiálním blahobytu a technickém vývoji, přímou úměru mezi těmito dvěma fenomény není možné nalézt. Nové požitky neznamenají v našem hodnocení nárůst, ale pouze jeho přemístění. ,,Vzhledem k tomu, že se změnilo prostředí, museli jsme se změnit i my sami a tyto změny vyvolaly další díl změny ve způsobu, jak můžeme být šťastni.“ (Durkheim 2004: 232) Současný střední proud v názorech společnosti však spočívá v ekonomizaci všech sfér našeho života, ve snaze vnuknout nebo udržet ve hře myšlenku, že kvalita života je daná velikostí naší spotřeby. To je v první řadě ideologické, v druhé řadě nebezpečné pro zachovávání kultury, konkrétně ve smyslu její schopnosti reflexe a kritičnosti.

Zygmunt Bauman při sociálních nepokojích, které proběhly v minulém roce v britských městech, identifikoval jádro problému právě v příčinách daných konzumní společností. Jedním z vodítek byl pro něj fakt, že k rabování docházelo zejména v případě spotřební elektroniky či oblečení; nešlo o vzpouru hladových, kteří strádají v těch nejnuznějších podmínkách – šlo o vzpouru těch, kteří nemohli naplnit základní podmínku bytí a nedostávat se tím na okraj společnosti: ,,nakupuji, tedy jsem“. Ještě nikdy v historii netvořilo nakupování takovou roli, jakou plní dnes. Ještě nikdy nebyla představa plnohodnotného života ,,infikována“ představou nakupování. Rozhovor ,,Co budeme dnes odpoledne dělat? – No přeci nakupovat!“ nebyl před touto epochou nikdy ani tak ani běžný, ani smysluplný. Přitom negativní dopady můžeme s jistotou pozorovat a měřit. Aktuálně zmiňme devalvaci vánočních svátků a jejich redukci na honbu za dárky, přestože ta je veřejně často nepřiznávaná. Negativní dopady jsou zřetelné kupříkladu na situaci spotřebitelských úvěrů a zadlužování českých domácností. Chce-li tak česká společnost dosáhnout štěstí, musí začít brát věčnou debatu o ,,hodnotách“ vážně a zajímat se, co hodnoty skutečně ovlivňuje a konstituuje, jaké hodnoty stojí v pozadí negativních jevů jinak blahobytné společnosti.

Ze čtení Durkheima nyní víme, že potřeby nejsou determinovány pokrokem, ale podmínkami, které pokrok svojí podstatou přináší. Hledání štěstí v pokroku znamená nutnost jeho dodatečného ospravedlnění – pokrok neimplikuje míru štěstí, ale přemístění potřeb, takže štěstí nemůže vycházet z nových podnětů materiální i nemateriální produkce. Neměli bychom tudíž zakládat svoji existenci na nutnosti výroby a zahrnování se věcmi, na ekonomizaci našeho života, která je vpravdě věcí ideologie. Řekli jsme si, v čem štěstí nespočívá, a nabízí se otázka: v čem tedy spočívá? To už však není věcí sociologa.