Etika transhumanismu a kult futuristické biotechnologie Etika transhumanismu a kult futuristické biotechnologie

Etika transhumanismu a kult futuristické biotechnologie

Text je překladem anglického článku „The Ethics Of Transhumanism And The Cult Of Futurist Biotech“ Julian Vigo, autorky specializující se na antropologii, technologii a politickou filosofii.

Transhumanismus (zkráceně také H+) je filosofické hnutí, které obhajuje technologii nejen kvůli rozšíření lidského života, ale také pro překonání lidského života spojením člověka a stroje. Myšlenkou je, že jednoho dne budou lidé inteligentnější, zdravější a fyzicky silnější. Ve skutečnosti je toto hnutí založeno na předpokladu, že smrt není řešením, se zaměřením na vylepšení vědomého těla a učinění člověka nesmrtelným.

Jistě jsou tací, kteří se v hnutí hlásí k nejextrémnějším hodnotám transhumanismu, jako je nahrazení zcela zdravých částí těla umělými údy. Zastánci lékařské etiky však zdůrazňují tyto a jiné případy, aby ukázali, proč je transhumanismus tak nebezpečný lidem, když to, co je považováno za přijatelné vylepšení života, nemá prakticky žádné brzdy a protiváhy, tedy kontrolu nad tím, kdo dostane slovo, když zajdeme „příliš daleko“. Například expert na kybernetiku Kevin Warwick z Coventry University se ptá v The Guardian: „Co je špatného na nahrazení nedokonalých částí našeho těla umělými částmi, které nám umožní lepší fungování – nebo které nám umožní déle žít?“ Mezitím jiný doktor prohlašuje, že by se takových operací nezúčastnil. Koneckonců, existuje rozdíl mezi umístěním kardiostimulátoru nebo prováděním laserové operace oka k prodloužení lidského života, k propůjčení vyššího stupně jeho kvality, a péčí o lidské tělo jako o tabulu rasu a přepsat přirozený průběh života.

Transhumanismus – široce intelektuální hnutí, jehož cílem je transformovat humanitu prostřednictvím rozvoje palety technologií, které údajně zlepšují lidský intelekt, fyziologii a vlastní právní status toho, co znamená býti člověkem – je sociálním projektem, jehož inspiraci můžeme nacházet v evropské filozofii 19. století a v pozdějších textech J. B. S. Haldanea, britského vědce a marxisty, který v roce 1923 přednesl řeč pro Heretics Society, intelektuální klub při Univerzitě v Cambridgi, nazvanou „Daedalus or, Science and the Future“. V ní předpověděl konec výroby energie z uhlí v Británii, přičemž navrhl síť větrných mlýnů, které by byly „využity pro elektrolytický rozklad vody na kyslík a vodík“ (generovaly by vodík). Podle mnohých transhumanistů to byl jeden ze zakládajících projektů hnutí. Při čtení tohoto textu by si jeden myslel, že šlo o předvoj současného ekologického hnutí.

Filosofické principy, akademické teorie a institucionální praktiky transhumanismu jsou dobře známé. Max More, britský filosof a vůdce extropiálního hnutí, tvrdí, že transhumanismus je „pokračováním a urychlením vývoje inteligentního života za jeho současnou lidskou formu a lidské limity prostřednictvím vědy a techniky, vedeným zásadami a hodnotami podporujícími život“. Tato samotná definice je však paradoxem, protože étosem tohoto hnutí je prosazovat život prostřednictvím toho, co není životem, a to dokonce odstraněním částí života k vytvoření něčeho, co je chápáno jako meta-život. Je vskutku jasné, že se transhumanismus počítá s vlastním rozporem: že je život nedostatečný, jak je, ale může být vylepšován prodloužením života dokonce i na úkor života.

Stefan Lorenz je německý filosof a bioetik, který napsal mnoho o etických důsledcích transhumanismu. Zahrnul sem texty o kryonice a dlouhověkosti lidského života, které jsou v rozporu s většinou ekologických principů, vzhledem k množství zdrojů potřebných pro udržení těla v posmrtném „zpomalení životních funkcí“. Stejně jako v textech Kylea Minkittricka je u těch Sorgnerových patrné téměř naivní odmítnutí smrti a konstatování, že smrt není ani „přirozená“, ani součástí lidské evoluce. Ve skutečnosti spousta textů o transhumanismu zaujímá radikální přístup k technologii: každý, kdo se odváží zpochybnit odříznutí zdravých končetin, aby se mohl prosadit super-olympijský sportovec, je nazván ludditou, odpůrcem technologie. To je však falešná dichotomie, protože většina kritiků transhumanismu není proti technologii, zpochybňuje ale etiku jakékoliv technologie, která zasahuje do lidských práv.

Vezměme si například nedávný nátlak mnoha lidí z údajné levice, kteří upřednostňují náhradní mateřství jako krok na transhumanistickém žebříčku, s mnoha publikacemi o této problematice, z nichž se žádná doposud nezabývá právy žen, které nejen že nejsou součástí této rovnice, ale jejichž těla jsou používána v této chybně futuristické vizi života bez zmínky o ženských tělech. Znepokojující publikace Sophie Lewis „Gestators of All Genders Unite“ (Verso, 2018) mluví o nedostatku etiky v oblasti, která působí tak, že se zoufale snaží zachránit v odstraňování každé zmínky o tělech, které reprodukují a rodí nový život: ženských tělech. Při eliminaci specifičnosti ženského těla se Lewis pokouší spojit utopickou budoucnost, kde „gendery“ mají děti, přestože realita rozmnožování napříč savci ukazuje, že pohlaví, nikoliv gender, determinuje, kde je nošen plod a kde je zrozen život. To, o co se snaží Lewis při překroucení světa nové snové naděje, ve skutečnosti připomíná spíše epizodu Příběhu služebnice, ve které spisovatel ztratil smysl pro ironii. Samozřejmě, že těhotenství není o genderu. Je jedinečně o pohlaví a třída „těhotných“ [„gestators“] jsou ženy, které byly vymazány tímto dystopickým hnutím, jež se snaží zachovat vizi světa bez žen.

Zatímco mnoho transhumanistických ideálů zůstává v čistě teoretické rovině, je jasné, že ženy jsou třídou lidí, se kterou se ve společenském a politickém diskursu teoreticky nepočítá. Vskutku velká část sociální filosofie obklopující transhumanistické projekty směřuje k vyloučení pohlaví v lidském druhu prostřednictvím použití pokročilých biotechnologií a technologií asistované reprodukce, v zásadě inspirovaných Dialektikou sexu Shulamitha Firestonea a často texty Donny Haraway o kyborzích. Od partenogeneze až po vytvoření umělých děloh se toto hnutí nesnaží odstranit specificitu genderu, nýbrž pohlaví, a to prostřednictvím vynechání lékařské terminologie a postupů, což předvídá nástup technologického humánního kyborga postaveného na ideálech post-pohlavního modelu.

Problémem je ovšem to, že ženy si jsou celkem dobře vědomy, že nerovnost založená na pohlaví nemá co dělat s ničím jiným, než s jejich tělesným pohlavím. A nic, co transhumanistické teorie dokážou navrhnout, neodplaví skutečnost lidského těla s pohlavním, na němž se vrství sociální stereotypy.

Print Friendly, PDF & Email