Příchod nového roku: sociologická perspektiva

S koncem starého roku se obvykle snažíme prostřednictvím nejrůznějších srovnání bilancovat a dát tím uplynulému roku řád, kategorizovat proběhlé události, sestavit žebříčky úspěchů a neúspěchů a překročit práh do nového roku s nadějí, že bude lepší, nebo alespoň tak dobrý, jako ten právě končící.

Pokračovat ve čtení „Příchod nového roku: sociologická perspektiva“

Ohlédnutí za sociologem a nevšedním aktérem české veřejnosti Liborem Konvičkou

V červnu 2013 široký okruh svých přátel, kolegy v oboru sociologie i studenty sociologie Karlovy univerzity opustil doktor Libor Konvička; v důsledku zhoubné dlouhodobé nemoci tak bohužel zemřel výrazně pod statisticky stanovenou hranicí průměrného dožití mužů v České republice. Jeho posledním originálním vkladem do českého vzdělávacího systému byla participace na kursu o totalitárních systémech, který v letním semestru 2013 vyučoval společně s docentem Milanem Tučkem a magistrem Michalem Kotíkem na Fakultě sociálních věd Karlovy University. Toto jednosemestrální angažmá bylo důsledkem náhlého úmrtí profesora Miloslava Petruska v srpnu 2012, po které vznikla potřeba zajistit působení kvalifikovaného pedagoga, schopného vysokoškolským studentům vysvětlovat souvislosti mezi teoretickými přístupy vůči totalitarismu a širšími společenskými procesy souvisejícími s různými typy nedemokratických režimů.

Pokračovat ve čtení „Ohlédnutí za sociologem a nevšedním aktérem české veřejnosti Liborem Konvičkou“

Sexismus v pasti diskursů

Média si v posledních letech stále více všímají, že Češi reagují na téma sexismu. A protože se v médiích nejspíše objevuje častěji a viditelněji, než tomu bylo před deseti lety, je pravděpodobné, že i masového publika se bude stále více dotýkat debata nad sexuálním obtěžováním, jeden z kostlivců české společnosti. Jak ukázaly už některé dřívější výzkumy, česká společnost je v tomto ohledu spíše apatická a skutečnost tak patrně odpovídá běžnému typu reakcí v online sféře, jakkoliv jsou internetové diskuse z podstaty problematické a výsledný dojem nemusí být relevantní (už samotné rozložení těch, kteří na internetu zveřejňují své komentáře, by stálo za hlubší rozbor). Nemůžeme pochopitelně nevidět ,,pozitivní“ reakce a tvrdit, že Češi jsou do jednoho šovinisté a sexisté, jakkoliv je to přitažlivá póza intelektuální kritiky. To však není omluva pro významnou část reakcí, kdy se v souvislosti se sexismem setkáváme s tradiční snahou o bagatelizaci problému, biologizujícím slovníkem či neférovou hrou s argumenty (o argumentačních jsem psal již dříve v jednom z mých článků), svědčícími o přetrvávajícím nezdravém prostředí. Zejména v naší informačně přesycené společnosti však nelze vidět věci černobíle a vytvářet tak snadno nepřátele ,,dobra“, které samo o sobě nemůže být bezrozporné. Je mnohem více výslednicí stávajících mocenských vztahů.

Pokračovat ve čtení „Sexismus v pasti diskursů“

Anální společnost

Společenství vlastníků na našem sídlišti v demokratickém hlasování odsouhlasilo a zaplatilo klece a zámky na popelnice. Přestože se může jednat o zdánlivě marginální skutečnost, nebrání mi to po vzoru velkých myslitelů současnost vybavit společnost kontroverzním přívlastkem anální. Další článek tak přichází s postmoderní ambicí pojmenovávat společnost, kterou žijeme.

Pokračovat ve čtení „Anální společnost“

Temná a světlá strana soucitu

V sociologickém ústavu AVČR můžete od října navštěvovat cyklus přednášek „Filma a televize očima sociologie“, jejichž cílem je pojmout různé aspekty kinematografie v sociologické perspektivě. A protože film je i mým oblíbeným objektem sociologické a filozofické interpretace, rozhodl jsem se nezůstat pozadu a rozebral jsem pro vás rovnou jeden z největších symbolů popkultury.

Pokračovat ve čtení „Temná a světlá strana soucitu“

Déjà vu sociologique: tajemství a tajemno v moderní společnosti

Tajemství a tajemno lze považovat za ryze sociologické fenomény, jejichž historické proměny můžeme sledovat a jejich význam pro společenské uspořádání hodnotit. Samotnou potřebu střežit některé informace není možné sociologicky opominout, stejně jako není možné ignorovat tajemství jakožto druhou stranu mince konceptu soukromí, jehož se dnes podle mnohých vzdáváme prostřednictvím sociálních sítí a moderních technologií, nebo se o něj necháváme připravovat v rámci sekuritizace společnosti – nejen při letištních kontrolách nebo na některých úřadech, ale prakticky každý den ve veřejném prostoru, kdy jsme střeženi kamerovým systémem. V rámci rubriky Déjà vu sociologique se na dalších řádcích budu věnovat oběma pojmům.

Tajemno jako produkt pozitivní vědy

Otázka po tajemství a tajemnu není v sociologii nová, jedná se však o dva diametrálně odlišné termíny. Émile Durkheim se ve svých Elementárních formách náboženského života zmiňuje o tajemnu jako o moderním fenoménu, který vzniká důsledkem rozvoje pozitivní vědy. Když píše o tajemnu, které často mylně spojujeme s představou náboženství jako prostředku k vysvětlení nepochopitelného, nezapomene namítnout, že ,,rozum člověka 17. stol. se dogmaty například nijak neznepokojoval; víra se bez obtíží snoubila s vědou i filosofií a ti myslitelé, kteří jako Pascal cítili znepokojivou temnotu zahalující některé věci, se se svou dobou natolik rozcházeli, že zůstali svými současníky nepochopeni“ (Durkheim 2002: 33).

Pojem tajemného je podle Durkheima naprosto cizí všem národům, které nedosáhly určité úrovně intelektuální kultury. Vysvětlení, která modernímu člověku přijdou neracionální a často tajemná, jsou totiž pro předmoderního člověka přirozená a bezrozporná – ,,nevidí v nich žádné ultima ratio, k němuž se rozum obrací až v okamžiku naprostého zoufalství, ale nejbezprostřednější způsob, jak si představit a pochopit to, co se kolem něho děje“ (Durkheim 2002: 34).

Tajemné souvisí zejména s čímsi nadpřirozeným a tudíž musí existovat nějaký přirozený řád věcí, kterému by se mohlo vymykat a který musí být nejprve stanoven. Ten, který známe dnes, je utvářen po několik století a podoba ,,přirozeného řazení“ vrcholí etablovanou pozitivní vědou. Tomuto řazení můžeme rozumět jako produktu moderních vědeckých disciplín a předmětů, kterými se zabývají. Moderní racionalita si činí nárok vytlačit původní dominanci náboženského myšlení a definovat vše, co nás obklopuje, prostřednictvím nových pojmů – definovat například kategorie co je správně, co deviantní, co vědecké a co nevědecké.

Nové typologie věcí tedy jasně vymezují, jak chápat okolní svět. Již to není bůh, kterého lze požádat o službu při náboženském rituálu, ale věda, které se můžeme zeptat. Nejistota v některých oblastech, do kterých však věda doposud nemá přístup, vyvěrá do pocitu tajemna. Tak se i bůh, zbaven svého přirozeného místa v řazení věcí, stává v moderní společnosti tajemnou, nadpřirozenou postavou, přestože dnes slýcháme hlasy, špitající si o době post-sekulární. To by mohlo nasvědčovat tomu, že by z mohla být z boha tato charakteristika setřena.

Sociologie tajemství

Pojem tajemství naproti tomu odkazuje ke věcem jiného charakteru. Vztahuje se úžeji k lidskému společenství, k něčemu, co může být v moci člověka a s čím lze nakládat, využívat to ve svůj prospěch či něčí neprospěch, k sociálním mechanismům začleňování do skupiny. Otázkou tajemství se zabýval další sociologický klasik 19. a počátku 20. století, Georg Simmel, proto mu dejme možnost dnes promluvit a zmiňme jeho text The Sociology of Secrecy and of Secret Societies, který vyšel v roce 1906 v American Journal 0f Sociology a jenž je k pečlivému pročítání celý k dispozici níže.

Pro Simmela je skutečnost, že něco víme o někom jiném, předpokladem pro vzájemný vztah. Zdůrazňuje, že každá sociální vrstva přibližně ví, jakou míru kultury může předpokládat od každého jedince, a tomu přizpůsobuje vzájemné jednání. Obrazy, které si vytváříme o druhých, přitom nejsou jejich objektivními ztvárněními. ,,Každý vztah mezi osobami způsobuje, aby obraz každé z nich zaujal formu v mysli toho druhého a tento obraz je očividně ve vzájemném vztahu s tímto osobním vztahem,“ píše Simmel (s. 443). Zároveň dodává, že nemusí existovat pouze jeden způsob percepce druhé osoby v jeden okamžik, obrazů může být více. Osobní vztahy se vyznačují mírou reciprocity ve vědění a tajemství, a je to právě tajemství, které vytváří sdílený pocit sounáležitosti založený na skutečnosti, že se týká daného vztahu. Pro Simmela je tajemství situací, za které jedna osoba něco skrývá, zatímco druhá se snaží odhalit, co je skrýváno, proto je vždy doprovázeno možností, že může být odhaleno. Lze zároveň rozlišit některé formy vztahů utvářejících sociální strukturu s odlišnými morálními pravidly ohledně nakládání s pravdou a lží – Simmel zmiňuje důvěrnost, známost, přátelství a manželství -, nejedná se však jen o vztahy v osobní rovině.

Aplikace tajemství jako sociologické techniky totiž spočívá v přiznání směnné role tajemství, bez které není možné dosahovat některých cílů, přičemž různé druhy vztahů se odvíjí od míry tajemství, které o sobě jednotlivci druhým sdělují. Simmel považuje například vysoký stupeň utajení za důležitý rys a struktury moderní společnosti, za jeho potřebnou součást. Moderní společnost s rozvinutou ekonomií využívá zejména peněz ke skrytí převodů, akvizic a změn ve vlastnictví, tedy aktů, bez kterých je nepředstavitelná. Paradoxně totiž lidé prostřednictvím peněz vstupují do vzájemných spojení s druhými, aniž by museli nutně odhalovat svoji osobnost a soukromé záležitosti.

Tímto sociologie tajemství zapadá do Simmelovy koncepce přemýšlení o společnosti jako o formách zespolečenštění. Důležitý není obsah tajemství, nýbrž forma sociální interakce, kterou tajemství zakládá. Moderní člověk se stále dostává mimo dosah tradičních skupin, kterým byl v minulosti plně podřízen a jimiž byl pohlcován; v průběhu historie se jedinec individualizuje, zároveň má ale schopnost vytvářet skupiny, které se ustavují prostřednictvím neustálé komunikace a stvrzování vzájemných vazeb. I za přispění tajemství.

Literatura

  • Durkheim, Émile. 2002. Elementární formy náboženského života. Praha: Oikoymenh.
  • Simmel, Georg. 1906. „The Sociology of Secrecy and of Secret Societies.“ In: American Journal 0f Sociology.

Text je také možné stáhnout ve formátu PDF zde. Anglický originál Durkheimových Elementárních forem náboženského života je k nalezení zde.

Zdroj úvodní ilustrace: sxc.hu.

Příběhy, které módní průmysl potřebuje

Bethany Townsend z Worchesteru trpí Crohnovou nemocí. Výskyt této choroby se v České republice pohybuje mezi 4-9 případy na 100 tisíc obyvatel, jedná se tedy o chorobu poměrně vzácnou, o to více život znepříjemňující, lépe řečeno znemožňující normální fungování. Je tedy dobře, pokud se toho o nemoci dozvíme víc a mluví se o ní – výsledkem může být zlepšení léčby a tolerantní přístup k nemocným. Zviditelnění různých hendikepů může bourat tabu, zvláště, když se objeví v širší diskusi, mezi celebritami nebo ve světě modelingu. Když Angelina Jolie podstoupila mastektomii, o problematice rakoviny prsů se začalo více mluvit a mnohé ženy mohly získat potřebné sebevědomí pro potřebný zákrok.

O co se v případě britské modelky jedná? Bethany, donucená nemocí od roku 2010 nosit umělé vývody z tlustého střeva (tzv. kolostomie), překonala svůj hendikep a na sociálních sítích zveřejnila své fotky, včetně těch s viditelnými vývody. Setkala se tím s velkou pozorností – podle článku na bustle.com s 9 miliony zhlédnutími a 190 tisíci ,,lajky“. Pokud se jedná o upřímně projevený obdiv, pak je to vynikající zpráva, a skutečně, Bethany se podle rozhovoru pro Huffington Post daří dobře a podle všeho v souboji s chorobou neprohrává na důležité sociální/socializační úrovni. Dává tím lekci i ostatním: nemocným více naděje, zdravým zprávu o tom, že lidé s hendikepem nejsou odepsaní. Ostatně tímto směrem v tuzemsku mířila i skvělá kampaň Chodící lidé  – a možná se v tomto ohledu dokonce blýská na lepší časy, vždyť agentura Median přišla ve výzkumu na to, že veřejnost začíná více přemýšlet o postižených.

Meč však mívá dvě ostří a někdy s ním neumíme dobře zacházet. Zamlčenou skutečností v případě celebrit je často skutečnost, že daná péče nemusí být dostupná zdaleka všem, v případě módního průmyslu musíme brát v potaz, že má ze své podstaty rád zvláštnost a když má skládat účty za ,,nezamýšlené důsledky“ v podobě duševně nemocných s poruchami příjmu potravy, přijde dívka s téměř nevyléčitelnou nemocí vhod. Systém současné produkce a spotřeby pro své fungování využívá dobré příběhy, samovolně ,,požírá“ nesouhlasné tóny, které vydávají revoltující subkultury, cílí na příběh o přirozeném chodu věcí, neustále vyhledává nové body legitimizace. Podobně jako je charita velkých nadnárodních firem, které své zisky pečlivě střeží v daňových rájích, příběhem o jejich dobrodiní, i titulky o tom, že Bethany ,,redefinuje krásu“, a vznikající dojem, že se něco takového skutečně děje, mají svá ale. Pro tato ale je však třeba více strukturální pohled, proto musím opustit individuální rovinu tohoto dobrého příběhu. Už tedy není řeč o Bethanině osudu, ale o práci s jejím obrazem.

 Případ totiž krásu nijak neredefinuje. Podle průměrných měřítek západní kultury je Bethany velmi hezká, ať už bez vývodů, nebo s  nimi (stačí se podívat – tady, zde či tu). Její hezký obličej a štíhlá postava naprosto vyhovují přísným požadavkům na modelky. Napíše-li redaktor/ka módního blogu, že podobné případy ,,inspirují ty, kteří vidí krásu všude, nejen v ,tradičních‘ modelech nebo ,perfektním‘ těle“, v případě Bethany se nemůže mýlit víc. Je krásná, protože ukázala svůj hendikep, takže by byla krásná i žena s hendikepem, ale bez skvělé postavy? Odpověď je nasnadě. Pro módní průmysl je Bethany velice tradiční, má perfektní tělo a vpravdě se od ideálních modelek v ničem podstatném neliší; zbytek příběhu je jednoduše cynicky zužitkován jako legitimizační mýtus o jinakosti. Všechny cesty vedou do Říma, v módě všechny cesty končí u perfektního těla, o které by měl každý usilovat, o čemž svědčí jak výskyt řady psychických poruch (zejména) u mladých dívek, jež už odmalička chtě nechtě musí vnímat těžko dosažitelné křivky modelek jako ideál, tak neustálý narůst v oblíbenosti plastických operací.

Příběh nakonec jen ukazuje, že ani lidem, kteří zapadají do ideálu, se nevyhýbají životní neštěstí. Může to některá neštěstí zmírnit a to je dobře, těžko bychom to mohli Bethany nepřát, nebo neocenit její odvahu o nemoci mluvit. Jistě se dá namítnout, že jde o zveličování jednoho případu, jsem ale přesvědčen, že módní průmysl je postaven na sledu podobných příběhů, které nakonec vytváří dojem určitého celku. Mezi výrobcem a kupujícím existuje vždy celá řada zprostředkujících institucí, osobností a gatekeeperů, módních návrhářů, magazínů a blogů, vědomě či nevědomě vytvářejících fenomén módy, který nás obklopuje. Proto je možné se pozastavit nad tím, když některé z těchto článků začnou ,,dělat revoluce v krásnu“. Estetika je dnes s propojená s produkcí a lákání ke spotřebě je úzce spjato s emocemi – a snese všechno. Příběhy o vedlejších efektech, které se cílům (prodeji) nehodí, to ale zpravidla nezasáhne. Pacienti na psychiatrických odděleních, daňové ráje, občas se bortící dílny ve třetím světě… o tom se prostě mluví špatně.

Zdroj úvodní ilustrace: sxc.hu.

Soukromí, věc veřejná

Soukromí. Soukromé záležitosti, soukromý pozemek, soukromá společnost, soukromý podnikatel, soukromý detektiv, soukromé vlastnictví, soukromý vztah, soukromá škola, soukromý učitel… V dnešní době může být soukromé vše, od věcí imaginárních, institucí a myšlenek, po prostor a věci. Jako by se zdálo, že cokoliv, co dnešní individualistický člověk dělá, může taky dělat bez ostatních, nebo jen s těmi, které do toho sám zahrne a které si vybere. Doba velkých sociálních celků, rigidních společenských tříd, do nichž se člověk narodil a ve kterých povětšinou také zemřel, bere zejména ve 20. století díky emancipaci širokých vrstev za své. Není nic silného ani objevného na tvrzení, že tato proměna musela poznamenat i náš každodenní přístup k soukromí a uchovávání našich tajemství.

S tajemstvím vůbec soukromí úzce souvisí a nemusí hned jít o pokoutní sestavování vodíkové bomby. Tajemství jako uchování toho, co chceme sdělit jen některým, a nad čím chceme mít kontrolu, je právě tím, co nás spojuje s druhými. Podle sociologického klasika Georga Simmela společně sdílená tajemství, jakožto specifické vědění, udržují formu našich vztahů a identitu našich společenství. Právě skutečnost, že je zachováno soukromí vzájemně sdílených informací, udržuje vztah živý a takřka hmatatelný. Pro Simmela je tajemství jedním z největších „vynálezů“ lidstva, protože dovede vyvolávat silný pocit sounáležitosti těch, kteří ho sdílí, a umožňuje existenci odlišného světa vztahů stojícího paralelně ke světu skutečnému. Není to přitom nutně otázka důležitých a závažných záležitostí – Simmel mluví jen o sdíleném vědění, které je záměrně ukrýváno před druhými. Pro rozvinuté společnosti je podle něj ale zároveň typické, že kulturní a celospolečenské záležitosti se stávají více veřejnými, kdežto ty soukromé jsou stále více soukromé. To v určitém smyslu platí i pro naši zkušenost.

Ve sdílení tajemství, ve vytváření vlastních světů naplněných důvěrou, lze často nalézat pocit bezpečí. Těžko bychom hledali tolik spjaté pojmy, nejen v logice významu, kdy jedno implikuje druhé, ale i ve smyslu historickém, než v trojici soukromí – tajemství – bezpečí. Mohli bychom s její pomocí vyprávět dějiny společnosti a naplnili bychom tím stránky mnoha knih. Mohli bychom se pustit do obsahových analýz milionů textů a korespondencí a stále bychom nacházeli stejného společného jmenovatele: tenkou a proměnlivou hranici mezi privátním a veřejným. Protože tak, jako je tomu rovněž u jiných společenských a kulturních fenoménů, je to jen naše snažné přání, že hodnoty, mezi něž můžeme řadit i soukromí, existují jako v čase neměnné maximy. Naopak.

Hranice soukromého a veřejného je proměnlivou, ryze politickou kategorií, neoddělitelnou od pojmu bezpečí, které se stává stále častějším kontextem našich životů. Bezpečnostní kontroly, bezpečnostní služba, bezpečnostní zásahy, bezpečnostní politika, bezpečnostní směrnice, bezpečnostní opatření, bezpečnostní rizika – s tím vším se setkáváme na každém kroku, aniž bychom tomu přikládali větší význam. Bezpečí je třeba zajišťovat a hlídat, to ví přece každý. Jazykem dnešní společnosti to znamená, že bychom měli procházet kontrolami, být vystaveni kamerovým systémům, abychom nebyli nebo se něčím necítili ohroženi. Jak je to ovšem potom s naším soukromím, které ve jménu bezpečnosti dáváme sami, zejména ve 21. století, mnohem častěji a ve větší míře všanc, zatímco se obklopujeme současnými technologiemi? Ve stejné chvíli pociťujeme, že kontrola a dohled jsou stále neviditelnějšími, rozmazanějšími a nejasnějšími, proto právě otázka dohledu otevírá téma soukromí dalším směrem, jímž se musíme vydat.

Jeden velmi známý francouzský filosof mluví ve svém díle o historické proměně technik moci. Píše o zrození kliniky, vypráví o dějinách šílenství a způsobech dohledu. Popisuje, jak se v dějinách nakládalo s věděním, aniž by přitom chtěl předložit univerzální teorii moci. Jde mu o analýzu asymetrických vztahů a politických technologií posledních pár století. Tou postavou není nikdo jiný než Michel Foucault, který nachází dokonalé schéma moderní technologie moci ve zcela konkrétní podobě Benthamova Panoptikonu, modelu vězení, ve kterém jsou vězeňské cely uspořádány kolem centrálního bodu, strážní věže, z níž může být vězeň kdykoliv pozorován a do níž sám vidět nemůže. Efektivní moc – jež je nepřetržitá, anonymní a disciplinární – spočívá v triviálním principu: vězeň si není jist, jestli je zrovna hlídán, a tak své chování podřizuje sebekontrole, stává se svým vlastním strážcem. Pro chápání proměny dohledu v moderní společnosti to je zásadní koncepce. Analogii k neustálému sledování obyvatel Panoptikonu dnes kritici zcela oprávněně spatřují v kamerových systémech, bezpečnostních kontrolách a ve shromažďování informací. Foucault se však brání tomu, aby za ten skutečný princip moci považoval ovládání. Moc nemusí působit shora dolů, ale i do stran či odspoda nahoru. To celou věc komplikuje a napovídá, že snadno to může být i naše touha po bezpečí, která stojí v pozadí dnešních způsobů dohledu, jejichž legitimita je dosahována prostřednictvím veřejného zájmu.

Když polský sociolog Zygmunt Bauman mluví o dohledu a nazývá ho „tekutým“, nemá tím na mysli tradiční konspirační myšlenku, že tajná mocenská uskupení dokázala vyvinout dokonalé a nepředstavitelné způsoby dohledu, aby sledovala své cíle. Namísto toho konstatuje, že duchem dnešní doby je mobilita, překračování hranic, stálá komunikační revoluce, jinými slovy neukotvenost v prostoru a sociálních strukturách. Považujeme-li metaforu tekutosti za vhodnou pro popis dnešní společnosti, pak se jí nemůže vyhnout ani oblast techniky moci a dohledu jako její nedílné součásti a jako reakce na ni. Mění-li se společnost, proč by se neměly měnit a vyvíjet způsoby dohledu?

Je třeba nalézt odpověď na otázku, jaká vlastně může být cena za ztrátu soukromí, přestože vzestup jeho důležitosti hrál podstatnou roli při formování moderního společenského uspořádání. Když dnes píšeme soukromý dopis, e-mail, vzkaz nebo prostě jen někomu telefonujeme, zpravidla jsme smířeni s tím, že se tajemství, právě sdělované někomu blízkému, dostává širšího publika. Emoce obavy z prozrazení je prožívána teď a tady, je nám vtělena jako součást našeho jednání, jako zamlčený předpoklad komunikace. Zde přichází zásadní námitka: vyrovnání se s touto obavou přece není tak velký problém, nebo to aspoň tak působí, uvážíme-li rostoucí čísla uživatelů moderních technologií připojených k „síti“ a vítání zavádění sledovací techniky v ulicích. Sledují nás koneckonců i soukromé společnosti, které pod heslem „dohlížet a prodat“ vytváří své marketingové strategie. Nejspíš to chápeme a nevzpouzíme se, protože se jim daří.

V tom případě ale už v sázce není nic menšího, než změna vlastního prožitku vzájemné komunikace, našeho soukromí. Ze soukromého se z minuty na minutu může stát veřejné. Co nás možná uklidňuje, že stranou takového nebezpečí nestojí jenom jednotlivci, „my dole“, těch pomyslných 99 procent, jak ukazují případy WikiLeaks. Sledovány mohou být i nejmocnější vlády světa, což pro člověka 20. století bylo nepředstavitelné. Je proto třeba znovu interpretovat hranici mezi soukromým a veřejným. Pokud jsme sami sobě strážci – efektivní, totální, vždy ve střehu -, pak ještě potřebujeme vědět, před kým, nebo spíše pro koho se vlastně hlídáme.

—

Text eseje se stal základem pro zvukovou reprodukci v rámci výstavy ,,Lety do společnosti. Dopisy z oběžných drah“, kterou realizovala skupina P.O.L.E. v galerii U dobrého pastýře v Brně (duben-červen 2014). Výběr fotografií z výstavy je k vidění v následující galerii.

Záměr výstavy: ,,Předmětem našeho zájmu jsou soukromé dopisy, které svým obsahem zároveň tuto oblast přesahují a jejichž poselství a výpověď zasahuje širší společnost; dopisy původně určené konkrétnímu adresátovi, ale psané v předtuše, že budou čteny i jinak a někým jiným. Sledujeme případy dopisů, jež dokládají nebo předstírají často bezvýchodné postavení jejich pisatelů. Dopis je tak jediným, alespoň symbolickým prostředkem, jak poukázat na nějaké příkoří; výlučným pokusem o vzdor či nápravu.“ Zdroj: ticbrno.cz/de/node/22

Zdroj úvodní ilustrace: sxc.hu.

Retušovaná společnost

Že jídlo, které vypadá jako z gastročasopisu, neuděláme, nebo že hamburger takový, jaký je na obrázku, nedostaneme, jsme si zvykli. Jak jsme se ale naučili žít ve společnosti, v níž je zdravý životní styl částí věcí virtuální reality?

Námět dnešního kraťasu, tedy článku naší nové rubriky, není původně mou myšlenkou. Ta patří Jiřímu Procházkovi z Centra psychologicko-sociálního poradenství Středočeského kraje, který na svém profilu na Facebooku uvedl ke článku o reklamách s modelkami, jež někdo opatřil toolbarem z Photoshopu, následující věty:

,,Myslím naprosto vážně, že pokud na krabičkách cigaret má být nápis, že škodí zdraví, nebo ve Francii na jakékoli reklamě na jídlo (i kdyby to byla čerstvá zelenina) musí být nápis týkající se nějaké rady ohledně zdravého životního stylu, mělo by se jít dál! Naprosto by mi stačilo, kdyby na obrázcích upravených ve Photoshop byl nápis, značka, že je upraven. Ono to tak na první pohled nevypadá (na rozdíl od nezdravého jídla), ale vytvářet nezdravou realitu není o nic méně jasně škodlivé. (Narušené vnímání např. svého těla přitom je diagnóza. V extrémním případě přitom takové upravené obrazy reality k tomuto mohou vést.)“

A uhodil tím hřebíček na hlavičku. Žijeme přeci v době, kdy nám všude říkají, že hlavní je spotřebitel, který nesmí být klamán, proto se na výrobcích objevují nejrůznější údaje o složení nebo upozornění, k čemu může vést jejich konzumace. V návodech k přístrojům jsou mnohdy až absurdní informace, jak výrobek rozhodně nepoužívat, aby třeba spotřebitele nenapadlo strčit do mixéru křečka. Mohl by se soudit, nebo přinejmenším ublížit tomu křečkovi. Spotřebitel je zkrátka veden za ručičku, nedá se ale říct, že by to bylo nutně špatně, on každý nepozná, že máslo s českou vlaječkou je ve skutečnosti odpadní produkt blíže nespecifikované mlékárny ,,z EU“.

[aesop_image imgwidth=“100%“ img=“http://upw-prod-images.global.ssl.fastly.net/nugget/52e68722fb797a6084000007/attachments/M5-2ad7b56d8a3da539b4413a18bbeb46ee.jpg“ alt=“Retušovaná společnost. Ilustrační foto. Zdroj: upworthy.com“ align=“center“ lightbox=“off“ caption=“Retušovaná společnost. Ilustrační foto. Zdroj: upworthy.com“ captionposition=“right“]
Opravdu tudíž nadešel čas se zamyslet, jestli je v pořádku ,,vytvářet nezdravou realitu“, kterou jsou zejména za přispění cirkusu bulvárních médií akceptovány a podporovány nedosažitelné ideály krásy, a jaký je vlastně přínos vytváření nezdravé reality pro společnost i jednotlivce. Možná přijdeme na to, že přínos pociťují především výrobci a na ně navázaný módní průmysl. Odtrženost prodavačů životního stylu od skutečného světa se dá přece byznysplánem vyjádřit docela jednoduše:

víc Photoshop => víc peníze.

,,Nejez. Nebo jez, ale tohle. Použij tohle. Budeš vypadat tak, jako na obrázku. Popravdě, skoro určitě tak vypadat nebudeš, ale přeci nebudeš protestovat proti kráse, proti estetice! Příští rok to zkus s jinými plavkami, možná použij ještě tenhle klobouček…,“ zhruba tak zní našeptávající hlas spotřebitelského světa. Můžeme před ním unikat, ale na jeho slova stejně dojde. Pokud chceme být součástí společnosti, je třeba vypadat ,,správně“ a přizpůsobit se. Vybrat ty správné výrobky a účastnit se sociálního pelotonu, ve kterém nikdo nezná cíl.

Nabízí se tím otázka, v čem vlastně v retušované společnosti, která je pevně svázána s kulturou spotřeby, spočívá svoboda. Právě v propojení spotřeby s danou estetikou totiž spočívá ona skrytá formule určující dnešní sociální struktury. To znamená, že pokud nekonzumujeme, nepřistupujeme tím na nejrozsáhlejší kolektivní hru dneška a zajišťujeme si tím od neviditelných rozhodčích trestné minuty. Těch někteří dokáží nasbírat tolik, že se ocitají v jiném časovém pásmu.

Změnit pravidla hry není snadné, ale kdyby to někdo chtěl přece jen zkusit, tak třeba tím, že na mistrovská díla grafických studií přidá popisek: Pro dosažení tohoto vzhledu použijte Photoshop.

Zdroj úvodní ilustrace: sxc.hu, autor lupoianfla.

Neříkej mi bejby (pij moji vodu)

Společnost Karlovarské Minerální Vody a.s. přichází v současnosti s kampaní, do které angažovala nově vznikající hudební skupinu AquaBabes. Nakolik firma, prodávající mimo jiné balenou vodu Aquila, stojí přímo za jejím vznikem a nakolik se jedná o obyčejnou virální kapmaň, ponechám nyní stranou, nicméně tyto ,,mladé talenty“ začínají rovnou pod křídly Universal Music a jejich marketing je tedy odváděn na profesionální úrovni (design, sociální sítě, klip na Óčku apod.). Co je však pozoruhodnější – protože takto shora protlačovaných produktů se každý rok objeví u nás a ve světě bezpočet -, je obsah jejich debutového singlu Neříkej mi baby. Jeho část, která se v klipu dokola opakuje, se totiž objevuje i v současném, masivně nasazeném reklamním spotu, jenž inzeruje vodu Aquila. ,,Neříkej mi bejby, nejsem tvojí holčičkou…,“ zaznívá v textu a podobně jako rým ,,nejsem exponát, co má tě hřát, tak neříkej mi bejby akorát,“ evokuje pro-feministickou rétoriku. Takové sdělení, které se navíc dostává do prime timeu, nemusí být na škodu. Naopak, dostane-li se navíc ,,původní“ videoklip k širší veřejnosti, může na ni kladně zapůsobit (po týdnu má 109 tisíc zhlédnutí). V čem je háček?

Že zpěvačky skotačí roztomile laškovně ve vodě, to se dá vzhledem ke sponzorovi stojícím za projektem pochopit. Koneckonců kontradikce obsahů není v umění ničím zvláštním, dokonce se dá přiznat tvůrcům dobrý nápad: panenky jsou na první pohled panenkami, jenže proto, že prostě chtějí a nikdo je pro to nemá co disciplinovat. Problém nastává, když zhodnotíme působení zmíněné továrny na balenou vodu ve vztahu k ženám. Společnost je dlouhodobým partnerem soutěže České Miss, výkladní skříně opačného přístupu k ženám: panenky jsou panenkami, když splní určitá kritéria a projdou se po mole v plavkách. O ,,vodě pro štíhlou linii“ (sic!) raději ani nemluvím.

Pro ilustraci tohoto paradoxu se stačí podívat následující video s panenkami tužícími těla v podpatcích na fitness strojích.

Přestože se v případě AquaBabes (zatím) jedná o vcelku chvályhodný počin co do obsahovosti sdělení (odmyslíme-li si záměr prodávat za nepoměrnou cenu něco, co teče většině lidí ve srovnatelné kvalitě z kohoutku, ačkoliv každé zboží má svého kupce, že ano), při vědomí zmíněného kontrastu zůstává v ústech nahořklá pachuť. Nelze se přitom zbavit srovnání s Budvarem tunelujícím subkultury. Aquila dělá něco velmi podobného s feministickou myšlenkou. Otázkou je, nakolik nás to může doopravdy obohatit.

Zdroj úvodní ilustrace: sxc.hu.