Kdo ovládá dějiny, ovládá současnost Kdo ovládá dějiny, ovládá současnost

Kdo ovládá dějiny, ovládá současnost

Ve čtvrtek 7. března se konalo další ze setkání probíhající pod záštitou Fakulty sociálních věd UK jako tzv. Sociologický večer. Zpravidla se jedná o setkání v kritickém duchu a nad zajímavými otázkami dneška a ani tentokrát nešlo o výjimku. Hostem byl historik Matěj Spurný z Ústavu hospodářských a sociálních dějin FF UK působící rovněž v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a jako člen občanského sdružení Antikomplex. Jeho téma uvedla poměrně aktuální a palčivá otázka pro dnešní historiky: Jak (nově) rozumět komunistické minulosti?

Jak (a z čeho) interpretovat dějiny

Matěj Spurný patří mezi autory loňské – médii několikrát propírané a tudíž kontroverzní – publikace Náměstí Krasnoarmějců 2, na jehož obranu jsem vystoupil na stránkách našeho časopisu. Ve své podstatě jsem se už v tomto pozitivně přijatém článku zabýval tématem večera, o němž chci nyní referovat a doplnit ho o své poznatky: komunistická minulost, podobně jako ta, kterou otevírali Němci několik desetiletí po 2. světové válce, není černobílá. I náš, totiž soudobý český postoj k naší nedávné minulosti více něž cokoliv jiného značí, že tato historie je stále naší pevnou součástí a že jsme se s ní na celospolečenské úrovni zatím nedokázali uspokojivě vyrovnat, je-li to vůbec možné.

V tomto bodě musím uvést metodologickou poznámku. Jak víceméně zaznělo i v diskusi po Spurného přednášce, při poznávání naší vlastní nedávné minulosti se před námi objevuje zásadní problém. Vycházíme-li z osobních výpovědí pamětníků, často dostáváme zkreslený obraz o realitě, podobně jako ptáme-li se dnes ve výzkumu na postoje k dnešnímu ,,režimu“. Tím pádem nedokážeme například zjistit, co minulý ,,režim“ drželo pohromadě a propůjčovalo mu legitimitu. Na jedné straně můžeme mít více či méně šťastné životy lidí, kteří jezdili na chatu, mezi jejich kolegy byli poměrně rozumní komunisté, bylo kde bydlet, byla práce atp. Na straně druhé vzniká oficiální a antitotalitaristická interpretace minulosti, jelikož každý establishment se vždy snaží ovládnout své dějiny.

Kdo ovládá dějiny, ovládá současnost

Komunisté to dělali mnohdy až přepjatě a nepřirozeně, i dnes však existuje tendence ovlivnit tok dějin ve prospěch legitimizace dnešního systému, a to vytvořením dichotomického pojetí dějin, příběhu o boji proti komunistickému zlu přicházejícím zvenčí: my proti těm zlým, viníci vs. oběti, komunisté vs. národ (analogicky můžeme pokračovat do minulosti: my proti šlechtě, my proti Habsburkům, my proti nacistům; dnes jsme to my proti kmotrům, slušní proti zkorumpovaným atp.). Většina společnosti převzala antikomunistický a antitotalitaristický postoj, včetně většiny historiků. Tomu odpovídá i stigmatizace těch, kteří s takovým pojetím nesouhlasí. Jak bylo řečeno, tento přístup přitom často nekoresponduje s osobními biografiemi a rodinnými historiemi, které zobrazují i některé klady. Co je pozoruhodné, že oba tyto obrazy existují paralelně a není to tím, že by si část společnosti myslela jedno a druhá to druhé; když jsou lidé na tento rozpor upozorněni, reagují často negativně. Jedním z takových projevů je i současný antikomunismus (pozn.: tomu bylo věnováno značné množství textů například na stránkách Deníku referendum). Úlohou historika však nemá být reprodukce černobílých obrazů, ale kritické zamyšlení nad otázkami, které tyto dichotomie nabourávají. Mluvením jen o útlaku se nedá zjistit, proč bylo uskupení tak stabilní a odkud čerpalo legitimitu. Připomeňme, že ani dnes všichni nevěří v dnešní zřízení jako v ideál.

Snaha o ovládnutí dějin je dnes zřetelná i na institucionální úrovni, prostřednictvím vzniku Ústavu pro studium totalitních režimů, jehož zřízení (dodejme, že v období pravicové vlády) provázela živá debata probíhající prakticky do dneška. Jelikož je jeho činnost vymezena přímo zákonem a v důsledku toho omezena na období mezi lety 1938 až 1945 a 1948 až 1989, dá se mluvit o politickém požadavku, jak podat jednorozměrný obraz o minulosti a jak rámovat dobové interpretace. Je pak třeba mluvit o režimu totalitním, ačkoliv za takový ho v pravém slova smyslu nepovažoval již Václav Havel v roce 1978, když ve svém eseji Moc bezmocných píše o tehdejším režimu jako o post-totalitním: ,,Budu-li ho dále nazývat systémem post-totalitním, pak ovšem s plným vědomím, že nejde asi o pojem nejvýstižnější; lepší mne však nenapadá. Oním „post-“ přitom nechci říci, že by šlo o systém, který už totalitní není; chci naopak říci, že je totalitní zásadně jinak, než jak jsou totalitní „klasické“ diktatury, s nimiž je v našem povědomí pojem totality obvykle spjat.“

Co jsou Sociologické večery?
Sociologické večery jsou pravidelná diskusní setkání probíhající na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Jedná se o studentskou aktivitu, která vznikla na počátku letního semestru roku 2007 a za dobu svého fungování si získala řadu příznivců nejen z řad studentů, ale i odborné a laické veřejnosti. Setkání se odehrávají na akademické půdě, udržují si dobrou odbornou úroveň a těší se tudíž podpoře vedení Institutu sociologických studií FSV UK.
Sociologické večery byly opakovaně finančně podpořeny Akademickým senátem FSV UK.
www.sociologickevecery.fsv.cuni.cz

Spurný dále mluví o tzv. ostrůvcích pozitivní deviace, jakýchsi oázách klidu na pracovištích, kde se od 70. a zejména 80. let neobjevovala doslovná represe nebo fyzické násilí a útlak, se kterým se ostatně nesetkala většina tehdejší populace. Československý státní socialismus – a jeho normalizační a přestavbovou část obzvlášť – podle něj nelze považovat za totalitarismus. Je rovněž třeba mít na paměti, že  v řadě věcí se překrývají socialistický a ,,demokratický” pokus o modernitu. Mnoho politických a sociálních práv se liší, ne ale nutně v tom smyslu, že dnešní zřízení je ve všem pozitivní. Například některá sociální práva byla za komunismu více dodržována či posilována. Zároveň existují jiné kontexty, které rozmělňují jednotlivé mezníky, protože probíhají kontinuálně, z jiných důvodů než politických. Na vyvstávající otázky mohou spolu s historiky odpovídat právě sociologové: Co přinesl projekt organizované modernity a jakými způsoby se projevil na Západě a v zemích východního bloku? Co je skutečné dědictvím komunismu a co jev souvisící s širším modernizačním procesem? Je-li korupce dědictvím komunismu – jakože není, známe ji i z období 1. republiky -, proč je po roce 1989 prohlubována a přivedena na úroveň nesouměřitelnou s předlistopadovou dobou? Naše komunistická minulost by musela mít nesmírnou moc, pokud by dokázala působit na dnešní populaci a generovat stále sofistikovanější formy korupce.

Historiografie mimo dobro a zlo?

Je vůbec možné pohybovat se při práci s dějinami mimo sféru dobra a zla? Spurný zmiňuje, že se spolu s dalšími autory Náměstí Krasnoarmějců 2 setkal s kritikou, že se snaží z jednání lidí sejmout etiku a že pokud chtějí psát o dějinách bez etických kategorií, pak nemá smysl zkoumat historii. Spurný a jeho kolegové, označovaní některými jako revizionisté, se však snaží nedávat nálepky a chtějí postihnout dynamiku jednání a vztahů. Uvádí amerického historika Christophera Browninga, který na příkladu Jednotky 101 v Hamburku popsal, že nacistická zvěrstva dokázali páchat i ,,obyčejní lidé“, ne jen elitní jednotky SS. Snaha vymanit se z dichotomie dobra a zla konec konců nelze přehlédnout, nemáme-li klapky na očích, vždyť o co jiného se snažila Hannah Arendt v Eichmannovi v Jeruzalémě, Stanley Milgram ve svých experimentech nebo Phillip Zimbardo v Luciferově efektu?

,,Pokud budeme zlo vnímat jen jako něco z minulosti,“ podotýká Spurný, ,,a připisovat ho jen historickým postavám, tak můžeme ztrácet určitou imunitu vůči němu.“ Historiografie není nikdy mimo dobro a zlo, vždy totiž z něčeho vycházíme, vždy vyznáváme určité hodnoty a etiku. Historie ale není jen popisem dějin a historici nejsou jen dělníci; jsou to také intelektuálové, které by mělo zajímat, jaké má historie důsledky, jaký má jejich interpretace přesah. Také historikové se mohou podílet na výkonu moci, stejně jako ti, kteří se ideově nepodíleli na minulém režimu, mohli mít podíl na jeho legitimizaci.

Zdroj úvodní ilustrace: www.sxc.hu.

Print Friendly

Komentáře

komentářů

Ukázat komentáře Skrýt komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *