Média si v posledních letech stále více všímají, že Češi reagují na téma sexismu. A protože se v médiích nejspíše objevuje častěji a viditelněji, než tomu bylo před deseti lety, je pravděpodobné, že i masového publika se bude stále více dotýkat debata nad sexuálním obtěžováním, jeden z kostlivců české společnosti. Jak ukázaly už některé dřívější výzkumy, česká společnost je v tomto ohledu spíše apatická a skutečnost tak patrně odpovídá běžnému typu reakcí v online sféře, jakkoliv jsou internetové diskuse z podstaty problematické a výsledný dojem nemusí být relevantní (už samotné rozložení těch, kteří na internetu zveřejňují své komentáře, by stálo za hlubší rozbor). Nemůžeme pochopitelně nevidět ,,pozitivní“ reakce a tvrdit, že Češi jsou do jednoho šovinisté a sexisté, jakkoliv je to přitažlivá póza intelektuální kritiky. To však není omluva pro významnou část reakcí, kdy se v souvislosti se sexismem setkáváme s tradiční snahou o bagatelizaci problému, biologizujícím slovníkem či neférovou hrou s argumenty (o argumentačních jsem psal již dříve v jednom z mých článků), svědčícími o přetrvávajícím nezdravém prostředí. Zejména v naší informačně přesycené společnosti však nelze vidět věci černobíle a vytvářet tak snadno nepřátele ,,dobra“, které samo o sobě nemůže být bezrozporné. Je mnohem více výslednicí stávajících mocenských vztahů.
Anální společnost
Společenství vlastníků na našem sídlišti v demokratickém hlasování odsouhlasilo a zaplatilo klece a zámky na popelnice. Přestože se může jednat o zdánlivě marginální skutečnost, nebrání mi to po vzoru velkých myslitelů současnost vybavit společnost kontroverzním přívlastkem anální. Další článek tak přichází s postmoderní ambicí pojmenovávat společnost, kterou žijeme.
Temná a světlá strana soucitu
V sociologickém ústavu AVČR můžete od října navštěvovat cyklus přednášek „Filma a televize očima sociologie“, jejichž cílem je pojmout různé aspekty kinematografie v sociologické perspektivě. A protože film je i mým oblíbeným objektem sociologické a filozofické interpretace, rozhodl jsem se nezůstat pozadu a rozebral jsem pro vás rovnou jeden z největších symbolů popkultury.
Déjà vu sociologique: tajemství a tajemno v moderní společnosti
Tajemství a tajemno lze považovat za ryze sociologické fenomény, jejichž historické proměny můžeme sledovat a jejich význam pro společenské uspořádání hodnotit. Samotnou potřebu střežit některé informace není možné sociologicky opominout, stejně jako není možné ignorovat tajemství jakožto druhou stranu mince konceptu soukromí, jehož se dnes podle mnohých vzdáváme prostřednictvím sociálních sítí a moderních technologií, nebo se o něj necháváme připravovat v rámci sekuritizace společnosti – nejen při letištních kontrolách nebo na některých úřadech, ale prakticky každý den ve veřejném prostoru, kdy jsme střeženi kamerovým systémem. V rámci rubriky Déjà vu sociologique se na dalších řádcích budu věnovat oběma pojmům.
Tajemno jako produkt pozitivní vědy
Otázka po tajemství a tajemnu není v sociologii nová, jedná se však o dva diametrálně odlišné termíny. Émile Durkheim se ve svých Elementárních formách náboženského života zmiňuje o tajemnu jako o moderním fenoménu, který vzniká důsledkem rozvoje pozitivní vědy. Když píše o tajemnu, které často mylně spojujeme s představou náboženství jako prostředku k vysvětlení nepochopitelného, nezapomene namítnout, že ,,rozum člověka 17. stol. se dogmaty například nijak neznepokojoval; víra se bez obtíží snoubila s vědou i filosofií a ti myslitelé, kteří jako Pascal cítili znepokojivou temnotu zahalující některé věci, se se svou dobou natolik rozcházeli, že zůstali svými současníky nepochopeni“ (Durkheim 2002: 33).
Pojem tajemného je podle Durkheima naprosto cizí všem národům, které nedosáhly určité úrovně intelektuální kultury. Vysvětlení, která modernímu člověku přijdou neracionální a často tajemná, jsou totiž pro předmoderního člověka přirozená a bezrozporná – ,,nevidí v nich žádné ultima ratio, k němuž se rozum obrací až v okamžiku naprostého zoufalství, ale nejbezprostřednější způsob, jak si představit a pochopit to, co se kolem něho děje“ (Durkheim 2002: 34).
Tajemné souvisí zejména s čímsi nadpřirozeným a tudíž musí existovat nějaký přirozený řád věcí, kterému by se mohlo vymykat a který musí být nejprve stanoven. Ten, který známe dnes, je utvářen po několik století a podoba ,,přirozeného řazení“ vrcholí etablovanou pozitivní vědou. Tomuto řazení můžeme rozumět jako produktu moderních vědeckých disciplín a předmětů, kterými se zabývají. Moderní racionalita si činí nárok vytlačit původní dominanci náboženského myšlení a definovat vše, co nás obklopuje, prostřednictvím nových pojmů – definovat například kategorie co je správně, co deviantní, co vědecké a co nevědecké.
Nové typologie věcí tedy jasně vymezují, jak chápat okolní svět. Již to není bůh, kterého lze požádat o službu při náboženském rituálu, ale věda, které se můžeme zeptat. Nejistota v některých oblastech, do kterých však věda doposud nemá přístup, vyvěrá do pocitu tajemna. Tak se i bůh, zbaven svého přirozeného místa v řazení věcí, stává v moderní společnosti tajemnou, nadpřirozenou postavou, přestože dnes slýcháme hlasy, špitající si o době post-sekulární. To by mohlo nasvědčovat tomu, že by z mohla být z boha tato charakteristika setřena.
Sociologie tajemství
Pojem tajemství naproti tomu odkazuje ke věcem jiného charakteru. Vztahuje se úžeji k lidskému společenství, k něčemu, co může být v moci člověka a s čím lze nakládat, využívat to ve svůj prospěch či něčí neprospěch, k sociálním mechanismům začleňování do skupiny. Otázkou tajemství se zabýval další sociologický klasik 19. a počátku 20. století, Georg Simmel, proto mu dejme možnost dnes promluvit a zmiňme jeho text The Sociology of Secrecy and of Secret Societies, který vyšel v roce 1906 v American Journal 0f Sociology a jenž je k pečlivému pročítání celý k dispozici níže.
Pro Simmela je skutečnost, že něco víme o někom jiném, předpokladem pro vzájemný vztah. Zdůrazňuje, že každá sociální vrstva přibližně ví, jakou míru kultury může předpokládat od každého jedince, a tomu přizpůsobuje vzájemné jednání. Obrazy, které si vytváříme o druhých, přitom nejsou jejich objektivními ztvárněními. ,,Každý vztah mezi osobami způsobuje, aby obraz každé z nich zaujal formu v mysli toho druhého a tento obraz je očividně ve vzájemném vztahu s tímto osobním vztahem,“ píše Simmel (s. 443). Zároveň dodává, že nemusí existovat pouze jeden způsob percepce druhé osoby v jeden okamžik, obrazů může být více. Osobní vztahy se vyznačují mírou reciprocity ve vědění a tajemství, a je to právě tajemství, které vytváří sdílený pocit sounáležitosti založený na skutečnosti, že se týká daného vztahu. Pro Simmela je tajemství situací, za které jedna osoba něco skrývá, zatímco druhá se snaží odhalit, co je skrýváno, proto je vždy doprovázeno možností, že může být odhaleno. Lze zároveň rozlišit některé formy vztahů utvářejících sociální strukturu s odlišnými morálními pravidly ohledně nakládání s pravdou a lží – Simmel zmiňuje důvěrnost, známost, přátelství a manželství -, nejedná se však jen o vztahy v osobní rovině.
Aplikace tajemství jako sociologické techniky totiž spočívá v přiznání směnné role tajemství, bez které není možné dosahovat některých cílů, přičemž různé druhy vztahů se odvíjí od míry tajemství, které o sobě jednotlivci druhým sdělují. Simmel považuje například vysoký stupeň utajení za důležitý rys a struktury moderní společnosti, za jeho potřebnou součást. Moderní společnost s rozvinutou ekonomií využívá zejména peněz ke skrytí převodů, akvizic a změn ve vlastnictví, tedy aktů, bez kterých je nepředstavitelná. Paradoxně totiž lidé prostřednictvím peněz vstupují do vzájemných spojení s druhými, aniž by museli nutně odhalovat svoji osobnost a soukromé záležitosti.
Tímto sociologie tajemství zapadá do Simmelovy koncepce přemýšlení o společnosti jako o formách zespolečenštění. Důležitý není obsah tajemství, nýbrž forma sociální interakce, kterou tajemství zakládá. Moderní člověk se stále dostává mimo dosah tradičních skupin, kterým byl v minulosti plně podřízen a jimiž byl pohlcován; v průběhu historie se jedinec individualizuje, zároveň má ale schopnost vytvářet skupiny, které se ustavují prostřednictvím neustálé komunikace a stvrzování vzájemných vazeb. I za přispění tajemství.
Literatura
- Durkheim, Émile. 2002. Elementární formy náboženského života. Praha: Oikoymenh.
- Simmel, Georg. 1906. „The Sociology of Secrecy and of Secret Societies.“ In: American Journal 0f Sociology.
Text je také možné stáhnout ve formátu PDF zde. Anglický originál Durkheimových Elementárních forem náboženského života je k nalezení zde.
Zdroj úvodní ilustrace: sxc.hu.
Příběhy, které módní průmysl potřebuje
Bethany Townsend z Worchesteru trpí Crohnovou nemocí. Výskyt této choroby se v České republice pohybuje mezi 4-9 případy na 100 tisíc obyvatel, jedná se tedy o chorobu poměrně vzácnou, o to více život znepříjemňující, lépe řečeno znemožňující normální fungování. Je tedy dobře, pokud se toho o nemoci dozvíme víc a mluví se o ní – výsledkem může být zlepšení léčby a tolerantní přístup k nemocným. Zviditelnění různých hendikepů může bourat tabu, zvláště, když se objeví v širší diskusi, mezi celebritami nebo ve světě modelingu. Když Angelina Jolie podstoupila mastektomii, o problematice rakoviny prsů se začalo více mluvit a mnohé ženy mohly získat potřebné sebevědomí pro potřebný zákrok.
O co se v případě britské modelky jedná? Bethany, donucená nemocí od roku 2010 nosit umělé vývody z tlustého střeva (tzv. kolostomie), překonala svůj hendikep a na sociálních sítích zveřejnila své fotky, včetně těch s viditelnými vývody. Setkala se tím s velkou pozorností – podle článku na bustle.com s 9 miliony zhlédnutími a 190 tisíci ,,lajky“. Pokud se jedná o upřímně projevený obdiv, pak je to vynikající zpráva, a skutečně, Bethany se podle rozhovoru pro Huffington Post daří dobře a podle všeho v souboji s chorobou neprohrává na důležité sociální/socializační úrovni. Dává tím lekci i ostatním: nemocným více naděje, zdravým zprávu o tom, že lidé s hendikepem nejsou odepsaní. Ostatně tímto směrem v tuzemsku mířila i skvělá kampaň Chodící lidé – a možná se v tomto ohledu dokonce blýská na lepší časy, vždyť agentura Median přišla ve výzkumu na to, že veřejnost začíná více přemýšlet o postižených.
Meč však mívá dvě ostří a někdy s ním neumíme dobře zacházet. Zamlčenou skutečností v případě celebrit je často skutečnost, že daná péče nemusí být dostupná zdaleka všem, v případě módního průmyslu musíme brát v potaz, že má ze své podstaty rád zvláštnost a když má skládat účty za ,,nezamýšlené důsledky“ v podobě duševně nemocných s poruchami příjmu potravy, přijde dívka s téměř nevyléčitelnou nemocí vhod. Systém současné produkce a spotřeby pro své fungování využívá dobré příběhy, samovolně ,,požírá“ nesouhlasné tóny, které vydávají revoltující subkultury, cílí na příběh o přirozeném chodu věcí, neustále vyhledává nové body legitimizace. Podobně jako je charita velkých nadnárodních firem, které své zisky pečlivě střeží v daňových rájích, příběhem o jejich dobrodiní, i titulky o tom, že Bethany ,,redefinuje krásu“, a vznikající dojem, že se něco takového skutečně děje, mají svá ale. Pro tato ale je však třeba více strukturální pohled, proto musím opustit individuální rovinu tohoto dobrého příběhu. Už tedy není řeč o Bethanině osudu, ale o práci s jejím obrazem.
Případ totiž krásu nijak neredefinuje. Podle průměrných měřítek západní kultury je Bethany velmi hezká, ať už bez vývodů, nebo s nimi (stačí se podívat – tady, zde či tu). Její hezký obličej a štíhlá postava naprosto vyhovují přísným požadavkům na modelky. Napíše-li redaktor/ka módního blogu, že podobné případy ,,inspirují ty, kteří vidí krásu všude, nejen v ,tradičních‘ modelech nebo ,perfektním‘ těle“, v případě Bethany se nemůže mýlit víc. Je krásná, protože ukázala svůj hendikep, takže by byla krásná i žena s hendikepem, ale bez skvělé postavy? Odpověď je nasnadě. Pro módní průmysl je Bethany velice tradiční, má perfektní tělo a vpravdě se od ideálních modelek v ničem podstatném neliší; zbytek příběhu je jednoduše cynicky zužitkován jako legitimizační mýtus o jinakosti. Všechny cesty vedou do Říma, v módě všechny cesty končí u perfektního těla, o které by měl každý usilovat, o čemž svědčí jak výskyt řady psychických poruch (zejména) u mladých dívek, jež už odmalička chtě nechtě musí vnímat těžko dosažitelné křivky modelek jako ideál, tak neustálý narůst v oblíbenosti plastických operací.
Příběh nakonec jen ukazuje, že ani lidem, kteří zapadají do ideálu, se nevyhýbají životní neštěstí. Může to některá neštěstí zmírnit a to je dobře, těžko bychom to mohli Bethany nepřát, nebo neocenit její odvahu o nemoci mluvit. Jistě se dá namítnout, že jde o zveličování jednoho případu, jsem ale přesvědčen, že módní průmysl je postaven na sledu podobných příběhů, které nakonec vytváří dojem určitého celku. Mezi výrobcem a kupujícím existuje vždy celá řada zprostředkujících institucí, osobností a gatekeeperů, módních návrhářů, magazínů a blogů, vědomě či nevědomě vytvářejících fenomén módy, který nás obklopuje. Proto je možné se pozastavit nad tím, když některé z těchto článků začnou ,,dělat revoluce v krásnu“. Estetika je dnes s propojená s produkcí a lákání ke spotřebě je úzce spjato s emocemi – a snese všechno. Příběhy o vedlejších efektech, které se cílům (prodeji) nehodí, to ale zpravidla nezasáhne. Pacienti na psychiatrických odděleních, daňové ráje, občas se bortící dílny ve třetím světě… o tom se prostě mluví špatně.
Zdroj úvodní ilustrace: sxc.hu.
Soukromí, věc veřejná
Soukromí. Soukromé záležitosti, soukromý pozemek, soukromá společnost, soukromý podnikatel, soukromý detektiv, soukromé vlastnictví, soukromý vztah, soukromá škola, soukromý učitel… V dnešní době může být soukromé vše, od věcí imaginárních, institucí a myšlenek, po prostor a věci. Jako by se zdálo, že cokoliv, co dnešní individualistický člověk dělá, může taky dělat bez ostatních, nebo jen s těmi, které do toho sám zahrne a které si vybere. Doba velkých sociálních celků, rigidních společenských tříd, do nichž se člověk narodil a ve kterých povětšinou také zemřel, bere zejména ve 20. století díky emancipaci širokých vrstev za své. Není nic silného ani objevného na tvrzení, že tato proměna musela poznamenat i náš každodenní přístup k soukromí a uchovávání našich tajemství.
S tajemstvím vůbec soukromí úzce souvisí a nemusí hned jít o pokoutní sestavování vodíkové bomby. Tajemství jako uchování toho, co chceme sdělit jen některým, a nad čím chceme mít kontrolu, je právě tím, co nás spojuje s druhými. Podle sociologického klasika Georga Simmela společně sdílená tajemství, jakožto specifické vědění, udržují formu našich vztahů a identitu našich společenství. Právě skutečnost, že je zachováno soukromí vzájemně sdílených informací, udržuje vztah živý a takřka hmatatelný. Pro Simmela je tajemství jedním z největších „vynálezů“ lidstva, protože dovede vyvolávat silný pocit sounáležitosti těch, kteří ho sdílí, a umožňuje existenci odlišného světa vztahů stojícího paralelně ke světu skutečnému. Není to přitom nutně otázka důležitých a závažných záležitostí – Simmel mluví jen o sdíleném vědění, které je záměrně ukrýváno před druhými. Pro rozvinuté společnosti je podle něj ale zároveň typické, že kulturní a celospolečenské záležitosti se stávají více veřejnými, kdežto ty soukromé jsou stále více soukromé. To v určitém smyslu platí i pro naši zkušenost.
Ve sdílení tajemství, ve vytváření vlastních světů naplněných důvěrou, lze často nalézat pocit bezpečí. Těžko bychom hledali tolik spjaté pojmy, nejen v logice významu, kdy jedno implikuje druhé, ale i ve smyslu historickém, než v trojici soukromí – tajemství – bezpečí. Mohli bychom s její pomocí vyprávět dějiny společnosti a naplnili bychom tím stránky mnoha knih. Mohli bychom se pustit do obsahových analýz milionů textů a korespondencí a stále bychom nacházeli stejného společného jmenovatele: tenkou a proměnlivou hranici mezi privátním a veřejným. Protože tak, jako je tomu rovněž u jiných společenských a kulturních fenoménů, je to jen naše snažné přání, že hodnoty, mezi něž můžeme řadit i soukromí, existují jako v čase neměnné maximy. Naopak.
Hranice soukromého a veřejného je proměnlivou, ryze politickou kategorií, neoddělitelnou od pojmu bezpečí, které se stává stále častějším kontextem našich životů. Bezpečnostní kontroly, bezpečnostní služba, bezpečnostní zásahy, bezpečnostní politika, bezpečnostní směrnice, bezpečnostní opatření, bezpečnostní rizika – s tím vším se setkáváme na každém kroku, aniž bychom tomu přikládali větší význam. Bezpečí je třeba zajišťovat a hlídat, to ví přece každý. Jazykem dnešní společnosti to znamená, že bychom měli procházet kontrolami, být vystaveni kamerovým systémům, abychom nebyli nebo se něčím necítili ohroženi. Jak je to ovšem potom s naším soukromím, které ve jménu bezpečnosti dáváme sami, zejména ve 21. století, mnohem častěji a ve větší míře všanc, zatímco se obklopujeme současnými technologiemi? Ve stejné chvíli pociťujeme, že kontrola a dohled jsou stále neviditelnějšími, rozmazanějšími a nejasnějšími, proto právě otázka dohledu otevírá téma soukromí dalším směrem, jímž se musíme vydat.
Jeden velmi známý francouzský filosof mluví ve svém díle o historické proměně technik moci. Píše o zrození kliniky, vypráví o dějinách šílenství a způsobech dohledu. Popisuje, jak se v dějinách nakládalo s věděním, aniž by přitom chtěl předložit univerzální teorii moci. Jde mu o analýzu asymetrických vztahů a politických technologií posledních pár století. Tou postavou není nikdo jiný než Michel Foucault, který nachází dokonalé schéma moderní technologie moci ve zcela konkrétní podobě Benthamova Panoptikonu, modelu vězení, ve kterém jsou vězeňské cely uspořádány kolem centrálního bodu, strážní věže, z níž může být vězeň kdykoliv pozorován a do níž sám vidět nemůže. Efektivní moc – jež je nepřetržitá, anonymní a disciplinární – spočívá v triviálním principu: vězeň si není jist, jestli je zrovna hlídán, a tak své chování podřizuje sebekontrole, stává se svým vlastním strážcem. Pro chápání proměny dohledu v moderní společnosti to je zásadní koncepce. Analogii k neustálému sledování obyvatel Panoptikonu dnes kritici zcela oprávněně spatřují v kamerových systémech, bezpečnostních kontrolách a ve shromažďování informací. Foucault se však brání tomu, aby za ten skutečný princip moci považoval ovládání. Moc nemusí působit shora dolů, ale i do stran či odspoda nahoru. To celou věc komplikuje a napovídá, že snadno to může být i naše touha po bezpečí, která stojí v pozadí dnešních způsobů dohledu, jejichž legitimita je dosahována prostřednictvím veřejného zájmu.
Když polský sociolog Zygmunt Bauman mluví o dohledu a nazývá ho „tekutým“, nemá tím na mysli tradiční konspirační myšlenku, že tajná mocenská uskupení dokázala vyvinout dokonalé a nepředstavitelné způsoby dohledu, aby sledovala své cíle. Namísto toho konstatuje, že duchem dnešní doby je mobilita, překračování hranic, stálá komunikační revoluce, jinými slovy neukotvenost v prostoru a sociálních strukturách. Považujeme-li metaforu tekutosti za vhodnou pro popis dnešní společnosti, pak se jí nemůže vyhnout ani oblast techniky moci a dohledu jako její nedílné součásti a jako reakce na ni. Mění-li se společnost, proč by se neměly měnit a vyvíjet způsoby dohledu?
Je třeba nalézt odpověď na otázku, jaká vlastně může být cena za ztrátu soukromí, přestože vzestup jeho důležitosti hrál podstatnou roli při formování moderního společenského uspořádání. Když dnes píšeme soukromý dopis, e-mail, vzkaz nebo prostě jen někomu telefonujeme, zpravidla jsme smířeni s tím, že se tajemství, právě sdělované někomu blízkému, dostává širšího publika. Emoce obavy z prozrazení je prožívána teď a tady, je nám vtělena jako součást našeho jednání, jako zamlčený předpoklad komunikace. Zde přichází zásadní námitka: vyrovnání se s touto obavou přece není tak velký problém, nebo to aspoň tak působí, uvážíme-li rostoucí čísla uživatelů moderních technologií připojených k „síti“ a vítání zavádění sledovací techniky v ulicích. Sledují nás koneckonců i soukromé společnosti, které pod heslem „dohlížet a prodat“ vytváří své marketingové strategie. Nejspíš to chápeme a nevzpouzíme se, protože se jim daří.
V tom případě ale už v sázce není nic menšího, než změna vlastního prožitku vzájemné komunikace, našeho soukromí. Ze soukromého se z minuty na minutu může stát veřejné. Co nás možná uklidňuje, že stranou takového nebezpečí nestojí jenom jednotlivci, „my dole“, těch pomyslných 99 procent, jak ukazují případy WikiLeaks. Sledovány mohou být i nejmocnější vlády světa, což pro člověka 20. století bylo nepředstavitelné. Je proto třeba znovu interpretovat hranici mezi soukromým a veřejným. Pokud jsme sami sobě strážci – efektivní, totální, vždy ve střehu -, pak ještě potřebujeme vědět, před kým, nebo spíše pro koho se vlastně hlídáme.
—
Text eseje se stal základem pro zvukovou reprodukci v rámci výstavy ,,Lety do společnosti. Dopisy z oběžných drah“, kterou realizovala skupina P.O.L.E. v galerii U dobrého pastýře v Brně (duben-červen 2014). Výběr fotografií z výstavy je k vidění v následující galerii.
Záměr výstavy: ,,Předmětem našeho zájmu jsou soukromé dopisy, které svým obsahem zároveň tuto oblast přesahují a jejichž poselství a výpověď zasahuje širší společnost; dopisy původně určené konkrétnímu adresátovi, ale psané v předtuše, že budou čteny i jinak a někým jiným. Sledujeme případy dopisů, jež dokládají nebo předstírají často bezvýchodné postavení jejich pisatelů. Dopis je tak jediným, alespoň symbolickým prostředkem, jak poukázat na nějaké příkoří; výlučným pokusem o vzdor či nápravu.“ Zdroj: ticbrno.cz/de/node/22
Zdroj úvodní ilustrace: sxc.hu.
Retušovaná společnost
Že jídlo, které vypadá jako z gastročasopisu, neuděláme, nebo že hamburger takový, jaký je na obrázku, nedostaneme, jsme si zvykli. Jak jsme se ale naučili žít ve společnosti, v níž je zdravý životní styl částí věcí virtuální reality?
Námět dnešního kraťasu, tedy článku naší nové rubriky, není původně mou myšlenkou. Ta patří Jiřímu Procházkovi z Centra psychologicko-sociálního poradenství Středočeského kraje, který na svém profilu na Facebooku uvedl ke článku o reklamách s modelkami, jež někdo opatřil toolbarem z Photoshopu, následující věty:
,,Myslím naprosto vážně, že pokud na krabičkách cigaret má být nápis, že škodí zdraví, nebo ve Francii na jakékoli reklamě na jídlo (i kdyby to byla čerstvá zelenina) musí být nápis týkající se nějaké rady ohledně zdravého životního stylu, mělo by se jít dál! Naprosto by mi stačilo, kdyby na obrázcích upravených ve Photoshop byl nápis, značka, že je upraven. Ono to tak na první pohled nevypadá (na rozdíl od nezdravého jídla), ale vytvářet nezdravou realitu není o nic méně jasně škodlivé. (Narušené vnímání např. svého těla přitom je diagnóza. V extrémním případě přitom takové upravené obrazy reality k tomuto mohou vést.)“
A uhodil tím hřebíček na hlavičku. Žijeme přeci v době, kdy nám všude říkají, že hlavní je spotřebitel, který nesmí být klamán, proto se na výrobcích objevují nejrůznější údaje o složení nebo upozornění, k čemu může vést jejich konzumace. V návodech k přístrojům jsou mnohdy až absurdní informace, jak výrobek rozhodně nepoužívat, aby třeba spotřebitele nenapadlo strčit do mixéru křečka. Mohl by se soudit, nebo přinejmenším ublížit tomu křečkovi. Spotřebitel je zkrátka veden za ručičku, nedá se ale říct, že by to bylo nutně špatně, on každý nepozná, že máslo s českou vlaječkou je ve skutečnosti odpadní produkt blíže nespecifikované mlékárny ,,z EU“.
[aesop_image imgwidth=“100%“ img=“http://upw-prod-images.global.ssl.fastly.net/nugget/52e68722fb797a6084000007/attachments/M5-2ad7b56d8a3da539b4413a18bbeb46ee.jpg“ alt=“Retušovaná společnost. Ilustrační foto. Zdroj: upworthy.com“ align=“center“ lightbox=“off“ caption=“Retušovaná společnost. Ilustrační foto. Zdroj: upworthy.com“ captionposition=“right“]
Opravdu tudíž nadešel čas se zamyslet, jestli je v pořádku ,,vytvářet nezdravou realitu“, kterou jsou zejména za přispění cirkusu bulvárních médií akceptovány a podporovány nedosažitelné ideály krásy, a jaký je vlastně přínos vytváření nezdravé reality pro společnost i jednotlivce. Možná přijdeme na to, že přínos pociťují především výrobci a na ně navázaný módní průmysl. Odtrženost prodavačů životního stylu od skutečného světa se dá přece byznysplánem vyjádřit docela jednoduše:
víc Photoshop => víc peníze.
,,Nejez. Nebo jez, ale tohle. Použij tohle. Budeš vypadat tak, jako na obrázku. Popravdě, skoro určitě tak vypadat nebudeš, ale přeci nebudeš protestovat proti kráse, proti estetice! Příští rok to zkus s jinými plavkami, možná použij ještě tenhle klobouček…,“ zhruba tak zní našeptávající hlas spotřebitelského světa. Můžeme před ním unikat, ale na jeho slova stejně dojde. Pokud chceme být součástí společnosti, je třeba vypadat ,,správně“ a přizpůsobit se. Vybrat ty správné výrobky a účastnit se sociálního pelotonu, ve kterém nikdo nezná cíl.
Nabízí se tím otázka, v čem vlastně v retušované společnosti, která je pevně svázána s kulturou spotřeby, spočívá svoboda. Právě v propojení spotřeby s danou estetikou totiž spočívá ona skrytá formule určující dnešní sociální struktury. To znamená, že pokud nekonzumujeme, nepřistupujeme tím na nejrozsáhlejší kolektivní hru dneška a zajišťujeme si tím od neviditelných rozhodčích trestné minuty. Těch někteří dokáží nasbírat tolik, že se ocitají v jiném časovém pásmu.
Změnit pravidla hry není snadné, ale kdyby to někdo chtěl přece jen zkusit, tak třeba tím, že na mistrovská díla grafických studií přidá popisek: Pro dosažení tohoto vzhledu použijte Photoshop.
Zdroj úvodní ilustrace: sxc.hu, autor lupoianfla.
Neříkej mi bejby (pij moji vodu)
Společnost Karlovarské Minerální Vody a.s. přichází v současnosti s kampaní, do které angažovala nově vznikající hudební skupinu AquaBabes. Nakolik firma, prodávající mimo jiné balenou vodu Aquila, stojí přímo za jejím vznikem a nakolik se jedná o obyčejnou virální kapmaň, ponechám nyní stranou, nicméně tyto ,,mladé talenty“ začínají rovnou pod křídly Universal Music a jejich marketing je tedy odváděn na profesionální úrovni (design, sociální sítě, klip na Óčku apod.). Co je však pozoruhodnější – protože takto shora protlačovaných produktů se každý rok objeví u nás a ve světě bezpočet -, je obsah jejich debutového singlu Neříkej mi baby. Jeho část, která se v klipu dokola opakuje, se totiž objevuje i v současném, masivně nasazeném reklamním spotu, jenž inzeruje vodu Aquila. ,,Neříkej mi bejby, nejsem tvojí holčičkou…,“ zaznívá v textu a podobně jako rým ,,nejsem exponát, co má tě hřát, tak neříkej mi bejby akorát,“ evokuje pro-feministickou rétoriku. Takové sdělení, které se navíc dostává do prime timeu, nemusí být na škodu. Naopak, dostane-li se navíc ,,původní“ videoklip k širší veřejnosti, může na ni kladně zapůsobit (po týdnu má 109 tisíc zhlédnutí). V čem je háček?
Že zpěvačky skotačí roztomile laškovně ve vodě, to se dá vzhledem ke sponzorovi stojícím za projektem pochopit. Koneckonců kontradikce obsahů není v umění ničím zvláštním, dokonce se dá přiznat tvůrcům dobrý nápad: panenky jsou na první pohled panenkami, jenže proto, že prostě chtějí a nikdo je pro to nemá co disciplinovat. Problém nastává, když zhodnotíme působení zmíněné továrny na balenou vodu ve vztahu k ženám. Společnost je dlouhodobým partnerem soutěže České Miss, výkladní skříně opačného přístupu k ženám: panenky jsou panenkami, když splní určitá kritéria a projdou se po mole v plavkách. O ,,vodě pro štíhlou linii“ (sic!) raději ani nemluvím.
Pro ilustraci tohoto paradoxu se stačí podívat následující video s panenkami tužícími těla v podpatcích na fitness strojích.
Přestože se v případě AquaBabes (zatím) jedná o vcelku chvályhodný počin co do obsahovosti sdělení (odmyslíme-li si záměr prodávat za nepoměrnou cenu něco, co teče většině lidí ve srovnatelné kvalitě z kohoutku, ačkoliv každé zboží má svého kupce, že ano), při vědomí zmíněného kontrastu zůstává v ústech nahořklá pachuť. Nelze se přitom zbavit srovnání s Budvarem tunelujícím subkultury. Aquila dělá něco velmi podobného s feministickou myšlenkou. Otázkou je, nakolik nás to může doopravdy obohatit.
Zdroj úvodní ilustrace: sxc.hu.
Analýza: Vysoká důvěra v Okamuru děsí veřejnost zbytečně
Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM) Sociologického ústavu AV ČR se respondentů pravidelně ptá, zda důvěřují představitelům parlamentních stran a dalším významným politikům. Na základě jejich odpovědí sestavuje žebříček důvěryhodnosti politiků, který nadšeně citují média. Tomio Okamura se stal součástí dotazníků CVVM loni v září, neboť se jeho strana dostala do sněmovny. Jeho nástup do výzkumu byl velkolepý – v září mu vyjádřilo důvěru 44 procent respondentů a v žebříčku se umístil na druhém místě. Od té doby se důvěryhodnost měřila již čtyřikrát a Okamura vždy skóroval. V prosinci se umístil dokonce na prvním místě se 47 procenty vyjádřené důvěry, v březnu byl čtvrtý rovněž se 47 procenty a v květnu třetí se 43 procenty vyjádřené důvěry.
Okamura se žebříčkem důvěryhodnosti z dílny CVVM veřejně holedbá a není divu. Vědecké pracoviště potvrdilo, že je politická hvězda, a on to pochopitelně využívá pro své PR (nepříliš obratně, jak ukazuje print-screen z jeho oficiální facebookové stránky níže). Část lidí ale z žebříčku CVVM radost nemá; internet je zaplaven komentáři rozčilujícími se nad tím, že téměř polovina obyvatelstva vyjadřuje důvěru xenofobnímu Čechojaponci, a odpůrci Okamurova vidění světa se hroutí z vidiny jeho možného nástupu k moci.
Protože se žebříček důvěryhodnosti a zprávy o Okamurově fantastické popularitě pravidelně objevují v médiích, je nutné podívat se na data CVVM pečlivěji a pátrat po tom, zda zjištěná důvěra v Okamuru je relevantní fakt nebo důsledek nevhodně použité metodologie a rozostřenosti chápaní pojmu důvěra. Moje analýza se zaměřila na hledání vztahů mezi relevantními proměnnými a ukázala, že žebříček důvěry politiků s Okamurou na předních místech není potřeba brát úplně vážně.
Víš, co měříš?
Pokud se odvážím pochybovat nad validitou měření důvěryhodnosti Tomia Okamury, musím nejdřív krátce popsat, jak je důvěra v Okamuru měřena v dotazníku. Otázka, kterou CVVM pokládá respondentům a respondentkám, zní:
„Přečtu Vám jména některých politiků. U každého mi, prosím, řekněte, zda mu důvěřujete nebo nedůvěřujete, či neumíte posoudit. Případně zda tohoto politika neznáte:
spíše důvěřuje
spíše nedůvěřuje
nezná„
Všimněte si, že odpověď na otázku má pouze dvě alternativy odpovědi; buď respondent/ka spíše důvěřuje nebo spíše ne. V metodologii sociálních věd se má za to, že použití pouze dvou alternativ odpovědi (ano/ne) pro měření postojů není úplně šťastná volba; výzkumníci tímto způsobem získají výrazně méně informací, než kdyby postoj (v tomto případě důvěru v Okamuru) měřili na škále o pěti nebo sedmi bodech se střední variantou odpovědi (zcela důvěřuji, velmi důvěřuji, spíše důvěřuji, ani nedůvěřuji ani důvěřuji, spíše nedůvěřuji, velmi nedůvěřuji, zcela nedůvěřuji). Navíc tento formát odpovědi nutí respondenty přiklonit se na jednu nebo na druhou stranu, což jim znemožňuje prezentovat neutrální postoj. Použití jenom dvou možností odpovědi pro měření důvěry je podle mě jedním z důvodů, proč v tomto případě pochybovat nad relevancí získaných výsledků.
Ještě větším problémem je nejasnost ohledně toho, co to je „důvěra“, na kterou se otázka ptá. Co znamená, když je Okamura „důvěryhodný“? Znamená to, že by respondenti volili jeho stranu? Nebo že souhlasí s jeho názory? Nebo že cítí, že se Okamura postaví za lidi jako jsou oni? Na tyto otázky je nutné znát odpověď, abychom věděli, co si pod pojmem „důvěra Tomiovi Okamurovi“ máme představit. Pokud na ně nenalezneme odpovědi, nevíme, co otázka měří, a nemůžeme z takových dat dělat žádné závěry.
Všichni říkají: ,,Důvěřuji ti“ (ale nikdo tě nevolí)
První pochybnosti o relevanci měření důvěry v Okamuru vzbuzuje porovnání s výsledky jeho strany Úsvit ve volebních modelech. Jak je možné, že strana politika, který má tolik důvěry, si v předvolebních výzkumech vede tak špatně? V září, kdy měl Okamura důvěru 44 procent respondentů, měl jeho Úsvit ve volebním modelu CVVM pouze 2,5 procent hlasů. Podobně v dalších výzkumech, kde měl Okamura důvěru přes 40 procent, byl zisk ve volebním modelu 4, resp. 5, resp. 3 procenta voličských hlasů. Z toho vyplývá, že důvěra v Tomia Okamuru tedy rozhodně neznamená ochotu ho volit.
Nesoulad v důvěře a ve volebních preferencích by se mohl vysvětlit, pokud ti, kteří deklarují důvěru v Okamuru, svorně odmítají chodit k volbám. Takovou eventualitu ale data vyloučila; ti, kteří Okamurovi důvěřují, se nelišili v tom, zda mají úmysl jít k volbám nebo ne. Ve dvou šetřeních se neukázala žádná závislost důvěry v Okamuru na deklarovaném úmyslu jít volit (březen květen), v září byla důvěra o něco málo nižší mezi nevoliči a v prosinci byla větší nedůvěra mezi voliči, kteří by rozhodně šli k volbám.
Liší se lidé, kteří důvěřují Okamurovi, podle toho, jakou stranu volí? Ano, ale ne příliš. Ve všech čtyřech šetřeních se našlo statisticky významně více těch, kteří Okamurovi nedůvěřovali, mezi voliči TOP09. Např. v září důvěřovalo Okamurovi 34 procent voličů Topky, nedůvěřovalo mu 51 procent. To je statisticky významný rozdíl, ale sami vidíte, že plná třetina voličů Karla vyjádřila důvěru Tomiovi. Voliči ODS nevěřili významně více pouze ve dvou šetřeních (září, prosinec). Co se týče statisticky prokazatelného vyjádření důvěry od voličů jiných stran než Úsvitu (jehož voliči Okamurovi až na jednu bizarní výjimku v březnovém výzkumu důvěřují), byla důvěra v Okamuru napříč všemi šetřeními vyšší u voličů ANO.
Rozdíl v důvěře Okamurovi by mohl být vysvětlen rozdíly v tom, jak se lidé zajímají o politiku. Mohlo by se například ukázat, že lidé, kteří se o politiku nezajímají, důvěřují Okamurovi více (protože neví, co je zač). Ani to však data nepotvrdila. V zářijovém výzkumu, kde se zájem o politiku měřil, nebyla nalezena žádná významná závislost; data pouze naznačila, že mezi lidmi, kteří se nezajímají o politiku, je méně těch, kteří Okamurovi nedůvěřují, a více těch, kteří ho neznají.
Důvěřuj svému xenofobovi
Co je na celé kauze důvěry v Okamuru nejpodivnější, je absence vztahu mezi důvěrou v něj a xenofobními a islamofobními postoji. Vzhledem k tomu, že Okamura postavil na šíření nenávisti k cizincům a muslimům velkou část své politické kariéry, je paradoxní, že lidé, kteří mu vyjadřují důvěru, jsou v podstatě stejně xenofobní jako lidé, kteří mu nedůvěřují.
Části veřejnosti je známá klasická otázka na to, zda by respondent/ka chtěl/a za sousedy některé vybrané skupiny obyvatelstva. CVVM tuto otázku použilo v březnovém šetření a ptalo se mimo jiné na sousedství s lidmi jiného náboženského vyznání, s lidmi jiné barvy pleti a s cizinci žijícími v ČR. V otázce na sousedství s lidmi jiného náboženského vyznání se lidé důvěřující Okamurovi nijak nelišili od těch, kteří Okamurovi nedůvěřovali. Tímto zjištěním odpadl předpoklad, že Okamurovi více důvěřují lidé, kteří se bojí islámu. V případě, kdy měl být potenciálním sousedem člověk jiné barvy pleti, byla situace obdobná s tím rozdílem, že mezi lidmi, kteří by člověka jiné barvy pleti nechtěli za souseda, bylo o něco málo více těch, co Okamurovi důvěřovali. V odpovědi na otázku o potenciálním sousedství s cizinci bylo mezi lidmi, kteří takové lidi za své sousedy nechtěli, naopak více těch, kteří Okamurovi nedůvěřovali.
V březnovém šetření respondenti odpovídali i na otázku, nakolik jsou jim sympatičtí Arabové žijící na území České republiky. Ani v této otázce se neukázal rozdíl mezi lidmi, kteří Okamurovi důvěřuji, a těmi, kteří mu nedůvěřují. To samé bylo patrné v datech pro otázku „Představují nebo nepředstavují občané jiných národností, kteří k nám přišli v posledních letech, problém?“ Mezi příznivci Tomia Okamury nebylo významně více těch, kteří by cizince v ČR považovali za problém, než mezi těmi, kteří Okamurovi důvěru nevyjádřili. Rovněž v další otázce, ve které respondenti odpovídali, zda je podle jejich názoru v ČR příliš mnoho, přiměřeně nebo příliš málo cizinců, se ti, kteří vyjádřili důvěru Okamurovi, téměř nelišili od těch, kteří mu nedůvěřovali.
Chudí a nespokojení
Není žádným tajemstvím, že politici Okamurova střihu cílí především na chudší vrstvy a na lidi, kteří jsou politickým systémem zklamaní. Zajímala jsem se tedy o to, zda lze mezi lidmi, jejichž subjektivně pociťovaná životní úroveň je špatná a kteří jsou nespokojeni s politickou situací, najít více těch, kteří Okamurovi důvěřují. V obou případech se ukázalo, že nikoliv; s deklarovanou životní úrovní respondentovy domácnosti důvěra v Okamuru ve vztahu není a stejně tak spokojenost s politickou situací neovlivňuje to, zda respondent/ka vyjádřil/a Okamurovi důvěru. Výjimkou byli lidé, kteří byli s politickou situací velmi nespokojeni, ti ve třech šetřeních (září, prosinec, březen) o něco málo častěji vyjadřovali Okamurovi nedůvěru.
Závěr? Spíše nedůvěřuji
Jaký je tedy výsledek analýzy? Kromě slabého vlivu preference politické strany nelze v datech ze čtyř šetření CVVM najít vztah mezi důvěrou v Tomia Okamuru a žádnou z proměnných v analýze. Proměnná „důvěra v Okamuru“ se z hlediska zkoumaných charakteristik chová více méně náhodně a nereaguje na charakteristiky, které by logicky měly mít vliv. Bylo by sice možné pátrat po dalších vysvětlujících proměnných a hledat, jestli se nenajde nějaká charakteristika, kterou by byli specifičtí ti, kteří Okamurovi důvěřují, avšak vzhledem k tomu, že proměnné použité v této analýze jsou pro povahu problému vysoce relevantní, je možné na jejím základě říct, že proměnná „důvěra v Okamuru“ je přinejmenším podivná. Nevíme, co přesně měří, a nesouvisí s charakteristikami, se kterými by podle logických předpokladů souviset měla. Ať už tedy důvěřovat Okamurovi znamená cokoliv, já doporučuji žebříčku důvěryhodnosti a závratně vysokým procentům vyjádřené důvěry spíše nedůvěřovat.
Poznámka
Výsledky prezentované v tomto textu pocházejí z analýzy kontingenčních tabulek. Jako míra závislosti bylo použito Cramerovo V, pro určení statistické významnosti četnosti kombinace jevů byla použita adjustovaná rezidua. Data v analýze pochází z šetření CVVM v září 2013, v prosinci 2013, v březnu 2014 a v květnu 2014. Data, dotazníky a technické informace jsou přístupné prostřednictvím Českého sociálněvědního datového archivu (ČSDA) Sociologického ústavu AV ČR, v.v.i., dokumentace je volně přístupná online na adrese archiv.soc.cas.cz, resp. nesstar.soc.cas.cz, data ČSDA jsou k dispozici po registraci tamtéž. V době publikace tohoto článku není ještě veřejně k dispozici soubor dat CVVM z května, vzhledem k vnitřním předpisům bude zpřístupněn až v srpnu 2014.
Tabulky
Vybrané tabulky s procenty odpovědí ke stažení zde.
Zdroj úvodní ilustrace: sxc.hu.
Všichni jsme si rovni, říkají ti rovnější
V jeden den a téměř ve stejný okamžik jsem narazila na dva publicistické texty a ač každý mluvil o něčem jiném, byly si oba v něčem velmi podobné. První text se týkal kritiky snah feministických organizací o vyšší zastoupení žen v politice a stavěl se proti těmto snahám, druhý se vyjadřoval k nevhodnému chování moderátora v pořadu Tečka páteční noci, kterým byla pohoršena část Romů a pro-romských aktivistů. Nebudu zde shrnovat obsahy těchto textů; mým zájmem je jen argumentace, která je v obou textech shodná, slouží stejnému účelu a dobře ilustruje způsob, jakým se emancipační snahy házejí ze stolu.
Argumentace, kterou oba texty používají, je následovná: oba autoři, tedy Roman Šolc, odporující feministické organizaci, a Robin Kvapil, obhajující nestandardní komunikaci moderátora pořadu České televize, k hájení své pravdy použili vlastní definici sexismu, resp. rasismu. Z této definice pak vyvodili, že sexisty a rasisty jsou ve skutečnosti (…..chvíle napětí…..) ti lidé, kteří se proti sexismu a rasismu ohrazují.
Roman Šolc píše v deníku Referendum o snahách dostat do politiky větší množství žen toto:
„Ve chvíli, kdy namísto „občanů“ a „reprezentace občanů“ začneme rozlišovat na „muže“ a „reprezentaci mužů“ a „ženy“ a „reprezentaci žen“, popíráme vlastně výdobytek emancipace žen – tedy že na všechny občany z hlediska politických práv nahlížíme stejně, bez ohledu na jejich pohlaví.“
Co z této citace vyplývá? Pokud na muže a ženy v politice nenahlížíte stejně, popíráte hlavní výdobytek ženské emancipace. Vědomí toho, že zastoupení žen v politice je výrazně menší než v populaci, a hlubší znalost problematiky jako je obeznámenost se studiemi o neformálních bariérách v politice nebo vědomí různosti agend politiků a političek z vás podle Šolce zřejmě dělá sexistu. Co na tom, že stovky dosud realizovaných výzkumů v sociologii, sociální psychologii, pedagogice a v dalších oborech ukázaly, že lidé obecně se k ženám chovají jinak než k mužům, že práce žen a mužů je jinak hodnocena (jak finančně, tak symbolicky), že ženy a muži mají rozdílné socializační podmínky a z nich plynoucí motivace a aspirace. Pokud trváte na validitě tohoto poznání, jste sexisti (nebo řešeno se Šolcem – popíráte výdobytek emancipace žen). Pokud však budete tvrdit, že muži a ženy mají stejné podmínky a jejich životní dráhy a zkušenosti jsou stejné, budete se chovat správně a v souladu s předpokladem rovnosti mužů a žen. Budete si ale muset vymazat paměť nebo vědomě lhát.
Kvapilův text vyšel na webzinu Alarm jako součást mini-ankety o kontroverzní Tečce páteční noci. Anketní příspěvek je uvozen nadpisem „Proti politické korektnosti a falešné morálce“; autor se v něm postavil za moderátora pořadu a odmítl, že se v televizi v inkriminovaný den nějaký rasismus objevil. V textu se mimo jiné píše:
„Pokud je nevhodné říct před Romem větu „můj dědeček byl v Hitlerjugend“, pak – nechceme-li být rasisté – musí být stejně nevhodné ji říct před kýmkoliv jiným. Nemůžeme přece rozlišovat vhodnost obsahu konverzace podle barvy pleti. To by totiž byl skutečný rasismus.“
Autor tedy říká, že brát ohledy na specifickou, tragickou historickou zkušenost Romů je rasismus, stejně jako reflexe utrpení, které se mě osobně netýká, ale týká se mého konverzačního partnera romského původu. Musím škodolibě podotknout, že tímto vyjádřením se Kvapil přiblížil argumentačním výšinám, které v českém rybníčku reprezentuje například „pravicový sociolog“ Petr Hampl. Imperativem svobody je pro Kvapila zřejmě bezohlednost účinně maskovaná za šermování se slovy „politická korektnost“, která se hodí vždy, když je potřeba hájit urážení, ztrapňování nebo ponižování příslušníků tradičně diskriminovaných skupin pro zábavu.
Jak Kvapil, tak Šolc ve své podstatě říkají, že pokud si je člověk vědom specifických problémů, se kterými se potýkají či potýkali příslušníci tradičně diskriminovaných skupin, v tomto případě ženy a Romové, a bere na tyto často zraňující či život komplikující zkušenosti zřetel, je sexista nebo rasista. Takovou argumentaci považuji za nebezpečnou, neboť imunizuje emancipační snahy, vede k autocenzuře a zlehčuje větší či menší problémy, se kterými se konkrétní lidé potýkají právě proto, že jsou členy diskriminované sociální skupiny. V případě Robina Kvapila se mi rovněž nelíbí, že rasismus definuje a zlehčuje člověk, kterého se tento problém přímo netýká a nemá s ním vzhledem ke své etnicitě žádnou přímou osobní zkušenost. Takové chování je totiž skutečný rasismus.