Hipsteři. Nejspíš jste se s nimi už setkali ve svém životě nebo ve svém druhém životě na Facebooku, případně jimi sami jste. Městská populace mladých teenagerů i mladých dospělých náležící ke střední třídě; subkultura, která se vyznačuje příklonem k nezávislé hudbě, vlastním stylům oblékání, alespoň manifestně liberálními postoji a alternativními způsoby života. Ačkoliv jde o nepoměrně starší termín, o hipsterech dnes mluvíme zejména v kontextu doby od 90. let. Proč hipsteři při tvorbě svého ,,kulturního cool“ nemají rádi, když je nazvete hipstery? To pomůže zodpovědět Pierre Bourdieu.

Na Wikipedii se dočteme, že někteří kritici považují hipsterství za kulturu cynismu, nihilismu a amorality. Hipstery můžeme chápat jako symbol postmoderní doby: mladou, (sub)kulturně a eklekticky definovanou generaci, která se cítí vně jakéhokoliv systému a velkých sociálních hnutí, generaci, která akcentuje zejména svůj vkus a sklon k využívání nejrůznějších popkulturních symbolů. Estetika (často kýče) hraje v životě hisptera zásadní roli, je hluboce ukotvená ve zvýšené citlivosti v příjímání nových módních trendů – hipsteři se považují za tzv. trend-setters, ačkoliv to většinou bývá jen jejich klamný pocit. Sledujeme-li teorie módy, což s pečlivostí učinila například japonská socioložka Yuniya Kawamura, když přišla se svojí teorií institucionalizace módy v pozoruhodné práci Fashion-ology, lze na nich vysledovat i vznik hipstera jako člověka veblenovské okázalé spotřeby, který usiluje o odlišnost, ačkoliv se tím zároveň zařazuje po bok jiných odlišných. Novinka totiž nemá smysl, jakmile k ničemu neodkazuje a není ostatními členy správně ,,dekódována“.

Móda v pravém slova smyslu vzniká ve Francii na dvoře Ludvíka XIV., Krále Slunce. Tuto skutečnost popisuje Joan DeJean ve své knize Noc, kdy se zrodilo šampaňské, v níž se věnuje genezi módy takové, jak ji dnes chápeme. Stejně tak Kawamura si všímá do jisté míry velmi formálního charakteru ,,vysoké módy“, jejího fungování jako instituce s jasně definovanými aktéry (návrháři, gatekeepeři, pořadatelé přehlídek, časopisy, prodejci…), městy (Paříž, Miláno, Londýn, Tokio) či procesy (teorie trickle-down, difúze módy…). V době postmoderní, od 80. let, se ale i v oficiální módě, kterou vyplňují jména jako Chanel, Dior nebo Versace, začíná projevovat do té doby neznámý jev – módu začíná definovat mladá generace (konkrétně tokijských) návrhářů vycházející zejména z prostředí městských subkultur. (srov. Kawamura 2005) Stejně tak hipsteři západního střihu si vytváří svoji módu. A protože se jedná především o členy střední třídy, je běžné a umožněné spotřební chování.

Cesta do hlubin hipsterovy duše

V roce 2010 vydal americký sociolog Mark Greif se svými kolegy knihu What Was The Hipster: A Sociological Investigation. Ve stejné době vyšel jeho esej The Hipster in the Mirror, ve kterém shrnul některá zjištění. Upozornil, že samotný výzkum hipsterů je složitý v tom, že se nikdo necítí být hipsterem a když hipstera nazveme hipsterem, je jím to vnímáno téměř jako urážka. Zajímavým postřehem bylo, že hipsteři, jejichž běžnými vnějšími znaky byly skinny jeans, velké brýle a opovržení mainstreamovou módou, na debaty o hipsterství reagovali často podrážděně a vášnivěji, než tomu bylo v případě diskusí s lidmi o zdravotní péči nebo feminismu. Proč? ,,Protože boje o vkus (a ,,vkus“ je hipsterova primární měna) nikdy nejsou pouze o vkusu.“ (Greif 2010) To věděl už Pierre Bourdieu, když vydal svoji knihu Distinkce (v orig. La Distinction, 1979), která zapadá do jeho celoživotní snahy vysvětlit, proč si výše postavené společenské vrstvy zasluhují více autority a bohatství než ty pod nimi (Bourdieu nejprve zkoumal intelektuály, poté média, politickou třídu a majetné). Greif zdůrazňuje, že právě v Distinkci Bourdieu odhalil sociální logiku vkusu: jak je sociálně určen vztah k hudbě, umění nebo jídlu (znáte tento blog?) a ,,jak ,nadřazený‘ vkus není výsledkem nadřazenosti  zakleté v roztroušených jednotlivcích“ (Greif 2010).

Odpovědí jsou Bourdieuho dnes už zdomácnělé pojmy jako habitus, pole nebo kulturní kapitál. Oblečení, navštěvování galerií moderního umění nebo dnešní adorace minimalistické trendy kuchyně totiž mohou překračovat společenské rozvrstvení a nahrazovat peníze v roli konstitučního prvku třídní struktury. Když Bourdieu v 60. letech provedl výzkum mezi 1200 lidmi různých sociálních tříd rozlišených na základě profese, dosaženého vzdělání a profese otce, zjistil, že třída je pro vkus naprosto určující.

The Evolution of a Hipster

Evoluce hipstera: infografika

Hipsterská podrážděnost tak vycházela z faktu, že vkus má ve svém jádru zakořeněnou sociální rozbušku; podle Greifa byla bojem o nadřazenost, strategií a soutěží. Skupiny, které patří do společné třídy, používají svůj vkus k pohrdání ostatními. Podobně se na dvoře Ludvíka XIV. dvořané velmi zadlužovali, aby se dostali do jeho přízně a předehnali ostatní dvořany, své soky. Greifova skupina došla k závěru, že ,,strategie jedné hipsterské podskupiny je shazovat ostatní jako ,absolventy škol svobodných umění, kteří mají příliš mnoho času ve  svých rukou‘; útok je veden na děti z vyšší střední třídy, které se po vysoké škole přestěhovaly do měst s nadějemi, že budou pracovat v ,kreativních profesích‘. Tito hipsteři jsou ihned deklasováni, získávají mizerné stáže, jsou ignorováni v městské hierarchii – jsou ale schopni využít vysokoškolsky získané schopnosti klasifikace, shromažďování a oceňování k vytvoření nadřazeného těla kulturního ,cool‘“ (Greif 2010).

Tím vzniká hipsterská kultura, která se v určitém směru podobá kultuře ,,filištínské“ – ,,šosácké“. Ta se vyznačuje tím, že movití ,,šosáci“ převádějí svůj skutečný kapitál na kulturní kapitál přijímáním subkultury a nakládáním s ní, jako by byla záležitostí ready-to-wear, jak tento pojem chápeme ve sféře módy. Bývá pravidlem, že hipsteři, kteří vypadají nejautentičtěji, bývají zároveň sociálně nejvíce nejistí. Mladí lidé z nižších středních tříd se dostávají výš prostřednictvím svého stylu, který nemá žádnou oporu v rodinném kapitálu či sdílené autentické kultuře. Čekají na bohaté turisty nebo své vrstevníky, jejichž oblečení a styl jsou jediným základem pro definici jejich vlastní nadřazenosti. ,,Hipster věděním kompenzuje ekonomickou imobilitu.“ (Greif 2010) Zároveň je pro hipstery specifická hra na ty, kteří jako první přejali určitou novinku a byli tak před v předstihu celému světu. Uvědomují si přitom však vratkost pozice své i ostatních. ,,Proto je ,On není real, je to jen hipster‘ skutečnou urážkou pro všechny, kteří se mohou identifikovat jako hipsteři.“ (Greif 2010)

Patrně nejzřetelnější je budování autenticity v rámci subkultury v případě hip hopu. Soudím tak, protože jsem se v této oblasti mnoho let pohyboval a stále pohybuji. Autenticita je dosahována nejen prostřednictvím módy, ale zejména prostřednictvím slov, textů, postojů, příslušnosti k dané skupině, známostí, a to takovou měrou, že někdy vypadá až jako karikatura sebe sama.

Napodobování, konzum a epizoda Slavoje Žižeka

Nejen v českém kontextu je hipsterství patrné na existenci bezpočtu fashion blogů, které v posledních letech rostou jako houby po dešti a jejichž autoři a autorky vytváří své vlastní hipsterské mikrosvěty. Nutno říct, že v posledních letech došlo k přivinutí se k prémiovým značkám, což možná souvisí s uctíváním loga, protože si mnozí výrobci značek rozličného zboží uvědomili, že v epoše masové výroby a spotřeby čehokoliv je zásadní prodávat životní styl – od oblečení, přes šampony a deodoranty, po čokoládu nebo vodu bez bublinek. Tento proces skvělým způsobem popisuje Naomi Klein ve své úspěšné knize Bez loga, nicméně nám postačí poznatek, že třídní příslušnosti je dnes běžné, že nejen hipsteři sledují nejnovější kolekce velkých módních domů.

Napodobování je do určité míry vlastní celé společnosti, zvláště té konzumní, jak ji předznamenal dvůr Ludvíka XIV. A možná je v některých ohledech ještě cyničtější než hipsterství. Nezřídka se setkáváme s viditelnými příklady, jako jsou falešné kabelky L&V, nabídky e-shopů s pochybným ,,luxusním“ zbožím (které čerpají z nepochopení ,,masou“, že luxusní zboží je definováno přinejmenším portfoliem spotřebitelů, nikoliv vyřčením a patřičným naceněním) nebo předloňský počin obchodního řetězce H&M, který v zemích své působnosti nabídl kolekci Donatelly Versace. Tato kolekce zmizela doslova během chvíle, ať už se kupujícím líbila či ne. Byla to přeci ta od Versace.

Na tomto místě musím zmínit úryvek z komentovaného rozhovoru se Slavojem Žižekem, aniž bych referencí k němu usiloval o to stát se intelektuálním hipsterem. V něm Žižek říká, že svět spěje k novému totalitarismu, který bude konzumní, ale jen pro někoho, jako je tomu v Dubaji. Tam totiž vzal svého syna, konkrétně do hotelu Burj al arab, který nazývá jako ,,groteskní chrám laciné okázalosti“ a jehož fotky a legendu o šesti hvězdičkách z pěti možných zná každý. Skvěle fungující systém, pozlátko, jasně definované úlohy, činnosti a pravidla. Žižekova marxistická povinnost mu však nedala, aby se nezeptal pákistánského řidiče taxi na pozadí fungování hotelu, kontrolu a pracovní podmínky zaměstnanců. Jeho syn byl zděšen.

Konzumní svět, který možná nachází větší styčné plochy se zmíněným cynismem a nihilismem, napodobování umožňuje; vyžaduje, aby se lidé stávali ,,lovci“ zážitků. Už dnes si mohou běžní lidé v rámci několika měsíčních platů dovolit pobyt na jednom z nejdražších míst na světě a dozajista bude takových mnoho, takže v tomto hotelu pravděpodobně najdeme značnou statusovou inkonzistenci na jednom místě. A budou to opět zejména ti sociálně a ekonomicky nejistí, kteří budou psát negativní recenze, protože ani budova za miliardy nedokázala uspokojit jejich potřeby a vkus, proto si zaslouží opovržení. V takovém případě však potřeby ani uspokojit nejdou. Okouzlení nicotou prázdného luxusu, symbol okázalosti, v konzumním světě tolik potřebné formule, nevede však nutně k uspokojení vkusu založeném na distinkci.

Sám sobě hipsterem

Je třeba říct, že každý někdy může být hipsterem v doméně, která se stává jeho vnějším definičním prvkem v sociální struktuře (z jiného úhlu o podobné problematice hovoří Malcolm Gladwell v knize Bod zlomu, když zavádí typologie lidí, kteří mají vliv na vznik trendu). V akademické sféře můžeme mluvit o nekritickém přijímání nových populárních teorií nebo třeba o ohánění se postmoderním myšlením. Jinými slovy, cítíme-li nesoulad mezi naší skutečnou sociální situací a dostupnými privilegii, náš pocit vnitřní nadřazenosti je vyjádřen naším vkusem a intelektuální zdatností. V životě hipstera jde patrně o komplexní postoj a způsob žití, kdy je sociální postavení vyvažováno, či přímo určováno konstrukcí autentického vkusu a jeho projevy. Nesmí přitom ale být usvědčen z přílišné snaživosti jako někdo, komu na vkusu záleží, protože tím je diskvalifikována právě jeho autentičnost. Jak doplňuje Lisa Wade v článku Bourdieu, the „Hipster“ and the Authenticity of Taste, nemít autentický vkus znamená být jedním z masy, být hipsterem znamená muset konstantně přepracovávat a re-auntentizovat svoji identitu. Bourdieu nám tím říká, že náš svět strukturují i zdánlivě nedůležité věci, jako je oblečení a přístup k umění nebo jídlu. Jen to musí být skutečné nebo alespoň vypadat opravdově a nenuceně, jinak mohou být veškeré snahy o popření ekonomické imobility docela dobře zbytečné.

Literatura a zdroje

Zdroj úvodní ilustrační fotografie: lytruong.wordpress.com

Print Friendly, PDF & Email

Už jste četli?

2 reakce na „Řekni mi, že jsem hipster, ještě jednou…“

  1. Povrchní a zmatené. Chce to méně kompilace a více interpretace…

Komentáře nejsou povoleny.