Úvod ke studiu postkomunismu

Ačkoliv v letošním roce slavíme deset let od vstupu do Evropské unie a nacházíme se o čtvrtstoletí dále od pádu Berlínské zdi, respektive Sametové revoluce, mnozí lidé tvrdí, že jsme Západ stále ještě „nedohnali“ a nacházíme se pořád ještě v nejisté době, zasažené velkou měrou rezidui minulosti. Jiní ohlašují konec postkomunismu a ilustrují to na faktu, že lidé přestávají věřit polistopadovému mýtu „návratu do Evropy“, případně tím, že lidé bez váhání ve volbách odevzdávají hlasy politikům spojeným s předlistopadovou érou. Přestože pro někoho může jít o hru s pojmy, má smysl se uplynulým čtvrtstoletím zabývat, podrobovat ho reflexi a zjišťovat i nad rámec dílčích studií, co se vlastně stalo. Proto bych rád toto téma uvedl následujícím článkem, který lze považovat za úvod ke studiu postkomunismu v sociální teorii, z nějž se lze vydat různými směry. Jedním z takových směrů je například diskursivní přístup k postkomunistické sociální změně.

Postkomunismus jako hřiště pro soupeření teorií

Uchopit téma postkomunismu se sociální vědci pokouší od konce 80. let. Jeho pojetí má různé podoby, závislé zejména na oboru, který se fenoménem zabývá. Přestože téma bývá považováno za uzavřenou kapitolu, některé otázky se díky možnosti časového odstupu stávají aktuálními. V počátcích se v tuzemsku téma rozpadu východního bloku stalo nejpřitažlivějším zejména pro politickou a právní vědu, a to v oblastech privatizace státního majetku, tvorby nových a úpravy starých právních rámců či studia politické kultury ve vznikajícím systému pluralismu politických stran. Sociální věda a sociologie v postkomunistických státech, včetně našeho, však neprojevila podobně zvýšený zájem o obtížné otázky po specifičnosti postkomunismu, reliktech komunismu, proměnách institucí a sbližování se zeměmi Západu. Téma bylo objevováno a tím také formováno zejména v  politicko-mediální doméně v závislosti na výkladu politických aktérů a jejich cílů. Dají se přitom nalézt názory, že opuštění projektu státního socialismu patří ve vývoji sociální teorie mezi důležité zlomové okamžiky.

McFaul a Stoner-Weiss považují tuto skutečnost za velmi signifikantní. Nepřiklánějí se k fukuyamovskému konci historie (Fukuyama 2002), která podle nich „samozřejmě neskončila v roce 1991, ale nabrala rozhodující obrat od konceptů a režimů, které byly ještě o dekádu dříve považovány za trvalé a permanentní“ (McFaul a Stoner-Weiss 2004: 3). S odstupem lze tvrdit, že rozpad bipolárního světa se stal pro sociální teorii výzvou a „hřištěm“ pro soupeření existujících teorií, na kterém si chce každý vyzkoušet svůj přístup. Postkomunismus nicméně můžeme chápat jako pole pro „boj o modernitu“, v němž se objevují dříve latentní problémy moderního charakteru (Ray 1997: 549), nicméně v odlišných podmínkách a v pnutí s odlišnými globálními sociálními procesy, tedy v jiném kontextu. Proto je třeba dbát zvýšenou pozornost, jak je postkomunismus tematizován a do jakých rámců je zasazen.

Postkomunistické diskursy, respektive diskursy o postkomunismu, totiž paradoxně vznikají zejména v zemích státním socialismem nedotčených. V nich se rozvíjí vlivná vědecká disciplína tranzitologie, která zkoumá provedení přechodů od autoritativních režimů (Tőkés 2000), ačkoliv tím ve své praxi může předznamenávat jejich cíl – a sice západní liberální demokracii – a determinovat přechod teleologicky, „tedy z perspektivy svého dokonání“, jak podotýká chorvatský filozof Boris Buden (2013: 40). Západní dominanci v diskusích o postkomunismu lze doložit také značným množstvím sborníků a prací, ve kterých po boku autorů z některých postsocialistických zemí (silnou větev představují zejména polští sociální vědci) dominují autoři z někdejšího Západu (Kennedy 2002; Dobry 2000; Pickels & Smith 1998; Bunce 2003). [1]

Samotné téma se stává i součástí širších teoretických koncepcí. Postkomunismus se tak objevuje ve studiích globalizace (té je pád komunismu integrální součástí, jelikož zánik bipolárního rozdělení světa můžeme chápat také jako odstranění poslední zásadní překážky rozvoje globálního trhu), dotýkají se ho úvahy o post/modernitě (Ray 1997; Outhwaite, Ray 2005; Holmes 1993; Sakwa 1999) či institucionálním řádu a jeho legitimitě (Staniszkis 2006; Sakwa 1999). Teoretické přístupy k postkomunismu a postsocialismu bychom ale měli chápat především jako součást analýz transformace, které podle polské socioložky Jadwigy Staniszkis musí vysvětlovat tři základní jevy: „konec komunismu, různorodost cest, kterou se ubíral odklon od komunismu, logiku první fáze postkomunistické institucionalizace“ (Saniszkis 2006: 9). Proto je třeba brát ohled také na path dependency vznikajících společností a rodících se sociálních fenoménů. Jen tak můžeme vysvětlit, čím je postkomunistická skutečnost jedinečná, přestože postrádá svůj specifický mód produkce nebo typ vlastnictví.

Univerzální proces normalizace, nebo prostor pro utopické myšlení?

Problematickou skutečností je, že ještě dnes zjišťujeme, že širší reflexe a teoretická analýza postkomunistické transformace se zejména v prostředí české sociologie objevuje spíše sporadicky a pokud ano, tak v dílčích tématech. To české sociologii vytýká Jiří Večerník (2002), který v článku Výzkum společenské transformace a česká sociologie v Sociologickém časopisu kritizuje její zahleděnost do sebe a do svých metod. Z toho důvodu je třeba nacházet inspiraci i mimo tuzemsky lokalizovanou vědeckou produkci. Na jiném místě však Zdeněk Konopásek (1999) podotýká, že se sociologové při chápání kapitalismu na jedné straně a komunismu na straně druhé dopouštějí nesouměrnosti a nezáleží při tom, jestli se jedná o sociology žijící a pracující na Západě nebo postkomunistickém „Východě“. Tato nesouměrnost či nesouměřitelnost bývá podle něj tím hlubší, čím větší jsou ambice badatele, a zároveň je neuvědomovaná, protože je součástí způsobu a schémat našeho myšlení. V teoretické rozpravě nad postkomunismem se tak objevují rozpory a různé diskursně-strukturální překážky. Týkat se mohou například zmíněných diskusí o modernitě a postmodernitě, kdy jedni přirozený chod věcí přisuzují modernosti Západu, který jiní spatřují naopak v jeho postmodernitě [2], v podstatě však oba světy oddělují.

Klíč k bližšímu porozumění postkomunistickému světu může spočívat v reflexi toho, jaká byla povaha proměny idejí, jak se v různých polích odehrával a byl vyprávěn „přechod k normalitě“, nebo co obnášelo udělání tzv. tlusté čáry za minulostí, jakkoliv se jedná v české historii o poměrně častý jev, jak podotýká Vladimír Macura v knize Šťastný věk. Symboly, emblémy a mýty 1948–1989 (1992). Konopásek například v textu Od Černé knihy k černé skříňce: Komunismus relativizujícíma očima navrhuje, abychom jako výzkumníci dopředu nepředpokládali rozdíly mezi komunistickou minulostí a postkomunismem a tyto rozdíly docela oprávněně objevovali pouze v dílčích skutečnostech a dis/kontinuitách. Toho je třeba se držet – pokud jde o teorie a přístupy k postkomunismu – a nepřistupovat k fenoménu jen prostřednictvím obvyklého vysvětlení jako k součásti veskrze univerzálního procesu „normalizace a rutinizace sociálního života“ (Ray 2009: 321), ale též jako k prostoru pro utopické myšlení a nově vznikající divergence.

Když Anthony Giddens (2000) píše o rozporech globalizace a připomíná, že dnes žijeme v jednom světě, je třeba si zároveň uvědomit, že přijetí volného trhu, formální zavedení pluralitní demokracie, tzv. mcdonaldizace světa (Ritzer 2003) či evropeizace postkomunistických států nutně neznamená, že jsou stejné jako ty ostatní, ke kterým se připodobňují [3]. Někteří autoři například ve spojení postkomunismu a postmodernity nacházejí esenci potřebnou pro tzv. balkanizaci Západu, kdy se zdá, že se „postmoderní síly ve smyslu post-osvíceneckých narativů srážejí s ryze postmoderními či anti-moderními silami, jako jsou tradice, nacionalismus, fundamentalismus, rasismus a to, co Západ nazývá porušováním lidských práv“ (Mestrovic 1994: 192). [4] To podporuje tezi o problematičnosti jednotného přístupu k postkomunistickému prostoru jako k souboru zemí s historickou zkušeností se státním socialismem, ačkoliv to neznamená, že postkomunistická praxe skutečně nemá hlubší charakter, který by v některých úrovních nepřekračoval hranice národních států a rozdílná kulturní prostředí. V každém případě tento pocit formuluje Buden právě jako důsledek univerzálního procesu ztráty vize v utopickou budoucnost a její nahrazení západním konceptem liberální demokracie, jenž legitimizuje rozšíření globálního kapitalismu (Buden 2013). Proto nedílnou součástí studia postkomunismu musí být analýza demokratizačních procesů, jako je například evropeizace zemí střední a východní Evropy v posledních desetiletích.

Diskursivní přístup jako reflexe postkomunismu

Dodnes bylo vykonáno hodně práce na poli výzkumu postkomunistické sociální změny, mám však za to, že nás ještě hodně práce čeká. Tak třeba dnes musíme – jako to dělají autoři postkoloniální kritiky– vznášet foucaultovské otázky po tom, kdo určuje diagnózy a racionální expertizy, tedy kdo a jak vytváří samotný obraz postkomunismu (uvnitř sociální teorie, ale i vně, v politickém či mediálním poli) a co nám tím sděluje. Kdy je tento pohled navázán na koncepty vycházející čistě ze západní zkušenosti, která vznikala v jiné době a kontextu, než ve kterém se nachází postkomunistické země, a kdy se autoři snaží o teoretickou analýzu, která přistupuje k postkomunismu jako ke sociálnímu světu s vlastní trajektorií vývoje, do níž je třeba zahrnout i komunistickou minulost jakožto uskutečňování moderního projektu (Ray 1997; Outhwaite, Ray 2005; Holmes 1993; Sakwa 1999). Tak jako autoři postkoloniálních studií rozvíjejí debatu o eurocentrismu základů sociologie (Said 2008; Bhambra 2009), je třeba se dnes zaměřit na skutečnost, jakým způsobem ovlivňuje „západní“ pohled na postsocialistický prostor podmínky vyjadřování a předpoklady myšlení. [5] V současnosti je sice k dispozici mnoho empirických srovnání životních podmínek a vývoje v zemích původního Západu i v postsocialistických zemích (u nás namátkou např. Machonin 1997; Večerník a Matějů 1998; Tuček a Friedlanderová 2000; Císař 2008), až na výjimky [6] však chybí širší pohled na postkomunismus jako specifický diskurs a zhodnocení, nakolik je vyplňován koncepty vycházejícími z hegemonie západní tradice myšlení, jak bylo naznačeno výše.

K tomu je třeba zjistit charakter proběhlé sociální změny, která přitom patří mezi nejproblematičtější koncepty v sociálních vědách. Může být analyzována z pohledu marxistické teorie konfliktu, fenomenologie, funkcionalisticky, systémově nebo z pohledu sociálního konstruktivismu Bergera a Luckmanna, v rámci dilema struktury a jednání – tyto přístupy však nebývají v praxi aplikovány. Kritici tvrdí (srov. Krzyzanowski & Wodak 2009), že empirické studie postkomunismu často opomíjí makrosociologické definince sociální změny a tíhnou k popisu mezo/mikro případů a dopadů sociální změny, a přesto dokáží ovlivnit některé klíčové makrokoncepty a dosáhnout jejich rekonceptualizace. Jak upozorňují Krzyzanowski a Wodak, problémem při zkoumání středo- a východoevropského prostoru jsou například odlišná měřítka tradičních teorií a metodologií při snaze využít je při jejich studiu, což může znamenat riziko redukcionistických či normativních tendencí ve výzkumu.

Zdá se tedy, že diskursivní přístup může být vůči tomuto tématu citlivým nástrojem. V některých případech je v rámci rodiny diskursivních metod rozvíjen vlastní paradigmatický přístup k postkomunistické modernizaci pro zachycení „diverzity sociálních, politických a ekonomických transformací… [a] diskurzivně založené perspektivy, která odhalí diskursivní a konstruktivní povahu široké škály sociálních změn v postkomunistických zemích střední a východní Evropy“ (Glasinska & Krzyzanowski 2009), stejně jako skutečnosti, že „postkomunistické tranzice do značné míry probíhaly diskursivně“ (Glasinska & Glasinski 2010). Větev diskursivního výzkumu klade důraz jak na politické diskursy (Dryzek & Holmes 2002; Chilton & Ilyin & Mey 1998), tak na procesy sociální změny v jednotlivých zemích (Fairclough 2005). Tím bych se ale rád zabýval podrobněji v dalších článcích.

Poznámky