Hlasy, že roboti jednou převezmou nadvládu nad člověkem, nebo alespoň budou hrát významnou roli ve skladbě společnosti, v posledních dekádách neslábnou. A protože jsme se v minulosti na naší facebookové stránce tímto tématem zabývali několikrát, pojďme se na něj podívat blíže.
Pokračovat ve čtení „Bojíte se, že vám roboti ukradnou práci? Bojte se“
Kniha Radky Dudové Postarat se ve stáří: Rodina a zajištění péče o seniory je výstupem výzkumu zaměřeného na veřejný a politický diskurs péče o seniory a rovněž na zkušenosti současných pečujících. Zásluhou kombinace dvou metodologických postupů, diskursivní analýzy a narativních rozhovorů, autorka manifestuje, jaká je diskursivní konstrukce péče o seniory v médiích, v politických programech a vládních dokumentech, jaká je reálná zkušenost neformálních pečujících a jak si tyto subjekty vzájemně neodpovídají. Zaměřuje se přitom na nejvýraznější problémy a paradoxy, které péči o seniory z pohledu pečujících provázejí. Kniha přispívá do diskuze, zda je skutečně možné v domácí péči o seniory spatřovat budoucí řešení. Radka Dudová chce svým čtenářům alespoň v náznaku odpovědět na otázku: Kdo se o nás postará? Pokračovat ve čtení „R. Dudová: Postarat se ve stáří. Rodina a zajištění péče o seniory (SLON, 2015)“
Součástí uměleckého procesu je bezpochyby i odvaha umělce, schopnost popřít strach a obavy z nepochopení či odmítnutí díla, ale zároveň odvaha podstoupit určité riziko, včetně vážného ohrožení života. Někdy je to přitom právě riziko, které rámuje celé sdělení a dovoluje mu zanechat za sebou hluboký otisk. V takové situaci se před několika lety ocitl italský novinář a spisovatel Roberto Saviano, který se rozhodl podat Osobní výpověď o ekonomické moci a brutální rozpínavosti neapolské camorry, jak zní podtitul jeho knihy Gomorra (česky Gomora). Přestože věděl, že mluvit nahlas o životě kolem sebe pro něj bude znamenat doživotní komplikace a starost o život sebe i svých blízkých, rozhodl se obětovat svůj život pravdě. Jeho kniha je nahlédnutím na odvrácenou stranu italského jihu, kde zabijákem není alkohol, ale drogy a rozsáhlé sítě neapolské mafie, a kde je neúcta k lidskému životu každodenní hořkou realitou. A tak, podobně jako byla vyhlášena fatva nad Salmanem Rushdiem za jeho Satanské verše, Saviano čelí od vydání knihy v roce 2006 vendetě ze strany camorristických klanů a žije pod stálou policejní ochranou. Pokračovat ve čtení „Gomorra: Osobní výpověď o ekonomické moci a brutální rozpínavosti neapolské camorry“
Je známou sociologickou poučkou, že pokud o členech vlastní skupiny mluvíme negativně, zmiňujeme se o nich jako o jednotlivcích a zabýváme se přitom jejich individuálními charakteristikami. Členy jiných skupin na druhou stranu posuzujeme mnohem více prostřednictvím stereotypů o těchto skupinách. Na členy cizích skupin tím pádem také mnohem častěji aplikujeme princip kolektivní viny. Když sociální antropolog Ladislav Holý v knize Malý český člověk a skvělý český národ (…) mluví o autostereotypech (či národních stereotypech), o neobjektivním mínění, které o sobě lidé mají, zmiňuje jejich integrační funkce, jako je vytvoření pocitu sounáležitosti a solidarity. Skupiny, kterým lidé nepřiznávají sounáležitost se svou národní identitou, jsou vykreslovány se stejnou mírou neobjektivity, častěji však negativně. Jak si lze domyslet, sociální problémy mohou pramenit z obou těchto principů. Pokračovat ve čtení „Kdo znásilňuje? Takže ještě jednou“
Často slýcháme názor, že jsou finanční prostředky vynaložené na pomoc uprchlíkům neoprávněné a v rozporu s názorem lidu a neměly by proto být vynakládány. Proponenti tohoto názoru, který se koncentruje v různých obdobách výroku „já ze svých daní odmítám dávat peníze na uprchlíky“, většinou dávají do kontrastu k této pomoci nedostatečnou péči o české seniory a postižené nebo příklad hrozby rušení Klokánků. Nyní vynechám moralizující hledisko, zdali se tito konkrétní lidé o situaci těchto znevýhodněných skupin někdy v minulosti více zajímali, nebo se jedná jen o běžný argumentační faul. Spíše se zaměřím na to, proč je taková náhlá vlna starosti o ,,naše“ bezpředmětná a její zdánlivá naléhavost neodpovídá realitě. Stejně jako domněnka, že plátci daní mohou přímo rozhodovat o poskytnutí či odmítnutí poskytování pomoci uprchlíkům. Pokračovat ve čtení „Proč jsou finanční výdaje na podporu uprchlíkům v pořádku?“
Další internetová senzace, kterou bychom mohli zařadit do rubriky fascinace mainstreamových médií těly celebrit, je na světě. Americká modelka, třicetiletá Sarah Stage, se věnuje zejména focení spodního prádla. Součástí její práce je tedy udržet si štíhlou a vysportovanou postavu. Přestože nyní modelka prochází těhotenstvím, na jejím těle se to příliš neprojevuje a z přijetí jejích fotek na Instagramu se stává zajímavý fenomén.
Termín feminine mystique stačil od doby, kdy Betty Friedan vydala stejnojmennou knihu, zdomácnět, zejména ve feministické kritice každodenního života společnosti. Past, kterou na sebe ženy vytváří přílišnou investicí do genderové identity, když se řídí internalizovanými stereotypy, se však může týkat i mužů, jak zaznělo v jednom z mých starších článků: ,,Lze usuzovat, že dojde-li k opuštění logiky predestinace genderem v sociálních a ekonomických otázkách, bude probourán i „skleněný strop“ bránící mobilitnímu vzestupu u žen, ale i u mužů, kteří například opustí zaměstnání z důvodu péče o dítě.“ Navazoval jsem tím na práci socioložky Stephanie Coontz, která poprvé v roce 2013 přichází s další ,,mystikou“, jež nazvala The Youth and Beauty Mystique. [1] Ta se týká mládí a krásy a naráží na skutečnost, že ačkoliv dnes nebývá společensky přijatelné, aby se manažer obklopil jen krásnými mladými spolupracovnicemi, v privátní sféře dochází docela běžně k situacím, ve kterých se padesátiletý muž ožení s výrazně mladší ženou, aniž by to mezi jeho přáteli vzbuzovalo nějaké otázky.
Pokračovat ve čtení „Youth and Beauty Mystique: riziko, které si žena (ne)vybrala“
S koncem starého roku se obvykle snažíme prostřednictvím nejrůznějších srovnání bilancovat a dát tím uplynulému roku řád, kategorizovat proběhlé události, sestavit žebříčky úspěchů a neúspěchů a překročit práh do nového roku s nadějí, že bude lepší, nebo alespoň tak dobrý, jako ten právě končící.
Pokračovat ve čtení „Příchod nového roku: sociologická perspektiva“
V červnu 2013 široký okruh svých přátel, kolegy v oboru sociologie i studenty sociologie Karlovy univerzity opustil doktor Libor Konvička; v důsledku zhoubné dlouhodobé nemoci tak bohužel zemřel výrazně pod statisticky stanovenou hranicí průměrného dožití mužů v České republice. Jeho posledním originálním vkladem do českého vzdělávacího systému byla participace na kursu o totalitárních systémech, který v letním semestru 2013 vyučoval společně s docentem Milanem Tučkem a magistrem Michalem Kotíkem na Fakultě sociálních věd Karlovy University. Toto jednosemestrální angažmá bylo důsledkem náhlého úmrtí profesora Miloslava Petruska v srpnu 2012, po které vznikla potřeba zajistit působení kvalifikovaného pedagoga, schopného vysokoškolským studentům vysvětlovat souvislosti mezi teoretickými přístupy vůči totalitarismu a širšími společenskými procesy souvisejícími s různými typy nedemokratických režimů.
Pokračovat ve čtení „Ohlédnutí za sociologem a nevšedním aktérem české veřejnosti Liborem Konvičkou“
Média si v posledních letech stále více všímají, že Češi reagují na téma sexismu. A protože se v médiích nejspíše objevuje častěji a viditelněji, než tomu bylo před deseti lety, je pravděpodobné, že i masového publika se bude stále více dotýkat debata nad sexuálním obtěžováním, jeden z kostlivců české společnosti. Jak ukázaly už některé dřívější výzkumy, česká společnost je v tomto ohledu spíše apatická a skutečnost tak patrně odpovídá běžnému typu reakcí v online sféře, jakkoliv jsou internetové diskuse z podstaty problematické a výsledný dojem nemusí být relevantní (už samotné rozložení těch, kteří na internetu zveřejňují své komentáře, by stálo za hlubší rozbor). Nemůžeme pochopitelně nevidět ,,pozitivní“ reakce a tvrdit, že Češi jsou do jednoho šovinisté a sexisté, jakkoliv je to přitažlivá póza intelektuální kritiky. To však není omluva pro významnou část reakcí, kdy se v souvislosti se sexismem setkáváme s tradiční snahou o bagatelizaci problému, biologizujícím slovníkem či neférovou hrou s argumenty (o argumentačních jsem psal již dříve v jednom z mých článků), svědčícími o přetrvávajícím nezdravém prostředí. Zejména v naší informačně přesycené společnosti však nelze vidět věci černobíle a vytvářet tak snadno nepřátele ,,dobra“, které samo o sobě nemůže být bezrozporné. Je mnohem více výslednicí stávajících mocenských vztahů.
