Čím nás straší #metoo? Čím nás straší #metoo?

Čím nás straší #metoo?

Někdy to vypadá, že ty feministky akorát lidi otravují a bylo by nejlepší je zakázat. Se železnou pravidelností se tak v případě, že do médií pronikne skandál ohledně obtěžování žen, bývají mezi prvními reakcemi apologetiky mužů: „Věci nejsou tak horké, jak vypadají. A co obtěžování mužů, myslel někdo na muže? To už se nesmí skládat komplimenty? Dokud jí to vyhovovalo, tak si nestěžovala, teď jí nikdo nechce, tak křičí,“ střílí se od boku a prioritou není zájem o problém a snaha o empatii, ale krizový management. Jedná se přitom o stejné rétorické figury, opakující se v různých variacích od doby boje za volební právo žen. My jsme pro ženská práva, ale tohle už je moc.

První obranou proti tomu bývá do úmoru opakovat fakta: tím hlavním problémem nejsou ženlační migranti, kteří se sice na sexuálním násilí také podílí, ale statistiky neprokazují, že by v jejich řadách bylo zastoupené větší množství pachatelů sexuálního násilí než v běžné populaci; sexuální násilí má mnoho podob; součástí naší kultury je disciplinace ženy; při výchově jsou už ve velice brzkém věku vštěpovány genderové role; chybí ženy v politice, ačkoliv o ni mají podobný zájem, čímž se stav dále replikuje a tak dále a tak dále. Protože gender tak silně vstupuje do naší každodennosti, pozornosti feministických autorek a autorů nemohou ujít ani zdánlivě marginální témata, jako je například záhada ženského orgasmu, nebo proč se znásilnění v posledních dekádách stalo tak běžnou součástí zápletek televizní tvorby. Je to důsledkem společenských změn, nevědomou pomstou scénáristů za strhávání neviditelných okovů, které ženy v minulosti držely za zdmi kuchyní a ložnic? Nevíme. Dokud tedy nezačneme klást správné otázky a nenecháme mluvit ty, kterých se to týká především: ženy (transsexuální osoby raději ani nezmiňuji).

Existuje i sexuální násilí páchané na mužích, jenže bavíme-li se o každodennosti, je důležité si uvědomit, že obraz muže v naší kultuře není natolik normativní, aby dokázal konstruovat takovou pomyslnou přirozenost, která zasahuje až do morku kostí sociálních vztahů. Před časem jsem v tomto kontextu v jednom z výše odkazovaných článků napsal, že se bere za to, že „muž má být především ‚svůj‘, kdežto ženě tělo tak úplně nepatří. Je pod neustálým dohledem, přestože tak úplně netušíme, odkud se zmíněné standardy vzaly a v čem spočívá jejich přirozenost“. Tvrdím, že tento předpis stále platí, protože to, co zažíváme při  každém dalším sexuálním skandálu celebrit nebo při kolektivní akci, jakou je v současnosti kampaň #metoo, je střetem, odehrávajícím se na popředí dominantních diskursů, které mají co do činění právě s tím, co považujeme za přirozené. V rámci této kampaně ženy a nyní už i někteří muži veřejně prohlašují, že se ve svém životě setkali se sexuálním obtěžováním. Někdo k tomu sdílí konkrétní příběhy.

Nemůžeme na základě toho tvrdit, že všichni muži jsou sexisté a šovinisté. Stejně tak ale nemůžeme říct, že jde o problém pár zkažených jablek v sudu; nemůžeme tak snadno vytvořit to blahodárné a očišťující rozdělení na my (ti hodní) a oni (ti zlí) a pak si promnout ruce nad vyřešeným problémem. Nefunguje to tak v případě korupce, zbraní ani migrace. Bavíme se o konkrétních lidech, konkrétních činech, ale bavíme se také o vlivu prostředí, kultury a norem, o diskursivních praxích, které samy o sobě mohou působit nezdravě, toxicky. Pokud by tomu tak nebylo, můžeme zahodit do koše veškerou naši sociologii, všechno, co víme o sociální struktuře, statusu nebo socializaci. Museli bychom popřít, že existují nějaké diskursy, které udržují sexismus ve vitální formě.

Existující konflikt, vyjádřený pod hastagem #metoo, je příkladem dobré praxe, jak se postavit diskursivní pasti, ve které sexismus vězí. Pomáhá jednoduše a efektivně zviditelnit problém a vyplnit prázdné místo na mapě. Celá kampaň totiž nemá za cíl označit konkrétní šovinisty a stvořit sérii procesů, v nichž lid rozhodne, jak naložit s hříšníky. Pokud by to tak bylo, nevzbuzovala by kampaň ani zdaleka tak bouřlivé reakce. Kampaň #metoo je namísto toho ryze diskursivním bojem proti historickému sedimentu patriarchátu, hegemonii mylně vydávané za přirozenost. Pokud existuje něco trvalého a přirozeně lidského, je to udržování a nebo naopak narušování mocenských vztahů prostřednictvím diskursu. Diskurs může být nakonec natolik hmatatelný, že dokáže vyvřít v podobě sexuálního obtěžování a hůře násilí.

Je-li určitá skupina lidí stavěna po staletí do nějaké pozice, působí tato pozice jako přirozená, zdá se jako provždy daná. V pozadí potom nezůstane ani věda, když se domnělá přirozenost stane součástí interpretace pečlivě změřených korelací, čímž dále legitimizuje existující mocenské vztahy. Příkladem budiž pomýlenost rasových teorií, esencialismu ve vysvětlení neurobiologických odlišností mezi mozkem mužů a žen nebo malthusiánských představ o přelidnění. Věda nereflektující stávající mocenské vztahy a jejich trajektorie je tak odsouzena k tomu, aby byla ve svých výsledcích zaměnitelná s lotynkou. Buď to vyjde, nebo ne.

Náš strach v podobných momentech, jakým je i kampaň #metoo, nevychází z obavy, jestli dokážeme zatočit s násilníky a obtěžovači. Náš strach pramení z jiné obavy. Nejsme si totiž jistí, jak hluboce se do nás dokázaly zahryznout problematické aspekty naší kultury a zdali v některých momentech nejsme jen pěšáky dominantního diskursu, který je tím úspěšnější, čím méně si ho uvědomujeme ve svých promluvách, v jazyce a samotném myšlení. Máme obavu, jestli se nepřipojit příspěvkem #imnotsure nebo #ihopeihavent. Někteří na tuto obavu reagují okamžitou obranou svých jistot, zakořeněných v dominantním diskursu, když příběhy v kampani označí za lživé, nebo přinejmenším ne zase tak horké.

Straší nás jednoduchost, s jakou jsou najednou ty, které dlouhodobě vězely kdesi v diskursivní pasti, bez pořádného přístupu k rozhodování o definicích, schopné proniknout diskursem, jako to umí nůž máslem. Jak před našima očima svévolně přepisují důvěrně známé a časem prověřené definice.

Jsou najednou tady a je jich mnoho.

Jak to, když doteď neexistovaly? Vždyť o tom přece nemluvily…

Print Friendly, PDF & Email

Komentáře

komentářů

Ukázat komentáře Skrýt komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *