Pár poznámek k 17. listopadu ČR a demokracie

Pár poznámek k 17. listopadu

Nemá na tomto místě smysl opakovat, čím tento den byl a čím má být, to by bylo snadné, protože to ví každý. Stejně tak by bylo snadné opět začít další z dnes už tak obvyklých filipik a spílat dnešnímu systému, z čehož se v posledních letech rovněž stalo klišé. Prokorupční systém si na výtky přivykl (nic jiného mu ani nezbývá) a lidé, kteří nedokonalou organizaci společnosti a nedostatečné zajištění přerozdělování jejích zdrojů využili ryze ve svůj prospěch, musí počítat s tím, že na ně čas od času novináři něco mohou vyšťourat, což také není konec světa, jak se dnes a denně přesvědčujeme při našich společných snových výletech, třeba na Panenské ostrovy, do Nového Mexika či Plzně. Kdo z vás to má.

Žijeme v demokratickém systému a ve své podstatě zatím lepší nemáme. Samozřejmě je žádoucí posílit mechanismy občanské společnosti a učinit právě nejrůznější systémové kroky, i v případě, že by se mohly zdát radikální. Jak ukázaly poslední volby do poslanecké sněmovny, ani ,,vykřížkovat“ pár známých firem nezamezí tomu, aby politické strany nevygenerovaly další ,,odkláněče“ veřejných financí. Společností tak stále více rezonují pesimistické názory a prognózy, bobtná nespokojenost se stávajícími poměry. Hyperbolická média si mnou ruce, protože nejlépe prodávají skandály a všechno špatné, nad čím lze lamentovat. Ve spojení s vyspělou záznamovou technikou a možnostmi internetu tak máme každý den dostatečný přísun hnusu; krmě, kterou Pierre Bourdieu nazývá jako ,,nekonečná defilé ubožáků“. S povděkem jsou přijímány výzkumy nespokojenosti, které vlastně ani dobře vyjít nemohou, když mít se dobře může být v české kotlině pro okolí tak nějak podezřelé.

Je svobodnou volbou člověka oddat se ve státní svátek konzumu, zvláště v době, kdy mít znamená být. Stejně tak je svobodnou volbou člověka napsat, že se mu nějak nezdá jeho prezident. Obojí však nemá nic společného s tím, na co dnes česká společnost tolik naivně čeká: na prince na bílém koni, který přinese spásu. Pravděpodobně za pomoci Blanických rytířů, chce se dodat. Jenže takhle to nefunguje, protože takový princ by pravděpodobně skončil brzy pod koly městského džípu některého z kmotrů. Doba si žádá dlouhodobou kolektivní akci, ne jen teatrální demonstraci nebo tupý program antikomunismu (už nechme komunisty spát, dnešní týmy mají čerstvější hráče). Zapojení většího než zanedbatelného množství lidí do veřejné sféry. Jedině tlak na volené zástupce, jejich kontrola a skutečný zájem o dění mimo naše domovy může přinést touženou změnu, třeba směrem k posílení prvků přímé demokracie.

Jenže co od takové změny vlastně očekáváme? Že dostaneme strojek, perpetuum mobile, které kličkou natáhneme a ono nám to tu bude spravovat? Když se dnes podíváme na to, jak vypadají některé vesnice a města, jejichž obyvatelům přijde proti srsti uklidit společný nepořádek, který přeci není jejich, těžko očekávat, že jakýkoliv jiný systém bude lepší. Navíc, jak píše Michal Pullman ve své letošní knize Konec experimentu, i v normalizačním Československu se lidé naučili celkem pohodlně žít. V jednom rozhovoru říká: ,,…veškeré zlo se vytěsnilo do vnějšího světa, ideálně skrz sovětské poradce až do Moskvy, čímž se zdůraznilo, že se nás vlastně netýká. Takovýto model umožnil československé společnosti přisoudit jen roli pasivních obětí, podřizujících se nebo vzpírajících vnějšímu zlu.“ Kdybych nyní umazal Moskvu, Československo a kontext, jeden by si myslel, že Pullman mluví o dnešku (dosaďme kmotry a Brusel). Už tedy zažeňme ono ,,vnější zlo“ a uvědomme si, že společnost je především představou shluku určitého množství konkrétních lidí. Ačkoli jsme si mnohé symboly a instituce objektivizovali a mnohým se může zdát, že už jsou nadobro mimo náš dosah, opak je pravdou. Vše je teď a tady.

Základním problémem je, jak se spolu dohodnout. Tomu ovšem překáží staré zprofanované figury a staré politické šablony. Být pravicový může působit na levicově založeného člověka jako rudý hadr na býka a naopak, přitom málokdo chce, aby lidé semletí shodou nešťastných příčin (a následně hned systémem) umrzali na ulici, aby se stále více rozevíraly ,,nůžky“ (místo existence přijatelné a tolik důležité spojitě odstupňované nerovnosti), aby se společenský život smrskl jen na interakci v oddělených skupinkách, v nichž se baví jen členové klubu, kde stále více lidí bydlí za vysokými zdmi a přepravuje se silničními koráby pro které neplatí předpisy, aby nepřišli do kontaktu s nečleny. Málokdo chce, aby zákon platil jen pro ty blbce tam dole. Tato tvrzení přitom nemají nic společného s předpotopními kategoriemi, které stejně nakonec svedou naši pozornost od podstaty; kdo s nimi nesouhlasí, je jednoduše asociální, než cokoliv jiného. Pokud totiž společnost přestane fungovat jako celek, pryč jsou zisky a jistoty střední, ale i vyšší třídy (pokud se nevrátíme k feudalismu). Nebezpečí opětovnému přilnutí k některé ze starých politických stran v tomto případě skýtá riziko, že jakákoliv širší společenská dohoda ztroskotá na kouscích vědění a paměti, kterými každý z nás v různé míře disponuje. Jinými slovy, změna v barvách modré či oranžové je dnes předem odsouzena k zániku, protože s naprostou jistotou bude zablokována vědomím špatného, co se pod praporem jedněch či druhých odehrálo. Jenže to vyžaduje právě kolektivní akci v podobě zájmu o veřejný prostor.

Systém, kde se všichni mají dobře, je utopie; nejlepší systém je ten, který staví bariéry nespravedlnosti. Musíme se ale dohodnout, co je to spravedlnost, jelikož se jedná jen o sociální konstrukt, podobně jako v případě pojmu národa. A to je ten problém. Jak z toho ven? Uspořádat občanské fórum a vytvořit nějaké ,,modifikované desatero“? Začátek našeho úkolu spočívá v nastavení mantinelů našim vzájemným vztahům a kompetencím. To všechno přitom je možné,

přeci jen tu 22 let máme demokracii.

Hezký sváteční den!

Print Friendly, PDF & Email

Komentáře

komentářů

Ukázat komentáře Skrýt komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *