Gomorra: Osobní výpověď o ekonomické moci a brutální rozpínavosti neapolské camorry Secondigliano, Neapol

Gomorra: Osobní výpověď o ekonomické moci a brutální rozpínavosti neapolské camorry

Součástí uměleckého procesu je bezpochyby i odvaha umělce, schopnost popřít strach a obavy z nepochopení či odmítnutí díla, ale zároveň odvaha podstoupit určité riziko, včetně vážného ohrožení života. Někdy je to přitom právě riziko, které rámuje celé sdělení a dovoluje mu zanechat za sebou hluboký otisk. V takové situaci se před několika lety ocitl italský novinář a spisovatel Roberto Saviano, který se rozhodl podat Osobní výpověď o ekonomické moci a brutální rozpínavosti neapolské camorry, jak zní podtitul jeho knihy Gomorra (česky Gomora). Přestože věděl, že mluvit nahlas o životě kolem sebe pro něj bude znamenat doživotní komplikace a starost o život sebe i svých blízkých, rozhodl se obětovat svůj život pravdě. Jeho kniha je nahlédnutím na odvrácenou stranu italského jihu, kde zabijákem není alkohol, ale drogy a rozsáhlé sítě neapolské mafie, a kde je neúcta k lidskému životu každodenní hořkou realitou. A tak, podobně jako byla vyhlášena fatva nad Salmanem Rushdiem za jeho Satanské verše, Saviano čelí od vydání knihy v roce 2006 vendetě ze strany camorristických klanů a žije pod stálou policejní ochranou.

Román

Saviano ve svém románu dokázal skloubit novinářskou praxi, tedy přímý a realistický přístup ke skutečnosti, s uměleckou formou vyjádření a odbočkami k filosofickému rozjímání. Případnou nedůvěru k reáliím italského jihu, líčeným s italskou důrazností, která může někomu připadat jako přehánění, tak s ledovým klidem rozbíjejí statistiky, policejní záznamy a další fakta, s nimiž autor důsledně pracuje. Čtenáři se často nechce věřit, že takový svět může být natolik blízkou součástí toho našeho – nebezpečný, krutý, iracionální a silně determinující. Za takový jsme si totiž zvykli považovat výhradně svět okolní, ten, který leží za branami Evropy. Když dnes mluvíme o terorismu a násilí, málokdo si vzpomene na řádění Irské republikánské armády, ETA nebo italských Rudých brigád a ještě méně lidí napadnou právě jihoitalské mafiánské frakce, jako jsou Camorra, Cosa Nostra či n’Drangheta.

Saviano svoji výpověď staví na základě svých životních zkušeností a na znalosti „bitevního pole“ zločineckých struktur používajících všech prostředků k získání územní a ekonomické dominance. Přímo v něm totiž vyrůstá. Podstatnou je ale také jeho infiltrace do některých odvětví ilegální činnosti camorry, zejména do sféry likvidace toxických odpadů a do oblasti fungování oděvního průmyslu. Čtenář se díky tomu dozvídá velké množství informací a jmen (která díky svému italskému původu mají před českým čtenářem schopnost brzy dokonale splynout), které zastřešuje autorovo vyprávění přeskakující mezi rovinou subjektivních prožitků a rovinou faktických exkurzů po událostech, jako jsou válka mezi camorristickými klany a vyřizování vzájemných účtů, ale například i role populární kultury v mafiánském běsnění. Kniha otevírá rovněž otázku marnosti boje proti organizovanému zločinu postupným pronikáním do světa italského jihu, kde dokázala zapustit kořeny bezcitná verze kapitalismu: zisku v něm nesmí klást překážky doslova nikdo a nic. Legální podnikání a průnik na finanční trhy se zde totiž dostávají do naprosté symbiózy s nelegálním obchodem s drogami a jiným zbožím, s brutálním násilím a s hájením cti střenou zbraní.

Podobně čtivým a dokumentárně-prozaickým způsobem Saviano mapuje světový obchod s kokainem ve své pozdější knize Zero Zero Zero (česky Nula nula nula). V ní neúprosné statistiky a naturalistické obrazy zločinů jiho/středoamerických drogových kartelů svazuje s fungováním dnešního kapitalismu, jehož palivem má být právě všudypřítomný kokain.

Roberto Saviano (zdroj: Vanity Fair Italy)

Roberto Saviano (zdroj: Vanity Fair Italy)

Film

Kniha se po svém vydání stala poměrně brzy předlohou ke scénáři stejnojmenného filmu režiséra Mattea Garroneho (2008). Ten vychází vstříc své předloze tím, že je natočen téměř dokumentaristickou formou, čímž se divák dostává – sice chaoticky, ale o to hlouběji – k rozkrývání mechanismů fungování dnešního organizovaného zločinu. Stejně jako kniha, i film více než cokoliv jiného bourá naši romantizovanou představu o mafii, jejíž členové, ve skutečnosti naprosto všední a obyčejní, bez uznání a osobního kouzla, se sami vzhlíží v hollywoodské filmové tvorbě, aby svým životům dodali fazónu (to také nedávno Saviano připomněl ve článku v britském The Guardianu). Většinou je však podstatou jejich úspěchu jen šíření strachu a bezskrupulózní zacházení s lidskými životy. Snímek Gomorra je tak ve výsledku především obrazovou demytizací našich představ, je až naturalistickým uměním, které chce vzbudit pocity beznaděje, nahodilosti a křehkosti lidského života, jenž někdy závisí jen na obyčejném – třebaže naprosto hloupém a iracionálním – rozhodnutí někoho jiného.

Téma mafie a italského organizovaného zločinu a jeho napojení na politiku se v italské kinematografii objevuje po desetiletí. Gomorra je však ve své formě odlišná. Příběh nefunguje tak dobře, jako například v klasickém snímku Il Camorrista (1985, česky Profesor), není ani vizuálním obžerstvím, jaké ukazuje například Paolo Sorrentino ve filmu Il Divo (2008, česky Božský). Jeho zásadní překážkou je zřejmá obtížnost vizualizace knižní předlohy, která vysekává spíše jednotlivé oblasti mafiánského prostředí, než aby nabídla ucelený příběh. Na diváka, jenž se s knihou nikdy nesetkal, tak může působit příliš stroze a přelétavě. Film je proto možné vnímat jako doplnění knihy o ilustraci míst, na kterých se její vyprávění odehrává. To přitom není málo, místo je totiž důležité –  dělení území, nastolování vlastních pravidel a podřízení obyvatel, v těch tkví základ fungování mafiánských struktur. Navzdory všem rizikům byl tak film natáčen v jádrových oblastech neapolské camorry, které představují zejména ikonické paneláky Secondigliana, v nichž žijí ti nejchudší. Bez větších emocí ukazuje průřez aktivitami neapolské mafie. Jak začíná, tak také končí. Vystříleným zásobníkem. Vyřešením problému.

Seriál

O krok dál jde stejnojmenný seriál (2014). V něm se divák dostává o úroveň hlouběji, až na dřeň fungování neapolských klanů, aniž by přitom docházelo k výrazné stereotypizaci postav. Opět obnažuje jednoduchost kupeckých počtů camorristických klanů řídících se zákony až feudálního charakteru. Postavy nedostávají příliš mnoho prostoru, aby vysvětlily své jednání, na rozdíl od filmu je ale seriál dokonale svébytnou podívanou. Z každé jeho části čpí všudypřítomný poukaz na determinaci prostředím a systémem, do kterého se lidé z chudších poměrů rodí a v němž poměrně brzy zaujímají své jasně definované místo, pokud neodchází jinam za lepším životem.

Tak jako Saviano ve své literární tvorbě, ani seriál nechce vytvářet legendy a mýty o mafii; nechce, aby se s postavami diváci ztotožnili. Více mu záleží na tom, aby ukázal, že císař je nahý a respektu dosahuje jen tím, že drží v ruce pistoli. Stejně i základní dějová linie je prostá: po několika úvodních epizodách, v nichž jsou představeny jednotlivé charaktery a situace, se rozehrává nepříliš originální hra – předání moci zatčeným bossem dalším členům jeho rodiny, převzetí kontroly nad ostatními klany a tím i nad obchodem s drogami. Obchod a smrt, na nic jiného není čas.

(Seriál začíná od 21. ledna vysílat ČT2, každou sobotu večer.)

Print Friendly, PDF & Email

Komentáře

komentářů

Ukázat komentáře Skrýt komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *