Ve čtvrtek 25. října proběhla v prostorách Karolina Univerzity Karlovy konference Vědci a veřejnost v rozhodovacích procesech. Úlohy pořadatele se ujal Zelený kruh (Věda v akci) a Institut sociologických studií FSV UK. Jelikož samotný název konference mluví sám za sebe, přistoupím přímo k reportáži, či spíše prezentaci svých výpisků z několika diskusí a příspěvků, pro jejichž návštěvu jsem se rozhodl.
Už téma a myšlenky konference jsou v současné době více než důležité, proto je škoda, že akce příliš nepřilákala zájemce z řad širší veřejnosti, soudě dle obdrženého seznamu účastníků. Jednalo se totiž o příjemný den plný inspirativních idejí a diskusí s lidmi, kteří povětšinou aktivně zasahují do prostoru občanské společnosti, ať už výzkumem či přímými intervencemi. Nepříliš hojnou účast jsem se pokoušel číst jako svého druhu sdělení, a sice jaký je vlastně zájem vědecké obce a veřejnosti na podílu v rozhodovacích procesech, což je méně občansky a více sociologicky řečeno podílu na moci. Vědní znamená moc a jak jsem v nedávné době zdůraznil, je třeba, aby se věda se chopila role aktivního aktéra v současné společnosti. Jaká však má být konkrétní role vědy v rozhodovacích procesech? Chceme, aby občanská společnost překonala politický systém? Jsou intelektuálové těmi, kteří mají určovat, kam má společnost směřovat? I na tyto otázky se mnozí hosté pokusili odpovědět.
Andrew Stirling: občanská společnost a její pluralizující moc ve vývoji inovací
První bodem programu byla stěžejní panelová diskuse, do níž byli pozváni Andrew Stirling (Professor of Science & Technology Policy, University of Sussex), Claudia Neubauer (Fondation Sciences Citoyenners) a Zdeněk Konopásek (Centrum pro teoretická studia UK a AV). První jmenovaný vystoupil s příspěvkem nazvaným Pluralising Progress? Civil Society and the Direction of Innovation, v němž se pokusil vysvětlit současný pohled na inovační politiku a souvislosti mezi inovacemi a občanskou společností. V první řadě je třeba si uvědomit, že co dnes zažíváme, lze nazvat jako „Mainstream Innovation Policy“, tedy stav, kdy není možné nebýt inovativní, není možné zastavit vývoj, který je společností deklarován jako jedna z jejích základních charakteristik (doplňme, že západní společnost sama sebe definuje často také jako informační, vzdělanostní atp.). Historii tak lze definovat jako závod v inovacích, přičemž vývoj směřuje společným směrem, přístupy se jeví homogenní a závisí zejména na tom, kdo je zrovna ve vedení. Stirling tvrdí, že fungují záměrné i nezáměrné procesy „uzavírání“ jednotlivých drah vývoje, proti nimž stojí občanská společnost jako protiváha trhu a často i oficiálních politických sil, jež mají vliv na vědu. Je třeba si uvědomit, že analýzy jednotlivých problémů se ve svých výstupech mohou značně lišit, protože velmi záleží na tom, jak je rámována otázka, jakým způsobem a z jaké pozice na problém shlížíme. V uzavřených deterministických systémech si možná můžeme být jistí, jaké mohou být dopady určité technologie, ve většině případů to však neplatí, zvláště vstupují-li do procesu nejrůznější neovlivnitelná rizika či lidský faktor. Je to právě občanská společnost, která vytváří instituce usměrňující vědu, a připomíná, že výstupy expertiz mohou být nejednoznačné. Stirling hovoří o „socio-technickém režimu“, v němž inovace ovlivňuje mnoho faktorů (politiky, technologie, věda, kultura, preference, průmysl apod.) a je to právě občanská společnost, která je hlavním řídicím prvkem radikální transformace. Vstupuje na pole inovace aktivismem, bojkoty, opozičními expertizami (zde lze zmínit také vytváření nových konzumních vzorců), čímž otevírá prostor pro dozor nad tradičními cestami vývoje, při nichž jsou obvykle vytvořeny analýzy, které jsou přijaty politiky a byznysem, pročež je vybrána jedna cesta jako jediná správná. Tím, že je tento proces občanskou společností nabourán, dochází k existenci diverzních cest vývoje. V závěru Stirling zmiňuje tzv. 3D agendu: direction (zpřístupnění politiky vědění a inovace), distribution (posílení marginálních a bezbranných skupin), diversity (umožnění plurality inovačních drah). Tímto příspěvkem je vytvořen základ pro analytičtější uchopení role občanské společnosti. Ta nespočívá v řízení společnosti, ale ve schopnosti dozoru, vytváření opozičních a usměrňujících postojů.
Claudia Neubauer, tedy druhý host panelu, představila svůj think-tank, který se zabývá participativním přístupem k výzkumu, možnostem podpory svobody projevu, demokratické elaboraci vědeckých a technických voleb. Její kritika směřuje zejména tím směrem, že výzkum societálních výzev – zejména ten současný evropský – dnes souvisí zejména s kompetitivností, růstem a průmyslem, mnohem méně už s občany, solidaritou a spravedlností, jako by neměly nic společného, ačkoliv opak je pravdou. Tím propojila témata svého předřečníka s následujícím přispěvatelem.
Zdeněk Konopásek: problémy oddělování sféry sociálního a technického, výzva pro STS
Zdeněk Konopásek, výrazná osobnost biografické sociologie a sociologie vědy, vystoupil s příspěvkem What Is Meant by Saying Controversy Is Socio-technical? Against Simplified Views of How to Pursue Democracy in Technological Societies, kterým představil zejména svůj současný projekt Sicence and Technology Studies (STS, www.konopasek.net). Ten poukazuje na fakt, že věda není oddělitelná od politiky, dokonce formální vědecký jazyk je plný politických odkazů. Zaměříme-li se na legislativní procedury rozhodování, zjistíme, že závažné otázky, jako je např. diskuse o uložení jaderného odpadu, do které Konopásek v současnosti vstupuje, jsou zpravidla zpřístupněny i veřejnosti, ke zlepšení celkového stavu to však nevede, protože tyto formální konzultace slouží pouze jako prevence budoucích sociálních konfliktů. Dochází k potížím s dělicí čarou mezi sociálními a technickými doménami, kterou je třeba problematizovat studiemi socio-technických sítí (latourovské ANT) a komplexity vztahů – kdykoliv je řeč o „technickém“, musí být zahrnuto i „sociální“. K tomu však v současnosti v rozhodovacích procesech nedochází, což Konopásek dokládá několika výroky čelných vládních představitelů české vlády a průmyslu, které vyzývají k oddělování technických a sociálních otázek. Veřejnosti však tyto problémy nejsou známé a lidé jazyku „inženýrů“ nerozumí (což nás vede k potřebnosti procesu deliberace, tedy snaze o zpřístupnění vědění potřebného pro participaci na rozhodování). Jakým způsobem ale zapojit veřejnost, není-li ve veřejné debatě vůle ze strany „zodpovědných“ k tomu mluvit o technických a sociálních otázkách jako o spojených nádobách? Pořádání diskusí, v nichž si aktivisté (sociální sféra) vymění názory a stanoviska s inženýry (technická sféra) a samotný problém je nadále zvažován v oddělených dimenzích, je jen cestou tomu, aby myšlenka demokracie zůstala jen prázdnou formulí. To je jedna ze základních dnešních výzev pro STS.
Potůček – Moldan – Bělohradský: co je povinností intelektuála?
V další sekci jsem zvolil debatu s názvem Vědci, veřejnost, politici, aneb diskuse nad knihou Intelektuál ve veřejném prostoru. V Císařském sálu Karolina UK se role moderátora zhostil autor této nedávno vydané knihy Petr Hlaváček, který nashromáždil na tři desítky esejí na téma obsažené v jejím samotném názvu. Pozvanými hosty byli pro dalších 90 minut profesoři Martin Potůček, Bedřich Moldan a Václav Bělohradský. Protože první dva zmínění prošli senátními volbami, došlo na debatu nad rozpory mezi pozicí intelektuála (pojmenujme ji jako reflexivní) a politika (pozice akční), což je poměrně zásadní otázkou, která se rovněž objevila např. v Lidových novinách v recenzi na tuto knihu v podobě výtky stran výběru některých autorů působících v mnoho let v politice. Ačkoliv by se zdálo, že na bedrech intelektuálů neleží zodpovědnost, opak je pravdou. Moldan podotýká, že role intelektuálů jako expertů v daných oborech je naprosto klíčová, protože mohou měnit zásadní procesy (např. ukončení výroby freonů, která vedla k vytváření ozonové díry), je však nutné, aby existovaly „překladatelské agentury“, jež přeloží vědecké výstupy politikům a veřejnosti. Jak předesílá Potůček, existuje základní rozdíl mezi akademickým a politických diskursem, kdy ten první vyžaduje jasná, stručná a neproblematická tvrzení, zatímco ten druhý je více ukotven v souvislostech (touto dichotomií se zabývá v současnosti ve svém badatelském úsilí sociolog Karel Müller, o němž pojednává poslední část tohoto článku), je tak třeba najít společnou řeč. S tím se však váže také pojetí odpovědnosti, které často souvisí s otázkou statusu předpovědi v demokratické společnosti. Bělohradský na tomto místě probírá případ italských seismologů, na který upozorňuje jeden z posluchačů, či vliv ratingových agentur. Je třeba rozeznat hrozbu (ta existuje nezávisle na člověku, vnější existující fenomén) a riziko (odvozené od hrozby, analyzovatelné, záležitost pravděpodobnosti), jenže čím více je v moderní společnosti aktérem, tím více je v ní rizik, jak by dal přednímu českému filosofovi za pravdu Ulrich Beck. Je otázkou, jaký je právní rozdíl mezi těmito pojmy a jak posuzovat relevanci předpovědí, tedy vlastně úlohu vědy. Dle Potůčka je vhodnější hovořit o „podmíněných možných budoucnostech“ než předpovědích, čímž vlastně odkazuje ke zmíněnému konfliktu akademického a politického diskursu, který od vědy žádá jasné odpovědi.
Za zmínku stojí rovněž Bělohradského redefinice role intelektuála. Ten podle něj může být angažován jen za morálnost řeči, musí bojovat za právo urazit. Obrana kritiky je podstatou osvícenství a tedy moderní doby. Výsledkem post-multikulturní situace, v níž žijeme, je však redukce kultury na tradice, jejichž respektování je od nás za každé situace vyžadováno. Je třeba zaujmout distanci k tradicím, protože právě touto distancí vzniká kultura. Dnes ve veřejném prostoru nabírá sílu obrat k identitě započatý v 80. letech, což nás vede k tomu, abychom uznali tradice. Takové uznání však není a nemůže být právem, musí být výsledkem sporů. Intelektuál tak podle Bělohradského musí vzdorovat redukci kultury na tradici – „logodegradibilitě“. Svoboda slova je ohrožena obranou identit jako něčeho, co není degradibilní. Základním problémem tudíž je, jak se vypořádat s dědictvím multikulturalismu: pochopením rozdílu mezi tradicí a kulturou.
Možnosti a limity účasti veřejnosti na rozhodování
Po představení principů zapojení veřejnosti do rozhodovacích procesů Zuzanou Drhovou (viz příslušný abstrakt) následuje diskuse nad praktickými problémy. I zde je možné sledovat kontinuitu s úvodním panelem, nejen proto, že se této diskuse účastní i Konopásek – známe formální způsoby participace, aspekty potřebné pro zapojeníveřejnosti, lze však prosadit sociální záležitosti např. ve zmíněném „technickém“ diskursu? Je možné se shodnout, že je třeba, aby byl legislativní proces otevřený – a otevřenější – veřejnosti, která nesmí být zbavena možnosti vstupovat rozhodovacího procesu, je však veřejnost schopna se mobilizovat, pokud se jí problém bezprostředně nedotýká, lidově řečeno dokud se nedotýká chodníku před domem? Z hlediska možností sociálních věd tuto otázku posouvají dále Jana Dlouhá a Andrew Barton, kteří představují svůj projekt shrnutý v prezentaci nazvané Tvorba regionálních případových studií jako komunikace různých společenských skupin. Zabývají se tím, jak může věda působit na společnost a vytváří institucionální zázemí pro podporu lokálních znalostí. Jejich případové studie identifikují konflikty mezi aktéry a možnosti dialogu. Jedná se o důkladné analýzy sítí a vztahů, specifických zájmů a omezení.
Jedním z hostů je také Miroslav Tižík ze Slovenské akademie věd. Vystupuje zde s kritikou událostí, které v posledních letech nastaly po nastolení otázky, jakým směrem se má ubírat tato slovenská instituce. Jeho příspěvek svým způsobem připomíná některé části Stirlingovy prezentace. Hledání možných cest vývoje se podle Tižíka po čase změnilo na nezbytnou nutnost transformace určitým způsobem, na což navázala nutnost tento závazek splnit. Filozofií transformace je důraz na efektivitu, snižování stavů a výkonnost, jako by došlo k liessmannovské ekonomizaci jazyka vědy a její ideologizaci (excelentnost, rating, konkurenceschopnost, efektivní získávání zdrojů, restrukturalizace atp.). Došlo k najímání vnějších agentur pro hodnocení práce akademie, důraz je kladen zejména na praktické výzkumy a získávání prostředků zvenku, což vede k okleštění základního výzkumu, kladnému hodnocení „přínosných“ přírodovědeckých a technických oborů a záporném hodnocení těch humanitních. Spojitost s Konopáskem zmíněnou formalitou zapojení veřejnosti do rozhodování lze spatřovat ve zřízení internetového fóra, kde mohou pracovníci diskutovat, nikdo jim ale už neodpovídá a jejich debaty tak ztrácí svou podstatu. Tižík demonstruje, jak je možné využít jazyka demokracie k nedemokratickému rozhodování, což je důležitý poznatek. To všechno totiž může vést k potlačení akademických svobod, což souvisí i obdobnými diskusemi v českém školství a vědě (posilování správních rad institucí, pronikání soukromého sektoru). Princip je zde tedy podobný tomu, jaký představil Stirling – je nabídnuta jedna varianta a s ní nerealizovatelné alternativy, takže „vítěznou“ se stává ta původní, připravená.
Postavení vědy ve společnosti
Karel Müller: potenciál politického a odborného rámce vědění a jejich koevoluce
Docent Karel Müller z Fakulty humanitních studií UK představil v závěrečné podvečerní sekci svůj projekt, při němž chce analyzovat rámec politického a expertního vědění. Je třeba si uvědomit, rozdílnost obou rámců vědění, chceme-li diskursů, stejně jako posunu v rámci samotné vědy stran hodnotových orientací a hranic institucí. Müller zmiňuje dva systémy: akademický, vyznačující se komunalismem, univerzalitou, nezaujatostí a organizovaným skepticismem, a dnešní, postakademický, jemuž odpovídají pojmy přivlastnění (osobní odpovědnost), lokalita a kontextualita, orientace na projeky a orientace na autoritu. Dnešní poznání více reflektuje jak působí na společnost, než jak společnost působí na poznání. Vědění je v kontextu každodennosti zacílené, usiluje o pravdu a pocit bezpečí, zatímco odborné vědění je permanentní problematizací v kontextu zkoumání a reflexivitou způsobů tvorby poznání.
Pro pochopení rozdílností zmíním uváděné dichotomie obou rámců. Věda je postavena na určitém pojetí svobody spojené s odpovědností, politická svoboda naproti tomu musí být permanentně chráněna. Akademické jednání je objevování nového, dochází v něm k symbióze organizovaného skepticismu a optimismu, je zajištěné proti nejistotě, politické jednání je naopak uchováváním dosaženého stavu, vyžaduje organizování optimismu, jelikož skepticismus je zakořeněný, nejistota se setkává s averzí. Mluvíme-li o vztazích, ty akademické jsou bezprostřední a vedou k růstu vědění a legitimizaci poznatků, zatímco politické vztahy se projevují růstem občanství, ochablostí veřejné (ne)komunikace a tlakem na politické plurality. Autorita je v akademickém světě na rozdíl od politického světa autoritou formalizovaného textu (sociologové jistě uvítají připomínku Weberovy klasifikace autorit na charismatickou, tradiční a legální). Akademická důvěra je důvěrou v systém podpořený důvěřivostí v osoby a účastí na tvorbě pravdy, politická důvěra je problematická – je spíše podporou systému než systémovou podporou. Role času je pro vědce bezvýznamná, čas je formalizovaný, dochází k časoprostorovému rozpojení, zatímco v politickém smyslu je čas orientovaný na budoucnost a jistoty.
Müllerovým cílem je vytvořit pojmový mix pro průnik hranic mezi dichotomiemi odborného a praktického vědění a dosáhnout tak zmenšení distance mezi oběma světy. Jiným způsobem nad podobným problémem potom uvažuje i Jana Dlouhá, další prezentující, která za předpokladu binárních kódů jednotlivých luhmannovských systémů přemýšlí o „reframingu“ vědy prostřednictvím hledání společného kódu vědy a sociálního systému tvorbou mezních indikátorů.
Nakonec se zdá, že lze mluvit o tomtéž tématu, jako Konopásek – je třeba hledat společnou řeč technického/akademického/vědeckého/expertního a sociálního světa. Jak však v průběhu dne podotýká Václav Bělohradský: ,,Oddělili jsme náboženství od státu, teď je třeba oddělit vědu od státu.“ Společnost podle něj není založená na poznání, ale na mínění. Kvalita tohoto mínění však upadá, což nás motivuje k tomu, abychom vytvořili nějaký funkční substitut vědeckého poznání. Budeme-li mít kvalitní mínění, budeme moci správně rozhodovat.
Odkazy:
