Média si v posledních letech stále více všímají, že Češi reagují na téma sexismu. A protože se v médiích nejspíše objevuje častěji a viditelněji, než tomu bylo před deseti lety, je pravděpodobné, že i masového publika se bude stále více dotýkat debata nad sexuálním obtěžováním, jeden z kostlivců české společnosti. Jak ukázaly už některé dřívější výzkumy, česká společnost je v tomto ohledu spíše apatická a skutečnost tak patrně odpovídá běžnému typu reakcí v online sféře, jakkoliv jsou internetové diskuse z podstaty problematické a výsledný dojem nemusí být relevantní (už samotné rozložení těch, kteří na internetu zveřejňují své komentáře, by stálo za hlubší rozbor). Nemůžeme pochopitelně nevidět ,,pozitivní“ reakce a tvrdit, že Češi jsou do jednoho šovinisté a sexisté, jakkoliv je to přitažlivá póza intelektuální kritiky. To však není omluva pro významnou část reakcí, kdy se v souvislosti se sexismem setkáváme s tradiční snahou o bagatelizaci problému, biologizujícím slovníkem či neférovou hrou s argumenty (o argumentačních jsem psal již dříve v jednom z mých článků), svědčícími o přetrvávajícím nezdravém prostředí. Zejména v naší informačně přesycené společnosti však nelze vidět věci černobíle a vytvářet tak snadno nepřátele ,,dobra“, které samo o sobě nemůže být bezrozporné. Je mnohem více výslednicí stávajících mocenských vztahů.
Pojďme ale k věci. Když nedávno rádio Wave uspořádalo tematický týden věnovaný sexismu, dle samotných redaktorů rádia nebyly reakce ani z poloviny tak bouřlivé nebo vzteklé, jak by se dalo očekávat. Kdo ví proč, lavinu pozornosti strhlo až vystoupení mne a Johany Chylíkové k tématu zobrazování krásy na internetu a především k třaskavým záležitostem kolem konání soutěže Miss pod značkou Univerzity Karlovy, proti čemuž jsme se loni ohradili otevřeným dopisem rektorovi ve víře, že legitimizace sexismu, který je doma v mainstreamové kultuře, by neměla nacházet živnou půdu pod hlavičkou přední české vzdělávací instituce. Článek se záznamem našeho vystoupení nasbíral za poslední dva týdny nemalé množství sdílení na Facebooku a naše obličeje na nás ,,ze zdi“ vyskakovaly možná až příliš často. A tak, jako je tomu zvykem u tématu, na které jsme každý odborníkem – protože se nás bytostně dotýká v každé vteřině života, kdy jsme součástí nějaké sociální situace -, začalo i po roce docházet k tak známému zmatení a míchaní pojmů a překrývání nejrůznějších diskursů.
Že se ženy účastní dobrovolně, jak zněl nejhlasitější argument, to vím taky, jenže o to tady nejde. Že jsou soutěže Miss, točící se zejména kolem tradičního konceptu expozice těla, sexistické, je pouze konstatování skutečnosti, na které není nic zvláštního, ani pobuřujícího. Ačkoliv jsme vybaveni koncepty jako je symbolické násilí, jež popsal Pierre Bourdieu v Nadvládě mužů, ani jako třeba v případě vysokých podpatků nemůžeme nemůžeme stran soutěží Miss tvrdit, že by lidé (v tomto případě konkrétně mladé ženy) nedokázali přikládat svému jednání vědomě žádný subjektivní význam a nacházet v určitém jednání uspokojení, nebo jeho prostřednictvím dosahovat úspěchu, sexismus sem, sexismus tam. Jenže přemýšlení o problematických záležitostech nikdy není věcí jednostranného pohledu, není věcí jednotlivce žijícího ve vakuu, beze vztahu k okolí, oproštěného od sociálních sil. V opačném případě bychom se museli vzdát notné části sociologického vědění, zamítnout vlivy socializace, genderu, sociálního statusu. Neexistoval by vliv sociální struktury na člověka, dva různí lidé by neprožívali stejnou situaci odlišně na základě svého habitu. Smysl by postrádala móda, předávání státních vyznamenání, oslavy narozenin nebo svatby.
Válka diskursů
Abychom se dostali blíž k vysvětlení pozadí debat o sexismu, můžeme také tvrdit, že tyto debaty a vše, co se jich týká, lze chápat jako srážku diskursů, které na sebe vzájemně různou silou působí. Diskursy nikdy nemohou úplně zmizet – mohou být potichu a vědění, kterého využívají, může po staletí ležet v textech a vracet se ve chvíli, kdy je znova někým uchopeno nebo transformováno. Čím více diskursů má přitom moc zasahovat do skutečných událostí, tím je společnost pro jednotlivce složitější, protože tím více existujících pravd může být ve hře. Každý diskurs totiž něco jiného akcentuje, něco zamlčuje či vyřazuje ze hry, zamítá. Pokud se oprostíme od pouhých efektů diskursů, kterými jsou právě zmatek v argumentaci, přeznačování pojmů, bagatelizace toho či onoho, dostaneme se k jádru problému. Ten vyplývá z vnitřní stavby diskursu, z existence různých slovníků a žánrů, které jednotlivci mohou používat ve svůj prospěch, nehledě na to, že si tím mohou současně podřezávat vlastní větev.
Identifikovat zodpovědně jednotlivé diskursy není v možnostech jednoho eseje, který tak může být pouze uvedením tématu pro potřeby kritické diskursivní analýzy. Můžeme se však domnívat, že sexismus jako sociální fenomén se nachází – a stále více se bude nacházet – v průsečíku několika vzájemně neslučitelných diskursů, které budou soupeřit o dominantní výklad souvisejících záležitostí, o definici pozic jednotlivých aktérů. Pokud diskurs, vyznačující se ekonomizujícím slovníkem, problémy převádí na záležitosti směny zboží, pak se v něm jen stěží vymanit z minimalistického pojetí svobody jednotlivce a hovořit hlouběji o patriarchátu, skleněném stropu, symbolickém násilí, rovnosti pohlaví nebo kvótách. Jeho důraz na schopnosti jednotlivce hory přenášet je tak silný, že jakékoliv zmínky o sociálních silách na pozadí sociálních vztahů a jednání překřičí. Pokud je debata o sexismu zasažena diskursem akcentujícím biologické faktory, není snadné oponovat například pravdám o ,,pudovém jednání“ mužů. Problém přitom nespočívá zpravidla v tom, že by téma bylo jen v rukou ekonomů a vědců; zvláště u takto obecných a objemných témat, mezi která patří i sexismus, dochází k tomu, že formalizované hlasy – texty, výroky vědců apod. – stále více slábnou a jsou to právě běžní lidé, kteří vědění více či méně informovaně a nereflektovaně používají ve své každodennosti. A právě zde se projeví síla diskursu, při vtělení do toho, co řada anglických textů označuje jako common-sense, zdravý rozum.
Stranou nestojí ani mediální praxe, která přebírá vědění z vícero zdrojů, řídí se však vlastními pravidly, ve kterých dominuje zisk a zájem vlastníků, jakkoliv jsou tato pravidla skryta za patřičné žánry a slovníky vytvářející zdání naprosto objektivního zprostředkování informací. Proto mohou být média jak spojencem, tak protivníkem, ať už se jedná o jakoukoliv skutečnost. I přese vše zůstává fakt, že se média potřebují trefit do common-sense svých čtenářů, aby byla čtena. Jak se říká: lidé čtou, co chtějí číst.
Dostáváme se tedy do bodu, kdy předpokládáme, že určité vědění není ani tak věcí pravdy, jako spíše mocenského působení a prosazení určité praxe. Dílem jsou to samotné diskursy, které osamocené činí svět srozumitelným, zároveň však jejich mnohost vytváří zmatek a nepřehlednost, dílem pak jednotlivci, kteří s určitou mírou autonomie jednají na základě svých zájmů (do jaké míry jsou ale i tyto zájmy věcí diskursů?). Sociální vědy na pole debat o sexismu v českém prostředí pronikají postupně a problém teprve začínají definovat, respektive se začínají ucházet se o jeho širší vymezení a chtějí rozšířit svůj vliv, zejména snahou feministických autorek. Sráží se přitom s diskursy a jednotlivci, kteří buď těchto diskursů využívají pro utvrzení svých vlastních pozic, nebo jsou jim efektivně vštípeny a poddávají se jim (Michel Foucault by patrně doplnil, že ani nemají na výběr).
Jen chůze po ulici
Z těchto sociálně-teoretických úvah vyplývají praktické problémy. Tím základním je, že sexismus není snadné vůbec pojmenovat nebo určit. Názornou ilustrací toho je čerstvá zpráva o americké herečce [1], která při prosté chůzi po New Yorku ,,sesbírala“ více než sto oslovení od náhodných mužů, od přímého obtěžování či pronásledování, po méně agilní pozdravy, přesto narušující osobní prostor, na který jsou zvyklí muži. Pomiňme nyní kulturní návyky obvyklé v dané lokalitě, které mohou celou věc dále ovlivňovat (zde zejména četnost – o kulturní či regionální podmíněnosti svědčí například toto video), a zaměřme se na recepci tuzemským publikem. Většina reakcí totiž ze zřejmých důvodů jednání mužů z videonahrávky hájí. Tyto reakce pochází nejčastěji od mužů, přestože ženy nejsou výjimkou.
Co je obsahem reakcí nejčastěji? Dochází zejména k bagatelizaci jednání (,,no to je skandál, úplné znásilnění!“, „vždyť jsou to jen pokusy o seznámení“), míchání pojmů (občasné zmínky o ,,sexuálním harašení“, v češtině neexistujícího slovního spojení), záměny předmětu sdělení (,,to se chlap nesmí otočit za ženskou?“), odvolávání se na přirozenost (,,pudové chování“, ,,muž lovec“, ,,zachování rodu“ aj.), dobrovolnost ženy, případně domněnka, že k obtěžování přímo vybízí svým jednáním nebo oblékáním (,,když se takhle oblékne, tak co čeká?“, „když se jí to nelíbí, ať si jezdí autem, primadona“, tedy tradiční slut-shaming a snaha podmanit si a disciplinovat každou ,,neposlušnou“ ženu) apod. Ryze sexistický přístup k ženám, který my muži v opačném sledu na vlastní kůži pochopitelně v každodenních situacích nezažíváme, totiž není zatím v širší podobě pojmenován, protože skupina, která by to mohla ze své zkušenosti udělat (ženy), se nachází v popsané pasti diskursů, které jí ve veřejné debatě přisuzují submisivní pozici. Tak jako některé autorky a autoři výzkumů potvrzují, že sexismus je v akademickém prostředí zpravidla přehlížen a že zejména v Česku chybí jeho institucionální podchycení [2], aby ho bylo vůbec možné efektivně řešit, podobně v běžném jazyce chybí efektivní popisy projevů sexismu a nevyžádaného sexuálního obtěžování [3]. Uspokojivá ovšem není ani situace stran sexuálního násilí, které je u nás stále tématem, o kterém se raději nemluví [4]. Mluvím zde o diskursech a tím i zprostředkovaně o jazyce, jelikož pojmenovávat věci spočívá v tom, že vůbec budeme schopni rozvinout naši představu o podobě těchto fenoménů.
Prolomit clonu
Diskursy mají tu moc překrýt hlasy těch, kteří nejsou v dostatečně silném postavení. Mohou hlasy těch, kteří (které) se cítí bezmocně, nepříjemně nebo mají strach, tlumit. Proto ,,pojmenování problému“ nespočívá v doslovném aktu zavádění definic, artikulace pojmů a jejich seřazení do tabulek. Ani nejde o to, kdo by měl takové pojmy stanovit, protože se nejedná ani tak o věci právní, ale sociální. Je spíše třeba proniknout clonou, kterou vytváří stávající diskursy a která brání v rozpoznání daného jednání jako nepřijatelného. Teprve v takovém prostředí, které nezakládá mocenskou nerovnost už prostřednictvím jazyka a sdíleného vědění, je možné řešit další aspekty, ať už právní či sociálně-politické. Pochopitelně, nikdy se v realitě nesetkáme s rovným prostředím a špatné chování nemůžeme považovat za zločin. Špatné chování by ale nemělo být součástí běžně přijímaných pravidel soužití a komunikace.
Současné debaty o sexismu zpravidla zmiňují případy zřejmého obtěžování a nesporných situací, ve kterých je možné zaznamenat hlasitý nesouhlas (nejčastěji ženy). Jsou to však i drobnosti, které mohou ovlivňovat každodenní sebejistotu člověka a jeho pocit bezpečí (nejčastěji ženy). O této zkušenosti však musí mluvit ti, kteří stojí na spodní straně mocenského vztahu, v tomto případě zejména ženy, a to aniž by jim přitom někdo vstupoval do řeči nebo se je snažil disciplinovat na základě stávající diskursivní praxe.
Poznámky
[1] Video se objevilo na mnoha místech: youtube.com, iHned.cz, iDnes.cz, lidovky.cz, denik.cz, ceskenoviny.cz, dailymail.co.uk, reflex.cz, bulvar.cz, zpovednice.cz aj.
[2] Tento závěr vyplynul jako jedno z hlavních sdělení panelové diskuse v rámci akce Sex jí kouká z očí, které v září pořádalo NKC – ženy a věda. Videozáznam k dispozici zde.
[3] Tímto tématem se už v roce 2006 zabývá kniha Sexualizovaná realita pracovních vztahů. Analýza sexuálního obtěžování v České republice editorek Aleny Křížkové, Hany Maříkové a Zuzany Uhde. Vydal Sociologický ústav AV ČR, ISBN 80-7330-090-7.
[4] K tématu je volně ke stažení publikace Sexuální násilí. Proč se nikdo neptá? editorek Petry Kutálkové a Ľubici Kobové – zde.
Zdroj úvodní ilustrace: sxc.hu.
