Lid versus vzdělání aneb donuťme neužitečné k užitečnosti

Právě v těchto dnech na většině tuzemských veřejných vysokých škol probíhá Týden neklidu, tedy akce studentských iniciativ a spolků. Z určitého pohledu jde na události posledních dnů nahlížet rovněž jako na kvas nejrůznějších idejí, pokus o to otevřít celospolečenskou debatu nad důležitým tématem vzdělávání, vědy a vzdělanosti. Na následujících řádcích rozvedu problematiku současných neshod mezi akademickou obcí a „lidem“, chceme-li veřejností, a nabídnu zajímavé propojení s myšlenkami tří lektorů, jejichž přednášky jsem navštívil v úterý 28. 2. v rámci tzv. Noci univerzit  na půdě Filosofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Jedná se totiž o naprosto zásadní diskusi ve státě, jenž se jako součást euroatlantické západní civilizace hlásí k politice vzdělanosti či k ideálu „informační společnosti“ a jejíž představitelé po mnoho let rádi hlásají, že nechceme být montovnou Evropy a právě naopak vyvážet naše vědění. Tento text se zabývá vnitřními rozpory dnešní společnosti a implicitně tak odmítá myšlenku o konci dějin.

Pokračovat ve čtení „Lid versus vzdělání aneb donuťme neužitečné k užitečnosti“

Skryté struktury Wikipedie. Pohled politické ekonomie komunikace na produkční prostředí největší internetové encyklopedie

V kontextu úvah o uživatelsky generovaném obsahu a mizející hranici mezi podavatelem a příjemcem v prostředí nových médií zaujímají jedno z předních míst analýzy internetové encyklopedie Wikipedia. V této práci nejprve nabízím možný způsob, jak uspořádat studie věnující se Wikipedii, který částečně vychází ze základních témat mediálních studií, jak je vymezuje Denis McQuail [1] (2009:18–19). Následně se budu podrobněji zabývat studií Sabine Niedererové a José van Dijckové Wisdom of the Crowd or Technicity of Content? Wikipedia as a Sociotechnical System (2010), která se zaměřuje na oblast vnitřní organizace Wikipedie a přináší poněkud přehlížený pohled politické ekonomie komunikace na tvorbu wikipedistických obsahů. Autorky se snaží poukázat na skutečnost, že úspěch Wikipedie do značné míry souvisí také s jejími technickými parametry, s architekturou jejího prostředí. Relativizují tak koncepty jako kolektivní inteligence nebo uživatelská participace a staví se proti idealizaci představy webu 2.0. V závěru této práce se soustředím na kritické zhodnocení přístupu Niedererové a van Dijckové a význam jejich studie pro teorii nových médií.
Pokračovat ve čtení „Skryté struktury Wikipedie. Pohled politické ekonomie komunikace na produkční prostředí největší internetové encyklopedie“

Loïc Wacquant: teorie a dílo Pierra Bourdieu

Zachytit odkaz díla Pierra Bourdieua není práce na týden či na měsíc. Bourdieu dnes patří mezi klasická jména moderní sociologie a jeho dílo jako takové stále ještě čeká na další výzkumníky, aby bylo dále objevováno, interpretováno a uchopeno směrem k probíhajícím společenským změnám. Jeho důležitou charakteristikou je totiž nadčasovost, aniž bychom tímto tvrzením chtěli zabřednout do oblíbených klišé a nekritické chvály. I z těchto důvodů je pro naši redakci nesmírně obtížné přinést doopravdy komplexní obraz Bourdieuho celoživotní práce. Čeho se však můžeme chopit, je pojednání Bourdieuho žáka a blízkého spolupracovníka, francouzského sociologa Loïca Wacquanta, s jehož jménem se pravděpodobně setkal každý, kdo se někdy pokoušel proniknout hlouběji do Bourdieuho teorií. V roce 1992 rovněž vyšla jejich společná kniha An Invitation to Reflexive Sociology. O deset let později, v roce 2002, kdy Bourdieu umírá, Wacquant píše shrnující text Pierre Bourideu, v němž se přehlednou formou snaží vysvětlit klíčové koncepty svého učitele a zachytit vývoj jeho myšlení. Neopomíná přitom ani bohaté spektrum přítomných myšlenkových vlivů.

Pokračovat ve čtení „Loïc Wacquant: teorie a dílo Pierra Bourdieu“

Pár vybraných titulů z poslední doby

Vydavatelství SAGE nám pravidelně zasílá informace o zajímavých publikacích a některé z nich bych vám nyní rád představil. Jedná se o jak o shrnující práce, tak o práce původních autorů. Zároveň tento přehled zmiňuje pár titulů nakladatelství SLON a Rybka Publishers.

Contemporary Social and Sociological Theory (odkaz)

Ačkoliv se Allan Kenneth, americký sociolog, vydává v druhé edici své knihy Contemporary Social and Sociological na cestu po teorií poplatných 21. století, do jeho hledáčku se na více než 450 stranách dostávají zejména přední teoretici století minulého (P. Blau, J. Saltzman, C. G. Homans, J. Baudrillard, M. Foucault, T. Parsons, H. Blumer, H. Garfinkel, D. E. Smith, P. Bourdieu, A. Giddens, I. Wallerstein, J. Butler, E. Goffman, W. J. Wilson, M. Castells, J. Habermas, C. West). Kniha je doplněna o příklady z běžného života, zahrnuje teorie genderu, rasy či sexuality. Jedná se o druhou edici doplněnou o pár kapitol, zejména o pojednání konceptu modernity, na kterou je nahlíženo především skrze myšlenky Talcotta Parsonse a Frankfurtské školy. Své místo má však například i společnost sítí Manuela Castellse. Kniha je určena zejména studentům sociální teorie.

Pokračovat ve čtení „Pár vybraných titulů z poslední doby“

Nepřizpůsobivost jako nálepka a mýtus

Na serveru Aktualne.cz se před nějakým časem objevil článek zabývající se rozmáhajícím se fenoménem nálepkování určitých sociálních skupin jako nepřizpůsobivých (dále např. na blogu Silvie Lauder či Jiřího Hřebenáře). Vše by bylo v pořádku, pokud by se ze slova nestalo synonymum pro romskou menšinu, jejíž kulturní kompatibilita s českým prostředím je problematikou přetřásanou více než padesát let. Jelikož se v případě tohoto textu nejedná o novinový článek, ani sociálně-politickou analýzu situace, nebudu se zabývat kroky konkrétních politiků, ale zmíněným fenoménem nálepkování (labelingu), který vztahuji i na jiné sociální skupiny. Ve své podstatě se však jedná o společenskou kritiku za pomoci známých sociologických konceptů.

Romskou problematikou jsem se v loňském roce zabýval v jednom z mých textů týkajícím se rezidenční segregace, kde jsem také učinil krátký historický exkurs. Na tomto místě se tak mohu přímo začít zabývat sémiotickou stránkou společenské tendence, při níž se občané začínají dělit na základě klíče přizpůsobivý-nepřizpůsobivý, chceme-li, na občany první a občany druhé kategorie. Vezme-li v potaz sémiotické analýzy Rolanda Barthese z 60. let minulého století (z českého prostředí vyniká například V. Macura, otcem-zakladatelem moderní sémiotiky je potom ruský autor J.M. Lotman), s jistotou víme, že každý výraz lze opětovně naplnit významem odlišným od toho původního. Na tom bez pochyb není nic zarážejícího, změn ve významu slov si je pravděpodobně vědom každý. Barthes vytváří následující schéma popisující fungování mýtu, jinými slovy dané a sociálně definované skutečnosti:

jazyk označující (1) označované (2)
jazyk i mýtus znak / OZNAČUJÍCÍ (3) OZNAČOVANÉ (4)
mýtus ZNAK (5)

Tabulka zobrazuje, jakým způsobem souvisí jazyk s mýtem, abychom neodbočovali od zavedené terminologie Ferdinanda De Saussure. Není však třeba se k ní vracet podrobněji, Barthes se jen pokusil rozplést složitý vztah jazyka, předmětu a významu, přičemž zdůraznil, že mýtus se řídí stejným principem – určitý znak je označujícím pro určitou označovanou skutečnost, tento vztah však má svoji signifikanci v podobě nového znaku, jímž je mýtus. Tak je možné z označujícího (slovo ,,nepřizpůsobivý“) a označovaného (konkrétní ,,lidé, kteří se nepřizpůsobují určitému způsobu života“) vytvořit synonymum založené na rasovém rozlišení mezi Romy a neromy. Dostatečně ilustrativní je v tomto ohledu článek Jiřího Pehe na serveru Aktualne.cz:

,,V médiích a politice se zabydlel pejorativní pojem ,nepřizpůsobiví‘. V konkrétnější rovině se tím míní lidé, kteří neplatí nájmy, nepracují a zneužívají sociálních dávek, dopouští se často kriminálního jednání, ,vybydlují“ domy, atd. V obecnější rovině tím má většina prostě na mysli romské spoluobčany, kteří ,nejsou jako my‘. “ (Pehe 2011)

Ona obecnější rovina je signifikancí mýtu, jímž se zabývám v dalších z následujících odstavců, stejně jako se věnuji teoretickou aplikací fenoménu labelingu (nálepkování, etiketizace). Tato koncepce vychází z konstruktivistických teorií a odkazuje k poměrně široké paletě sociologických témat (konstrukce identity, stereotyp, stigma, deviace aj.) a obrací naši pozornost ke jménům interpretativistické sociologie (G. H. Mead, H. Blumer, E. Goffman aj.). Nálepka stigmatizuje svého nositele a zásadně bez ohledu na jeho reálné přispění svými skutky vytváří předsudky a definuje, co je deviantní. Předsudek či stereotyp je souborem vlastností, který je dané skupině osob připsaný sociálním okolím (média, politici, různá zájmová hnutí, sousedé a zpravidla i lidé, kteří nemají dostatečné osobní zkušenosti a informace k tomu, aby nálepku mohli vytvořit – můžeme zjednodušeně hovořit o neurčitém davu; zásadní je však role moci – nálepkování primárně vychází ze schopností mocenských struktur), přičemž je tento proces velmi nesnadné zastavit či naplnit jiným významem. Jak naznačuje Umberto Eco svým dlouhodobým zájmem o spiklenecké teorie, jednou vyslovená myšlenka začíná žít svým vlastním životem (viz tzv. ,,protokoly sionských mudrců“).  Nálepka navíc postrádá nutnost přítomnosti logiky a poměry, na které reaguje, zpravidla neřeší, jelikož může obcházet příčiny či skutečné problémy.

Lze uvažovat o tom, že labeling je pro fungování společenství do určité míry nezbytný, jelikož společnost se zpravidla snaží snižovat komplexitu prostředí a sociálních jevů, nejlépe prostřednictvím vytvoření stereotypů. To lze chápat jako funkční reakci a nahrazení instinktů. S růstem civilizovanosti společnosti (Elias 2007) by však měly ustupovat agrese a násilí, stejně jako tvorba stereotypů, jelikož se jednotlivci postupně vymaňují z pout skupin a společnost tak má spět spíše k mírovému stavu a k širší důvěře mezi jejími členy, než naopak; posuzování člověka by mělo spočívat spíše v charakteristikách individuálních, než v těch skupinových. To je ostatně jedním z ideálů společnosti navzájem rovnocenných občanů.

Jazyk a mýtus nepřizpůsobivosti

Nyní je třeba podrobit výraz ,,nepřizpůsobivý“ stručnému jazykovému rozboru. Přídavné jméno nepřizpůsobivý pochází z podstatného jména nepřizpůsobivost, resp. přizpůsobivost, tedy od slovesa přizpůsobit (se), což vyjadřuje činnost či schopnost reagovat na prostředí a jednat v souladu s jeho podmínkami, schopnost reagovat na způsob života okolních lidí. Pokud však proneseme o osobě, že je nepřizpůsobivá, přisuzujeme jí stav, při němž není schopná či ochotná se přizpůsobit podmínkám prostředí (v tomto případě většinové společnosti), a to ne v tomto okamžiku (to bychom museli říci, že je nepřizpůsobující se), ale v časově neohraničeném horizontu, resp. tím říkáme, že není schopná se přizpůsobit vůbec. Taková nálepka mimoděk značí, že problémy dané osoby nespočívají v prostředí, ale v ní samotné, jelikož její způsob života je nekompatibilní se způsobem života, ke  kterému se vztahuje. Odtud potom vychází rovněž nabízená řešení, která okolí chce slyšet: potlačení nežádoucích projevů, upevnění dohledu nad deviantní skupinou, programy ,,nulové tolerance“, to vše namísto integračních a motivačních programů, zejména však dlouhodobé, přehledné a organizované sociální politiky.

Přestože si lidé často nepřiznají, že určitý tvar a způsob použití slova může předurčovat jejich pohled na věc, opak je pravdou. Jak dokázal Barthes na svém konceptu mýtu, každý znak (tvrzení, obraz, časopis, kniha, heslo, symbol…) je označujícím pro označovanou skutečnost, společně však tvoří nový znak (mýtus), výsledné sdělení. Populárním příkladem je obálka francouzského časopisu Match, na níž je zachycen mladý salutující černošský voják hledící kamsi vzhůru. V příjemci sdělení však vyvolává představu francouzského impéria, v němž slouží i vojáci odlišných barev pleti věrně a s hrdostí (voják pravděpodobně hledí na vlající či stoupající vlajku). Stejně tak lze chápat ,,mýtus“ nepřizpůsobivosti: výraz je označujícím pro osoby nerespektující společenská pravidla, ačkoliv způsob použití soustřeďuje pozornost výhradně na romskou populaci ,,zneužívající sociální dávky“.

Pokud však vztáhneme mýtus/nálepku nepřizpůsobivosti pouze na Romy, zjistíme, že v rovině přizpůsobení se jako takovém postrádá logiku, jelikož v případě romského etnika se lze víceméně neurčitě bavit jedině o jisté míře kulturní odlišnosti ve způsobu jeho života v porovnání s českou většinou, ačkoliv ani ten není nijak definován a bavit se lze pouze o sdílení určitých kulturních hodnot. V souladu s logikou se však takovému způsobu života vymykají i členové bílé většiny, kteří nerespektují stanovená pravidla (např. bezohlednost některých řidičů luxusních vozů nebo zločiny ,,bílých límečků“), ačkoliv ti pod nálepku nepřizpůsobivosti nespadají, a to pravděpodobně z důvodu, že není snadné a ani možné určit homogenní a snadno označitelnou skupinu.

,,Co třeba nepřizpůsobivý Mrázek, nepřizpůsobivý Krejčíř, nepřizpůsobivý Kožený? Co kapitáni průmyslu z devadesátých let, jimž jsme díky bankovnímu socialismu věnovali miliardy korun z vlastních kapes? Co všichni politici a úředníci, díky jejichž korupčnímu chování přicházíme o stamiliardy? … Co všichni agresivní řidiči nepřizpůsobující svoji „jízdu vozovce“ a okolním řidičům?“ (Lauder 2011)

Častým argumentem pro nepřizpůsobivost jsou nuzné podmínky, v nichž Romové žijí, a materiální nedostatek, jenž neřeší zaměstnáním, ale krádežemi a zneužíváním sociálních dávek. Jenže ,,předpoklad, že s materiálním dostatkem se změní i jejich duševní svět, se ukázal jako chybný“ (Šotolová 2001: 21), takže nelze mluvit o tom, že by bylo možné řešit problematiku represivně – Romy není možné charakterizovat jako skupinu lidí, jejichž cílem je krádežemi zbohatnout a dosáhnout materiálního dostatku, a které je tedy třeba represivními kroky zastavit, nehledě na to, že v netotalitním státě je taková charakteristika rozsáhlé skupiny osob neospravedlnitelná. Nálepka nepřizpůsobivosti s sebou přitom navzdory tomu nese přesně ty charakteristiky, které jsou vhodné pro šířící se nákazu, zločinné skupiny, na něž platí pouze tvrdá ruka státní moci. Řešeními, na něž tak voliči slyší, jsou ostré a po povrchu problému klouzající výroky politiků, kteří s voliči prostřednictvím nálepky nepřizpůsobivosti nachází společnou řeč.

Komu prospívá labeling?

Jak bylo řečeno, nálepkování je jedním z mechanismů, který je nedílně spojený se společenskou organizací sociálních skupin. Vzniká záměrně (účelově směřující směrem od mocenských skupin) a často se šíří nezáměrně (nabízí zjednodušení a zpřehlednění situace, může být náhradou instinktů, které člověk postrádá, může vycházet jednoduše z toho, že uvěříme mocenským skupinám), většinou však z mnoha příčin, takže lze říci, že výsledný obraz, který nálepka vytváří, je konstruktem vědomých i nevědomých motivů všech zainteresovaných členů společnosti. Že je tak nálepka nepřizpůsobivosti bludem a společenským strašákem, poměrně podrobně dokumentuje Ondřej Lánský ve své analýze Kdo zneužívá sociální dávky? (Lánský 2011), kde problematiku sleduje z hlediska samotné zneužitelnosti jednotlivých sociálních dávek. Dochází k závěru, že stát má nástroje k zamezení většiny zneužití, že celkové množství zneužitých peněz je sice nezjistitelné a i přesto z relativního hlediska není zásadní pro chod státu; podle Lánského se jedná o imaginární téma.

,,Pro pochopení toho, proč je téma zneužívání sociálních dávek vládními protagonisty politicky zneužíváno, je důležité si uvědomit, že tematizace tohoto problému pomáhá přesunout pozornost od skutečných problémů. Všeobecně zhoršená a znejistěná sociální situace obyvatel je totiž jimi samotnými i většinou parlamentní politické scény interpretována ve světle ,nepřizpůsobivých‘ či tzv. ,pobíračů sociálních dávek‘. (…) Ve chvíli, kdy tato analýza ukázala na imaginárnost problému „zneužívání sociálních dávek“, nezbývá než vládě doporučit, aby se zabývala skutečně palčivými problémy naší společnosti a přestala politicky zneužívat téma zneužívání dávek, které reálným tématem není.“ (Lánský 2011)

Lze říci, že taková nálepka je jen prázdným obalem, sítem, ve kterém sice uváznou někteří ,,vyhovující“ jedinci, jehož tematizace na nejvyšší úrovni státní politiky je však jen alibismem a mechanismem odvádění pozornosti. To lze doložit například prostřednictvím studia nových sociálních hnutí. Ta, ve snaze prosadit své myšlenky, jsou v první fázi nucena přistoupit k tzv. ,,rámování kolektivní akce“, tedy mobilizovat mezi následovníky konsensus ohledně definování aktuální situace a jejího řešení (Frič 2007). Společenský problém totiž nevzniká svévolně – musí být nejprve jako problém objeven a jako problém být také definován a musí být nabídnuty způsoby jeho řešení. Ilustrovat toto tvrzení je poměrně snadné – dokud většině české společnosti korupční prostředí vyhovovalo a lidé mohli dosahovat drobných benefitů, aniž by náklady na korupci zasahovaly do chodu státu (a komfortu jeho občanů zejména v oblasti infrastruktury státu), nejednalo se o společenský problém, ale spíše normu v duchu předlistopadového populárního hesla ,,kdo nekrade, okrádá rodinu“.

Nálepka rovněž vyhovuje nejrůznějším extremistickým skupinám a údajným vlastencům, od nichž poté může zaznít po právu ono ,,my vám to říkali“ .  Dodává legitimitu jimi nabízeným řešením a představuje riziko, že problém bude dále redefinován v horším slova smyslu – že bude přiživen mýtus o nepochybném škůdci; dále mýtus o jiné menšině obyvatel, etniku, homosexuálech, o americkém brouku. Vliv sociální skupiny, davu, struktury či kultury na jedince je nezpochybnitelný, což charakterizují koncepty skupinové konformity, výzkumy davu, Bourdieuho habitus jako vtělení osobních dispozic a norem. Společenské zhodnocení tohoto vlivu by však nemělo podléhat tendenčním definicím, které jedním pohybem ruky smetou ze stolu výdobytky západní civilizace, jako jsou individuální odpovědnost, právo na sebeurčení a vlastní identitu. Doba velkých sociálních celků je nenávratně pryč, což připomíná Anthony Giddens, když mluví o mnohosti identit (Giddens 1991). Samotná etnická příslušnost jako klíč k tomu, aby byla člověku přidělena nálepka nepřizpůsobivosti, se tak v tomto světle zdá jako zcela iracionální konstrukt, a to v tom smyslu, jakou měrou je mu přisuzována společenská důležitost, nebezpečnost a v souvislosti s tím i jeho společensky rozkladná schopnost. Jedná se o lokální problémy mající konkrétní viníky, kteří mají svá jména a čísla na občanských průkazech, viníky, které je třeba podle platných zákonů postihovat, pokud porušují zákony, napadají ostatní či se dopouští rušení nočního klidu. Potom ale stát nesmí dělat výjimky v případě lidí, kteří stojí na druhém konci společenského žebříčku a svojí vlastní nepřizpůsobivostí terorizují své okolí: když riskantní jízdou autem ohrožují ostatní řidiče, umísťují po městech nelegálně reklamní transparenty, či přijímají vysoké úplatky. V opačném případě se zabýváme imaginárními problémy, uniká nám podstata lidského soužití a nepochopili jsme význam základních nástrojů demokratického právního státu: trestního rejstříku, presumpce neviny a práva na spravedlivý proces.

Záměrem tohoto článku tedy není svalování viny na jiné, ani odvádění pozornosti od neutěšené situace v některých regionech. Pouze tvrdím, že je třeba rozbít mýtus o nepřizpůsobivosti znemožňující jakýkoliv pokus o seriózní řešení. Upuštění od nálepkování, které není snadné korigovat či řídit, znamená vyčištění názorového prostoru a možnost znovu začít přemýšlet o lokálních problémech, dopadech sídelní segregace či právech a povinnostech každého člověka. Není totiž možné po člověku chtít, aby jednal v souladu s pravidly systému, když se k němu systém sám otáčí zády.

Literatura a zdroje:

Pár poznámek k 17. listopadu

Nemá na tomto místě smysl opakovat, čím tento den byl a čím má být, to by bylo snadné, protože to ví každý. Stejně tak by bylo snadné opět začít další z dnes už tak obvyklých filipik a spílat dnešnímu systému, z čehož se v posledních letech rovněž stalo klišé. Prokorupční systém si na výtky přivykl (nic jiného mu ani nezbývá) a lidé, kteří nedokonalou organizaci společnosti a nedostatečné zajištění přerozdělování jejích zdrojů využili ryze ve svůj prospěch, musí počítat s tím, že na ně čas od času novináři něco mohou vyšťourat, což také není konec světa, jak se dnes a denně přesvědčujeme při našich společných snových výletech, třeba na Panenské ostrovy, do Nového Mexika či Plzně. Kdo z vás to má.

Žijeme v demokratickém systému a ve své podstatě zatím lepší nemáme. Samozřejmě je žádoucí posílit mechanismy občanské společnosti a učinit právě nejrůznější systémové kroky, i v případě, že by se mohly zdát radikální. Jak ukázaly poslední volby do poslanecké sněmovny, ani ,,vykřížkovat“ pár známých firem nezamezí tomu, aby politické strany nevygenerovaly další ,,odkláněče“ veřejných financí. Společností tak stále více rezonují pesimistické názory a prognózy, bobtná nespokojenost se stávajícími poměry. Hyperbolická média si mnou ruce, protože nejlépe prodávají skandály a všechno špatné, nad čím lze lamentovat. Ve spojení s vyspělou záznamovou technikou a možnostmi internetu tak máme každý den dostatečný přísun hnusu; krmě, kterou Pierre Bourdieu nazývá jako ,,nekonečná defilé ubožáků“. S povděkem jsou přijímány výzkumy nespokojenosti, které vlastně ani dobře vyjít nemohou, když mít se dobře může být v české kotlině pro okolí tak nějak podezřelé.

Je svobodnou volbou člověka oddat se ve státní svátek konzumu, zvláště v době, kdy mít znamená být. Stejně tak je svobodnou volbou člověka napsat, že se mu nějak nezdá jeho prezident. Obojí však nemá nic společného s tím, na co dnes česká společnost tolik naivně čeká: na prince na bílém koni, který přinese spásu. Pravděpodobně za pomoci Blanických rytířů, chce se dodat. Jenže takhle to nefunguje, protože takový princ by pravděpodobně skončil brzy pod koly městského džípu některého z kmotrů. Doba si žádá dlouhodobou kolektivní akci, ne jen teatrální demonstraci nebo tupý program antikomunismu (už nechme komunisty spát, dnešní týmy mají čerstvější hráče). Zapojení většího než zanedbatelného množství lidí do veřejné sféry. Jedině tlak na volené zástupce, jejich kontrola a skutečný zájem o dění mimo naše domovy může přinést touženou změnu, třeba směrem k posílení prvků přímé demokracie.

Jenže co od takové změny vlastně očekáváme? Že dostaneme strojek, perpetuum mobile, které kličkou natáhneme a ono nám to tu bude spravovat? Když se dnes podíváme na to, jak vypadají některé vesnice a města, jejichž obyvatelům přijde proti srsti uklidit společný nepořádek, který přeci není jejich, těžko očekávat, že jakýkoliv jiný systém bude lepší. Navíc, jak píše Michal Pullman ve své letošní knize Konec experimentu, i v normalizačním Československu se lidé naučili celkem pohodlně žít. V jednom rozhovoru říká: ,,…veškeré zlo se vytěsnilo do vnějšího světa, ideálně skrz sovětské poradce až do Moskvy, čímž se zdůraznilo, že se nás vlastně netýká. Takovýto model umožnil československé společnosti přisoudit jen roli pasivních obětí, podřizujících se nebo vzpírajících vnějšímu zlu.“ Kdybych nyní umazal Moskvu, Československo a kontext, jeden by si myslel, že Pullman mluví o dnešku (dosaďme kmotry a Brusel). Už tedy zažeňme ono ,,vnější zlo“ a uvědomme si, že společnost je především představou shluku určitého množství konkrétních lidí. Ačkoli jsme si mnohé symboly a instituce objektivizovali a mnohým se může zdát, že už jsou nadobro mimo náš dosah, opak je pravdou. Vše je teď a tady.

Základním problémem je, jak se spolu dohodnout. Tomu ovšem překáží staré zprofanované figury a staré politické šablony. Být pravicový může působit na levicově založeného člověka jako rudý hadr na býka a naopak, přitom málokdo chce, aby lidé semletí shodou nešťastných příčin (a následně hned systémem) umrzali na ulici, aby se stále více rozevíraly ,,nůžky“ (místo existence přijatelné a tolik důležité spojitě odstupňované nerovnosti), aby se společenský život smrskl jen na interakci v oddělených skupinkách, v nichž se baví jen členové klubu, kde stále více lidí bydlí za vysokými zdmi a přepravuje se silničními koráby pro které neplatí předpisy, aby nepřišli do kontaktu s nečleny. Málokdo chce, aby zákon platil jen pro ty blbce tam dole. Tato tvrzení přitom nemají nic společného s předpotopními kategoriemi, které stejně nakonec svedou naši pozornost od podstaty; kdo s nimi nesouhlasí, je jednoduše asociální, než cokoliv jiného. Pokud totiž společnost přestane fungovat jako celek, pryč jsou zisky a jistoty střední, ale i vyšší třídy (pokud se nevrátíme k feudalismu). Nebezpečí opětovnému přilnutí k některé ze starých politických stran v tomto případě skýtá riziko, že jakákoliv širší společenská dohoda ztroskotá na kouscích vědění a paměti, kterými každý z nás v různé míře disponuje. Jinými slovy, změna v barvách modré či oranžové je dnes předem odsouzena k zániku, protože s naprostou jistotou bude zablokována vědomím špatného, co se pod praporem jedněch či druhých odehrálo. Jenže to vyžaduje právě kolektivní akci v podobě zájmu o veřejný prostor.

Systém, kde se všichni mají dobře, je utopie; nejlepší systém je ten, který staví bariéry nespravedlnosti. Musíme se ale dohodnout, co je to spravedlnost, jelikož se jedná jen o sociální konstrukt, podobně jako v případě pojmu národa. A to je ten problém. Jak z toho ven? Uspořádat občanské fórum a vytvořit nějaké ,,modifikované desatero“? Začátek našeho úkolu spočívá v nastavení mantinelů našim vzájemným vztahům a kompetencím. To všechno přitom je možné,

přeci jen tu 22 let máme demokracii.

Hezký sváteční den!

Měsíce Pierra Bourdieu: jak fungují média?

Pierre BourdieuSociologie bez Pierra Bourdieu je těžko představitelná jak pro dnešního studenta tohoto oboru, tak pro sociálního vědce či sociologicky zdatnějšího čtenáře. V lednu 2012 uplyne deset let od skonu tohoto velkého muže, proto jsme se v následujících měsících rozhodli postupně publikovat sérii článků věnovaných právě jemu. Je nutné ocenit jeho schopnost odolat ,,postmodernímu vábení“, stejně jako úspěšnou snahu o vystavění originálního přístupu k překlenutí odvěkého sociologického rozporu mezi jednáním a strukturou, jímž je jeho vlastní pojetí kulturní sociologie. Bourdieu nezbavil aktéra schopnosti ovlivňovat svůj vlastní osud a zároveň neupřel systému moc strukturovat jeho život a ovlivňovat ho prostřednictvím své symboliky. Ve svých pracích dokázal díky pronikavosti svého myšlení podrobit společenské instituce kritice prostřednictvím vlastních konceptů, z nichž ty klíčové – habitus, kulturní kapitál a pole – přinesl již  v letech 1966–72. Prostřednictvím empirických výzkumů tak vybudoval pojmy, díky nimž se dostal až do oblastí trávení volného času, osobního vkusu a jednání, kde dospěl k poznání, že kultura dokáže utvářet naše životní dráhy a určovat jejich směr, a že jsme společností determinováni podstatně více, než jsme ochotni si připustit. I tím se budeme podrobněji zabývat v některém z článků, nyní však rozebereme Bourdieuho pojetí role médií na podkladu známého spisu, brilantní analýzy O televizi. 

V něm pojmenovává základní mýlku, které se v případě tohoto média většinou dopouštíme. Jeho primární funkcí totiž není zprostředkování informací, ale zajištění ekonomických cílů majitele. Skrývá „neviditelné mechanismy, jejichž prostřednictvím se provádějí všechny druhy cenzury, které činí z televize vynikající nástroj udržování symbolického řádu“ (Bourdieu 2002: 13) a působí tak tím, co Bourdieu ve svém díle Nadvláda mužů (Bourdieu 2000) popisuje podrobněji jako symbolické násilí vycházející z objektivně sladěných a historicky přijímaných schémat a fungující jako „historická transcendentna“ vnucující se člověku na každém kroku (srov. Bourdieu 2000: 33). V praxi jde o stav, při němž jedna strana samovolně snáší nadvládu té druhé, což je i příklad televizního vysílání, které místo aby realitu pouze komentovalo, tuto realitu vytváří. Televize a tisk jsou schopny urychlit události a z věcí poměrně obyčejných vytvořit exkluzivní záležitost či kauzu par excellence. Vedle toho je také podstatné si všimnout úlohy médií v přímé tvorbě veřejného mínění a určování hranic společenských témat. Bourdieu popisuje, jakým způsobem jednotlivé deníky jeden od druhého přebírají témata a jejich konkurenční boj – resp. „hra odrážejících se zrcadel“ – tak vede k „mentální uzavřenosti“ (Bourdieu 2002: 19–21), která často ovlivňuje chování spotřebitelů a názorový horizont společnosti a vytváří tím do určité míry neviditelnou cenzuru. Tuto homogenitu vzešlou z mediální konkurence způsobuje posedlost sledovaností a komerčním úspěchem (tedy ziskem), která proniká i do dalších sfér společnosti. Kvantita nad kvalitou, množství nad všechno, čísla jako vyjádření legitimity produktu, „absolutní verdikt“. I kultura je tím pádem plnohodnotně obchodovatelným statkem a její masovost je společností chápána – i přes zřejmost negativních důsledků – jako berná mince a přednost. Co tak kultuře a médiím může paradoxně rozvazovat ruce, jak je patrné i dnes, je podpora veřejnými prostředky, tedy stav, kdy např. Česká televize nemusí bojovat o zisky z inzerce natolik horlivě jako ostatní komerční televizní stanice a své zpravodajství tak nemusí natolik odpolitizovat, ať už pořadím zpráv v hlavní relaci, tak odváděním pozornosti na to, jak se politik na debatu oblékl.

Taková homogenizace v sobě implikuje nutnost soustředit se na méně problémová témata a snahu nikoho svým vyzněním neurazit, což vede ke konformismu hodnot a kultury.

Taková úvaha o veřejnoprávních médiích by však v Bourdieuho podání měla dozajista odlišnou a mnohem méně naivní podobu, protože podle něj nebezpečí tkví zejména ve změně podmínek legitimity kulturní produkce. Pokud jsou totiž kulturní výdobytky podřízeny logice obchodu, vznikají především pro publikum a odvíjejí svoji podobu od nutnosti „zavděčit se“, být prodány. Těžko si přitom dokážeme představit, že by se skvělá díla naší historie, filosofická pojednání nebo matematické zákonitosti objevily proto, aby uspokojily poptávku s nejistým pozadím, zmítanou adornovskými nepravými potřebami. Tento způsob myšlení nás může přivést rovněž k možným příčinám zániku tradic, k normalizaci myšlení a spoutání svobody vědy a umění. Taková ohrožení se týkají i dneška, kdy často slýcháme volání po tom, aby měl právo přežít jen takový výzkum, který bude prospěšný, a pokud možno v co nejkratším časovém úseku publikovatelný a využitelný pro zisk skrývající se pod hesly jako „zlepšení života“ nebo zvýšení „blahobytu“ a „efektivity produkce“. Logika trhu však zapomíná, že rychlost a důraz na kvantitu může veřejné zájmy redukovat nejlépe na produkty každodenní potřeby spolu s masově-kulturními výdobytky zaměřenými na zábavu (odtud obliba bulvárních médií). Tento proces ve svém konečném důsledku zahrnuje i dnes poměrně běžný jev, kterým je opovržení nad tím, co se zprvu nejeví jako ziskové a na první pohled z hlediska logiky obchodu racionální, jako třeba tradice a rituály společně s dotacemi na vědu (zvláště humanitní) a jiné než masové kultury. Tím vším se moderní člověk dostává do pasti Bourdieuho neviditelné struktury odvíjející se od daného sociálního prostoru, ve kterém se pohybujeme, od pole. „Když se informace… stane homogenizovanou informací pro všechny, vidíme pak politické a kulturní důsledky, které to může mít.“ (Bourdieu 2002: 41) Taková homogenizace v sobě implikuje nutnost soustředit se na méně problémová témata a snahu nikoho svým vyzněním neurazit, což vede ke konformismu hodnot a kultury. Bourdieu k tématu konformity rovněž trefně glosuje roli televizních hlasatelů: „Hlasatelé televizních novin, moderátoři debat, sportovní komentátoři se stali malými řediteli svědomí a dělají ze sebe… mluvčí typicky maloměšťácké morálky. Říkají, ‚co je třeba si myslet‘ o tom, co oni označují jako ,problémy společnosti‘…“ (Bourdieu 2007: 43) Výsledkem je nutně odpolitizovaná realita okořeněná moralistními zprávami a poutavými příběhy; jsme tak nuceni stále dokola vidět „sled zdánlivě absurdních historek, které se nakonec všechny podobají – nekonečná defilé ubožáků, sled událostí, které se objeví bez vysvětlení a zmizí bez řešení…“ (ibid.: 87), vše ve jménu objektivity, bezkonfliktnosti, sledovanosti, zisku. Vzpomeňme si na tyto věty, až opět budeme sledovat večerní zprávy a přemýšlejme o logice, s níž jsou události řazeny, jakým způsobem jsou komentovány a jaká je jejich společenská významnost. Jaká poselství nesou a co (možná nevědomky, ovšem v tom je právě síla struktury) zamlčují.

Pierre BourdieuO médiích jako spolutvůrcích kultury toho bylo napsáno mnoho, jelikož jsou „všechna pole kulturní produkce podřízena strukturálnímu tlaku žurnalistického pole“ (ibid.: 53). Jedinečnost a pozoruhodnost jejich role spočívá zejména v rozporu mezi odborností a rozsahem svého vlivu a není tak nic zvláštního na tom, že například při výzkumech veřejného mínění lidé hodnotí moderátory zábavních vědomostních soutěží jako nadprůměrně inteligentní. Mediální, či žurnalistické pole se totiž vyznačuje svojí vlastní logikou, vlastním chápáním symbolické významnosti témat – do médií tak vše pronikne pod určitou, často zkreslenou optikou, jelikož novináři si „pamatují jen to, co je schopné je zaujmout, ‚upoutat jejich pozornost‘, tedy vejít se do jejich kategorií, projít jejich filtrem“ (ibid.: 45). Toto tvrzení se dnes naplňuje při kontrastu, který vytváří zapojení sociálních sítí do televizního zpravodajství: otázky či postřehy diváků totiž často „nabourávají“ hru politických debat tím, že jsou pro jejich aktéry často nepříjemné a mění směr určený televizními moderátory. A to se pro demokratizaci televize jako média jeví jako esenciální, pokud je eliminována právě možnost selekce těchto vstupů. To je však jen jeden malý krůček, protože oslovování „televizních filosofů“ a „analytiků“ „hry na předpovídání průběhu událostí… se zajištěnou absolutní beztrestností…, chráněné zapomněním, které způsobuje téměř dokonalá diskontinuita novinářské kroniky a rychlá rotace následných konformismů“ (Bourdieu 2002: 85) stále v praxi televizního vysílání přetrvávají.

Literatura:

  • BOURDIEU, Pierre. 2002. O televizi. Brno: Doplněk, 103 s. ISBN 80-7239-122-4
  • BOURDIEU, Pierre. 2000. Nadvláda mužů. Praha: Karolinum, 148 s. ISBN 80-7184-775-5
  • BOURDIEU, Pierre. 1998. Teorie jednání. Praha: Karolinum, 179 s. ISBN 80-7184-518-3
Původní podoba tohoto textu byla částečně publikována v rámci autorovy rigorózní práce Sociální teorie a pozdně moderní přístupy ke studiu kultury v roce 2011.

Na hoře Olivetské

Pak výš a výš stoupaje pod listím,
ztrácel se v šedi mezi olivami
a čelo, na němž ležel prach a stín,
v prach rukou vložil, sláb jak stéblo slámy.

Toto je konec. Konec po tom všem.
To mám jít teď, kdy slepnu už a scházím?
A proč chceš, abych musel tadytěm
říkat, že jsi, když sám Tě nenacházím?
Ne, už Tě nenacházím. V sobě ne.
Ne v druhých, v ničem. Ne v tmě kamene.
Ne, nenacházím. Sám jsem. Zatrať mne.

Sám se vším lidským hořem, slyšíš?, sám.
Já chtěl jse ztišit Tebou, přísahám,
Tebou, jenž nejsi. Snad se stydět mám …

Říkali pozděj: přišel Anděl tam –.

Proč Anděl? Ne, to přišla jedna noc
a lhostejně si listovala v listí.
V snách učedníci pohnuli se, čistí.
Proč Anděl? Ne, to přišla jedna noc.

Ach obyčejná, jako každá jiná,
jakých už přešly tisíce:
kamení spí a pes v ní nevzpomíná,
smutná a trpká jako doušek vína,
čekající, až vyjde denice.

K těm nejde Anděl, kdo se takto modlí,
a noci nejsou sladší kvůli nim.
Kdo ztrácí sebe, je opouštěn vším
a otcem vydán včanc a nepohodlí
a zapovězen je mu matčin klín.

(R. M. Rilke)

Čtení básničky bez znalosti biblického příběhu, poskytuje stejné a možná ještě větší potěšení než v případě, kdy známe celé souvislosti. Nad čím se budu zamýšlet jsou fáze interpretace, kterými jsem si (já, (ne)věřící pes) prošel v průběhu četby. Tato básnička je totiž v tomto směru unikátní — alespoň já ji tak vnímal.

Identifikoval jsem tři fáze, ve kterých moje interpretace postupovala. První probíhá zároveň s prvním čtením — text na člověka nějak působí a ten mu rozumí. V mém případě to bylo tak, že první verše až po hořekování “Ne, už Tě nenacházím” mě uváděly do příběhu — mají smysl jako obraz, který by mohl stát sám a být přitom silný. Dvě následující sloky nám přibližují bědování poutníka (a jakého poutníka!) a pak přichází zlom — poutník se z příběhu ztrácí a místo něj se objevují nějací lidé, kteří zvěstují příchod Anděla. Následuje zalomení a text v originále pokračuje na další straně. A ve dvou odstavcích Rilke nechává promlouvat někoho, kdo neviděl Anděla a prožíval stejnou noc, jakých minulo už mnoho … jen proto, aby v poslední části došlo k obratu a bylo spíláno tomu “kdo ztrácí sebe” – to je druhá interpretační fáze. V jejím průběhu jsem si uvědomil vlastní pomýlení.

Byl to Ježíš, kdo stoupal pod listím a opuštěn vším hořekoval … a shazoval mystickou zkušenost lidí, kteří byli “svědky” jeho zmrtvýchvstání. Nicméně čtení (třetí fáze) mi podbízelo další možnosti a z nich nejvtíravější je tato — právě lidé mluvící o příchodu Anděla jsou ti, kterým je na konci spíláno, že k nim Anděl nejde … jak by totiž Rilke mohl snižovat Krista a jeho úděl? … až postupem času jsem se srovnal s tím, že i Kristus byl člověkem a Rilke mu přiřknul celé to lidství — pochybnosti a především velikost, která roste z jejich transendování …

Podobnost mezi interpretačním příběhem jedné básničky a povídáním o současné společnosti není náhodná. Tak (rozsahem) malá báseň a tolik diskrétních způsobů, jak s ní pracovat. Možnosti se rozbíhají do široka v závislosti na tom, jak moc víme o dobových souvislostech a autorovi samotném. Je však potřeba podotknout, že nejzajímavější je interpretace někoho, kdo věci vůbec nerozumí a příběh bere takový jaký je. Taková interpretace je kouzelná a silná … a velmi dobře shůry kontrolovatelná. Na opačném pólu je člověk — autor, který mnohdy o svém díle nedokáže nic říct, protože se to udělalo samo, on(a) jen nechal volnou ruku sobě samému a vzniklo něco, k čemu není co doplnit. Někde mezi jsou pak lidé, kteří v závislosti na stupni vlastního porozumění, buď sledují interepretační linku, nebo naopak tyto interpretační osnovy malují.

Chcete-li moc, pak je potřeba se znát s autorem. Opatřit si informace, ale zříci se vlastní tvorby, stát nohama na zemi.

Literatura

  • Rilke, Rainer Maria. 2001. Na horách srdce. Praha: BB art. (překlad Ladislav Fikar) [str. 60]

Od zla k hrdinství cestou sociální psychologie (přednáška P. G. Zimbarda v Praze)

V pondělí 10. října se v pražské galerii DOX uskutečnila přednáška jednoho z nejznámějších psychologů, resp. sociálních psychologů, Phillipa G. Zimbarda. Ti, kteří této události věnovali již dříve pozornost, vědí, že šlo o druhé, opakované setkání v rozmezí několika dnů, navíc ti, kterým se nepovedlo dostat na přednášku, mohli celé Zimbardovo vystoupení zhlédnout živě prostřednictvím internetového přenosu na webu ČT 24, kde by měl být později k dispozici rovněž záznam. Tolik k věcem organizačním, nyní k obsahu samotné přednášky.

Zimbardo vyrůstal v nevlídném newyorském Bronxu, líhni zločinu. Není tak nic zvláštního na tom, že se jeho přátelé z mládí – víceméně dobří mladí lidé – stali ,,špatnými“ (zloději, prostitutkami atp.). Tím načíná myšlenku, že jako lidé jsme umístěni do určitého prostředí, které na nás působí a tvaruje nás. Společně s příkladem z příběhu Dr. Jekylla a Mr. Hydea pokládá otázku, zdali je dělicí čára mezi dobrem a zlem pevná a neprostupná, a vzápětí na ni odpovídá, že nikoliv: dobro a zlo jsou součástí lidské přirozenosti. Zimbardo, emeritní profesor stanfordské univerzity, svá slova často prokládá ilustracemi a v tomto případě na promítacím plátně ukazuje kresbu použitou i v tomto článku (obrázek lze kliknutím zvětšit). Vidíme na ní bílé anděly, podíváme-li se však blíž, objevíme, že se za jejich tvary skrývají černí ďáblové (u mě to bylo naopak – první ďáblové, poté andělé). Jakmile však tento zrakový klam pochopíme, není dost dobře možné obě skupiny postav vnímat odděleně. To samé platí o dobru a zlu ve vztahu k člověku a jeho jednání.

Zimbardo neopomíjí známý termín ,,banalita zla“ Hannah Arendt. Jím zjednodušeně řečeno míníme, že i běžní lidé mohou páchat zlo, a že zlo samo o sobě nemusí být předmětem dispozic jedince, může ale být také dílem situace. Takto Hannah Arendt při poválečném procesu s německým válečným zločincem Adolfem Eichmannem vysvětlila, jak je možné, že i obyčejný úředník je schopen posílat na smrt tisíce lidí. Termín ,,banalita zla“ je pro Zimbarda v jeho celoživotní práci klíčový: i on zastává názor, že i dobří lidé mohou překročit linii a páchat zlo, že lidé chovající se lidsky se mohou za určité situace chovat opačně, což je zároveň podstata Zimbardova pojmu ,,Luciferův efekt“, jemuž je věnovaná kniha The Lucifer Effect: Understanding How Good People Turn Evil.

Lucifer Effect: Understanding How Good People Turn Evil

Dále uvádí příklad norského vraha, který o sobě tvrdil, že je „docela tolerantní člověk“, který nikdy nepoužil násilí. Poté šel a zabil několik desítek dětí s tvrzením, že dělal dobrou věc, když se tímto činem snažil ochránit Norsko před imigranty. To však není ,,eichmannovský“ případ, jelikož norský vrah pravděpodobně spadá do kategorie ,,zkažených jablek“ (bad apples), tedy jedinců, kteří ve své přirozenosti nesou zlo; nespadá do kategorie ,,nahnilý sud“ (bad barrels), tedy do kategorie zla, které je vyvoláno situačně – tím, že se jedinci dostanou do situace či prostředí, které takové chování podporuje. Pokud si vypůjčíme terminologii dramaturgické sociologie Irvinga Goffmana, lidé jsou v sociálním prostoru herci a mají určité role, které navzájem hrají. Sociální psycholog (a nejen ten) by se potom měl ptát, kdo jsou ti herci a – to především – kdo obsazuje role, kdo je režisérem a jak vypadají kostýmy. Hodně zla je tak provedeno systém, nikoliv výhradně jednotlivci. Příkladem budiž cedule na čínských školách (dokonce na hřištích základních škol), na nichž stojí: ,,Talent vychází z tvrdé práce – tabák ti pomůže se stát talentovaným.“ I důsledkem toho je v čínské mužské populaci 53 % kuřáků a ročně tak zemřou statisíce z nich na různé nemoci spojené s kouřením.

Zimbardo se ptá, zdali by se v USA mohl odehrát holocaust. Tuto otázku si kladli vědci už v minulém století, o čemž svědčí i práce sociálního psychologa Stanleyho Milgrama, který se tázal: Jak víte, jak by se Američani chovali, když je nedostanete do té situace? Co se stane, když člověk dostane moc k zabíjení lidí? Odtud také vychází jeho slavný experiment s elektrickými šoky. Jeho uspokojivý popis je k nalezení na Wikipedii, já přiblížím pouze jeho výsledek: dvě třetiny z 1000 účastníků pokusu (obyčejní muži i ženy, 20-50 let) dokázali při experimentu ,,zabít“ člověka pomocí zvyšování síly elektrických šoků, a to i za vědomí, že nemůže tak vysoké dávky přežít.

Podle Zimbarda psychologové věří, že zlo je v hlavě člověka, nicméně další sociálně-psychologické pokusy ukazují na něco jiného. Například ,,efekt přihlížejícího“ nám dává jistotu, že čím více lidí je přítomno nějaké krajní situaci, při níž je někdo v ohrožení života (omdlí, krvácí…), tím spíše mu nikdo nepomůže. V takové situaci totiž funguje tzv. difúze zodpovědnosti, kdy se zodpovědnost ,,rozlije“ mezi přihlížející a každý cítí, že by měl pomoci někdo jiný (více také zde). To může být vnímáno jako zlo nicnedělání, (opět) vycházející ze situace.

Stanford 1971 vs. Irák 2004
Stanford 1971 vs. Irák 2004

V tento moment se Zimbardo dostává ke svému proslulému stanfordskému vězeňskému experimentu z roku 1971. Ten je poměrně známý i mezi laiky díky německému filmu Das Experiment, někteří však původní dokument mohli spatřit v minulosti i na českých televizních stanicích. Jeho podrobnosti jsou rovněž k nalezení na Wikipedii, případně lze tento dokument zhlédnout na Youtube. Zimbardo jím dokázal, že dobro v lidech může být ovládnuto zlem špatného místa, že tvrzení o ,,banalitě zla“ skutečně platí a i obyčejní lidé jsou schopni druhé mučit a týrat, když k tomu nastanou podmínky. Když se tak v roce 2004 objevily fotky amerických vojáků, kteří mučili a ponižovali irácké vězně ve věznici Abu Ghraib, Zimbardo se jal jejich částečné obhajoby. Sociální psychologie však podle něj není ,,omluvologie“, takže se jeho obhajoba nese v duchu snahy o vysvětlení případů a potrestání širšího okruhu viníků, včetně odpovědných generálů americké armády, která v této dodnes živé skvrně na invazi do Iráku oznámila, že šlo o pár „zkažených jablek“.

Zimbardo tvrdí, že vojáci byli ve své přirozenosti dobří. Nikoho nezabili, ale mučili psychicky i fyzicky vězně. Systém se po uniknutí snímků chránil tím, že vše svedl na těch pár „zlých“ vojáků. Generál Miller například vojákům, kteří mimo jiné nebyli na ostrahu věznic vycvičeni, řekl, že „tito vězni jsou jako psi a jestli jim dovolíte, aby si mysleli, že jsou víc než pes, ztratili jste nad nimi kontrolu.“ Systém tím zničil životy některých vojáků, zatímco žádný z velitelů nestanul před soudem. Žádné posouzení toho, jakou roli hrála dehumanizace vězňů, difúze zodpovědnosti či skupinový tlak. To vše mě vede ke krátké poznámce, že společnost ostatně nejvíce děsí to, že vrazi jsou často naprosto normální lidé. Tabuizace okolností a svádění všeho na ,,hlavu šílence“ je přitom jejím obranným mechanismem určeným k tomu, aby si nemusela  přiznat, že své svěřence pravděpodobně nedokáže účinně ubránit před sebou samotnou, před skutečností sociálně-psychologických jevů.

Do této chvíle byla přednáška pro nelaické posluchače spíše opakováním desítky let starých poznatků (ovšem z úst osobnosti, která se zasloužila o zásadní průlom ve svém oboru). Hlavním Zimbardovým poselstvím však nyní nemá být fakt, že lidé mohou poměrně snadno sklouznout k páchání zla; má jím být projekt HIP – Heroic Imagination Project (heroicimagination.org), který je zaměřený na hrdinství. Tento pojem vyjadřuje dobrovolné jednání pro jednoho či více lidí, při němž se neočekává materiální výdělek. A opět zde platí premisa, že hrdinství je doménou obyčejných lidí.

Mezi zlem a hrdinstvím jsou lidé, kteří nedělají nic. Nedělat ale nic, když je něco potřeba, nahrává zlu, jak bylo řečeno výše. Zimbardo učí ve svém projektu studenty a širokou veřejnost zasahovat a být hrdiny, protože hrdinou se může stát kdokoliv. Nemusí být neobvyklý, tím se však stane vykonáním hrdinského činu. Pokud lidé vstanou a budou mluvit, zjistí, že mají moc a mohou například bojovat s korupcí, dle Zimbarda vůbec nejhorší věcí podkopávající demokracii. Zimbardo zmiňuje několik příkladů osobního hrdinství: Daniel Ellsberg v roce 1971 přišel na veřejnost s tajným dokumentem, tzv. Pentagon Papers, podle kterého ministerstvo obrany tajilo důležité informace ohledně války ve Vietnamu; Václav Havel a jeho předlistopadové povzbuzení pomohlo odstartovat psychologickou revoluci; Irena Sendler pomohla 2500 židovským dětem uniknout z varšavského ghetta, když vytvořila síť 19 žen a jednoho muže pašujících děti do bezpečí, čímž jí dnes 10 tisíc lidí vděčí za svůj život; Christina Maslach zastavila Zimbardův experiment, nechápala, jak nemůže vidět to, co ona – ponižování lidí, mučení – experiment změnil i Zimbarda natolik, že v zájmu vědy neviděl, co se děje. Christinu si později vzal za ženu; Wesley Autrey, tzv. subway hero, v situaci, kdy 75 lidí na nástupišti v metru sledovalo, jak spadl člověk do kolejiště, skočil dolů, strhl ho mezi koleje a zalehl ho, čímž mu zachránil život před přijíždějícím vlakem: „I did what anyone could do and what everyone OUGHT to do“.

Jedině hrdinství je podle Zimbarda protijed systematickému zlu.  Radí, že pokud lidé zasáhnou v nouzi, hodně ostatních se k nim přidá, což platí univerzálně – buďme tedy tím/tou první/m, neostýchejme se být odlišní, buďme přáteli lidem v nouzi. Ptejme se a jen slepě neposlouchejme. Mluvme o věcech než se vymknou kontrole. Zimbardo zavítal do Prahy s přednáškou, kterou vyprávěl stovkám očí a uší po celém světě, o čemž svědčí i dosažitelnost jejích částí na internetu (např. zde). To však není v žádném případě handicap, jelikož jeho ,,představení“ není pouze teoretickou otázkou nad bytím zla či hrdinství. Je praktickým návodem, jak měnit svět bojem s lhostejností. Hvězda sociální psychologie navíc své poselství nabízí v době, kdy česká společnost svým způsobem začíná vřít – nespokojeností nad korupcí a bezohledností privilegovaných. V době, kdy společnost pomalu opouští antikomunistický program jednostranně mířené zloby a začíná racionálně diskutovat nad fungováním systému, nad jeho nedostatky a chybami, nad novými pojistkami a zárukami. Popsaná přednáška zaznívá v den, kdy se v českých médiích objevuje velmi trefné tvrzení, že ,,se čeká na první velkou rybu“ (Karolína Peake). To má v tomto světle velký význam, protože pokud pár lidí najde sílu konat, hodně ostatních se k nim přidá, což je sice idealistické, nicméně ne nepravdivé.

Zimbardo: The Movie