Kdysi jsem měl  možnost vidět anketu, ve které měli dotazovaní zvolit, jestli je na ženě důležitější hezké prádlo nebo vysoké podpatky. Odpovědi nebyly jednomyslné a už vůbec ne bez rozmyslu, ,,výhru“ si však připsaly právě vysoké podpatky. A protože se dnes zdá, že se vysoký podpatek dostává stále více do popředí, kdy plní výlohy obchodů s obuví před praktickou obuví, pojďme se na něj podívat sociologickým okem.

Od Krále Slunce po pornografii

Z historického hlediska lze vznik této nepraktické součásti oděvních doplňků připsat dvoru francouzského krále Ludvíka XIV. Vysoké podpatky, angl. high heels, nosili muži a jednalo se o ryze statusotvorný prvek, jelikož svojí nepraktičností zdůrazňovaly, že jejich uživatel nemusí pracovat. Mezi relevantní teoretiky módy lze zařadit Thorsteina Veblena, jehož analýza zahálčivé třídy patří dodnes mezi základní vysvětlení okázalé módy a luxusu: zahálka je dávána na odiv prostřednictvím nepraktičnosti oděvů, doplňků a tělesných úprav. Americká socioložka Lisa Wade v článku From Manly to Sexy: The History of the High Heel podotýká, že vysoký podpatek se ze stejného důvodu vyvinul nezávisle na Evropě také v Číně. Pokud začaly podpatky nosit ženy, navzdory nejčastějším představám to pravděpodobně nebylo výrazem útlaku mužů (omezení pohybu, ,,označení“ díky zvuku klapání podpatků atp.), ale snahou žen vyrovnat se mužům.

Postupný vývoj pánských a dámských podpatků se však lišil – muži nosili široké podpatky a ženy úzké -, význam však byl téměř neměnný, byl zdůrazněním sociálního statusu. Jak jsem podotkl ve svém posledním článku věnovaném fenoménu hipsterství, módu a vkus lze nahlížet prostřednictvím teorie distinkce Pierra Bourdieu. Tyto zdánlivě nefunkční prvky našeho sociálního života jsou ve skutečnosti výrazem třídní odlišnosti. Boty, šátky, peněženky nebo kabelky si lidé nepořizují jen proto, že se jim líbí, ale protože jimi vyjadřují soudržnost s určitými společenskými vrstvami. Ve filmu Americké psycho začne hlavní postava svoji vraždící mánii poté, co mu jeho známý z pánského klubu ukáže své nové vizitky, které jsou hezčí než ty jeho. Ty tam jsou bankovní konta a drahé zboží. Jedná se o nadsázku, nicméně i ta má oporu v Bourdieuho distinkci. Sociální peleton probíhající mezi jednotlivými třídami je neustálým útěkem od lepšího k lepšímu, od stejného k jinému.

Naomi Klein ve své knize Bez loga mapuje, jak se proměňoval vztah západní společnosti ke značkovým výrobkům a dokládá, že neznačkové výrobky už dnes nejsou doménou elitních výrobců, protože výrobky dostatečné kvality jsou díky vývoji technologií běžně dostupné; s jistou mírou nadsázky lze říci, že denní provoz jedné čínské továrny vyrábí obuv značky Adidas, v noci stejnými linkami projíždí obuv ,,Abidas“. Firmy se tak mohou soustředit na ,,budování image“ a životního stylu a z jejich evropských a amerických sídel se stávají pouze kanceláře s armádou marketingových kreativců. Zajímavou sondou je v tomto ohledu kniha (a stejnojmenný film) Gomora italského novináře a filozofa Roberta Saviana, kterého Umberto Eco v italském tisku označil za národního hrdinu nasazujícího vlastní život v boji proti mafii. V této knize popisuje způsob výroby zboží velkých módních domů nejen italských značek – černé dílny z okolí Neapole se účastní dražeb a snaží se získat zakázku na výrobu nejluxusnějšího zboží, na které ,,výrobce“ pouze připevní značku a prvky proti padělání. Není-li dodávka v dokonalé kvalitě, putuje do tržnic a neznačkových obchodů po celém světě, protože móda s sebou nese signifikantní prvek nápodoby a difúze padělků v posledku zvyšuje exkluzivitu pravých kusů. Vrcholem této kapitoly Savianovy mrazivé kroniky špatnosti kampánské camorry je moment, kdy jeho známý spatří v televizi Angelinu Jolie na předávání filmových Oscarů – v dokonalých šatech, které na zakázku ve skutečnosti nevytvořil slavný návrhář, ale on, jeden ze Saviánových informátorů.

Luxusní kabelky tak nejsou kupovány pro jejich kvalitu, ale pro schopnost odlišení, distinkce. Vraťme se však zpět k podpatkům. Je pozoruhodné, že spolu s osvícenstvím vysoké podpatky mizejí jak u mužů, tak u žen, svoji cestu zpět na ,,výsluní“ si však brzy zase nacházejí. Tentokrát už boty s vysokými podpatky obouvají jen ženy, když se začínají objevovat první pornografické snímky v polovině 19. století. (Wade 2013b) Od této doby se píší nové dějiny, které už s mírou útlaku ženy souvisí: jsou zavedeny moderní standardy krásy a estetiky.

Renesance vysokého podpatku a symbolické násilí

Zažívají-li dnes vysoké a ještě vyšší podpatky svoji renesanci, musí posoudit pozorovatelé oděvního průmyslu, průnik porno-kultury do dalších oblastí veřejného života je však patrný a s ní požadovaná normalizovaná prezentace ženy jistě velmi souvisí. Brian McNair například v knize Striptease Culture: Sex, Media and the Democratisation of Desire mluví o současné fascinaci tzv. ,,porno-chic“ a zmiňuje ,,pornografikaci středního proudu“. ,,Porno-chic není porno, ale reprezentace porna v nepornografickém umění a kultuře.“ (McNair 2002) Ačkoliv internetový vyhledávač k tématu vysokých podpatků najde zejména články upozorňující na zdravotní potíže, často však ve vzduchu visí jako protiváha jedno zásadní ale, které snad nejlépe shrnuje následující titulek: Vysoké podpatky: Zvýší sebevědomí, ale ohrozí vaše zdraví!  Vysoké podpatky tedy přináší zásadní sociální benefit, musíme se ale smířit s tím, že ,,krása bolí“. Ptá se však někdo, proč krása musí bolet a proč musí bolet skoro vždy jen ženy?

Vysoké podpatky - zdravotní rizika
Vysoké podpatky – zdravotní rizika

Lisa Wade si tuto otázku pokládá a i my jsme si na ni částečně odpověděli v tomto textu již dříve a nyní je třeba tuto myšlenku rozvést. První příčinou je tedy Bourdieuho distinkce. V článku High Heels and Disctinction Among Women Wade zmiňuje, že ačkoliv je nošení vysokých podpatků téměř vždy bolestivé, zpravidla jsou mezi ženami symbolem bohatství, třídní příslušnosti. Stejně jako na dvoře Ludvíka XIV. ukazují, že jejich nositelka nemusí celý den stát a pracovat, jezdit prostředky veřejné dopravy. Vyvstává však námitka: jak to, že známe města plná žen na vysokých podpatcích? Odpověď na ni zůstává i nadále neměnná: distinkce a s ní spojená nutnost nápodoby. Luxusní restaurace, plesy či dýchánky bývají téměř bez výjimky domovem těch nejvyšších podpatků, na což reagují výrobci i prodejci, kteří ve výlohách prezentují zejména boty, které je možné nosit bez újmy a útrap pouze výjimečně. S příchodem postindustriální společnosti služeb a kanceláří mohou vysoké podpatky relativně dobře nosit i ženy středních vrstev, na což ženy vrstev vyšších reagují vyššími podpatky, stejně jako obměnou módních trendů. Proto dnes tzv. ,,laboutinky“ s červenou spodní částí boty nejsou ničím zvláštním, proto slavné ženy mohou nosit boty se zvýšenou platformou, boty, které byly ještě nedávno představitelné jen ve sféře pornografie a sexuálních služeb. Předefinováním symbolů proniká zmíněná porno-kultura do veřejného prostoru bez výčitek a pohoršení. Distinkce však stále zůstává: Wade rozlišuje obuv na ,,classy“ a ,,trashy“ a ačkoliv není příliš věcný rozdíl mezi obuví striptérky a novou kolekcí Louis Vuitton, detaily se šíří principem difúze módy, od módních přehlídek prostřednictvím gatekeeperů, módních časopisů, slavných, bohatých, majitelů butiků a jiných prodejců. (Kawamura 2005) A nejedená se o maličkost – lodičky od LV mohou stát 1450 amerických dolarů. ,,Funkce vysokých podpatků je odlišit ženy, které si mohou dovolit být ve své obuvi nepraktické – jak monetárně, tak v praxi -, od těch, které nemohou. (…) Takže jakmile to [pozn.: napodobení] chudí dělají správně, pravidla se změní, jinak aktivita nemá distinktivní funkci odlišit bohaté od chudých. A tak dále.“ (Wade 2013a)

Přidejme ale k distinkci rovněž druhý Bourdieuho koncept – symbolické násilí. O vysokých podpatcích uvažuji totiž právě v rámci tohoto mixu, který odhaluje jak soupeření sociálních tříd, tak vztah dominance a submisivity, který je vtělený mužům a ženám zpravidla jako součást jejich habitů, což nachází svůj odraz v explicitní kultuře. Právě kvůli habitu jsou například homosexualita či transsexualita výbušnými tématy vyvolávající v některých jednotlivcích smíšené reakce, někdy dokonce fyzickou nevolnost; jsou v nesouladu s tím, jak jsme byli socializováni, takže máme tendenci bránit stávající sociální řád. Sebevražednost pramenící z těchto fenoménů tedy není zapříčiněna vlastní deviací jednotlivce, ale ryze sociálním tlakem a nesouladem mezi skutečností a očekáváními. Řešením není náprava, ,,léčení“ homosexuality nebo transgenderismu ve snaze o normalizaci jednotlivce, ale změna sociálních podmínek. Symbolický řád společnosti však bývá silnější a vede většinu k nutnosti zasáhnout proti ,,narušitelům“. Mezi nejhlasitějšími obránci vysokých podpatků tak vedle mužů dozajista najdeme jak ženy, jejichž habitus zahrnuje estetiku vysokého podpatku (a nemusí se ani samy bránit pejorativnímu označení podpatků) a jejich nepraktičnost potom nepotvrdí, tak ženy, které v boji za přístup do vyšší sociální vrstvy nepraktičnost nepřiznají.

Bludný kruh vysokého podpatku

Pokud by byly vysoké podpatky skutečně jen vysokými podpatky, nebyly by dnes více než kdykoliv předtím tak viditelnou a neoddělitelnou součástí sexuálních představ a sexuálního fetišismu (viz např. Wikipedia, nepřeberné množství ,,módních“ blogů). Skrývá se za nimi více: zrcadlí pevné sociální vztahy, objektivizovaný vztah mezi mužským a ženským elementem; jako takové patrně mohou být silným stimulem sexuálního vzrušení, což však jako nesexuolog pouze odvozuji například od faktu, že jednotlivé pornografické kategorie bývají mnohdy založené právě na sociálním vztahu zúčastněných a na sociálně definovaném prostředí, ve kterém se scény odehrávají (sex na veřejnosti, věkový rozdíl, obyčejný muž a bohatá žena, kostýmy atp.). Cesta do našeho podvědomí je otázkou pro další výzkum estetiky a sexuálního vzrušení ve vztahu k sociální statice, nicméně už v tomto textu se objevily poměrně zřetelné obrysy bludného kruhu vysokého podpatku: pokud pornografie takto pronikla do veřejného prostoru a činí určitou vizáž možnou – a netýká se to jen obuvi, ale například plastických operací – a pokud zároveň určitá estetika pornografie zrcadlí skutečné sociální vztahy, čímž vyvolává sexuální vzrušivost, která prostřednictvím zvýšení poptávky vyživuje produkci pornografie, eskaluje se tím šíření porno-kultury. Kde ale tento kruh rozetnout?

Literatura

Print Friendly, PDF & Email

Už jste četli?