Jsme připraveni na intimitu s androidy? Jsme připraveni na intimitu s androidy?

Jsme připraveni na intimitu s androidy?

Ačkoli vytvořit robota, který by doopravdy vypadal a pohyboval se jako člověk, je stále ještě za hranicemi našich schopností, debata o vztahu člověka k robotům je dávno nastolena, ať už v podobě témat postupující robotizace práce, limitů umělé inteligence nebo etiky při produkci sexbotů. V následujícím textu, který je zároveň komentářem volného překladu článku Modern Love: Are We Ready for Intimacy with Robots? z časopisu Wired, podnikneme cestu právě blíže k tomuto tématu, aniž bychom přitom chtěli bloudit katakombami etiky, jak je v případě tohoto fenoménu běžné.

Etika je vůbec častým tématem ve vztahu k robotům, někdy až enigmaticky diskursivně působícím, kdy prostředí celé debaty o technologii doslova okupuje. Efekt to má zpravidla takový, že namísto hluboké sociální a politické analýzy aplikace nejrůznějších implantátů, genového inženýrství nebo produkce humanoidních robotů, se tak dlouho vede debata o etických dopadech, až je na trh nezávisle na této debatě soukromými společnostmi uveden daný produkt. Pokud se však chceme vyhnout těm nejdrastičtějším dopadům, které navždy změní naši sociální skutečnost, je třeba se zaměřit na sociální  a politické důsledky, jít do hloubky relací, pocitů a emocí. Etiku prozatím ponechme třeba pro zkoumání hospodářských systémů, kde evidentně toto hledisko často chybí.

Může se to zdát jako smělý a brzký krok, pokud nemáme dostatečná data, se kterými bychom mohli pracovat. Zatím nedokážeme ani porozumět všemu lidskému – víme snad, sledem jakých kroků se vytváří empatie nebo jak vzniká důvěra? Právě na tomto úkolu však v posledních 15 letech pracuje výzkumník Hiroshi Ishi­guro z Intelligent Robotics Laboratory při univerzitě v Osace, který za toto období sestrojil kolem třiceti androidů, většinu z nich ženských. Ishiguro věří, že jsme-li naprogramováni k interakci a důvěře k lidem, tak čím lidštěji bude robot vypadat, tím otevřeněji s ním budeme sdílet naše životy. Vytvořil proto novou oblast výzkumu zaměřenou na interakci mezi člověkem a robotem (human-robot interaction, HRI). Jedná se o hybridní disciplínu složenou z inženýrství, studia umělé inteligence, sociální psychologie a kognitivní vědy. Cílem je analyzovat a kultivovat rozvíjející se vztah člověka s roboty a pochopit, proč a kdy s nimi chceme interagovat, proč dokonce cítíme zálibu ve stroji. S každým dalším androidem Ishiguro věří, že se blíží k vytvoření takové důvěry.

V Ishigurově laboratoři jednotliví pracovníci v rámci velmi nákladného projektu testují, měří a nahrávají odpovědi dobrovolníků interagujících s androidy. Zaměřují se například na to, jak důležitá je při budování důvěry mezi lidmi (a tedy i člověkem a androidem) neverbální komunikace nebo pod jakými okolnostmi se k androidovi chováme jako k člověku. Samotný Ishiguro těmto otázkám zasvětil poslední dekádu a půl, kdy ve svých pokusech o vytvoření lidsky vypadajícího androida nejprve vytvořil dvojnici své dcery či dvojníka sebe samotného.

Díky svému výzkumu věří, že lidské emoce, ať už empatie nebo romantická láska, jsou pouze odpověďmi na stimuly. Dosažení věrohodné imitace tak je nyní zejména věcí technického provedení. Nelze totiž vyloučit, že existuje nemalý počet lidí, pro které může být určitý vztah s androidem řešením jejich sexuálních a romantických vztahů.

Sex může být sám o sobě fyzickým aktem, může ale být také simulací intimity; něčím, co sice transcenduje čistě fyzické, ale v realitě je nejčastěji fyzickou zkušeností, ne zase natolik intimní, jak obvykle předstíráme. V tomto světle je celá škála sexuálních prožitků teoreticky uskutečnitelná s androidem.

David Levy, odborník na umělou inteligenci, ve své knize Love and Sex With Robots z roku 2007 tvrdí, že nejsme daleko od chvíle (konkrétně mluví přibližně o roce 2050), kdy lidé budou toužit po robotech jako přátelích, sexuálních partnerech či druzích. Vše záleží na naší ochotě věřit v emoční život a touhu robotů. Vytvoření robotů lidských proporcí dle preferencí lidských majitelů, robotů schopných reagovat, vzbudí zájem člověka.

S odkazem na Turingovo tvrzení, že přesvědčivá podoba inteligence v UI je důkazem inteligence, říká, že pokud se robot chová, jako by měl pocity, můžeme racionálně odůvodnit, že to tak není? Pokud umělé pocity robota pobídnou k vyslovení tvrzení jako „miluji tě“, měli bychom je přijmout v jejich nominální hodnotě. Pokud robot, který je emočně inteligentní, řekne „miluji tě“, nebo „chci se s tebou milovat“, měli bychom to zpochybnit? Levy věří, že lidské emoce nejsou o nic méně naprogramované; máme hormony, neurony a jsme propojeni takovým způsobem, který vytváří naše emoce. Náš „vnitřek“ je tak podle něj esenciálně algoritmický, podobně jako v případě umělé inteligence.

Již dříve Levy napsal, že rozdíly mezi člověkem a androidem by neměly být „věší než kulturní rozdíly mezi lidmi z různých zemí nebo dokonce z různých částí stejné země„. Samotný sex se podle něj nestane jen pomocí sociálně izolovaným, ale také akceptovaným pro sexuálně podnikavé, nebo ty, jejichž partner je nemocný nebo na cestách.

Jedná se o radikální myšlenky, nicméně již dnes nemůžeme technologii upřít místo, které zaujímá v našich životech. Pokud odromantizujeme naše představy o skutečných vztazích a podíváme se, jakou roli v nich dnes hrají například sociální sítě v kombinaci s chytrými telefony, jinými slovy technologie, nejsme tak daleko od popisované budoucnosti, v níž je kontakt s androidy něčím běžným a normálním. Musíme se tedy ptát, zdali je rozdíl intimity sdílené s člověkem a androidem natolik esenciální pro zkušenost býti člověkem, že musí být zachován?

V průběhu let se ostatně Ishiguro setkal se situacemi, které zpochybňují ostrou hranici mezi sdílením intimity mezi lidmi a mezi člověkem a androidem. Například došlo k následujícímu: když se jeden z jeho studentů po skončení testování androida (repliky Ishigurovy dcery) domníval, že je v laboratoři sám, hrával tomuto androidovi na flétnu a povídal si s ním o tom, co si myslí o jeho hraní. Jako by si myslel, že tuto společnost může získat jen tímto způsobem, když jsou spolu o samotě. Jiní studenti byli nesví v přítomnosti kvalitnější repliky dospělé ženy nazvané Geminoid F. Ishigurovou teorií je, že skutečná, přátelská žena bude vždy jen „skutečnou osobou“, nikdy tak elegantní, jako její androidní protějšek. Tvrdí, že „chceme ideálního partnera a android může být velmi silným zrcadlem naší vlastní představy“. Mít vztah s androidem je jako mít partnera, který je doslova naším rozšířením.

Ishiguro se rovněž pustil do práce na projektu Erica, o kterém mluví jako o „nejkrásnější ženě“. Při této příležitosti oslovil známého osackého plastického chirurga nebo analyzoval fotografie Miss Universe. Jeho předpokladem je, že lidé lépe přijmou dobře vypadající ženu, než kohokoliv jiného. Když v začátcích svých výzkumů hledal výrobce, který by dodal kvalitní silikon pro jeho androidy, oslovil společnost Orient Industry, specializovanou na tzv. „love dolls“, tedy umělé panny určené pro sexuální průmysl. Toto partnerství však brzy přerušil, jelikož vláda nechce své peníze spojovat s tímto odvětvím.

Sexuální průmysl se nicméně zpravidla nezabývá etikou či svolením vlády, proto dnes, po dvaceti letech, zmíněná společnost nefunguje v jedné místnosti, ale zabírá celou budovu a prodává své love dolls do celého světa. Stále blíž je tak budoucnost, ve které zaujímá místo sex člověka s robotem, nad rámec běžné fetišizace robotů. Ishiguro si tak uvědomuje, že jeho akademický a nekomerční výzkum bude potřebný: Vytvoří-li lidé velmi dobré „sex dolls“, budou je chtít využívat. Podle Ishigura jde o základní touhu.

Nelze však mluvit jen o sexuálním průmyslu. Zájem o androidy může nastat například v sociálních službách, mohou se stát například společníky v domovech seniorů či jinak znevýhodněných osob. Příkladem může být Ishigurův Telenoid, neutrální android připomínající batole. Přestože je zatím řízen na dálku, některé lidi, kteří trpěli depresemi a nemluvili s ostatními, pomohl přivést do stavu větší duševní pohody. To dokazuje, že stroj může vyvolat emoční spojení. S čím je to však spojení? Je to vzpomínka staré ženy na vlastní dítě? To zatím výzkumník neví.

Celou obsáhlou reportáž si přečtěte na webu časopisu Wired.

Technologie vyvolává více otázek, než nabízí odpovědí, ačkoliv je dnes zřejmé, že lidstvo stojí na prahu dlouhého partnerství. Pole moderní robotiky je velmi široké a humanoidní roboti, androidi, tvoří jen jedno z jeho odvětví. Možná se však jedná o oblast, která je pro nás ze všech nejtajemnější a zároveň nejpřitažlivější. Vždyť vdechnutí života hmotě v podobě golemů, různých mechanických konstrukcí a personifikace ne-lidského jsou běžným literárním motivem, soužití člověka se strojem je pak po desetiletí motivem sci-fi snímků. Jen v posledních letech vzbudily velkou pozornost filmy, které se tímto vztahem zabývají, jmenujme například tituly Ghost in the Shell, Ona, Blade Runner 2049 či Ex Machina.

Ve svém dřívějším eseji Božská barbie: plastická chirurgie a sen o dokonalé ženě jsem uvedl, že jsme společností fascinovanou umělostí. Vstupujeme do věku post-humanismu, ve kterém se naše těla stávají předmětem změny. Téměř doslova dnes nic nemusí být trvalým. Umělé se stává v určitém slova smyslu přirozeným, transformace těla se stává vzdorem přírodě i bohu. Člověk už na sebe nenahlíží jen jako na přírodní bytost či tvůrce kultury, ale také jako na vlastní kulturní produkt, jakkoli jím byl již po staletí. To představuje dalekosáhlé důsledky pro naše vnímání sebe sama, druhých, ale také androidních robotů: identita člověka je naplňována prostřednictvím vnější reprezentace a znak se dostává do zásadního konfliktu se skutečností.

Dva dříve oddělované světy se k sobě stále více přibližují.

Sami jsme stále více měněni a chceme se stávat ,,lepšími“, transformovatelnými a naše nové části přijímáme jako pevné součásti našeho Já. Romantickou představu přirozenosti drtíme každým dalším krokem, kterého dosahujeme v oblasti technologií, a stále více opouštíme modernistický dualismus kultury a přírody. Ten postupně mizí, rozpouští se v hybridním prostředí, v němž přestáváme vidět ostrou hranici mezi jednáním lidí a věcí, mezi empatií vyvolanou člověkem a empatií vyvolanou strojem.

Budoucnost není něčím, do čeho bychom se měli za padesát let probudit. Budoucnost je pevně ukotvená v naší přítomnosti, v naší zkušenosti a nejistotě, kam by nás mohla tajemství, jako je prožitek intimity s robotem, zavést. Za padesát let neobjevíme nic esenciálně nového. Jen budeme možná znát lepší odpovědi na otázky, které už byly dávno položeny. Můžeme si však být jisti, že stále budeme muset uvažovat v kategoriích moci a nadvlády jednoho nad druhým. Sociální, genderové nebo rasové nerovnosti technologie samotná žádným způsobem nevyřeší, ty budou i nadále přítomny a bez našich zásahů do vývoje technologií perpetuovány, jak dokázaly některé pokusy s umělou inteligencí. A právě zde leží úkol pro sociální vědy. Čím dříve se jejich předmětem stanou i ne-lidští aktéři, jak se o to již snaží řada sociálních vědců, tím lépe.

Print Friendly, PDF & Email

Komentáře

komentářů

Ukázat komentáře Skrýt komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *