Mediální teoretik a spisovatel Douglas Rushkoff napsal článek Survival of the Richest pro časopis Future Human, ve kterém popisuje svoji zkušenost s vystoupením na soukromé akci v luxusním sídle, kam byl pozván, aby přednesl řeč na téma „budoucnost technologie“. Samotná akce u něj sice vyvolávala pochybnosti, protože takové sessions s otázkami a odpověďmi nakonec končívají nikoliv jako vzdělávací, ale spíš jako poradenství, do čeho investovat, přesto dobře placenou nabídku přijal.
V tomto článku, který na následujících řádcích přinášíme ve volném překladu, popisuje setkání, při kterém nebyl přiveden na pódium před publikum, ale posazen za kulatý stůl s pěti superbohatými muži z horní části světa hedgeových fondů. Ruskoffova připravená řeč je nezajímala, namísto toho přišli se svými otázkami: Ethereum nebo bitcoin? Existují kvantové výpočty? Který region bude nejméně zasažen klimatickou krizí – Nový Zéland nebo Aljaška? Skutečně Google vytváří zařízení pro mozek Raye Kurzweila, aby jeho vědomí mohlo dále žít, nebo zemře a narodí se jako nové? Jak si zajistím autoritu nad strážci mého bunkru, až přijde událost?
Událost. To byl jejich eufemismus pro environmentální kolaps, sociální nepokoje, nukleární výbuch, nezastavitelný virus nebo vzpouru Robota.
Věděli, že pro jejich ochranu budou zapotřebí ozbrojení strážci, aby je ochránili před zuřivými davy. Jenže jak jim zaplatí, když peníze budou bezcenné? Co strážcům zabrání v tom, aby si vybrali svého vlastního vůdce? Miliardáři zvažovali použití speciálních zámků u potravinových zásob, které by dokázali odemknout jen oni. Nebo nechat strážce nosit disciplinační obojky. Nebo sestrojit roboty, kteří by sloužili jako strážci a pracovníci, pokud by se stihla vynalézt taková technologie.
A tehdy si to Rushkoff uvědomil. Ti muži věděli o plánech Elona Muska kolonizovat Mars, o snaze Petera Thiela zvrátit proces stárnutí nebo nahrání vědomí Sama Altmana a Raye Kurzweila do superpočítačů; oni se připravovali na digitální budoucnost, která neměla co do činění se zlepšením životních podmínek na Zemi, ale s překročením lidských podmínek pro život a izolací od velmi reálného a přítomného nebezpečí klimatické změny, stoupání hladiny moří, masové migrace, globálních pandemií, nativistické paniky a vyplenění zdrojů. Pro ně znamenala budoucnost technologie jediné: útěk.
Podle Rushkoffa není nic špatného na optimistickém hodnocení přínosu technologie lidské společnosti. Současný směr v post-human utopii je však něco jiného. Není to ani tak vizí velkolepé migrace lidstva do nového stavu bytí, jako spíš hledání, jak překročit všechno, co je lidské: tělo, vzájemnou závislost, soucit, zranitelnost a komplexitu. Jak o tom již dlouho mluví filozofové technologie, transhumanistická vize příliš snadno redukuje veškerou realitu na data, se závěrem, že lidé nejsou ničím jiným než objekty zpracovávající informace.
Je to redukce lidské evoluce na videohru, ve které někdo vyhrává, když najde únikový otvor, a ostatní nechává ladem. Bude to Musk, Bezos, Thiel… Zuckerberg? Tito miliardáři jsou předpokládanými vítězi digitální ekonomie. Vždy to tak ale nebylo.
Na začátku 90. let digitální budoucnost působila jako otevřená našim invencím. Technologie byla hřištěm kontrakultury, která viděla příležitost vytvořit více inkluzivní, rozprostřenou a pro-human budoucnost. Jenže zájmy byznysu viděly jen nový potenciál pro stejné staré vytěžování a technologové byly sváděni akciovými trhy. Digitální budoucnost se stala více budoucností akcií nebo bavlny – něčím, co se dá předpovídat a sázet na to. Brzy tedy každá řeč, článek, studie nebo dokument byly relevantní pouze pokud symbolizovaly los. Budoucnost už nebyla věcí, kterou vytváříme prostřednictvím každodenní volby nebo naděje lidstva, jako spíš předurčeným scénářem, na který sázíme svůj kapitál a ke kterému pasivně přicházíme.
To každého v jeho aktivitách osvobodilo od morálních závazků. Technologie se namísto příběhu kolektivního rozkvětu stala věcí osobního přežití. Poukazovat na to zároveň znamenalo zapsat se jako nepřítel trhu nebo anti-technologický mrzout.
Takže se většina akademiků, novinářů a autorů science-fiction namísto zvažování praktické etiky zbídačování a vykořisťování většiny ve jménu několika pustila do mnohem abstraktnějších a fantazijnějších hádek: Je správné, aby obchodníci na burze používali chytré drogy? Měli bychom dávat dětem implantáty pro cizí jazyky? Chceme, aby autonomní auta upřednostnila životy chodců nebo pasažérů? Podryje změna DNA moji identitu? Mají mít roboti práva?
Jistě se jedná o filozoficky zábavné otázky, jejich kladení je ale ubohou náhražkou boje se skutečnými morálními pochybnostmi spojenými s bezuzdným technologickým vývojem ve jménu korporátního kapitalismu. Digitální platformy proměnily už dřív vykořisťovatelské tržní prostředí v dokonce ještě více dehumanizující následovníky (Walmart vs. Amazon). Většina z nás si uvědomovala tyto nevýhody ve formě automatizace a prekarizace práce nebo vytlačení lokálního obchodu.
Nejvíce devastující efekt má digitální ekonomika na životní prostředí a globální chudobu. Někteří výrobci našich počítačů a smartphonů používají sítě otrocké práce. Ty jsou navíc tak hluboce zakořeněné, že společnost Fairphone, která měla v úmyslu vyrábět tržně etické telefony, zjistila, že je to nemožné. Mezitím dolování vzácných kovů potřebných pro digitální technologie ničí obyvatelná prostředí a nahrazuje je skládkami toxického odpadu, ve kterých se vrtají venkovské děti a jejich rodiny ve snaze najít a prodat použitelné materiály zpět výrobcům.
Vytěsnění chudoby a nákazy mimo naše zorné pole nezmizí, když si na hlavu nasadíme brýle pro virtuální realitu a ponoříme se do alternativní reality. Čím déle budeme ignorovat sociální, ekonomické a environmentální ozvěny, tím větší problémem budou. To na druhou stranu motivuje ještě větší stahování se, izolacionismus a apokalyptickou fantazii – ještě zoufaleji vymyšlené technologie a byznysplány. Cyklus živí sám sebe.
Čím jsme oddanější tomuto pohledu na svět, tím více vidíme lidské bytosti jako problém a technologii jako řešení. S vlastní podstatou toho, co znamená být člověkem, se zachází spíše jako s chybou než jako s vlastností. Bez ohledu na jejich zakořeněné tendence jsou technologie považovány za neutrální. Jakékoliv špatné chování, které v nás probouzí, je jen odrazem našeho vlastního zkaženého jádra. Je to jako by to byla nějaká vrozená divokost člověka, kterou máme vinit za naše problémy. Tak jako může být neefektivita lokální taxislužby „vyřešena“ aplikací, která ruinuje lidské řidiče, hrůzné nesrovnalosti lidské psýché mohou být opraveny digitálním nebo genetickým upgradem.
Podle ortodoxní víry v technologická řešení spočívá završení lidské budoucnosti v uploadu našeho vědomí do počítače, nebo přijetí technologie samé za našeho evolučního následníka. Jako členové gnostického kultu vstoupíme do další transcendentní fáze našeho vývoje, ponecháme naše těla za sebou, spolu s našimi hříchy a trably.
Tyhle fantazie pro nás hrají naše televizní pořady. Zombie show představuje post-apokalyptickou dobu, kde lidé nejsou lepší než nemrtví. Tyto pořady zvou diváky k představám o budoucnosti jako boje s nulovým součtem mezi zbývajícími lidmi, kde přežití jedné skupiny závisí na zničení druhé. Druhá série seriálu Westworld dokonce končí zjištěním, že lidé jsou jednodušší a předvídatelnější než umělá inteligence, kterou stvořili. Roboti se učí, že každý z nás je redukovatelný na pár řádků kódu a že jsme neschopni jakékoliv vlastní záměrné volby. A dokonce roboti chtějí uniknout z vězení svých těl a strávit zbytek svých životů v počítačové simulaci.
Mentální gymnastika vyžadující natolik pronikavé obrácení rolí mezi lidmi a stroji závisí na předpokladu, že lidé stojí za prd. Pojďme je buď změnit, nebo od nich navždy utečme.
Máme tedy miliardáře vysílající elektromobily do vesmíru, jako by to symbolizovalo něco víc než schopnost jednoho miliardáře k firemní propagaci. A když pár lidí dosáhne únikové rychlosti a nějak přežijí v bublině na Marsu – i přes naši neschopnost udržet takovou bublinu u nás na Zemi v žádné ze dvou biosferických zkoušek za miliardy dolarů – výsledek bude spíš záchranný člun pro elitu než pokračování lidské diaspory.
—
Když se hedgeoví investoři Ruskoffa zeptali na nejlepší způsob, jak získat autoritu nad jejich strážci po „události“, odpověděl jim, že nejlepší bude se k nim chovat velice dobře už teď. Měli by se k nim chovat, jako by to byli členové jejich rodiny, a čím více dokáží rozšířit tento étos začlenění do zbytku své byzynsové praxe, řízení dodavatelského řetězce, snahy o udržitelnost a distribuci bohatství, tím menší bude šance, že dojde k „události“. Všechno tohle technologické čarování by mohlo být využito méně romanticky, ale směrem ke kolektivním zájmům hned teď.
Byli ohromeni jeho optimismem, ale vážně ho nebrali. Nezajímalo je, jak se vyhnout kalamitě; byli přesvědčeni, že jsme zašli příliš daleko. Přes všechno jejich bohatství a moc nevěřili, že mohou ovlivnit budoucnost. Jednoduše přijali nejčernější scénáře a vydají jakékoliv množství peněz na technologie, které je mohou mohou ochránit a izolovat – zvláště, pokud mohou získat místo v raketě na Mars.
My, kteří nemáme zdroje k tomu, abychom popřeli naše vlastní lidství, naštěstí máme mnohem lepší možnosti. Nemusíme používat technologii takovými antisociálními, atomizujícími způsoby. Můžeme se stát individuálními konzumenty a profily, které z nás naše zařízení a platformy chtějí mít, nebo si můžeme vzpomenout, že skutečně vyspělý člověk nemusí jít po téhle cestě sám.
Být člověkem není o individuálním přežití nebo úniku. Je to týmová hra. Jakoukoliv budoucnost lidé mají, bude společná.
—
Celý článek (včetně audiobooku): Survival of the Richest
Ruskoff tvrdí, že naše technologie, trhy a kulturní instituce – dříve síly lidského propojení a vyjádření – nás nyní izolují a utlačují. Navrhuje, abychom přepracovali společnost jako jeden tým. Více v připravované knize Team Human.
Úvodní ilustrace: Matt Hyunh (www.matthuynh.com) pro Medium.com.
